Magická puška: Zhrzený technimág

Anotace: Příběh o tom, jak se dostal démon do magické pušky a čí přesně to byla chyba. Jedná se o předposlední kapitolu celého příběhu.

Magie a technika. Myslím, že už před sto lety, ještě za života Winorse Toona, člověka, který vynalezl první pušku, se mágové i technici pokoušeli o spojení těchto dvou diametrálně odlišných aspektů přírody. Je mi jasné, že si někdy mohl svůj možný objev nebo výtvor nechat pro sebe, ale dosud je skutečný pokrok zaznamenán u amuletů, které pomáhají technikům držet si magii od těla nebo možnost očarovat pušku proti útoku slabé magie.

Já tomu objevu, dokonalému objevu, byl velmi blízko. Tak jako každý mág jsem se s vlohy přírodní síly narodil, ovšem přišel jsem na to až ve chvíli, kdy v mých rukou vybuchla puška. Od té doby mám na levé tváři špatně zahojené popáleniny. Ovšem jsou zahojeny mnohem lépe, než kdybych si nepomáhal magií. V té době mi došlo, že nemám na výběr – srdce mě táhlo k technice, ale díky mým předkům bylo mé tělo obdařeno magickou silou. Ale já se techniky vzdát nechtěl a odloučit se od magie nešlo. Napadlo mě oboje skloubit.

Trvalo to dva roky. Dva roky jsem přemýšlel, čaroval a pohrával si s puškami, revolvery, snažil se je naplnit magií a tu nějak využít. Dokonce mi pomáhal i můj dlouholetý přítel – Jarym.
On v mé přítomnosti hodně riskoval, protože odmalička se věnoval magii, ovšem díky mně si dokázal pohrávat i s technikou.

Jednou přišel se zajímavým návrhem. Seděl jsem doma, přede mnou na stole ležely desítky plánů a nákresů, poznámek a zkušebních součástek porůznu smontovaných do potencionálního vynálezu. Jarym zaklepal a vešel dovnitř.
„Ahoj Praktore,“ pozdravil mě. Neměl na sobě roucho, na veřejnosti jsme se příliš v rouchu nepromenádovali – někteří lidé mágy stále nesnášeli.
„Ahoj, když stojíš, nalej nám, prosím, víno a posaď se.“ Jarym tedy popadl láhev červeného na nízkém dřevěném stolku a nalil ho do dvou sklenek. Posadil se ke mně a přiťukli jsme si.
„Nějaký pokrok?“ zeptal se.
„Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou a podíval se na plánky před sebou.
„Dostal jsem takový nápad,“ začal Jarym a upil vína.
„Povídej,“ pobídl jsem ho.
„Já nad tím s tebou sedím rok, ty dokonce dva. A zatím se nic moc nepohnulo. Jistě, dokážeme do nábojů vměstnat kouzlo proti navlhnutí, ale to není nic zas tak převratného. Co kdybychom přizvali další lidi aby nám pomohli?“
Na chvíli jsem se přestal dívat na plány. Promnul jsem si bolavé oči – zírám už do toho celé dny. Víno mi chutnalo, tak akorát sladké a vůbec ne trpké. „Něco takového mě už také napadlo. Ale nevím, jestli bych mohl věřit cizím lidem.“
„Seženeme nadšence. Existuje spousta lidí, kteří se věnují technice a uvažují o magii. A naopak. Zeptáme se lidí, kterým můžeme věřit. Co ten tvůj známý například – ten Technikář? Jak se jmenuje…“
„Garmon,“ napověděl jsem.
„No ano, třeba ten. A já můžu přivést kvalitní mágy, Hogreka, Horuse, Janisu…“
Janisu? Janisu. Jarym náhle zmlkl, jakmile vyslovil její jméno. Stále to bylo mezi námi. To období, když jsme před pěti lety stáli proti sobě, v otrhaných rouchách, popálení magií a v odhodlaní toho druhého zabít. Právě kvůli Janise. A i když se to stalo před dávnou dobou, ani jeden z nás o ní nikdy nemluvil.
„Tak dobrá,“ prolomil jsem nejisté ticho. „Seženeme nejlepší a nejspolehlivější jedince v daném oboru, najdeme vhodné místo a připravíme ho jak po magické stránce tak po té technické. Bude se tam pohybovat magie s technikou, oboje zastoupeno takřka v neúnosné míře. A pomalu se pustíme do výroby magické pušky.“

O vhodném místě Jarym věděl. Zavedl mě do dřevěného domku s prostorným sklepem na kraji malého města. Pro naše záměry to bylo téměř ideální.
„Ty už jsi to tak trochu promýšlel, že?“ zeptal jsem ho s úsměvem.
„Tak trochu,“ potvrdil a rozsvítil žárovku na stropě, stejně tak zažehl i louč magickým plamenem. „První ukázka rovnováhy. Tohle musí být naprosto vyvážené – magie – technika. Nebude to nic lehkého tady pracovat. Společně s techniky, ale půjde to. Snad. Zatím sem zavedeme toho Technikáře, Garmona, ať si ten sklep zvykne na přítomnost techniky.

Během prvního týdne se do sklepa nanesly veškeré potřebné věci. Během těch sedmi dnů jsem se osobně setkal se všemi budoucími spolupracovníky. Některé mágy jsem znal osobně, protože jsem je sám vybral, ale spousta dalších se mi musela představit. Všichni mi přišli pro naší věc docela dobří a zapálení, ovšem jeden mág, Hogrek, mi dělal starosti. Ve tváři měl poměrně lhostejný, až odmítavý výraz. Po rozhovoru s tímto mágem jsem se o něm pobavil s Jarymem.
„Jemu se moc nelíbí, co se tu chystáme dělat, že?“
„Ne,“ přiznal můj přítel. „Ale je to vynikající mág. Jsem si jistý, že pro nás bude přínosem.
„Dobrá,“ souhlasil jsem. A pak jsem uviděl Janisu. Přijížděla na koni úzkou uličkou, pomalu se houpala na jeho hřbetě. Pět let jsem jí neviděl. Byla krásná. Dlouhé černé vlasy se leskly na slunci, měla je rozpuštěné, mírný vánek je čechral a jejich konečky jí musely šimrat v obličeji. I přes její věk měly stále temně černou barvu jak dříve. Byla mág. A my jsme si dokázali udržet mladší vzhled. Jarymovi na tom nezáleželo, proto byla jeho hlava porostlá šedivými vlasy, já osobně si nechal vlasy černé a nosil jsem je sčesané dozadu. Janisa si na svém zevnějšku nechávala záležet nejvíce. Což byl u ženské přirozený jev, ale Janisa to nijak nepřeháněla, její obličej nepřišel o důkazy životních zkušeností.
Sesedla s koně za Jarymovi galantní pomoci. Políbil jí na tvář, poté se otočila ke mně. Nevěděl jsem jak bude tahle chvíle probíhat, měl jsem z toho trochu obavy. Ale Janisa se chovala naprosto přirozeně a upřímně.
„Zdravím tě,“ pronesla s úsměvem a objala mě. Tak tuhle vůni jsem si také dobře pamatoval.
„I já tebe.“ Chvíli jsme se na sebe dívali. Na co myslela ona, to nemůžu vědět, ale mě se vybavovaly ty chvíle, kdy jsme společně trávili volný čas. Už tenkrát jsem přemítal nad tím, jakto, že může v takovém věku vzkvést taková láska. A dnes mi to přišlo ještě ojedinělejší.
„Jsem zvědavá na to, na co už jste přišli,“ vytrhla mě úsměvem z myšlenek a dala najevo, abychom se všichni vydali do sklepa.

Následující dny byly hodně náročné. Technici trpěli díky přítomné magii, mágové trpěli díky přítomné technice. Já osobně jsem přítomnost obou aspektů zvládal nejlépe. Kvůli tomu se mi začínalo říkat „technimág“.
Výroba magické pušky stále odhalovala nové komplikace a překážky, můj přítel Garmon v těchto situacích neocenitelným rádcem. Z techniků, které jsme sehnali, byl rozhodně nejzkušenější. Bylo to pochopitelné – byl mezi Technikáři. A to téměř od dětství. To on mi vlastně vymyslel přezdívku technimág.

Asi po měsíci práce, zkoumání, sestavování a shánění možných podstatných součástek, náhoda tomu chtěla a my se ocitli s Janisou ve sklepě, nyní nazývaném dílna, úplně sami. Ostatní už šli domů a Jarym se ještě nevrátil se součástkami, pro které vyrazil do nedalekého města.
„Co myslíš, už jsme s tím daleko?“ zeptala se.
„To nedokáži říct.“ Právě jsem srolovával jeden pergamen s plánem hlavně. Stála kousek ode mě, v ruce držela jednu z technických součástek. Nadechla se.
„Je mi líto, jak se to tenkrát seběhlo,“ začala. Dívala se na mně, oči se jí leskly a koutky úst jemně třásly. Povzdechl jsem si.
„To mně taky.“
„Nadávala jsem si, že jsem tě potom nevyhledala a neomluvila se za své chování.“
„Ty jsi nic neudělala. A s Jarymem jsme si to už vyříkali,“ dodal jsem, aby nedostala mylný dojem, že v posledních pěti letech pěstuji proti jejímu manželovi zášť. „A navíc, je to už dlouho…“
„Ne tak, abych se zbavila výčitek svědomí,“ dodala tiše.
„Nemusíš je mít,“ ujistil jsem jí.
„Já vím, ale je to těžké přestat na všechno myslet. Zvlášť když…prostě se to stalo moc rychle. Omlouvám se ti.“ Vzala mě za ruku. A pohlédla mi do očí. Vždycky mluvila upřímně. A teď obzvlášť.
„Děkuji,“ objali jsme se. Jako bychom potřebovali nějak ztvrdit tento okamžik. A právě v ten moment mi došlo, že to dál nevydržím. Nevydržím to, být nadále v její blízkosti.

Hned další den jsem si promluvil s Jarymem. Vrátil se brzy ráno, měli jsme tedy spoustu času.
„Odcházím. A pušku si beru s sebou.“
Chvíli mlčel a nevěřícně se na mně díval. „To nemůžeš…a proč vlastně?“
„To je moje věc, Jaryme. Prostě už odmítám tady trávit každý volný den. Je mi to líto.“ Vstal jsem a považoval rozhovor za ukončený. Ale Jarym se postavil také.
„Praktore, počkej! Nemůžeš si tu pušku vzít. Pracovali jsme na ní všichni! Není to tvůj majetek.“
Zastavil jsem se a probodl toho šedovlasého muže s tváří plnou vrásek pohledem.
„Beze mě by vůbec neexistovala Jaryme! Jdi mi z cesty!“
„Je to kvůli ní?“ vypálil náhle. „Jdeš pryč kvůli Janise?“
„A cos čekal?“ nezapíral jsem. „Že mi jí přivedeš pod nos a já si na nic nevzpomenu?“ zvýšil jsem nečekaně hlas. „Na naší minulost?“
„Ale tohle už přece máme za sebou,“ přesvědčoval mě.
„Ty možná…a…já si to o sobě myslel také. Ale je to jinak. Bohužel.“
Chvíli bylo ticho, oba jsme se měřili pohledem, já si vzpomněl na to pole, na kterém jsme stáli proti sobě před pěti lety a byli připraveni zabít toho druhého nebo zemřít.
„Pořád jí miluješ.“ Nebyla to otázka – jen konstatoval.
„Jdi mi z cesty,“ odstrčil jem svého dlouholetého přítele.
„Tak sakra počkej!“ křikl a popadl mě za pravé rameno. Cítil jsem z Jaryma silnou magii. Jistě, silní mágové takhle reagují, ve vzteku nebo rozčilení spřádají kouzla aniž by si to plně uvědomili.
„Říkám ti, že pušku si s sebou nevezmeš. Pokud chceš odejít, tak dobře, ale bez našeho společného výtvoru.“ Pohlédl jsem mu do světle modrých očí. „Dobře víš, že jsme počítali s tím, že poprvé z magické pušky vystřelím já. Pokud to udělá někdo jiný, zabije všechny, kteří na ní pracovali.“
„Jak to?“ zeptal se s nezaujetím Jarym.
„Nevěřil bys mi, varuji tě!“
„Ale prosím tě, nikdy by jsi neriskoval Janisinu smrt.“
Zakroutil jsem hlavou. „Jenže já nevěděl, že jednoho dne bude u její výroby a že z pušky nevystřelím poprvé já.“ Na chvíli jsem se dramaticky odmlčel. „Je v ní démon. Démon, který mi pomáhal a radil, kvůli kterému jsme jen krok od jejího dotvoření. A ty ho vypustíš.“
„Lžeš,“ zašeptal jistě. „Nejsi takový blázen.“
„Před pěti lety jsem ti chtěl roztavit ruce a nohy, oddělit hlavu od těla a dívat se na tvojí smrt. Jak si můžeš být jistý, že nejsem blázen?“
„Tenkrát tě poháněl vztek a žárlivost. Co tě pohání teď?“
Chvíli jsem nic neříkal. „To samé,“ odpověděl jsem nakonec a odešel pryč.

Můj kůň už ztrácel síly, slunce pálilo a sálalo a dlouhou dobu se neobjevil žádný potok, řeka nebo říčka. Do Zormusu proudily desítky jezdců, samotní obchodníci i celé karavany, městské stráže vyzbrojené dlouhými puškami hlídaly hlavní bránu, patrolovaly na hradbách i v ulicích. Fronta cestovatelů byla docela dlouhá, to mě chvíli zdrželo, poté už jsem ale vjížděl do hlavního města a hledal povědomou ulici. U Garmona jsem byl naposledy před několika lety, když mi chtěl ukázat svůj nový byt. Už od osmnácti bydlel ten chlapec sám.
Kůň odpočíval v místních stájích a já stál před známými dveřmi. Garmona udivilo, kdo ho přišel osobně navštívit.
„Doufal jsem, že tu budeš. Říkal jsem si – co by jiného dělal, když si dal na týden pauzu, než že by se zase montoval v puškách,“ usmál jsem se.
„No, znáte mě jako svoje boty,“ řekl a ustoupil, abych mohl vejít.
„Už poněkolikáté ti říkám, abys mi tykal,“ připomněl jsem mu a vešel dovnitř.
Uvařil mi chutnou a silnou kávu. Po prvním loku jsem začal vysvětlovat, že vracet se do dílny by bylo nebezpečné. „Zapomeň na magickou pušku. A už v dílně rozhodně nevznikne. A pokud ano, tak to bude znamenat jenom problémy. Upřímně, varoval bych více lidí, ale…nemělo by to význam. Jsi můj přítel, jednou jsi mi zachránil život a já ho teď zachraňuji tobě.“ Samozřejmě nemohl rozumět tomu, co jsem mu vykládal. Ale nakonec přikývl.

Uběhly téměř dva roky. A já to cítil. Někdo z té pušky vystřelil, někdo vypustil démona a všichni okolo pušky zemřeli. A démon najde zbytek. Cítil jsem to, až se mi ježily chloupky po celém těle. Až se mi svíral žaludek. Až se mi motala hlava. Každý to musel cítit, každý mág, technik široko daleko. Ale nikdo nevěděl, co se přesně stalo, co přesně cítí. Jen já.

Ihned jsem vyrazil k dílně. Nebylo mi jasné co přesně tam dole potkám, jak bude démon vypadat, jak budou vypadat moji bývalí spolupracovníci…a přátelé. Ale když se můj kůň tryskem blížil k dílně, bylo mi hůře a hůře. Dveře někdo stačil během dne zabarikádovat – takže někdo přežil. Ten někdo rovněž zasypal celý sklep hlínou - takže přežil mág. Těžko říct, jestli sebral i zbraň, nemohl jsem rozeznat její auru. Cítil jsem magii, techniku, všechnu tak chaoticky přeházené. Nebyl pro mě tak veliký problém dostat se do zasypaného sklepa. Čarovat na technikou nasyceném místě. Hlína ustupovala a odkrývala tak původní chodbu. Když se zemina usadila, zastavil jsem se a sledoval hrůzný obraz před sebou. Všichni zemřeli.

Jarym ležel uprostřed dílny, bez ruky, s magickou puškou u boku. Vedle něj ležely desítky mágů a techniků. Janisa mezi nimi nebyla. Takže se Jarym bál, že jsem přeci jen mluvil pravdu a raději jí nedovolil, aby s nimi šla do dílny, když se mělo ze zbraně střílet. Zavrtěl jsem hlavou. To já démona povolal. Já ho požádal, aby mi pomohl. A on utekl. Pravděpodobně v tom člověku, který to přežil.
Já za to mohl, za ta mrtvá těla okolo. Za všechnu tu krev.
S nelibostí jsem si prohlížel znetvořené tváře zesnulých. Ano, chyběl tu Hogrek. Jenomže já neměl tušení, kde Hogrek bydlel, ani jaké je jeho civilní jméno. „Co teď?“ zavrčel do ticha můj zoufalý hlas.
Popadl jsem magickou pušku a rozhodl se, že na démona počkám. Že ho zastřelím jedinou zbraní, která ho dokáže zabít a pušku poté zničím. Jenomže jsem nevěděl, jak dlouho budu muset čekat.

Trvalo to téměř jedenáct let. Jedenáct let výčitek a čekání, doufání, že se ten démon prostě neobjeví. Jenomže on se objevil – cítil jsem to. Tedy, náznaků během těch deseti let bylo dost, ale teprve teď se mi podařilo zacílit konkrétní sílu. Jeho sílu. Sílu démona. Byl tu. Někde.

Zrovna pršelo, když jsem s magickou puškou v očarovaném pouzdře, které jsem vyrobil, vyšel z mého domu. Déšť byl opravdu hustý, takhle nepršelo už roky. Roucho mi během chvíle zmoklo, ale nenapadlo mě si ho sundat. Utkám se s tím démonem prostě jako mág. Vlastně…technimág.
Déšť neustával, démona jsem cítil až podezřele blízko. Byla hluboká noc, slunce muselo svítit na druhé straně světa, když se můj kůň na můj pokyn zastavil před obyčejně vypadajícím domem v jednom přístavním městě. Při seskoku s koně se okolo mých bot rozstříkla voda. Nikde nebylo vidět člověka, všude prázdno. Pěstí jsem zabušil na dveře. Po chvíli mi otevřela ospalá hnědovlasá žena.
„Co se děje?“ zeptala se nepřítomně.
Cítil jsem v ní démona. Musela ho mít v sobě. Chytil jsem jí levou rukou pod krkem, pravou jí přiložil hlaveň magické pušky k břichu.
„Roste ve vás démon,“ řekl jsem a přimáčkl jí ke zdi předsíně. Nemohl jsem to dál prodlužovat. Nemohl jsem dál sledovat její vyděšenou tvář. Byla to obyčejná žena, která měla mojí vinou co dočinění z démonem. Zmáčkl jsem spoušť. Celou místnost ozářilo podivné světlo, okenní tabule se vysypaly, dveře dokořán otevřely a skoro vytrhly z pantů. Mě to odstrčilo, neporazilo. Přimhouřenýma očima jsem sledoval ženu před sebou. Náboj jí uvízl v břiše, cítil jsem, jak ve vyděšené žene roste. Nebylo moudré setrvávat v její blízkosti. Tohle nebyl démon, zmýlil jsem se. Mé smysly stále větřily jeho živou přítomnost.
Když jsem ujížděl ze Skotlinportu pryč, ucítil jsem neslyšitelný výbuch. Ani jsem si nechtěl představovat, jak mrtvá žena musela vypadat.