Má matka je smrt a já jsem její posel - VI.

Anotace: sice jsem byl v práci až skoro do osmi, ale ve chvílích klidu se mi přeci jen podařilo něco sepsat, takže tady to je

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Mniši z kláštera Velkého patrona, kromě výchovy a péče o opuštěné děti, poskytovali i bezplatnou lékařskou pomoc komukoliv, kdo o ní požádal. A to bez rozdílu, zda se jednalo o šlechtice, kupce, rybáře nebo zloděje, násilníka a jiného podvratného živla. Všem, kteří dodrželi pravidlo tolerance pod střechou kláštera byla poskytnuta pomoc.
Bratr Jan patřil mezi mnichy, kteří měli zdravotnické dovednosti a dokonce byl v klášteře u Tamiru ten nejlepší. Jeho Chirurgické, medicínské, znalosti převyšovali většinu mnichů o velký kus. Proto, když byl někdo vážně zraněn, dostalo se mu péče od toho nejlepšího.
Chudý rybář se svou malou, sedmiletou, dcerou přišel do kláštera, neboť dívku ošklivě pokousal, ve městě, pes. Muž neměl mnoho peněz na zbyt, ale přesto by za své dítě položil i život. Proto nyní žadonil u nohou otylého mnicha, aby mu dceru zachránil.
Bratr Jan nejprve sundal dívce z ran na těle obvazy, vyrobené z košile jejího otce, a prohlížel si ošklivě vypadající kousnutí na levé paži, noze, ale bohužel i krku, které holčičku ohrožovali na životě.
Jakub a černovlasý chlapec stály stranou a přihlíželi, jak otylý mnich zručně zašívá rány a přitom se snaží utěšovat dívku, která byla ve tváři úplně bledá a na jejímž čele se lesknula silná vrstva potu.
Malý hoch cítil bolest, jež paralyzovala a sužovala bledou holčičku. Vstal a potom vykročil k bratru Janovi. Jakub na něho nechápavě hleděl, ale tušil, že ví, co dělá.
Otylý mnich si všiml chlapce, až když by u holčičky, která i přes velkou bolest na něho upřela své smaragdové oči, do kterých se zahleděly černé oči chlapce. Dívce najednou klesla horečka, začala volněji dýchat a získala sílu bojovat o přežití.
Jak mnich, tak i otec holčičky, zírali na chlapce. Jako první se vzpamatoval bratr Jan a došlo mu, co hoch dělá. Sice malá část v jeho hlavě se modlila, aby holčička nedopadla jako vlk z lesa, ale byl si jistý tím, že se to nestane.
Když bylo po všem a dívka po sešití ran usnula, přistoupil Jakub k zjevně vysílenému chlapci a odvedl ho k volné posteli, kde ho posadil. Společně s ním, pak koukal na otce holčičky, jak u ní starostlivě sedí, drží jí za ruku a mluví na ni.
„Asi vím, jak ti je. Sice jsem své rodiče nepoznal, ale pokaždé, když vidím nějakou rodinu, zabolí mě to u srdce,“ řekl zrzavý mladík po chvíli. „Nemám, ale tušení, jak je tobě, když tvé rodiče nedávno zabili.“
„Moji rodiče nejsou mrtví,“ promluvil najednou malý chlapec hlasem bez jakékoliv emoce a Jakub na něho vytřeštil oči, jako kdyby se stal zázrak.
„Ale v tom lese přece …“
„Zemřeli lidé. Nikoho z nich jsem neznal,“ pokračoval hoch a přes jeho mladý věk měl v hlase mnohaletou zkušenost, která neustále bojovala s dětskou myslí o nadvládu. „Když zlí muži přepadli kupce, byl jsem schovaný v keři, kousek od jejich vozu. Viděl jsem, jak se na ně vrhli. Netoužili po zlatu, chtěli je zabít a vyžívali se v tom. Když jsem pak viděl, jak zabili malou holčičku, vyběhl jsem z křoví a skočil na jejího vraha. Holýma rukama jsem však mnoho nezmohl. Až když mě muž chytil a zvedal ze země, z opasku se mi podařilo mu sebrat nůž a zabodl mu ho do krku. Jeho kumpáni se kolem mě rozestoupili a potom už nevím, co se stalo. Jen, že když jsem přišel k sobě, stál přede mnou čestný muž a vrahové byli všichni mrtví.“
Jakub nemohl věřit svým uším. Nejenom, že příběh chlapce byl podivný, stejně jako on sám, ale už si zvykal, že hoch bude navždy mlčet.
„Děkuji,“ řekl otec děvčátka, který se zničehonic objevil před černovlasým chlapcem. „Navždy budu tvým dlužníkem. Kdyby ses chtěl projet na mé loďce nebo cokoliv jiného, co ti mohu splnit, kdykoliv mě o to požádej.“
Malý chlapec jen kývl na souhlas. Potom jej přepadla slabost a propadl se do říše snů.
„Nic mu není. Jen celý den běhal po klášteře. Odnesu ho do postele,“ řekl Jakub, aby u otce holčičky nevyvolal nějaké obavy. Potom vzal hocha do náruče a vydal se s ním do pokoje bratra Jana.
Otylý mnich si omýval ruce, ušpiněné krví, a všiml si dvou chlapců, jak spolu hovoří. Potom, co viděl černovlasého hocha, jak zachránil holčičku měl najednou dvojnásobnou radost. Proto se vydal do kuchyně za bratrem Felixem, u kterého vyprosil dva chleby, oba namazané meruňkovou marmeládou s velkými kousky ovoce.
Když pak bratr Jan kráčel s podnosem ke svému pokoji a těšil se, až uslyší chlapcův hlas, bylo pro něho smutné překvapení, když viděl malého hocha, jak úplně bledý leží na posteli.
„Co se stalo?“ zeptal se mnich.
„Nevím. Myslel jsem si, že usnul vyčerpáním, ale když jsem ho donesl do pokoje, byl bílý, jako křída,“ odpověděl Jakub a v očích se mu třpytily slzy.
Malého hocha obklopila temnota v níž se vznášel. Připadal si lehčí než vzduch a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Krom nicoty však neuviděl. Náhle k němu dolehl z dálky hlas. Připadal mu ženský, ale byl tak slabý, že to nemohl říci s jistotou. Potom hlas zazněl znovu, silněji a zlostně: „Kamire!“
Chlapec se vyděsil. Jméno mu v mysli něco vybavilo, něco důležitého, ale stále se k tomu nemohl dostat.
„Jak si jen mohl. Jak ses opovážil!“ promluvil hlas podruhé a naposledy. Pak temnota zmizela. Co však v chlapci zanechala, byl pocit provinění a strach. Ne však o sebe, ale o malou dívku, které měl otevřít dveře do posmrtného života a místo toho jí zachránil.
„Probouzí se,“ zvolal radostně Jakub a objal chlapce, až ho málem začal dusit.
„Jak se cítíš, chlapče. A můžeš mi už odpovědět,“ řekl svým klidným hlasem bratr Jan.
„Je mi fajn,“ lhal černovlasý hoch a rozhodl se, že dvoum lidem, kteří mu sice věří a mají rádi, nemůže povědět vše, co o sobě prozatím zjistil.
„Jakub mi řekl o tom, co se stalo v tom lese. Opravdu se to tak stalo?“ zeptal se mnich, ale předem znal odpověď.
„Ano.“
„A pamatuješ si, co jsi dělal předtím?“
Chlapec zakroutil hlavou. „Ne. Pamatuji si jen, jak se schovávám v křoví. Co bylo předtím nevím.“
„Zvláštní,“ řekl mnich a poškrábal se na hlavě. „No, pro dnešek jsme toho všichni zažili až moc. Je na čase jít spát,“ ukončil den bratr Jan a potom vyprovodil Jakuba z pokoje. Poté ustlal malému chlapci postel a sám se svalil do své, kde během několika minut usnul. Místo klidného spánku jej však ve snech sužovali vzpomínky na minulos.
Černovlasý chlapec nemohl usnout, a tak se vyplížil z pokoje bratra Jana a bloudil chodbami kláštera, ve kterém už skoro všichni spali. Jen několik jedinců, stejně jako on, nemohli naleznout klid ve spánku.
Hoch prošel před dveřmi knihovny a zaslechl známý hlas. Opatrně, nenápadně, ukrytý ve tmě, která ho jako plášť chránila, nakoukl dveřmi do místnosti přeplněné knihami a uviděl Jakuba, jak vedle dohořívající svíčky listuje starou knihou. Chvíli se na něho díval a pak v tichosti vycouval na chodbu. Nechal se vést instinktem, jež ho neomylně zavedl k cíli.
Dívku se rozhodl bratr Jan nechat přes noc v klášteře, a tak její zachránce si k ní na postel v klidu přisedl. Zadíval se na tvář dívky a věděl, že jednoho dne z ní vyroste překrásná žena, která na první pohled bude zcela normální, ale hluboko v nitru sebou vždy ponese dar. Dar od posla smrti.
Chlapec na si dívku prohlížel několik desítek minut. Potom se vrátil do pokoje a usnul.