Magická puška: Magická puška

Magická puška: Magická puška

Anotace: Kapitola se stejným názvem jako má celý tento příběh. Jak probíhala výroba magické pušky a co se při ní pokazilo? Děkuji všem za komentáře, jsem rád, že se můj příběh líbí.

Otevřel železné dveře, do kterých pasoval speciální klíč, který vlastnilo jen pár lidí v celém Adiranu. Zavřel je za sebou a cvakl malou páčkou na zdi. Uprostřed stropu, který se nacházel podezřele nízko podlaze, se rozsvítila žárovka. Muž si povzdychl a ukázal prstem na jednu z loučí zavěšených na zdi. Vzplála. Magickým ohněm. Znovu si povzdechl.
A otevřel železný poklop přikrytý kobercem. Sešel po schodech a už zaslechl povědomé zvuky, rány nesoucí se celou chodbou a halekání a také cítil to magické proudění. A také technické proudění. Bylo to, jako by se o něj otíraly nepříjemně kovové šupiny, které na jeho kůži vyvolávaly husinu. Vyrazil chodbou, na cestu si svítil nepatrným kouzlem a cítil to technické napětí všude okolo.
Kolem něj prošel jeden z Technikářů, právě si otíral zpocené čelo do hnědého hadru, zdvořile na mága pokývl a pokračoval dál. Muž v rouchu pokračoval až dorazil do prostorné místnosti, osvětlenou jak elektřinou tak magickým ohněm. Panoval tu řád, i když pro mnohé možná nejasný. Ležely tu technické součástky, střelný prach, zásobníky, kulky a nábojnice, plíšky a řemínky, bubínky a polotovary pušek a revolverů. U toho všeho stáli jak zapocení mužové v pracovním oblečení, kalhotách na kšandách, z pevného materiálu a s plátěnou maskou přes obličej, tak i muži v rouchách a se zadumanými a znechucenými výrazy.

Mág přišel k jednomu z nich. „Přinesl jsem ten kámen, pro který jste mě poslali,“ oznámil trpce.
Šedovlasý muž v rouchu přikývl. „Výborně. Podej ho Horusovi. Jaká byla cesta?“
„Docela klidná. Jen mě přepadla banda nějakých hejsků z lesa, stačilo pár kouzel a shořeli na popel.“
Šedovlasý mág si odfrkl. „Jen se v tom moc nevyžívej, Hogreku. Pobyt zde dole stojí i mně hodně sil. A to jsem starší, silnější a schopnější mág než ty.“
„Ano,“ přiznal Hogrek. „Všichni tady trpíme. Stejně tak i ti pošuci technický…pokročili jsme nějak, za tu dobu co jsem byl pryč, ve výrobě?“
„Trochu. Ten kámen by měl být jeden z posledních článků.“
„Jasně, to už jste říkali dávno.“
Ke dvojici rozmlouvajících mágů přišel jeden mladší muž v pracovní uniformě. „Jaryme, potřebujeme vás, abyste se podíval na jeden problém.“ Starší mág si povzdechl a následoval Technikáře k jednomu ze stolů.
Hogrek tedy přešel do zadní části místnosti, ve které se nacházel rovněž stůl, u kterého seděl mág Horus. Jedním okem přidržoval kukátko, které fungovalo podobně jako dalekohled, a snažil se montovat něco z kovových plíšků a pružin. Když spatřil Hogreka, ihned se zeptal, zda našel onen kámen. Mladý mág přikývl.
„Výborně. Jsme zase o krůček blíže…“ zašeptal si a dál se Hogrekovi nevěnoval.

Už to bylo téměř dva roky, co pravidelně docházel do utajené místnosti v podzemí a pozoroval mágy a Technikáře při společného práci. Každého z nich znepokojovala spolupráce, jakou museli vykonávat, ale každý z nich podstoupil možná rizika, která s tím byla spojena.
Magie a technika.
To nejde dohromady. Hogrek byl toho názoru, že nikdy nepůjde. Ale ti ostatní v místnosti ne. Ti byli přesvědčeni o tom, že jejich práce nebude zbytečná.

Hogrek se vrátil domů. Byl příliš unavený, než aby se dál zdržoval v miniaturní továrně a raději nasedl na koně a vyrazil. Město, ve kterém žil, se nacházelo jen pár mil cesty od ukryté továrny a nebyl tedy problém dorazit do něj ještě před setměním. Koně zanechal v rukou mládence v městské stáji.
Manželka ho srdečně přivítala. Sundal si svůj hnědý plášť a položil ho na věšák, roucho mágů zanechal v továrně – nerad se s ním producíroval po městě a okolí vůbec.
„Tak jak bylo v práci?“ zeptala se Hogreka Cleren.
„Nic moc. Jsem rád, že už jsem doma.“ Usedl na širokou pohovku a natáhl si nohy. „Pořád dovážejí nové a nové náklady, člověk aby se z toho papírování pomátl.“
Nikdy manželce neřekl na čem doopravdy pracuje. Takové detaily podle něj vědět nemusela.
„A zítra tam jdeš taky?“
„Ano, musím,“ řekl zkroušeně.

Dalšího dne opět dorazil do továrny. Ale tentokrát cítil něco docela jiného. Přítomnost techniky zde byla mnohem hmotnější a magie zrovna tak. Jako by se tu náhle objevilo až moc mágů a Technikářů najednou. Ale to byla mylná představa. Pravý důvod byl mnohem horší.
Opatrně vešel do místnosti, kde se poslední měsíce až nebezpečně střetávala magie a technika, kde si mágové zahrávali s technickými součástkami a Technikáři s magickými silami. A tohoto dne toho bylo jednoduše moc. Hogrek to tušil, tušil, že se něco stane, že příroda to nevydrží, nevydrží spojení dvou naprosto neslučitelných součástí a křehká rovnováha se poruší. A měl pravdu.

Všichni stáli na místě a s respektem sledovali zbraň, na které společně pracovali. Technikáři a mágové, bok po boku sledovali magickou pušku. Konečně se jim podařilo spojit veškeré potřebné součástky a protknout je skrz naskrz magií. Na stole uprostřed místnosti ležela puška s dlouhou trojitou hlavní, přičemž ta třetí ležela na dvou pod ní. Dlouhá pažba z pevné oceli dosahovali až k ramenu průměrně stavěného muže, komory na zásobníky byly dvě. Hogrek věděl, že se tato zbraň bude nabíjet speciálně magicky upravenými broky a bude s ní moci manipulovat jak mág, tak i člověk se silnou technickou aurou. Ale ne jen tak ledajaký. Zkušený člověk, zkušený jak v magii, tak v technice. A takovým člověkem měl být nejstarší mág z přítomných, Jarym.
Hogrek cítil chvění po celém těle, když starý mág opatrně popadl danou zbraň. Všichni se roztřásli, ta síla byla nepředstavitelné, všichni jí cítili. A museli jí cítit i silní mágové a silní technikové na míle daleko. Společnými silami vytvořili hybrida mezi magií a technikou. A teď se jí chystali vyzkoušet.

Jarym namířil na zeď, na které byl připevněn prázdný pergamen. Žádný případný terč nebyl třeba, hlavním úkolem byl vyzkoušet účinky zbraně. Starý mág si ovšem neodpustil proslov.
„Takže…dílo je hotové. Po měsících, kdy každý z nás trpěl přítomností obou sfér přírody, kdy několik z nás zemřelo a několik z nás se těžce zranilo při naší utajené výrobě, magická puška je hotová a připravena k použití. Popravdě, dlouho jsem trénoval a snažil se, aby mé magické schopnosti byly stejné, jako schopnosti technické a pokud tomu tak je, není důvodu, abych dál protahoval okamžik, na který všichni dlouho čekáme.“
Hogrek pocítil opět to nepříjemné svrbění a sevření. Měl chuť utéct, techniky tu bylo příliš. Ale on zůstal.

Jarym vystřelil. Zbraň práskla, starý mág zavrávoral a udělal dva kroky dozadu. Pergamen na zdi se celý protrhl, samotná zeď za ním se drolila na zem. Zbytek pergamenu shořel magickým ohněm. Nikdo ani nedutal. Až někdo radostně vykřikl. A přidávali se další. Až někdo vykřikl bolestí.
Hogrek se podíval tím směrem.Jarymova pravá ruka ležela na zemi, on klečel a křičel. Upustil magickou pušku na zem. Ihned k němu přiskočil jeden z mágů a pokusil se o zaklínadlo, aby Jarym nevykrvácel. Ale nic se nestalo. A dobrotivý zachránce se chytl za ucho, ze kterého se právě řinula krev. Nikdo nevěděl co se vlastně děje. A tak se dali na útěk. Hogrek, který stál na začátku chodby, se také otočil, aby ho zpanikařený dav neušlapal, ale náhle uslyšel ránu. Respektive, ucítil ránu. Téměř mu to roztrhlo střeva, rozdrtilo kosti v těle, přervalo šlachy a svaly. Ale vydržel to, jen upadnul na zem a svíral se za srdce. To ostatní to nevydrželi. Popadali okolo něj, křičící nebo rovnou mrtví. Drželi se za hlavy, za hruď, za břicho. Všude byla spousta krve a výkalů, Hogrek téměř nemohl dýchat a když se pokusil o nějakou magii, ucítil bolest. Co se to stalo?
Ležel takhle dlouho, do té doby, než se odvážil vstát, vyhrabat se zpod mrtvých těl a postavit se na nohy. Všichni byli mrtví. Jenom on ne. A Jarym!
Rychle k němu přiběhl, starý mág si držel krvácející pahýl a téměř neslyšně chrčel, Hogrek se snažil o nějaké uzdravovací kouzlo, ale nic se nestalo.
„Nemá to cenu. Ta zbraň…“ zahlesl Jarym.
„Odnesu tě pryč. A někdo ti pomůže, pokud to nedokážu já.“
„Něco se stalo… v té zbrani byla síla, o které nemáme ani tušení. A ty jsi to…jediný přežil.“
Hogrek se skláněl ke starcovým ústům, aby vůbec něco zaslechl. „Varovali nás, ale my neposlechli. A teď…platíme. Nechej tu pušku tady, zabarikáduj dveře a nikdy se sem nevracej. A…a…používej svoje civilní jméno, protože tenhle magický výbuch museli cítit snad úplně všichni. A možná pro tebe…možná pro tebe bude lepší, když tě nikdo nenajde. Ta zbraň…má v sobě démona. A ty jsi to jediný přežil…“
Jarym zemřel.
Hogrek se postavil, nemohl uvěřit tomu, co se tu stalo. Všichni byli mrtví. Úplně všichni. Jen on ne. Asi věděl proč, i když si tím nebyl jistý. V kapse měl kousek toho kamene, který nedávno do továrny přinesl. Magická puška na něj patrně neměla vliv. Podíval se na kus smontovaného kovu a zlostně do něj kopl. Musel poslechnout Jaryma.

Dále v chodbě se dala magie použít a on tak mohl zasypat celou místnost, kde se puška vyráběla i velkou část chodby vedoucí do ní. Vylezl po žebříku, snažil se co nejvíce propojit dřevo poklopu se dřevem okolní podlahy a až poté vyšel z toho hrozivého domu. Jistě, všichni ten výbuch cítili. Na míle daleko, ale nikdo přesně nevěděl, co to bylo a odkud to vzešlo.

Vrátil se domů, ke své ženě. A snažil se na všechno zapomenout. I když zcela nerozuměl tomu, co mu Jarym chvíli před smrtí pověděl, používal dál své civilní jméno a nikoliv jméno přidělené v magickém řádu.
Od tohoto dne byl pro všechny Hugo. Jeho žena mu tak říkala již dávno a všichni přátelé taky, jen mágové ho oslovovali Hogrek. Ale i to se muselo změnit. Všichni byli po smrti.

Dva roky po nešťastné události v továrně se šťastným manželům narodila dcerka, kterou pojmenovali Dorin. Prvně se Hugo začal bát okolo jejího devátého roku. Někdy se mu zdálo, že dívka má téměř magické, až démonické oči. Děsil se toho a nesnažil se tomu přikládat veliký význam, ale začal raději pátrat.
Pokud byla v magické pušce skutečně nějaké démonická síla, mohla nějakým způsobem vstoupit do Huga a on jí tak mohl předat Dorin. Začal panikařit a sbírat na dané téma veškeré knihy.

Několik dní po jejích desátých narozeninách přišel dcerku do jejího pokojíčku navštívit. Potichu otevřel dveře a usadil se k holčičce na postel.
„Tak co, jak se cítíš jako desetiletá?“ zeptal se otcovsky.
Dorin se k němu natočila, záře měsíce pronikající oknem se zaleskla na jejích černých očích.
„Dobře,“ zašeptala. „Tak nějak silněji.“
Měla zvláštní hlas. Tichý a přitom hrubý. Tak temný. Bál se, hodně se bál. Byla to jeho dcera. Musel si udělat jasno.
„Dobrá,“ zašeptal Hugo a začal se soustředit. Chytl jí za ruku. Byla z ní cítit magie, ale to nebylo až tak neobvyklá, když byl jejím otcem. Pátral dál a snažil se najít stopy nějaké cizí magie. Až je našel. Ucítil to jako závan ledového větru, studeného, pronikajícího až pod nehty a kůži.
„Musíme odjet,“ řekl nervózně.
„A kam?“ zeptala se dcerka.
„To je tajemství,“ snažil se říct mile Hugo a už potají balil dcerce ty nejpotřebnější věci.

Dlouho se na tento den připravoval, jen doufal, že k němu nikdy nedojde. Unést svojí vlastní dceru. Šel pěšky, nechtěl, aby ho někdo potkal ve stájích. Dorin poslušně šlapala vedle něj, ale poté si začala stěžovat, že jí bolí nožičky a Hugo jí tedy vzal na záda. Dorin se smála, ale byl to smích, ze kterého šel Hugovi mráz po zádech.

Noc se stála chladnější než obvykle, ještě u lesa byla cítit mořská sůl a ryby. Hugo vběhl do jeskyně, ledabyle jí zablokoval magickým kouzlem a rozžhnul magické ohně. Osvítily malou místnost s klecí.
„Co to je?“ zeptala se dcerka, ale to už jí Hugo nemilosrdně uzavřel do ocelových tyčí. „Co se děje, tatínku?“ zeptala se vyděšeně dcerka.
„To nevím,“ přiznal Hugo plný nefalšované lítosti a bezmoci. „Ale musím to zjisti. Tebe jen prosím, abys byla klidná.“ Hugo si oblékl magické roucho, které mu dodávalo mnohem větší magickou sílu.
Ale holčička začala plakat. To Hugovi rvalo srdce, ale musel se dát věnovat studiím. A nemohl dovolit, aby se jeho dcerka jednoho dne v něco proměnila a někoho zranila nebo zabila. Zatím měl o tom „něčem“ pramalou představu, ale během několika dní se dostal ke svazku, kde se dozvěděl hrůznou pravdu.
Kniha ne stará ani padesát let popisovala případy, kdy se temnější strana magie dostala do organismu člověka a začala ho samovolně přetvářet. Taková proměna se dala zastavit, ale bylo pro to potřeba silného mága.
Jenomže Hugo si nebyl jistý, jak pokračovat, protože temnější stránka magie byla propojena s technickou aurou. Mág nevěděl, co bude dělat.

„Prosím tě, pusť mě už,“ žadonila holčička, ale to Hugo udělat nemohl. Dorin se už začala měnit. Oči měla ještě tmavší než před tím a i když plakala, vůbec u toho nekřivila tvář. Jako by své emoce dávala najevo jen hlasem a slzami. Nevěděl si rady. Dorin pořád plakala.

A vtom ucítil, že někdy prošel jeho magickou bariérou. Otočil se a ucítil auru techniky. Napřáhl ruku a seslal oslepovací kouzlo. Narušitel vystřelil, jeskyní se ozvala rána, Hugo se chytl za nohu a padl k zemi.

Nyní seděl u Rugarda doma. Po jeho návštěvě v jeskyni a po osvobození Dorin si Hugo uzdravil zraněnou nohu a vyrazil do Skotlinportu. Bohužel pro něj příliš pozdě. Dorin byla pryč a Cleren mrtvá, roztrhaná na kousky. Celá předsíň byla od krve. Hugo se zhroutil.

Až poté započal hledat muže, který se připletl do záležitostí, do kterých se připlést neměl. Muže, jehož manželka ležela na podlaze a spala a on vytrvale čekal.
Až se dveře otevřely.
„Co to…“ uslyšel hrubý, známý hlas. Již na mága mířila hlaveň dlouhé pušky. „Cejtil jsem tě až ven, mágu bláznivá,“ prohodil muž s jizvou na tváři a s přimhouřeným okem. „Cos jí proved?“ pohnul hlavou směrem k ženě.
„Jen uspal. Pojď si sem sednout a poslechni si mě,“ nabídl mág.
„A když ne?“
„Tak jí zabiju,“ řekl Hugo chladně.
Rugard si přisedl.
„Jak se jmenuješ, Technikáři?“ zeptal se Hugo.
„Rugard. A nejsem Technikář.“
„Nevidím v tom rozdíl, jestli jsi v nějakém spolku nebo ne. Oháníš se puškama tak jako tak. Moje žena kvůli tobě zemřela a má dcera se kvůli tobě změnila v démona.“
„Lžeš. Jsi cvok a blázen,“ utrousil Rugard klidně, zbraní přes stůl namířenou na mága.
„To ty jsi blázen!“ vykřikl mág. „Varoval jsem tě, ale ty jsi mi nevěřil! A teď je z mé dcery démon, kterého prostě musíme zastavit.“
„My?“ povytáhl Rugard obočí.
„Ano. My. Musíš mi pomoct. Jsi zodpovědný. Musíš mi pomoct.“
„Ani nápad,“ odfoukl Rugard.
„Tak jí zabiju,“ řekl již podruhé mág a pohlédl na Lakimu.
„Klidně.“
Hugo zůstal na chlapa před sebou zírat. „Fajn,“ řekl a natáhl ruku. Žena na zemi sebou začala cukat. Až poté vytřeštila oči a z jejího hrdla se začal drát křik.
Rugard se díval mágovi stále do očí. „Přijdou sousedi.“
„Ti jí neuslyší. Jsem mág, víš? Umím zařídit, abys ostatní neslyšeli. Tak co, jak dlouho jí necháš takhle trpět, ty bastarde jeden!“
Lakima se prohýbala na podlaze bolestí, za nehty se jí dostávaly třísky, jak ryla prsty o dřevěnou podlahu, z očí jí vytékaly slzy a tím křikem téměř ochraptěla.
„Vydíráním mě nedonutíš. Zaplať mi a dohodneme se,“ nabídl Rugard.
Hugo mávl rukou, žena ustala v křiku a v bezvědomí se rozvalila na podlaze. „Co jsi to za člověka, že jsi svojí ženu nechal takhle trpět?“ zeptal se nevěřícně Hugo.
„Nebude si to pamatovat. Neovládám sice magii, ale vyznám se v ní.“
Hugo zavrtěl hlavou. „Kdybych chtěl, bude si to pamatovat. Ale o to nejde. Jak jsi mohl vydržet její křik?“
Rugard si povzdychl. „Tak co, kolik mi zaplatíš, abych našel tvojí dceru…zase.“
„Nechci, abys jí našel. Tedy, to ano, ale také chci, abys jí zabil. Není to má dcera, je to démon.“
„Tři tisíce,“ utrousil Rugard.
„Nedám ti peníze.“
„Tak sakra, proč tu ztrácíme čas?“ bouchl Rugard volnou rukou do stolu.
„Nedám ti peníze, ale dám ti tu zbraň, která poslouží k zabití mé dcery.“
„K tomu poslouží tahle nová fešanda,“ poplácal Rugardu novou pušku po hlavni.
„To těžko. Musíme najít dávno vyrobenou pušku, tou zastřelíš démona a tu si později necháš.“
„A co to je za pušku, že si mám kvůli ní zahrávat s démonem.“
Hugo se usmál. „Věř mi, o takové se ti ani nesnilo.“
Autor Walome, 01.02.2008
Přečteno 370x
Tipy 3
Poslední tipující: Darwin, Uriziler
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

Prvá časť bola dobrá, po tú nehodu s puškou,ale zvyšok bol zas priemer až podpriemer...mám z toho zmiešané pocity.

09.03.2008 07:48:00 | Sarazin Faestred

Opět velmi dobré. Jen doufám, že sis něco schoval a nenahnal sám sebe do pasti, když tu magickou pušku může ovládat jen člověk se znalostmi techniky i magie, kterým Rugard zřejmě není, viz. věta z prvního dílu Tvého příběhu: "Magii jsem nerozuměl, jen jsem o ní věděl, nebyl jsem mág, kdepak." :)

02.02.2008 14:38:00 | Deithwen

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí