Magická puška: Oči démona

Anotace: Čtvrtá kapitola příběhu o vynálezu, který změnil a změní mnoha lidem život. Hugo a Rugard se vydávají hledat magickou pušku.

Garmon se kriticky podíval na pušku a zavrtěl hlavou. „Heleďte, pánové, můj pra pra a tak dále děda byl Winors Toone, takže mi nezkoušejte nakecat, že se tahle puška zasekla.“
Seděli v jednom z bytů, na jehož nájem jste měli jen v tom případě, že jste byli buď král, velmi schopný obchodník nebo zloděj. Nebo Technikář.
Uprostřed drahých zdí a oken, pod střechou z nejpevnější a nejlesklejší žuly, obklopeni drahým nábytkem a spoustou pušek, se Garmon rozvaloval u velikého stolu a nepřestal sledovat zbraň ve svých rukách.
„Vy jste s ní někde sekli, že jo?“ pohlédl na své spolupracovníky. „Spadla vám a něco se tam zkurvilo a vy se mě teď snažíte vochcat. Že jo?“
„Sakra Garmone,“ promluvil nejvyšší z trojice. V uchu se mu leskla zlatá náušnice, jen takový kulatý cvoček, do vlasů si pravidelně vmazával ovoněný jelení lůj, aby mu účes tvořil špičatého kohouta. „Proč bysme ti asi kecali? Prostě jsme předváděli zbraň kupci a ona se zasekla. To se stane.“
Ale Garmon se postavil. Dlouhé černé vlasy měl rozpuštěné, vousy dlouho neoholené a oblečený byl jako vždycky do kazajky, technikářké kazajky. Hnědý kus látky, na jedné z kapes znak pušky, posetá mosaznými knoflíky.
„Sakra přece poznám co se stalo s mojí zbrani, ne? Do prdele Winors Toone byl můj předek, kurva!“
Tuhle informace sděloval svým společníkům, vlastně podřízeným, až příliš často. A vlastně to ani nemusela být žádná podstatná informace. Už dlouho se proslýchalo, že Winors Toone nebyl ve skutečnosti první, kdo vyrobil pušku. Spekulovalo se, že to mohl být jeho spolupracovník. Ovšem žádné důkazy se nenašly.

Nebavilo mě sledovat tohle jeho divadlo. A už vůbec mě nebavilo být uprostřed hlavního města, Zormusu. Za Velký války ho sice mágové zničili, ale po Válce se postavilo nové, lepší, plné techniky, elektřiny a s novou továrnou na pušky. Jenomže během následujících let se rozrostl trh pušek, zejména za to mohla právě Velká válka, kdy král dovolil tehdejším Technikářům, aby vyrobili co nejvíce pušek a napomohli tak k vítězství proti mágům. Do té doby byla výroba pušek přísně zakázaná, ty se mohly vyrábět pouze v hlavním městě. Ovšem všichni věděli, že existují Technikáři, kteří nezákonně vyrábí pušky na vlastní pěst. Obchodovalo se s nima a každý Technikář měl spoustu peněz. Poté přišla Válka, vyrábění zbraní se uzákonilo a Technikáři se vyplašili. Co teď? Na čem teď budeme vydělávat? A začali vyrábět pušky, které zdaleka přesahovaly standardní zbraně. Ale také stály několikanásobně více.
„Můžeme se pohnout z místa?“ zdůraznil jsem svojí přítomnost.
„Hned to bude, Rugarde,“ ujistil mě Garmon, ale tušil jsem, že přede mnou svoje podřízené ještě pořádně zprudí. Musel se přede mnou předvést.
„Víte co, běžte pryč, opravte tuhle pušku, ať jí můžeme prodat dalšímu kupci,“ zavelel Garmon a tři Technikáři odešli z nóbl pokoje. Sedl jsem si na veliké kožené křeslo před Garmonův stůl a začal mluvit přímo k věci.
„Pro začátek – nemá cenu lhát, ani se jinak vytáčet, cokoliv ti teď řeknu je nevyvratitelné a tvoje vytáčky by mě jenom nasraly.“
Mlčel a jen si mě prohlížel zpod hustého černého obočí. Měl také narostlý hustý plnovous, který mu zakrýval ošklivé poranění.
„Vím o magické pušce a vím, že jsi byl u její výroby.“ Samozřejmě jsem si tím nemohl být jistý, ale podle toho, co mi řekl Hugo, mi došlo, že na téhle zbraně musela pracovat spousta nejlepších mágů a nejlepších techniků. A kdo by byl lepší technik než právě pra pra potomek Winorse Toona.
„To je pravda,“ přikývl, ačkoliv byl očividně překvapen, že o něčem takovém vím.
„Výborně. Já tuhle pušku budu mít. A tobě jí prodám za deset tisíc.“ Mlčel. Věděl, že cena je odpovídající a kdyby mě chtěl přesvědčit o opaku, stejně bych se nenechal zlomit.
„Jenže to bude až za několik dní. A navíc, pokud jí chceš, mám ještě jednu podmínku.“ Teď jsem se trochu musel ovládat, abych na něj neskočil přes stůl, protože jsem se chystal nakousnout nedávnou minulost.
„Už nikdy se nepřiblížíš k mojí manželce a pokud ano, zabiju tě.“
Opět byl zticha a vypadalo to, že má stejnou zlost jako já. „Tak to si tu svojí magickou pušku strč někam,“ utrousil.
Vytáhl jsem revolver zpoza pasu, on udělal to samé. Seděli jsme naproti sobě a mířili na sebe puškama. Oba dva plně si uvědomujíc zbytečnost situace, protože ani jeden z nás nemohl vystřelit tak, aby to druhý nestihl také.
„Nehraj si na citlivýho chlapa, Garmone! Chceš prachy a tahle puška ti jich vynese mnohem víc než jenom deset tisíc! Neříkej mi, že jsi se během těch nocí, co jsi mi šukal se ženou, do ní i zamiloval!“
„Drž hubu! Jak se má ta tvoje šlapka? Pořád si k ní chodíš připomínat, že seš chlap? Necháváš se kouřit od sedmnáctiletý holky?“
Teď už jsme oba stáli a mířili si hlavněmi revolverů doprostřed očí.
„Jak to sakra víš?“
„Nejsi jedinej, kdo si jezdí užívat do nejlepšího bordelu z okolí. Už jsem tě tam párkrát viděl.“
Bylo ticho.
„Řekls to Lakimě?“ zeptal jsem se ho.
„Abych jí trápil? Ne. Nejsem takovej bastard, jako ty, Rugarde. Divím se, že ti ještě nepodřízla hrdlo ve spánku.“
To já taky. Zastrčil jsem zbraň opět do pouzdra za pásek, on po chvíli udělal totéž.
„Takže plácneme si? Deset tisíc a pracky pryč od Lakimy. Ty dostaneš zbraň, po který by prahli Technikáři celýho světa, pokud by o ní věděli.“
Ještě chvíli váhal. Jistě, pořád bude za Lakimou lézt, ale tentokrát nebudu mít černý svědomí, až toho zmetka na místě zastřelím.

Hugo mi tvrdil, že všichni, co vyráběli magickou pušku někam utekli. Ale tomu jsem nevěřil. Asi je to jejich zkoumání zabilo, protože jinak by se tam Hugo vrátil sám a nepotřeboval k tomu mně. A to, že na tom pracoval i Garmon, mi došlo díky selskému rozumu.
Dobře, takže teď stačilo dojít si pro magickou pušku, najít malou holku, zastřelit jí a pušku prodat Garmonovi. Potom jenom čekat, než se zase připlíží k našemu domu, šáhne na Lakimu a kulka mu proletí hlavou. Nikdo mi nebude chodit za ženou.

Mág na mě čekal v mém domě. Lakimu přesunul do postele, ale pořád jí nechal v bezvědomí.
„Chcípne hlady,“ utrousil jsem, ale Hugo mě ujistil, že její tělo je vyživováno magií. Ale hodil po mě znechucený pohled, kvůli slovu „chcípne“.
„Takže, Technikáři, vyrazíme?“ zeptal se mě. Pořád mi tak říkal, ale mě už to bylo jedno.
„Jasně, proč ztrácet čas, čím dřív ti udělám radost, tím líp.“
„Myslíš, že mi dělá radost zabít svojí vlastní dceru?“ Zvýšil hlas a v dlani se mu nepatrně mihla nějaká jiskra. Asi bych si měl dávat bacha, nebo po mě tenhle blázen mrskne ohnivou kouli a ani nebude vědět jak.
„No jasně, tak jedem do tý vaší továrny.“
Chtěl jsem vyjít dozadu na dvorek pro koně, ale vtom někdo zaklepal na dveře. Snad to nebude žádná sousedka.
Otevřel jsem.
A strnul jsem.
Venku stála Dorin, malá Hugova dcera. Na náměstíčku bylo překvapivě liduprázdno, ale nikdo se nedíval naším směrem. Stála tam v bílých šatech, sahajících někam po kotníky, černé vlasy měla stažené do culíku a zírala na mě černýma očima, bělmo zmizelo téměř úplně.
„Ahoj,“ pozdravila mě něžným hláskem. Hugo ten hlas zaslechl a vystrašeně vstal ze židle.
„Zavři,“ pošeptal mi.
„Tatínek je tady s vámi?“ zeptala se holčička.
„Ne,“ řekl jsem klidně.
„Lžete. Tatínek je tady s vámi.“
To už nebyla otázka, ale konstatování. Proč se tu s ní vůbec vybavuji. Popadl jsem jí za malý úzký krček a zatáhnul dovnitř. Zavřel za sebou dveře…
„Ne!“ křikl Hugo.
„Mlč!“ okřikl jsem ho, Dorin přitiskl ke zdi, nožičkama třepotala ve vzduchu. Začala plakat a vzlykat.
„Tak tahle je holka je podle tebe démon!“ zeptal jsem se rozčíleně, ale ve skutečnosti…jsem měl strach.
„Nevidíš ty oči?“ zeptal se vyděšeně.
„Pusťte mě,“ žadonila Dorin.
Nevěděl jsem co mám dělat. Pokud byla opravdu démon, můj revolver by jí nic neudělal. Ale i přesto jsem ho vytáhl z pouzdra a přitiskl jí hlaveň na čelo. Začala plakat ještě víc.
Hugo byl celý bez sebe, nic neříkal, jen nahlas dýchal a potil se. Dobrá, nebylo to pro něj lehké, to se dalo vypozorovat. Ale stejně…pro mě taky ne. Zabít malou holku, i když s úplně černýma démonickýma očima.
Vystřelil jsem.
Zpětný ráz mě odstrčil od malé Dorin, zády jsem narazil do vchodových dveří – ještě že se otevírají dovnitř – a s hrůzou nepřestával sledovat dítě před sebou. Stála tam u zdi, v obličeji široký úsměv, čímž odhalila desítky špičatých zubů. Začala se smát a já si až teď uvědomil, že uprostřed čela má zarytou kulku z mého revolveru. A i když mi bylo jasné, že tím ničeho nedocílím, vysypal jsem do ní zbytek bubínku. Bílé šatičky měly o pět děr více, z těla jí čnělo pět projektilů a já začal uvažovat o tom, jestli smrt bude bolet.

A vtom Dorin odletěla. Odmrštěna z místa, kde před chvílí stála. Hugo na ní poslal nějaké kouzlo.
„Utíkej!“ zařval na mně. Poslechl jsem a poprvé v životě se dal zběsile na útěk. V zadu na dvorku čekala moje klisna a Hugův kůň, čaroděj mě ale nenásledoval a já se pro něj vracet rozhodně nehodlal. Ještě teď se mi klepaly ruce, že jsem jen ztěží dokázal vysypat bubínek a nasoukat do něj nové náboje.
„Do prdele Hugo – dělej!“ řval jsem.
Po chvíli vyběhl. S mojí bezvládnou ženou přes rameno.
„Blázne,“ vyklouzlo mi z úst, ale to už nasedal na koně. Z domu se ozval hrozivý jek. Kopnul jsem svého koně do slabin a splašeně vyrazil pryč z vesnice. Hugo jel přede mnou, já se ohlédl a spatřil, jak z mého domu vyšla holčička v bílých šatech. A někam zaběhla.
„Už mi věříš?“ položil čaroděj řečnickou otázku.

Prožité dobrodružství s malou holkou mi nedalo spát. Doslova. Když jsme dorazili do Gordwilu, začalo se právě stmívat. A mě vůbec nevadilo, že na koni mága jela i moje manželka a projížděli jsme právě okolo nevěstince. Hlavně, že jsme mezi lidmi. Prvně v životě mé tělo ovládl takovýhle strach, prvně v životě se mi dostával do hlavy pocit, že chci od všeho utéct. Ty černé oči. Malá holka. A šest kulek v jejím těle. Vystřílet zásobník do kohokoliv jiného, i mága, tak z něj crčí krev a je už dávno mrtev nebo alespoň tutově umírá. Jenomže tahle holka…démon…ne. Bylo mi zle.

V Rudém kohoutovi mág zavedl Lakimu do pokoje a poté se vrátil ke mně a objednal si místní světlé pivo. Já si dal s chutí tmavé a nemohl si nevšimnout hostinského, jak mi posunky naznačuje, že muž, se kterým sedím u stolu, je právě ten, který mě hledal. Přikývl jsem, jako že to vím a nechal mu větší dýško.
„Nechal bys svojí ženu napospas tomu démonovi?“ zeptal se zničehonic Hugo.
„Řval jsi na mě, ať utíkám. Tak jsem utíkal.“
„Ale základní instinkt člověku radí – zachraň své nejbližší.“
Upil jsem pivo a slastně ho polknul. „Nikdo takový v ten moment v mém domě nebyl.“
Chvíli jsme si hleděli do očí. On znechucen mojí poznámkou a já pobaven jeho osobností moralisty.
„Proč si Cleren najala zrovna tebe, to nechápu…“ přemýšlel nahlas a mě došlo, že mluví o své ženě. Do hostince právě vstoupilo pět chlapů, něco hulákali, ale poté si posedali na lavice okolo stolů a už volali na hostinského své objednávky.
„Asi se doslechla, že jsem nejlepší stopař a bojovník v zemi…no, jeden z těch nejlepších.“
„Jsi jen srab a zmetek,“ procedil skrze zuby a dopil své pivo. Pil rychleji než já.
„Ale i přesto mě potřebuješ, že jo? Kdy se moje žena probudí?“ změnil jsem raději téma – takovéhle debaty byly k ničemu.
„Až ráno. Upřímně, přemýšlím o tom, jestli jí tu raději nenechat. Víš, myslím v pokoji. Proč by měla jet s námi?“
Chtěl jsem souhlasit, ale poté mi došlo, že tahle situaci mi přišla vhod. Alespoň pokud mi vyjde plán s Garmonem a jeho chamtivostí.
„Vezmeme jí s sebou, bude ráda. Vždycky si stěžuje, když odjíždím někam pryč a i když se v tý době rozhodně nenudí, štve jí to. Tak aspoň pro jednou pojedeme spolu.“
„Je to dost nebezpečné,“ naznačil Hugo, ale sám dobře musel vědět, že takový argument na mém rozhodnutí nic nezmění. Dopil jsem své pivo a objednal si další. Po jeho dopití mi přišlo zbytečné posedávat dál s mrzutým mágem u jednoho stolu.
„Jdu se projít. Můj pokoj je ten samej, ve kterým spí Lakima?“
Hugo přikývl, já položil na stůl zlatku a vyšel z Kohouta ven. Sem tam ohnivá louč, sem tam ohnivá lampa. Osvětlovaly malé i větší domku, vydlážděnou silnici a hlavně třípatrový dům, ve kterém pracovala moje kráska. Bylo by pošetilé, nezajít za ní, když jsem tady byl.

Sexem bylo to místo přímo přeplněné. Ihned po vstupu do hlavní síně jsem slyšel vzdechy a křik, hraný i nehraný, skřípání postelí a smích. Za stolem seděl hubený chlap s knihou před sebou, podíval se mým směrem, v očích jsem zahlédl jiskru poznání.
„Nazdar! Kaila má teď akorát volno, jestli si přišel za ní.“
Přikývl jsem a hodil mu zlatku. To byl poplatek za vstup do nevěstince, poté se už platilo jen dané šlapce za danou práci.
Kaila měla pokoj ve druhém patře, zaklepal jsem na dveře a vešel dál. Ležela v posteli a nepřikrytá mávala rukama. Asi si právě nalakovala nehty.
„Co tady děláš?“ vypískla a vyskočila. Byla oblečená jen v bílém spodním prádle, vlasy rozpuštěné, tentokrát měly částečně blonďatou a částečně černou barvu, oční stíny tmavě modré. A oči tak jasně zelené jako vždycky.
„Jen jsem jel okolo.“ Políbila mě, jak nelíbala nikoho jiného, tím jsem si byl jistý. Já byl její zákazník číslo jedna, ten, pro něhož měla slabost.
„Počkej chvilku, ano? Až mi zaschne lak na nehtech.“
Svlékl jsem si tedy kabát a položil přes opěradlo židle před nočním stolkem. Revolver a dlouhou pušku jsem položil na stolek a už mé oči spočinuly na krásce přede mnou. Na krásce pode mnou.

Jako by přítomnost mé ženy o dva bloky dál zvyšovala napětí a vzrušení. Jako by měla být nějaká šance, že by mě přistihla. To mě vzrušovalo a já si to tak s Kailou užil, jako málokdy. Při vyvrcholení jsme si pohlédli do očí a já si byl téměř určitě jistej, že ta puberťačka se do mě zabouchla.
Opět ten osobní polibek, plný rozkoše a jedinečnosti.
„Je tu i moje žena,“ řekl jsem.
Samozřejmě jí to překvapilo. „Kde?“
„U Kohouta. Spí v pokoji a zejtra vyrážíme někam daleko. Proto prosím tě, kdybys nás náhodou potkala, buď tak laskavá a nedej na sobě znát, že se známe, ano?“
Trochu počkala s odpovědí. „Dobře,“ řekla nakonec poněkud sklesle.
„Ale no tak. Přece na tu ženskou nebudeš žárlit,“ konejšil jsem jí a něžně chytnul za bradu. „Nedotknul jsem se jí od tý doby, co tě znám.“ Milosrdná lež se neminula účinkem, Kailiny oči se rozzářily a ona mi vlepila poslední polibek.
„Šťastnou cestu.“

Hugo už byl asi ve svém pokoji, v šenku jsem ho nezahlédl. Můj pokoj byl hned na kraji schodiště, dveře trochu zavrzaly, ale Laikmu to nevzbudilo. Klíč jsem nechal v zámku, sundal jsem si boty, kabát, kalhoty a košili a ulehl vedle svojí manželky. Ležela tam tak bezmocně.Cítil jsem její vůni a to mě na chvíli přimělo myslet na minulost. Na ten den, kdy jsme se brali, uprostřed náměstíčka naší rodné vesnice. To už je tak dávno…byla mladá a nádherná. A já byl mladej a blbej. Zamilovanej pitomec. Až po svatbě to přišlo, ten stav, v jakým žijeme teď. Ona chrápe s Technikářem a já se šlapkou.
„Děvko,“ zašeptal jsem jí do ucha, otočil se a pokusil se usnout. Jenomže to nešlo. Ty černý oči. Ta malá holka. Roztrhané bílé šatečky. Ten úsměv…až do dnešního jsem byl přesvědčenej, že démoni nejsou.

Ráno už byla Lakima vzhůru. Samozřejmě mě otravovala otázkami, kde je, proč a tak dále. V rychlosti jsem jí vylíčil danou situaci.
„Takže teď někam všichni pojedeme, tam popadneme magickou pušku, zastřelíme holčičku a vrátíme se domů.“
Zastrčila si pramen hnědých vlasů za ucho. „Můžu zůstat tady?“ zeptala se.
„Proč?“ pozvedl jsem obočí a pohlédl na ní.
„Mám strach.“
„To já taky. A jedu.“
Postavila se. „Nechci to riskovat. A ty bys taky neměl.“
„Kdybys tu holku viděla…je to vážně démon a zabije tě stejně tak tady jako na cestě. Pojedeš a hotovo!“ už jsem musel zvýšit hlas, protože mě začala zase vytáčet.
„Nepojedu!“ postavila si hlavu a ruce založila v bok.
Přišel jsem k ní a vrazil jí facku. „Kurva pojedeš, je to jasný! Do Zormusu by ses stejně nedostala, abys mohla šukat s tim zmetkem. A kromě toho tam ani není! Takže pojedeš se mnou, je to jasný!“
Držela se za tvář a hlavou instinktivně uhýbala před mým křikem. Oči se jí zalily slzama. Přikývla.
„No tak vidíš…“

Hugo měl zase ten svůj morální výraz – pravděpodobně hádku slyšel – ale já mu nedal příležitost, aby se ke všemu vyjádřil.
„Lakima jede s náma. Mám koupit koně, nebo to zvládnou ti, který už máme?“
„Oni to zvládnou, není to tak daleko,“ ujistil mě mág a s úsměvem pokývl na mou ženu. „Dobré ráno.“ Přišel až k ní a položil jí ruku na tvář. Na tu, kam jsem jí vrazil facku. Během okamžiku z ní zmizel rudý flek podobný mé dlani a prstům.
„Fajn, jedem,“ rozhodl jsem a vyšel z hostince.
Když jsme projížděli okolo nevěstince, podíval jsem se do Kailinina okna. Dívala se na nás. Možná se mi to zdálo, ale přišlo mi to jako typický obličej holky, která žárlí na ženu svýho ženatýho chlapa. Holka bláznivá…

Mág nás vedl, Lakima se právě vezla na mojí klisně a já jí tak objímal okolo pasu a zároveň držel popruhy.
„Omlouvám se za tu facku,“ řekl jsem.
„To nic,“ utrousila.
„Ale ano. Omlouvám se. Ujely mi nervy. Celá ta záležitost s démonem…“
„Nic se neděje. Chápu to.“
To je dobře. Vždycky to tak bylo. Vždycky jsme se usmířili.

Dorazili jsme do města, kde se nacházela ona továrna. Bylo to normální malé městečko, bez elektřiny a pušky jsem zahlédl jen u hlídek. Malou uličkou jsme se dostali až k dřevěnému rozpadajícímu baráku. Hugo evidentně znejistěl a sesedl s koně. Ještě jsem ho nechal chvíli čmuchat a s důležitým výrazem používat magii, než jsem se pousmál a bodře prohodil: „Ale copak? Někdo nás předběhl?“
Hodil po mě nedůvěřivý výraz. „Jak to víš?“
„To je moje práce,“ přiznal jsem a sesedl z koně. Pomohl jsem i Lakimě. „Víš, nezdála se mi ta tvoje historka. Proč jsi tam nevyrazil sám a nevzal tu pušku sám? Proč musíš mít mě. Pravděpodobně proto, že se tam dole stal nějakej průser a ty se tam bojíš jít. Naštěstí jsem našel člověka, který moc dobře ví, co se tady dole dělo. A patrně nás předběhl.“
„Cože! A kdo! Vždyť…vždyť…“ Evidentně nevěděl, co má říct.
„Vždyť co, Hugo? Všichni tam dole zdechli nebo co?“
„Sakra co z toho máš, že nás někdo předběhl? A koho jsi našel?“
„Garmona Toona.“
Při zaznění toho jména to s mojí ženou viditelně trhlo. A s Hugem vlastně taky. „Myslel jsem, že je mrtvý.“
„No není. Nějak se z toho dostal. A nevadí mi, že jsi mi neřekl pravdu, i když taková skutečnost mi řečena být mohla.“
Asi bych ve svém monologu pokračoval dál, kdyby z rozpadlého domu někdo nevyšel. Byl to středně veliký zarostlý muž. Měl prázdné ruce.
„Kde to máš?“ zeptal jsem se Garmona. Ten tam stál jako vyvoraná myš.
„Co se to tady děje?“ nechápal Hugo.
Lakima mlčela.
„Znám tě příliš dobře,“ prohodil jsem. „Nebyl jsem si jist, jestli je bezpečné chodit tam dolů a ty jsi za mně odvedl špinavou práci. Tedy, skoro. Kde máš tu pušku?“
Stáli jsme tam v naprostém tichu, Garmon naštvaný, že mi naletěl, Hugo zmatený, Lakima nešťastná a já se škodolibým úsměvem.
„Nic tam nebylo. Jen hromada hnijících mrtvol,“ řekl rozklepaně Garmon. A pak se ozval hlas, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.
„Tatínku, konečně jsem tě našla.“
Za Hugem stála Dorin s úplně černýma očima a usmívala se.