Vidlák

Anotace: Lidská hloupost je nekonečná...

,,Leir hlásí úspěšné přistání podle plánu, pokusím se kontaktovat zdejší vládu a dohodnout podmínky spolupráce.“
,,Centrála souhlas.“
,,Leir končí.“
,,Základna končí, hodně štěstí.“
Vysílačka zapraskala a Leir se kolem sebe mohl konečně rozhlédnout.
Byl unesen.
Navštívil už desítky planet, ale nikdy neviděl něco tak krásného. Zlatě zbarvená flora se jemně vlnila v lehkém vánku a šimrala ho do kolen. Připomínala moře na Egru II, jenže krásnější. Zvedl hlavu k obloze a musel ji opět odvrátit, nebyl zvyklý na přímý sluneční svit. Doma na Demnu museli už před mnoha staletími zakrýt slunce a odsoudit se tak k životu v temnotě. Znovu se odhodlal pohlédnout na oblohu a žasl nad rozličnými druhy pestrobarevných živočichů, kteří se vznášeli na obloze.
,,Je čas jednat,“ řekl si a vykročil vstříc novým zítřkům. Ve stázi se naučil pozemský jazyk a některé zvyky. Věděl, že Země má problémy s ozonovými dírami, globálním oteplováním a se spoustou dalších věcí. A on znal odpovědi. Na Demnu se málem zahubili, než nalezli řešení. Mnoho jim může říct, všechno je může naučit. Země nemůže odmítnout.
Demnanů zbylo jen něco okolo tisícovky, snadno se na Zemi ztratí. Projeli polovinu vesmíru, než nalezli vhodnou planetu. Nemají již mnoho paliva, a proto musí zůstat tady. Za každou cenu!
Trochu se polekal, když před ním utekl malý chlupatý tvor do své nory. Poté si uvědomil, že spíše vylekal on jeho. Kousek za “zlatým mořem“ si všiml lidského příbytku. Věděl, že to u “rodinného domu“ je “stodola“. Vždy si ji toužil prohlédnout zevnitř, snad bude mít příležitost.
Vzduch prořízl podivný ostrý zvuk, který doslova drásal uši. Leir se otočil tím směrem a spatřil hranaté vozidlo se čtyřmi koly.
,,Automobil,“ řekl nadšeně. ,,A v něm musí být lidé.“ Chtěl se rozeběhnout, ale musí si zachovat vážnost. Toto je vůbec první setkání Demnana a člověka, nerad by ho nějak pokazil.
Jak se vůz blížil, přeříkával si Leir v duchu uvítací řeč. Tolik dní se těšil na tento okamžik, až se mu zdálo přímo nemožné, že přišel.
Zvedl ruku v pozdravném gestu a čekal až vůz zastaví.
Přímo na Leira se řítila obrovská radlice, která sekala rostliny, ty se poté sypaly do taženého vozíku.
,,Už se nemůžu dočkat, až zastaví,“ liboval si. ,,Tedy… jestli zastaví.“
,,Je to řízené automaticky,“ napadlo ho. ,,Nevidí mě to!“ Vůz byl těsně u něj, když se otočil a chtěl utéct. Nebyl ale zvyklý na nerovný terén a upadl. Těsně než sebou plácl o zem, vydal zděšený výkřik a omdlel.

Řidič kombajnu uslyšel zaskučení, jako kdyby přejel psa. Položil porno časopis, kterému dosud věnoval veškerou pozornost, a vylezl ven. Pod těžkými farmářskými botami zapraskala vyschlá hlína. Prohrábl si mastné vlasy a zapálil cigaretu.
,,Baku, jestli si to ty, tak tě tak nakopu, že si to ještě…,“ cigareta mu vypadlo z pusy. Přímo před ním ležel asi dva metry vysoký hubený tvor s nepřiměřeně velkou hlavou. Nejistě do něj kopl, aby ho otočil na záda.
,,Kurňa…“

Leira probudil proud páchnoucí vody do tváře. Chtěl si ji otřít rukama, ale nemohl. Strašně ho bolela hlava a trvalo dlouho, než se zorientoval. Byl přivázán na židli uprostřed nějaké budovy. Jediným zdrojem světla byly mezery mezi špatně stlučenými prkny, kterými se draly zbloudilé paprsky světla. Byl ve stodole!
Kolem sebe slyšel hlasy: ,,Co to je taťko?“
,,Nemam tušení. Kde si to našel?“
Větší hubený muž se dementně zasmál: ,,Leželo to v poli, skoro sem to přejel.“
Ten druhý si povytáhl montérky a chytil Leirovu tvář do své medvědí tlapy. ,,Možná si měl,“ řekl, když se mu zahleděl do lesklých černých očí.
,,Z- zdravím Vás…,“ začal Leir nejistým hlasem, ale ihned dostal od silnějšího muže pohlavek.
,,Drž hubu, eště sme se tě na nic neptali!“
,,Vypadá jako blb,“ zahuhňal mladší.
,,Ty sám si blb. Kde se tam vzal?“
,,Možná je to ten, jak nám ničí vobilí taťko.“
,,Na tom něco bude,“ promnul si tvář a obrátil se k Leirovi. ,,Nevíš náhodou něco vo těch kruzích na našem poli, co?“
,,Ano, ale to je jen…,“ další facka.
,,Málem sme kvůli tobě přišli loni vo fšechen vejdělek! Lojza, zavolej Maruš.“
,,He…?“
,,Mámu!“ strčil do něj, ,,Možná nám poradí, co s nim.“
,,Dáme ho prasatum,“ zahyhňal se.
,,Nech si ty svoje rozumy a mazej,“ okřikl ho. Pak se otočil zpátky na Leira. ,,I když možná to nejni zase tak blbej nápad.“
Do stodoly vrazila otylá, zpocená vesničanka v ušmudlané zástěře. Nejistě se přiblížila k Leirovi a šťouchla do něj. ,,Možná je postiženej,“ pronesla. ,,Třeba jeho rodiče byli brácha a ségra.“
,,He he… Jako vy?“ zasmál se Lojza a padl hlavou do hnoje po matčině úderu.

Leir byl znechucen, slyšel o lidech jako Einstein, Rembrant nebo Mozart, ale tihle… Možná, že lidstvo od té doby zdegenerovalo a zbyli tu jen tihle balíci. Jeho mise je ale důležitější než pár modřin. Rozhodl se jít přímo k věci. ,,Chci mluvit s vaším prezidentem,“ řekl.
Všichni na něj nejdřív nevěřícně zírali a pak se rozesmáli.
,,Tak abys věděl mladej,“ začal starší muž. ,,Tak JÁ sem tady prezident, král, šaman a vůbec všechno, na co si vzpomeneš!“
,,Jo, a já sem královna,“ smála se žena, až jí z vlasů létala sláma.
,,A já jsem… jsem… ééé… Taťko, co sem já?“
,,Debil!“
Leir nevnímal jejich povrchní rozhovor. Tolik se na tento den těšil, vkládal do něj tolik naděje a teď…
Se zármutkem se díval na “taťku“, jak se jeho vysílačkou šťourá v nose, a pochopil, že neuspěl. Země je tak krásná a lidé jí nejsou hodni. Neměl už u sebe vysílačku, ale v pravém koutku úst měl zabudováno malé čidlo. Obratně ho otevřel jazykem a na okamžik zaváhal.
S bolestí v srdci si připomněl svět vně stodoly, zlaté obilí, ptáky, malé myšky probíhající pod nohama…
,,Je mi to líto,“ řekl tiše a skousl.
,,Co je ti líto?“ taťka sebou cukl, když se pod ním zachvěla Zem.
Leirovi stekla po tváři malá křišťálová slza. Byl v ní všechen jeho žal a smutek. Ale ne nad ztrátou vlastního života, ale nad miliony nevinných tvorů. On už tu nebude, ale jeho lid začne znovu a jako Fénix vstane z popela.
Vše kolem zachvátily plameny, ale on necítil bolest. Cítil jen smutek nad tím, čeho všeho mohli s lidmi dosáhnout…