Dítě zákonem: Bolest minulostí - třetí část

Anotace: Předposlední část Dítěte zákonem. Odhaluje další situaci, které se udály mezi Ochránci.

Seděl jsem na pohovce a pro všechny případy měl vedle svého stehna položenou ruku s pistolí s našroubovaným tlumičem, která měla sloužit jako poslední řešení. Bylo mi jasné, že mě kapitán neuvidí rád, dokonce jsem počítal s tím, že se mě pokusí zabít. V amoku, ve vzteku, v pomatení mysli. A v tom případě byla moje pistole tím nejlepším řešením. Vyčkával jsem asi hodinu, posilněn jen jedním panákem jeho whisky, když dveře píply, otevřely se a dovnitř vešel kapitán Bahník.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem, dveře se zaklaply. Ihned pohlédl mým směrem a v očích jsem viděl zlost, jaká se objevuje lidem v očích, když vidí někoho, koho nenávidí.
„Ty hajzle!“ křikl a ihned si sáhl k opasku, jenomže já natáhl svou paži a on pohlédl do hlavně mojí pistole.
„Tohle už jsme tu jednou měli, kapitáne.“
Nic neříkal, jen prskal a zhluboka dýchal a já byl stále ve střehu, protože on by byl schopný zkusit střílet.
„Položte tu zbraň na zem a pojďte si ke mně sednout, stejně jako minule.“
Poslechl mě.
„Věřte mi, že tentokrát jsem tu, abych se s vámi dohodl,“ začal jsem.
„Zabil jsi mi ženu!“ zakřičel, jako by mi to musel připomenout.
„Ano. Nedělal jsem to rád, ale měl jsem zlost, vy jste zabili Tomáše a Medvěda a já to odmítal přejít bez trestu. O život kvůli vám přišla i moje žena a smrt vaší ženy je jen malou daní, za vaše činy.“ Musel jsem trochu lhát.
„Co po mně chceš?“ zeptal se mě. Tvář měl oholenou a vlasy mu zešedivěly zase o něco víc a já si všimnul několika nových vrásek. Po boku ministra Beneše je asi více starostí, než si kapitán představoval.
„Potřebuji Elixír. Chci dostatečné množství toho léku, aby mi prodloužil život jak jen to je možné.“
„O čem to sakra mluvíš?“ pozvedl obočí Bahník a já se na chvíli zamyslel nad tím, že své překvapení nemusí hrát. O tomto léčivém séru pravděpodobně vědělo jen velmi malé množství lidí. Změnil jsem proto předmět jednání.
„Domluvte mi tedy schůzku s Benešem, řekněte mu, že jsem ochoten vyzradit mu vše o Ochráncích, včetně místa, kde se ukrývají. Zítra se sem vrátím, pokud na mě bude nachystaná nějaká bouda, věřte mi, že Ochránce už nikdy neuvidíte a vy to nepřežijete.“
Když jsem domluvil, zvedl jsem se a odešel z domu kapitána Bahníka.

Nikomu z Ochránců nepřišel můj odchod podezřelý, takže jsem se do skrýše vrátil bez nějakých problémů. Petra právě chovala Vaška na prsou, když jsem vešel do naší ložnice a ulehl vedle ní. Pohladil jsem chlapce po jemných vláskách a Petru políbil na tvář.
„Ta nová ženská, Evženie, prý se chystá vrátit do vězení, aby pro nás získala nějaké informace ohledně Beneše a toho séra. Vlkodav říkal, že je to naše naděje, jak vyburcovat veřejnost k boji proti vládě.“
Přikývl jsem. „To určitě. Lidé nás musí podporovat jak nejvíce to jen půjde. Snad se jí to podaří,“ pronesl jsem zadumaně a uvažoval o tom, jestli je nějaká šance, aby se dozvěděla o mé zradě.

Další den jsem se opět stavil u kapitána Bahníka a ten mi s velkým sebezapřením prozradil, že cestu k Benešovi do kanceláře mám volnou. Bylo mi jasné, že by mě nejraději zaškrtil, jakmile mě měl čtvrt metru od sebe, ale já byl pro ministra nadějí, jak dopadnout teroristickou organizaci v naší zemi. Nastoupili jsme do Ultrie a Bahník rázem vyrazil stokilometrovou rychlostí směrem do centra. Už to bylo věky, kdy jsem naposledy jel policejním autem, člověku to přišlo jako desetiletí a přitom to bylo jen pár měsíců. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem byl také policajt.
„Zabije tě,“ pronesl zničehonic kapitán.
„Nezabije. Mám pro něj podstatné informace,“ řekl jsem sebevědomě.
„V tom případě tě zabije až potom, věř mi. A já se budu dívat.“
Dál jsme jeli v tichu a já si hrál s myšlenkou, prostřelit mu hlavou kulku. Ale to nešlo, za vraždu policisty by mě Beneš ihned zavřel. Vlastně ani teď jsem neměl záruku, že mě nezavře a nepokusí mučit, ale já se mu chystal pohrozit něčím, po čem se k tomuto činu snad neobrátí.
Zastavili jsme a Bahník mi nakázal, ať vystoupím. Do mrakodrapu jsem se dostal bez potíží a ihned nastoupil do výtahu.

Kancelář byla podobná té, jakou jsme s Tomášem nedávno hodili do vzduchu, ale byl z ní mnohem hezčí výhled. Ministr Beneš mě pozdravil s úsměvem na tváři.
„Karel Vojtěch! Tak takovou návštěvu jsem opravdu nečekal.“ Potřásli jsme si rukou a já zalitoval pistole, kterou mi zabavili před vstupem do výtahu. Ministra Beneše bych mohl zabít během okamžiku. Posadili jsme se naproti sobě a já začal mluvit.
„Tak v první řadě,“ zvedl jsem demonstrativně pravou ruku, „mám v paži namontovanou podobnou bombu, jako měl Medvěd. Při aktivaci by pravděpodobně zničila celé patro, takže být vámi bych se neuchyloval k žádným podvodům.“ Blafoval jsem, ale tím si on nemohl být jist.
„To mě ani ve snu nenapadlo,“ pronesl Beneš s již s výrazem pokerového hráče.
„A přišel jsem proto, abychom se dohodli na jedné věci. Vím, že máte jakýsi Elixír, který prodlužuje lidem život a chci ho pro sebe a pro další dva lidi. A za to vám povím, kde sídlí Ochránci.“
Chvíli tam jen seděl a já doufal, že mi vyhoví. Zvedl se a přešel k velikému oknu.
„Zabil jsem vaší ženu.“ Věděl, že to není pravda, ale nevěděl, že já to vím. „Zabil jsem vašeho přítele a vašeho velitele. A mám vám věřit, že zradíte lidi, kteří vám pomohli?“
„Kdybyste mě znal před tím, nedivil byste se. Mě jde jen o to, abych za dvacet let nepadnul na hubu mrtvej. A chci to samé dopřát i dvěma přátelům, kteří mi mezi Ochránci pomohli nejvíce. Vy mi dáte dostatečné množství léku a já vám řeknu o poloze Ochránců.“
Zhoupl se na špičkách vyleštěných černých bot a já v odrazu sledoval jeho po popáleninách zohavenou tvář, jak přemýšlí.
„Jak byste si představoval předávku?“
„Dáte mi to sérum, já ho odvezu společně s mými přáteli do bezpečí, poté vám zavolám a řeknu o poloze Ochránců.“
Věděl jsem, že ho to rozesměje. „Ani náhodou. Nevěřím vám.“
Povzdechl jsem si. „A kdybych dal něco do zástavy?“
Otočil se na mě a tázavě pohlédl.
„Máte mezi sebou špiona. Vím, kdo to je.“ Zoufalý člověk je nucen k zoufalým činům. A já nechtěl do konce života skončit zavřený v jeskyni. Miloval jsem Petru a chtěl jsem pro nás lepší život. A obětovat pro něj Evženii, ženu, která nám mohla stejně tak pomáhat, jako během okamžiku zradit, jsem neváhal. Byla jednou z nich, jako já jsem byl jedním z nich. Lidi jako jsme my se neměníme, i když si to na čas možná dovolíme myslet.
„Tak povídejte,“ pobídl mě.
Povzdechl jsem si. „Kontaktovala nás před pár dny, bude naším špiónem a pokusí se zjistit něco a tom Elixíru. Dokonce nám přinesla vzorek, abychom zkoumaly podstatu toho léku. Jmenuje se Evženie, ale příjmení neznám.“
Poprvé jsem viděl v očích ministra Beneše naprosté zklamání a prázdnotu. Zdál se mi v té nepatrné chvíli lidštější, ale dobře jsem věděl, že je to jen kvůli té informaci, která ho očividně zasáhla.
„Dobrá,“ řekl téměř ochraptěle. „Pokud se potvrdí vaše informace, kterou jste mi právě…poskytl, budu vás kontaktovat a nebudu vidět jediný důvod, proč vám nadále nevěřit. A nyní běžte, mám příliš práce.“

V úkrytu jsem se snažil chovat normálně, aby nikoho ani nenapadlo, že dělám něco za jejich zády. Nejvíce potíží mi dělalo lhát Petře, i když jsem to všechno dělal jen kvůli ní a synovi. Nikdy nezapomenu na to, co pro mě Ochránci udělali. Ale je čas jít dál.

V den, kdy se Evženie vydala pro návod na výrobu Elixíru, který měla získat v laboratořích, jsem se stavil za Danielem, který pracoval na rozluštění jeho struktury, abych se zeptal, jak se s bádáním daleko. Bylo mi ale jasné, že se nedočkám převratné odpovědi, ale nechtěl jsem, aby stála řeč.
„Žádný postup, ale Žofka se vydala něco vydolovat z Beneše.“
„Žofka?“
„Tak říkám Evženii. Jednou se zmínila, že se jí to líbí.“
V tom hlase jsem zaslechl podobný tón, jako když Vlkodlav mluvil o Světlušce. Neboli o Petře.
„Tobě se líbí?“ zeptal jsem se. Zahleděl se do mikroskopu a něco zapsal na kousek papíru.
„Tak trochu. Ale neboj se, jsem obezřetný. Je nová a navíc z Benešovy blízkosti. Může nás jen tahat za nos. Ale stejně…a pokud zjistí toho zrádce, budeme jí všichni zavázáni.“
Rychle jsem chtěl nějak zareagovat, ale nešlo to. Daniel měl proto prostor svojí myšlenku rozvést.
„Já to nechápu. Po tom všem, po všech těch hrůzách, smrtích a podvodech se najde někdo, kdo je zase proti nám, kdo zklame naší důvěru. Vlkodav je z toho zoufalý a ještěže k Medvědovi se to už nedonese. Nechtěl by vidět, jak jeho smrt byla zbytečná.“
Ještě chvíli jsem tam stál, poté ho poplácal po rameni a vyšel z místnosti. Armory si tenkrát rozmyslel, než nás definitivně zradil a jen kvůli tomu jsem mohl zradit já a vyjít ze všeho jako vítěz. Bylo mi jasné, že Beneš mě zkontaktuje dnes, protože dnes se měl dozvědět, jestli mluvím pravdu o Evženii.

Přišel jsem proto za Petrou a posadil se k ní, chytil jí za ruku a snažil se mluvit co nejklidněji.
„Miluju tě,“ řekl jsem.
Políbili jsme se a já to považoval jako za kvalitní úvod mého vysvětlování. „Musíme odtud pryč.“
Chtěla mě přerušit, ale já jí to zakázal.
„Musíme odtud pryč a nikdo o tom nesmí vědět. Dostaneme lék, o kterém se tady poslední dny tolik mluví a vyrazíme někam za město, kde budeme žít v klidu a beze strachu, co se s námi stane. Budeme mít dítě a budeme šťastní. A Ochránci budou fungovat bez nás.“
Nejdříve úplně nerozuměla tomu, co jí říkám. „Ale kde ten lék vezmeme? A to je všechny opustíme? Vždyť nám tolik pomohli!“
„Já vím,“ uklidnil jsem jí. „Ale teď už tu nemáme co dělat. Je čas se pohnout dál. Milujeme se a máme malé dítě a to nemůže vyrůstat v podzemí. Potřebuje slunce a vzduch.“
Petra na chvíli pohlédla na našeho syna a povzdechla si. „A proč to nechceš nikomu říct?“
„Protože by si mysleli, že je zrazujeme.“ A my je taky zrazujeme, pomyslel jsem si. „A to já nechci, nepochopili by to, zvlášť Vlkodav ne, protože mě nemá rád.“
Petra si povzdechla. „A ten Elixír vezmeme kde?“
Na tom jsem neměl úplně připravenou lež. „To nechej na mě, podstatné teď je, abys mi věřila. Musíme se vrátit k normálnímu životu, ano?“
„Dobře,“ přikývla po chvíli a já jí šťastně objal.

Po Benešově telefonátu jsem se vydal na místo, kde jsme se měli setkat, což nebylo nikde jinde, než v kavárně Slavie, ve speciálním salónku, kde nás nikdo nemohl rušit. Už cestou tam jsem se rozhodl, že Ochránce za žádnou cenu nezradím. Evženii jsem už obětoval a nelitoval jsem toho, u Beneše mi to zajistilo důvěru, ale Ochránce takhle zradit nemůžu. Odjedu pryč, čipy máme všichni tři, já, Petra i Vašek nelokalizovatelné, takž nás nenajdou ani Ochránci, ani policisté. Zavolám z bezpečného místa Benešovi, navedu ho špatně a telefon někam zahodím. A poté budeme s Petrou šťastně žít.
Seděli jsme v té místnosti jen sami. „Měl jste pravdu,“ začal, sotva mi číšník přinesl čaj a odešel. „Evženie mě zradila. Sledoval jsem jí a skutečně se začala zajímat o výrobu Elixíru a byla tak hloupá, že si myslela, že jsem o tom nevěděl. Před jejím zabitím jsem jí ukázal vaše počínání, povím vám, nemohla uvěřit svým očím.“
„Opravdu?“
„Ano. ,Jak může zradit lidi, kteří mu pomohli?´ ptala se. A já se jí v tu chvíli zeptal na to samé. Vytřeštila na mně oči, moje stráže jí sebrali, odvedli do vězení a rovnou popravili, nechtěl bych, aby tam zase přiběhla skupina Ochránců a pokoušeli se jí zachránit. Chybami v minulosti se člověk učí, že?“
Přikývl jsem a v duchu jsem mu dal za pravdu také. „Máte Elixír?“ zeptal jsem se.
„Mám,“ přikývl a podal mi stříbrný kufřík. „Odjeďte si kam chcete, ale doufám, že…“ Beneš začal kašlat, chytil se za krk a z očí mu vytryskly slzy. Něco začal mumlat, ale já mu nerozuměl ani slovo, odsunul jsem se od stolu a postavil se. Nevěděl jsem, co dělat. Dusil se. Někdo ho otrávil. Napadlo mě volat o pomoc, ale v ten moment mi došlo, že to nemá cenu. Jeho vrah tu někde musí být, někde blízko, někdo mu ten jed musel nasypat do kafe.
Hlavou dopadl na stůl, porcelánový hrneček se rozbil, lžička spadla s cinknutím na zem. Vtom jsem zaslechl otevření dveří do salónku. Otočil jsem se. Stál tam Vlkodav s pistolí namířenou na mou hruď.
„Zradil jsi nás,“ řekl jen.
Nezmohl jsem se na jediné slovo. Nebylo se jak bránit, pistoli jsem s sebou neměl, sledoval jsem bezmocně jeho právem naštvaný a zklamaný výraz.
„Já jsem ti už začínal docela věřit.“
„Nechtěl jsem vás zradit!“ vypravil jsem ze sebe.
„Ale nekecej!“ zakřičel. „Evženie se nevrátila, že jsi jí prásknul, je to tak?“
„To ano, ale potřeboval jsem jen důvod, aby mi Beneš věřil!“
„To tak! Chtěl jsi nás všechny zradit, tak jako se o to pokoušel Armory, ale ten měl alespoň tak špatný pocit, že se zastřelil! Takhle tě budu muset zastřelit já!“
„Ne!“ vztáhl jsem ruce. „Přísahám, že jsem vás nechtěl zradit! Pomohli jste mi, Medvěd mi pomohl, ty jsi mi pomohl! Chtěl jsem odjet pryč a žít s Petrou šťastně někde jinde.“
„A nás jsi prozrazením Evženie odkázal k nevědomosti. Když nepominu Daniela, způsobil jsi utrpení nám všem. Ona byla naší velikou nadějí na zlepšení celé té situaci, proti které se snažíme bojovat už několik let! A ty bys to všechno zničil. Vlastně, ty jsi to všechno zničil!“
Klesnul jsem na kolena s vědomím, že má Vlkodav pravdu. „Prosím tě,“ zažadonil jsem. „Postarej se o Petru a o děcko, aby se dostala pryč z toho podzemí. Chci pro ní jen to nejlepší.“
Vlkodav se pousmál. „Jak hrdinské, víš, že zemřeš, tak se snažíš působit jako zodpovědný otec a manžel?“
„Drž hubu! Nevíš, o co tu jde! Nenávidíš mě, proto jsi mě přišel zastřelil. Seš rád, že k tomu máš důvod a nebudeš si muset nic vyčítat!“
„Máš tak trochu pravdu,“ pronesl klidně. „Nenávidím tě a nenávidím tě o to víc, že jsi lhal i Světlušce. Tu, o které tvrdíš, jak moc jí miluješ.“
Chvíli jsem ani nedýchal.
„Ano,“ usmál se. „To ona ke mně přišla s tím, že má o tebe strach. Že nás chceš opustit. Sledoval jsem tě proto a dostal tu senzační příležitost zabít dva největší hajzly, jaké jsem kdy poznal v jediný okamžik.“
Pohlédl směrem ke stolu. Namířil na mrtvé Benešovo tělo a vystřelil. Tlumič ztišil výstřel, Benešovo tělo trochu poskočilo, když se do jeho hlavy zaryla kulka.
„Pro jistotu,“ řekl a namířil pistolí na mě.