Má matka je smrt a já jsem její posel -XXIV.

Anotace: tak klidně bych mohl napsat, že skončilo první dějství, asi bych nebyl daleko od pravdy, ale to posuď te sami P.S.: Uriziel asi bude jistě potěšen

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Kamir s Klárou vyšli na denní světlo. Ač měl černovlasý chlapec raději noc a stříbrnou zář měsíce, nikdy tak radostně neviděl slunce, jako právě dnes.
Dívka stále neuronila ani jednu slzu. Jen čekala, co Kamir podnikne. Byla rozhodnuta s ním zůstat, ať se stane cokoliv.
Jak tak oba kráčeli po molu, najednou je začali pozorovat zubožení, ale přesto hrdí lidé, horalé. Nedokázali z Kamira odtrhnout zrak, jako kdyby čekali, co udělá. Proto se chlapec vydal k nejbližšímu z nich. Štěstí padlo na staříka s dlouhým plnovousem a stříbrnými vlasy. Ústa mu pak vyplňovalo jen několik zubů a přes jeho vychrtlou postavu se měl čile k světu. Když však před sebou uviděl černovlasé dítě, zděsil se a dostal málem mrtvici.
„Prosím, pane, ještě mám čas, mohu vám být prospěšný. Uvidíte,“ Kamir nechápal, co tím stařík myslí, ale potom se hned objevil statný muž, který řekl: „Nevšímej si mého otce chlapče, churaví a blouzní.“ Když pak horal odváděl staříka pryč, chlapec uslyšel, jak tiše šeptá: „Už nejsme doma, tady páni nejsou.“
Klára stála vedle Kamira a i ona věděla, že stařík neblouznil. Přesto čekala, až její společník zareaguje jako první.
Černovlasý hoch se už vzpamatoval z události ve stokách a síly se mu trochu navrátili. Rozhodl se proto použít své schopnosti, a tak došel k statnému horalovi, který odvedl staříka deset metrů od něho, kde jej pak usadil na bednu, jenž se v přístavu nacházela na každém kroku.
„Co by si ještě rád, hochu,“ promluvil na Kamira muž mile, ale když se mu chlapec zadíval do očí, v tu ránu zalitoval svých slov. Tělo jej přestalo poslouchat a křičel: „Co se to stalo. Co je? Hej! Slyší mě někdo!“ Volání se však ozývao jen v jeho hlavě.
„Já tě slyším,“ odpověděl muži v mysli chlapec.
„Co jsi zač?“
„Myslím, že to moc dobře víš. Otázka je, kde jsou teď ti, jako jsem já?“
Horal se pokoušel vzpírat, ale nic nesvedl. Byl uvězněn ve vlastní hlavě a vydán na milost poslu smrti v těle malého dítěte, jež mělo nevinnou tvář, ale jistě krutou duši, jak horalé na vlastní kůži poznali ve své domovině.
„Tak co bude.“ Ozval se po chvíli znovu Kamir. „Nebo se mám zeptat tvého otce?“
„Ne, prosím, všechno vám řeknu, můj pane,“ řekl okamžitě horal a v jeho hlasech zazněla pokora.
„To je lepší,“ dodal Kamir a opustil cizí mysl. Chvíli počkal, až se muž vzpamatuje, a pak jej pobídl k řeči.
„Opustili jsme své domovy v Modrých horách, jak přikázal náš vůdce, kterého vaši sourozenci drží pod krkem. On vymyslel plán, jak nás, co nejvíce zachránit. Lstí je přesvědčil, že když se vloudíme do měst a vesnicí v celém království, pak na smluvený signál můžeme uchvátit v okamžiku celou zem. Ovšem k tomu nikdy dojít nemělo. Proto jsme tu. Prosím vás, můj pane, ušetřete mého otce. Potrestejte raději mě, to já svou rodinu přesvědčil k odjezdu.“
Muž čekal, co Kamir odpoví. Každá vteřina, která uběhla, než hoch promluvil byla jako bodnutí dýkou do zad. Přesto se jen modlil, aby posel smrti ušetřil alespoň všechny jeho blízké a spokojil se s životem jediného horala. Ve skrytu duše však věděl, že k tomu nedojde.
„Takže moji sourozenci jsou v Modrých horách,“ řekl si Kamir pro sebe a hluboce se zamyslel. Když si uvědomil nejistotu muže před sebou, který skoro přestal dýchat, probral se: „Nuže, můžeš jít.“
„Co?“
„Běž, kliď se mi z očí nebo jak ti to mám říci. Chtěl jsem, abys mi odpověděl. To jsi udělal, tak si jdi po svém.“
Muž byl úplně zmatený. Čekal ledacos, ale tohle? Neudělal ani jeden krok a neustále sledoval Kamira, kdy udeří, aby věděl, že za jeho smrt může posel smrti.
Černovlasý chlapec v klidu vyrazil po molu dál. Za ním kráčela Klára, stejně spokojená s odpovědí horala jako Kamir.
Muž byl z hocha úplně mimo. Sice se osobně s žádným poslem smrti nesetkal, ale slyšel toho o nich tolik hrozného, že to nemohlo být jinak, než pravda. Ale Kamir veškerá tvrzení vyvracel. Když předvedl svou moc, nebylo pochyb o tom, čím je. Avšak odchod bez jakéhokoliv trestu, příkazu, to bylo podivné, až přímo podezřelé. Proto se horal vydal nenápadně za chlapcem a dívkou.

Eldar seděl u stolu v pronajatém pokoji hostince a díval se do magického zrcadla. Znovu a neúnavně se pokoušel navázat spojení s Xardasem, ale lich ho zřejmě ignoroval, neboť ani jednou na volání nezareagoval.
Mág byl z toho úplně na dně. Nezáleželo mu, že každým pokusem slábne, ale štvala jej představa, jak si s ním nemrtvý čaroděj pohrává.
Najednou se zrcadlo rozzářilo a zazněl tvrdý hlas licha: „Proč mě voláš, Eldare.“
„Potřebuji s tebou mluvit, lichu. Nesnaž se použít vyhledávací kouzlo, udělal jsem vše proto, aby se ti nepovedlo mě najít.“
„A o čem chceš mluvit,“ řekl znechuceně Xardas.
„O poslovi smrti.“
Chvíli bylo ticho a mág už přemýšlel, zda ho lich opět neignoruje, ale nakonec se přeci ozval: „Dobrá, co tě zajímá?“
„Všechno. Co o něm víš.“
„Posel smrti je ve skutečnosti potomkem Smrti. A proto vládne obrovskou mocí. To ti je snad jasné. Může pomáhat trpícím nebo škodit zdravím, jak se mu zlíbí, a jak mu to matka dovolí. Bohužel, víc ani já toho nevím,“ odpověděl Xardas, ale nechal si několik střípků informací pro sebe.
„A proč jej hledáš?“
„Podle toho, jak jsi mi pověděl o tom vrahovi, a co se s ním stalo, mi bylo hned jasné, že to mohl udělat pouze posel smrti. A já i ostatní nemrtví nutně potřebujeme jeho pomoc.“
„Pomoc?“ Vyšlo z úst udivenému Eldarovi.
„Naše existence mezi živými vznikla násilně. A Smrt nás za to proklela, takže, když někdo naše tělesné schránky zničí, duše se nedostanou do říše mrtvých, ale ocitnou se v nicotě, kde zaniknou. Každý hříšník nebo dobrý člověk po nějaké době strávené v posmrtné existenci má právo na nový život. A tohle jsme my nemrtví ztratili. Jen posel smrti má moc, aby naše duše odeslal do říše mrtvých.“
„To je úžasné. Ale proč si mi to neřekl hned, ochotně bych ti pomohl.“
Xardas chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl lidskému mágovi prozradit nebezpečí, o kterém neměl ani tušení. „Nemohl jsem riskovat. Já a ostatní nemrtví se skrýváme v troskách starého města, které pohltila země. Schováváme se, protože nás ostatní poslové smrti hledají.“
„Ale proč?“
„Protože jsme dokonalá armáda. Neznáme strach, nepotřebujeme jídlo ani pití, nikdy se neunavíme a fanaticky toužíme po smrti, kterou nám jediní mohou dopřát oni. Jenže tu nám jen tak nedopřejí, alespoň ne dokud pro ně nedobijeme celý svět a nezničíme všechny, kdo je může ohrozit.“
Eldar se začínal ve vyprávění zamotávat, ale čím více se zaposlouchával do vyprávění licha, tím víc s jeho existencí soucítil. „Ale kdo může ohrozit posly smrti?“
„Kdo jiný, než stvoření života, elfové. Nad nimi smrt nemá žádnou moc, protože jejich duše a existence patří bohyni Stvoření. Smrt a Stvoření, to jsou dvě veličiny na miskách vah, a proto i jejich služebníci stojí proti sobě.“
„A ty doufáš, že posel smrti, o kterém jsem se ti prořekl, vašim duším nadělí konečně klid?“
„Je to jediné, co máme, jediná naděje. Osobně nestojím o to, abychom opustili Nekropoli a zbarvili zem krví živých. Leč je jen otázkou času, kdy nás objeví a potom vyrazíme do bitvy.“
Eldar se odmlčel. Slyšel toho příliš mnoho, než aby se podílel na dohadování obchodu mezi cechem mágů a nemrtvými. Věděl, že zahazuje všechno. Své postavení, život, přátele, ale jeho povaha nemohla jinak, než zvolit větší dobro. „Nevím, co můžeš teď udělat, ale ten posel smrti, co ho hledáš je někde v Tamiru. Musíš si však pospíšit, hledá ho tu cech mágů, rytíři Bílé růže a nevím, kdo ještě.“ Eldar pak informoval licha o všem, co mu velmistr řekl a co sám už věděl. „A jestli čekáš na zprávy od upírů, tak ty něco roztrhalo v kanálech pod městem.“
„Kira,“ ozvalo se z magického zrcadla zlostně a pokoj hostince se otřásl. „Najdi posla smrti. Pokus se ho přesvědčit. Já zkusím udělat vše, co bude v mých silách, abych ti nějak pomohl, ale za žádnou cenu nevěř upírům. Mají své vlastní záměry. Musíš se i s poslem smrti dostat za hranice království. Směřuj na západ, tam tě najdu,“ potom magické zrcadlo přestalo zářit a Eldar začal jednat. Vstal ze židle a vydal se do ulic města, kde se připojil k ostatním, kteří hledali Kamira.

Rasmus dlouho přemýšlel, co udělat. Když si vyslechl celý příběh Kamira a dozvěděl se i o tajemství bratra Jana i Felixe, rozhodně si zpočátku ani nemyslel, že věc může být tak vážná. „Rytíři Bílé růže. A já myslel, že to jsou jen povídačky. Tak to už se nedivím, že mi nechtěl svěřit Jakuba,“ řekl si velitel domobrany v duchu. Pak se podíval na zrzavého mladíka: „Proč si odmítl tu nabídku? Byl by z tebe dobrý rytíř.“
„Uvědomil jsem si, že i když chci konat dobro, je spousta způsobů, jak toho dosáhnout. A po boku Kamira udělám víc dobra pro všechny, než kdybych se plahočil na bitevním poli ve zbroji a mečem ukončoval životy. Vzít někomu jen tak život, na to nemám právo…“
„A podle tebe ho posel smrti má?“ Skočil mu Rasmus do řeči.
„Nevím, ale on dokáže vidět do duše. Proto to lépe posoudí.“
„Tobě se taky podíval do duše?“ Zeptal se velitel domobrany bratra Felixe.
Než však stačil mnich cokoliv říct, Jakub odpověděl za něho: „U něho udělal něco víc. Pozřel kus jeho masa a teď o něm ví všechno. Veškeré vzpomínky, události a skutky ze života má v paměti.“
Rasmus se zadíval na bratra Felixe. Čekal, co mu poví, ale muž před ním mlčel a bylo zjevné, že se k tomu nechce vyjadřovat.

Všichni hledali Kamira. Cech mágů, rytíři Bílé růže, nemrtví, Eldar, Jakub, bratr Felix, Rasmus, dokonce i jeho sourozenci, ti všichni toužili najít posla smrti, který tápal v nejistotě nad svým životem a marně se snažil dopátrat pravdy, která mohla být nejen nepříjemná, krutá, ale též mohla stát desítky lidí život, stejně jako jim zajistit utrpení v říši mrtvých.