Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXXII.

Anotace: a je tu zpátky Kamir

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Většina země byla již dávno bez sněhu, v přechodu z jara do léta, jen v Modrých horách nikdy neroztála bílá pokrývka, kterou stále doplňovali husté mraky okolo vrcholů největších hor z pohoří. A právě zde byl domov hrdého národa trpaslíků, jenž v teple podzemních chodeb neúnavně kutal železnou rudu a v mohutných pecí z ní získával nejkvalitnější ocel, kterou mistři zbrojaři přetvářeli ve smrtící nástroje.
Ale i když byli trpaslíci stateční válečníci, tak ani oni nevyšli z bezpečí podzemí, jakmile zjistili, že jim těsně okolo vchodu do jejich říše procházeli všichni nemrtví z Nekropole, pod vedením Xardase.
Holá kostěná chodidla nebo jen slabě obalená hnijícím masem se bořila do sněhu v neúnavném tempu. A ti co neměli nohy se vznášeli pár centimetrů nad zemí. Každý z nemrtvých urazil už nejméně sto mil a přesto se ani trochu neunavil. Proč taky, tvorové bez potřeby jíst neměli žádnou část těla, která by zpracovala důležité živyny. Jen prokletá skořápka, držící jejich duše na světě byla tou překážkou, jenž jim bránila v odchodu do říše mrtvých.
Jejich cílem nebylo nic jiného, než Údolí, kolébka horalů, kde se podle pověsti tento národ statných lidí zrodil, když jim jeden z bohů vdechl život ve snaze vytvořit hrdý a silný národ, jakým byli trpaslíci a přitom velikostí a s emocemi obyčejných lidí.

Kamir v doprovodu Gorna pátral v lesích okolo Lesního květu po stopách zvěře. Žádné však nenašli, protože všechno živé uteklo před hrůzným tvorem, jenž byl na lovu a jeho kořístí bylo vše, co nalezl. Když potom ucítil pach statného muže a trochu podivnější malého černovlasého chlapce, vydal se okamžitě vpřed. Instinkty predátora a síla dvou desítek mužů s obrovským tělem, které stěží zranil i dokonalý trpasličí meč nebo sekera pak dělali celek, jemuž se jen těžko někdo odvážil postavit do cesty.
„Pospěš si,“ šeptl Gorn Kamirovi a s šípem přiloženým k tětivě luku obhlížel okolí. Dobře horal věděl, že vše živé uteklo a jediná možná kořist pro Bagreshe je teď on a hoch za ním.
Posel smrti kráčel v klidu. Nebál se nějakého tvora o kterém jaktěživ neslyšel. A ani vzpomínky mu nic nenaznačovali, že by se měl nějakého Bagreshe obávat. Jediné, co mu pro tuto chvíli vadilo byla slabá závrať, kterou začal trpět od chvíle, kdy se probudil v chýši. Netušil, od čeho jí může mít, protože od chvíle, kdy nabil vědomí v lese u Tamiru nepocítil žádnou nemoc, bolest ani nevolnost.
„Stůj!“ přikázal Gorn a klekl si. Ruku přiložil na zem a pak v duchu počítal. Země k němu promlouvala a každičké zachvění varovalo před blížícím se tvorem, jenž neznal slitování, jen zabíjení a neukojitelný hlad. „Sedm, osm … osm, sakra,“ řekl horal a než stačil cokoliv udělat, vyvrátil Bagresh dva statné duby, mezi nimiž se objevil ani ne dvě stě metrů před ním.
Tvor byl hodně podobný medvědovi, jen třikrát tak velký a narozdíl od něho neměl srst, ale jako dlaň velké černé šupiny, které vytvářeli neproniknutelné brnění. Protáhlá hlava s čenichem, bílýma očima a obrovitým chřtánem, ze kterého koukali dva páry velkých ostrých zubů, jenž byli předvojem těch, co byli ještě ukryté v tlamě. Bagresh se postavil na zadní tlapy a mohutně zařval, až jej bylo slyšet v Lesním květu, pak předními tlapamy dopadl na vyvrácený kmen stromu a jeho ostré drápy se lehce zaryly do dřeva.
„Utíkej,“ dokázal ze sebe dostat Gorn, ale když zjistil, že chlapec nestojí za ním, ale před ním, zděsil se.
Kamir udělal ještě několik kroků k tvorovi, jenž vznikl spojením magie a několika šelem. Vzpomínky konečně odhalili další střípky informací z minulých životů, ale jen proto, že posel smrti tvora naživo viděl, neboť ho znal úplně pod jiným jménem a to Kostihlav. I když v té době byl ještě celkem neškodný a zuřivou stvůrou se stal, až když jich několik lidští čarodějové odchytili a rozhodli se z nich udělat osobní ochránce, ještě mocnější, než jsou golemové.
Gorn i Bagresh teď hleděli na malého chlapce. Jeden byl plný strachu, druhého začala naplno sužovat trýzeň neukojitelného hladu.
Kamir se zastavil. Nechtěl vzácnému, i když nebezpečnému tvorovi ublížit, ale byl rozhodnut udělat vše, aby zůstal naživu, stejně jako horal, co ho doprovázel. Sáhl proto po svých schopnostech, ale když to udělal, změnila se neškodná nevolnost v ohromnou palčivou bolest hlavy, která dětské tělo málem rozervalo ve dví, když temnota povolaná poslem smrti běsnila, když jí moc Stvoření bránilo v průchodu na svět.