Ďáblovy děti - 5/7

Anotace: Příběh o upírech...

„Já tě vyzívám.“ Ďáblík vystrčil růžky.
***
Zpříma se na mě otočil a oči mu jiskřily. „Jak že?“ ptal se pochybovačně.
„Slyšel si dobře,“ sladce jsem se ušklíbla.
„Nepřipadá ti trochu troufalé vyzívat na souboj upíra o pár století staršího?“ Hlavou se malinko nakláněl na pravou stranu. Sledoval každičký můj pohyb. Hledal sebemenší známku mého strachu nebo možná něčeho jiného. A já dokázala vnímat akorát jeho božské tělo a svůj hněv.
„Proč?“ drze jsem dávala důraz na písmenka.
„Nemáš šanci a nerad mlátím opačné pohlaví.“ Domýšlivý tón mě dráždil k nepříčetnosti. Napjatost v místnosti by se dala krájet.
„Takže odmítáš mou nabídku?“ Pozvedla jsem posměšně obočí. Chvíli mlčky stál. Jeho rentgenující oči mě div nezačaly znervózňovat.
„Tedy přijímám,“ odpověděl. Hlasem mu prostupovala odhodlanost a nejspíš i další vidina, kdy mě bude moc ponížit. Veřejně. Ale to já nedopustím.
Obecenstvo zajásalo a hned se přijímaly sázky. Radši jsem dělala hluchou. Určitě je vám jasné, na koho vsázeli, že vyhraje. Lestat stále zkoumal můj obličej, vědom si sázek. Upíři, kteří po našem příchodu přestali bojovat, nám uvolnili plac.
Přiskočil k nám jeden upír. „Se zbraněmi nebo bez?“
„Bez,“ odvětil stručně Lestat.
„S tyčemi,“ řekla jsem upírovi. Ten se tázavě podíval na Lestata. S pokrčením ramen přikývl.
„Jak si přeješ. Jaká jsou pravidla?“
„Souboj neskončí, dokud jeden neuzná svou porážku. Jinak nejsou žádná.“ Dostal odpověď.
„Fajn.“
Kristián s Alexejem se postavili blízko jedné zdi. Oba dva mi věnovali povzbuzovací úsměv. Četla jsem jim z tváří pochyby. Ani oni mi nevěřili. Skvělé!
Postavili jsme se naproti sobě a dostali delší tyče. Lestat už otevíral ústa, ale já ho předběhla.
„Připraven?“
„Jistě.“
„Nechť boj započne,“ vykřikl s nadšením upír, jenž nám nabízel zbraně. Začali jsme kolem sebe pomalu kroužit. Síla Lestatovi osobnosti se na mě valila v nárazových vlnách. Využíval své manipulační schopnosti. Zastrašoval mě. A ucítila jsem i menší, sotva zaznamenatelný, nápor na mysl. Vztekle jsem si uvědomila, že tím vlastně neporušuje žádná pravidla. Může si dělat, co chce.
Propalovali jsme se pohledy a hráli jakousi hru, kdo uhne první. Přetlačovanou. Svým způsobem mi to i vyhovovalo, alespoň mám důvod se na něj dívat. Snažila jsem se mu oplácet chladný pohled. Neútočil a vypadalo to, že ani nebude. Vtíravý hlásek mé mysli mi našeptával Lestatovy přednosti. Je rychlejší a zkušenější. Než abych dál uvažovala na toto téma, udělala jsem proti němu výpad a odstartovala tak svojí vlastní záhubu. A třeba taky ne.
Můj útok lehce odrazil a jídelnou se roznesla první dunivá rána. Po ní následovaly hned další. Ještě párkrát se takhle naše tyče setkaly. Pak jsem zaútočila, až byl nucen trochu ustupovat. Ladně se jim vyhýbal s jistou dávkou nonšalance. Jeho odrazy, i když se to možná nezdálo, byly silné. Brněly mě z toho ruce. A hádejte, čeho jsem se všímala nejvíc. Lestatových mírně pootevřených úst, vlasů, které mu prudkými pohyby poletovaly kolem obličeje, jeho vypracovaného těla a i očí. Jakoby zapomněl na všechnu averzi vůči mně. Přestal mi i tlačit na mysl a jeho ovládací smysly také nepoužíval. Asi mi to mělo být divné, protože potom mojí tyč, jež mířila na jeho rameno, snadno srazil k zemi a zaútočil se vším všudy. Všechno, co jsem si myslela, že ustalo, se vrátilo v drtivé síle. Cítila jsem tlak na mysl, tlak jeho osobnosti a ke všemu útok. V podstatě jsem jen podřadný upír proti němu. Lépe řečeno mladší. A mladší nedokážou tolik věcí najednou. Jenže já jsem nechtěla, aby se mi dostal do hlavy, kvůli tomu, jakým směrem se mé myšlenky ubíraly. Ne okolo boje, ale okolo jeho.
Měl jednu slabost. Do všech ran, které jsem dokázala odrazit, používal hodně síly. Ale do těch, co mě zasáhly, ne. Ne že by to nebolelo, jen nevyužíval všechnu svou sílu. Dostala jsem ránu do paže, pasu a kolena, jejž se mi malinko podlomilo a Lestat mi vyrazil tyč z ruky, objevil se mi za zády a svou tyčí se na mě, resp. na záda, přitlačil. A to vše v takové rychlosti, že jsem si to sotva uvědomovala. Jediné, co jsem se až moc dobře uvědomovala, bylo jeho tělo nalepené na tom mým. Tyčí mi tlačil do hrudníku. Prohlížela jsem si jeho dokonalé ruce a představovala si, co by s nimi mohl všechno dělat.
„Prohraješ,“ šeptal mi do ucha a jeho rty se mě jemně dotýkaly. A já se chvěla. Někdo si mohl myslet, že strachy.
„Ani omylem,“ procedila jsem mezi zuby. Zasmál se sametovým hláskem a já povolovala v obraně mysli, což nemůžu dovolit. Jeho hrudník se rozpínal nádechy, jeho horký dech mě ovíval. STOP! Rukama jsem se pokoušela odstrčit tyč. Smál se a smál a mě to dráždilo. Prudce jsem se otočila, možná až moc prudce a na chvíli se zadívala do jeho očí. Avšak neodradilo mne ti od mého úmyslu. Trefila jsem se přesně pravým kolenem do jeho slabin. Bolestí se mu zkřivila tvář a obecenstvo zaúpělo bolestně s ním. Tyč mu vypadla z rukou a ve sklonu se popadl za zasáhnuté místo. Odskočila jsem od něj. Za tohle mu zaplatím. Vzpamatoval se rychle. Narovnal se a oči mu plály. Kupodivu ne hněvem, ale zvrhlostí. Skočil po mně celým tělem a já nestačila uhnout. Svalili jsme se na zem. Alespoň se mi podařilo dostat se nad něj. Klečela jsem na něm a blokovala mu ruce. Věděla jsem, že mu bude stačit málo síly, abychom si vyměnili pozice. Pohledem jel po mém těle, od stehen až k dekoltu. Zavrčela jsem a on se na mě s úšklebkem podíval. Ty jeho křišťálové oči plné života mě neustále okouzlovaly. Mimochodem takhle situace mi přišla docela k pobavení. Tisíciletý upír leží pode mnou a jen tak náhodou ho milu…
Jak jsem říkala, vyhoupl se nade mě snadno. Vždyť já mu skoro nebránila. On si na mne lehl úplně, čímž mi zabránil téměř jakýkoliv pohyb. Nohama mi bránil mé. Prohrála jsem. A prohrála bych klidně tisíckrát, jen kdyby na mě mohl takhle ležet. Tělo mi spalovala nezkrotná touha. Jednou rukou byl opřený o loket a druhou volnou mi odhrnul pramen vlasů z obličeje. Pak jí stáhnul zpátky k tělu a já ji ucítila na svém stehnu. Pomalu jí jel výš a výš. Vzrušením se mi zrychlil dech. Propaloval mě očima. Viděla jsem v nich vášeň a chtíč. Než stačil rukou dosáhnout k prsům, vrhl se svými rty na mé. Oplácela jsem mu polibek se stejným zápalem. Blahem jsem se málem rozplývala.
Když se náhle odtrhl a vstal, svět pro mě začal opět existovat. Nabídl mi ruku, já ji přijala a vyšvihla se na nohy.
„Prohrál jsem,“ oznámil potichu kamennou tváří mě a zároveň i obecenstvu. V jeho hlase jsem zaslechla, že dosah tohoto přiznání je mnohem větší. Největší pro něj. Nevím, jestli jsem ho pochopila. Obecenstvo se zdálo překvapené, vždyť já jsem přece prohrála. Začali se dohadovat se sousedy. Upíři, kteří si vsadili na Lestata, se ozývali nejvíce.
Chtěla jsem se ohradit, avšak zastavil mě nic neříkajícím pohledem. Takže jsem vyhrála, ale vůbec žádnou radost jsem z toho neměla. Takové vítězství nepotěší.
Jakmile se rozbouřená mládež uklidnila, porozhlédla jsem se po jejich tvářích. Dívali se na Lestata s úctou. Jen pravý vítěz umí prohrávat.
„Ráda bych vám představila Lestata, nejstaršího žijícího upíra a hned i druhého, Kristiána,“ ukázala jsem na ně. „Určitě se rádi zdrží v sídle.“ Vlastně jsem ani nevěděla, co říct. Ze všeho nejvíc jsem si přála být sama, nebo aspoň pryč z téhle místnosti.
***
Kristián i Lestat se postavili vedle sebe a mírně se uklonili. Vyzařovala z nich vznešenost zašlých časů. Působili majestátně, nadpozemsky, nádherně. Možná to ani nedělají schválně. Na mladé upíry udělali obrovský dojem. Hltala jsem Lestata očima a čím dál víc si uvědomovala, jak hluboce ho miluju. Proč si něco nalhávat, když by to stejně nebyla pravda?! Kam se poděly mé kamenné hradby?
Lestat se na mne zadíval. A já se už poněkolikáté spálila. Ubližoval mi. Jako by mi tiše říkal, že se jen nechal strhnout v náhlém impulzu. Nic to pro něj neznamenalo.
Vycítila jsem na sobě pohled Alexeje. Oba nás pozoroval. Kývl ke dveřím a ukázal rukou. S vděčností jsem s ním opustila místnost. Však oni to s nimi zvládnou.
Mlčky jsem ho vedla do svého oblíbeného salónku. Postavil se k oknu – napůl ke mně otočený. Já se opřela rukama o sedačku.
„Máte to tu moc pěkný,“ začal rozhovor a já předem tušila, jak dopadne.
„Díky,“ odpověděla jsem. Tvářil se vážně, jeho drsné rysy se v mé přítomnosti naplnily dobráckostí a přátelskostí.
„Zajímavý souboj. Opravdu. Skoro se musím přiznat, že mi dělá potíže vyznat se v Lestatovi, dokonce i v tobě,“ řekl opatrně. I ve mně? „Možná bych se do toho neměl plést, ale z pár tvých výrazů jsem usoudil, že by tě to možná zajímalo. Ale ani tak si nejsem jist.“ Hlas mu zněl pochybovačně.
„Máš ho ráda?“ zeptal se na rovinu. Chvíli jsem se na něj dívala a rozmýšlela se. Myslela jsem si, že zrovna tohle na mě musí být přímo očividné.
„Ano,“ jednoduchá odpověď, a i přesto ze mě opadla nemalá část mého břemena. Je důležité mít člověka, kterému se můžete se vším svěřit.
Chápavě přikývl. Nijak neokomentoval. „Víš, Lestat je už hodně dlouho sám. To mi pověděl Kristián. Sice je samá dvornost, ale tím to hasne. Nic víc. Žije už dlouho a jeho životem prošlo hodně žen. Nejspíš se mu nejvíc líbilo být sám. A pak potkal tebe. Potencionálního nepřítele.“ Neudržela jsem se a zasmála se. Káravě se na mě podíval. „Přece ti nemusím vysvětlovat proč.“
No právě, to byla ta otázka, co by na mě mohl vidět tisíciletý upír, jehož životem prošlo tolik žen a jistě o mnoho lepších než já?
Připadalo mi, že chtěl protočit oči v sloup, ale nakonec se zastavil. „Tohle to by ti měl řikat někdo jinej.“ Zasmál se. „Jsi taková… zvláštní, jiná.“ Zrozpačitěl a teď jsem se rozesmála zase já. Komplimenty asi nebudou jeho silná parketa. „Nemyslel jsem to zle,“ dodal ještě. Kdyby nestál tak daleko, objala bych ho.
Rozhodl se pokračovat dál. „Vlastně z toho mála, co o tobě řekl, nebo se letmo zmínil, se těžko usuzuje. Znám ho dlouho a při tom mi někdy připadá, že vůbec. Už jen to, jak se k tobě chová, jinak než k ostatním z tvého pohlaví…“
„A tím chceš jako říct…?“ Ani vyslovit jsem to nedokázala.
Pokrčil rameny. „Nechci tim nic říct. Jen se ti ho snažím přiblížit. Jeho chladné chování. Nesmíš si však myslet, že se ho snažím obhajovat. Jeho postoj k tobě je tak jako tak nepřijatelný. A váš souboj. Kdyby si vás tak mohla vidět. A stejně jsem z toho zmatený…“ I výraz měl stažený v nechápavé grimase.
„Jedna věc je, co dává najevo. Co chce, aby si ostatní mysleli. Druhá věc je, co opravdu cítí. A věř, že jen tak ledajaká ho neočaruje.“
„Super,“ odsekla jsem malinko sarkasticky. „Lestat mi dělá naschvály a ponižuje mě jen proto, že ho přitahuju…“ Ironie mi přímo odkapávala od pusy.
„Nehněvej se na mě. Jen jsem se ti snažil pomoct.“
„Dobře.“ A raději jsem odvedla řeč někam jinam. „A jak se měl celou tu dobu, co jsme se neviděli?“ Rozhovor nabyl lehkovážnosti a bavili jsme se o úplně bezvýznamných věcech, což mi vyhovovalo. Pak nás tlačil čas a Alexej se musel vrátit domů, ke svým. Rozloučil se s našima dvěma upíry, kteří si stačili podmanit většinu čerstvých upírů a zodpovídat jim na nejdůležitější otázky. Mládež se odebrala do ložnic a sklepení - dle libosti - a já, Lestat a Kristián jsme osaměli v jídelně.
„Většina jich ráno odejde, někteří tu zůstanou. Myslím, že jsme na ně zapůsobili dost a že se pokusí pozměnit svůj životní styl.“ Oznámil mi Kristián. „Ale znáš to… Jsou mladí.“
„Děkuji vám,“ řekla jsem vděčně.
„Není zač,“ usmál se Kristián a Lestat se koukal někam za mně nepřítomným výrazem. Kristián zahýbal k němu očima a rukou udělal posměšný posunek. Zadusila jsem v sobě smích. A Lestat nás oba dva zpražil zamračeným výrazem.
„Kde budeme moci spát?“ ptal se odměřeně. Zřejmě nepovažoval za důležité podívat se na mě, když se mnou mluví.
„Ukážu vám to. Pojďte,“ vybídla jsem je. Já s Kristiánem šla vepředu. Vedla jsem je do patra v západním křídle. „Zkazí všechnu legraci,“ špitl Kristián spiklenecky. „A tak je to poslední dobou pořád.“
Za zády se nám ozval zlomyslný hlas: „Jestli se chcete bavit na můj účet, tak bych prosil, kdybyste to taktně dělali v mé nepřítomnosti.“
Kristián se ušklíbl. „Co by si tomu řekla, udělat mi zítra soukromou prohlídku tohoto překrásného sídla? A přitom pomlouvat Lestata.“ Mrkl na mě. Docela troufalý je. Ze všeho nejvíc jsem se chtěla otočit na zmiňovaného a uvidět jeho obličej, ale odolávala jsem pokušení. Nevědomky jsem se usmívala.
„Lákavá nabídka… Proč ne.“
Lestat si pohvizdoval nějakou veselou písničku.
„Jsme tady,“ oznámila jsem u dvou dveří.
„Konečně! Velmi nerad vás opouštím, věřte mi, ale -“ sladce se usmál, „nechám VÁS o samotě. Přeji sny plné nepříjemných věcí.“ Zmizel v komnatě dřív, než jsme mu stačili odpovědět.
„Stává se z něj zahořkloun,“ kroutil hlavou Kristián.
Vtom se otevřely dveře. „A dost. Bianco, mohla bys nás omluvit? Anebo to je vlastně jedno.“ Tvářil se naštvaně. Oči mu plály. Ukázal prstem na Kristiána. „Jestli jí chceš sbalit, tak to laskavě dělej na něco jinýho!“
„A proč?“ ptal se debilně Kristián. Ti dva se měřili pohledy a já ucouvla. Stoupaly mi z toho chloupky na těle. „Já vím…“
Lestatovi se na tváři mihl strach a šlehl očima ke mně. „Řikal jsem ti, že to je blbost!“ zašeptal ledovým hlasem. Zmizel s prásknutím dveřím. Kristián se na mě omluvně podíval, ale už byl zticha.
„Dobrou noc.“ A za ním zapadly vedlejší dveře.
Vydala jsem se do své ložnice celá natěšená, až se ponořím do říše snů. Po dnešku už mě jen tak něco nepřekvapí. Ulehla jsem do své postýlky a mé poslední myšlenky patřili Lestatovi a našemu souboji…
Probudila jsem se svěže s podivně dobrou náladou a celkem pozdě. Vykonala jsem hygienu, oblékla se do svého oblíbeného korzetu a obepnutých kalhot. Vlasy jsem nechala volně a vydala se na svojí skleničku krve.
Uhasila jsem žízeň a automaticky se vydala do svého salónku. Namaluju nějaký pozitivní obrázek a pak najdu Kristiána. Rozdělala jsem si optimistický barvy a dala se do práce. Opět se mi podařilo zamazat si i obličej. Zabrala jsem se do práce natolik, že jsem si pak ani nevšimla klepání na dveře a ani že někdo vstoupil do místnosti. Ani toho, že mě dotyčný pozoruje.
Až po chvíli jsem vzhlédla. Lestat mě zaujatě sledoval s rukama zkříženýma na prsou. Vyzývavě si olízl rty.
„Promiň, klepal jsem. Maluješ?“ tázal se na otázku, jejíž odpověď byla zcela jasná. Jenže mně se vybavila příhoda u vodopádu. Uhnula jsem pohledem zpátky k plátnu. Příval bolesti, která mě při vzpomínce zaplavila, by se mi mohla odrazit na očích.
„Můžu se podívat?“ mířil k hromádce obrazů, co jsem namalovala. Jen jsem přikývla. Ruka se štětcem se mi chvěla. Opřel se totiž o stůl a do rukou si vzal mé výtvory. Svraštil kriticky obočí.
„Maluješ docela dobře.“ Odložil první obrázek na stranu a já zatajila dech. Jak jsem mohla být tak blbá? Zapomenout na jeho podobiznu, jíž jsem nakreslila. Překvapeně hleděl na sebe samého. Zarputile jsem držela štětec a snažila se domalovat kytku. Cítila jsem jeho pohled. Tváře mi hořely.
***
Nejradši bych vyběhla pryč z místnosti a už se v životě neviděla. Zavinila jsem si to v podstatě sama. A pak se ve mně něco hnulo. Proč bych se měla červenat? Stydět se? Náhodou Lestatovo obraz patřil k mým nejlepším pracím. Vlastně byl má nejlepší práce. Aby taky ne.
Chladná potvora Bianca převládla. Položila štětec na stranu a otočila se přímo na Lestata. Vzdorovala jeho zdrcujícímu pohledu, při kterém by kdykoli jindy uhnula. Na tváři mu pohrával šibalský úsměv a i něco jiného, co jsem nedokázala rozeznat, avšak můj postoj ho zcela vidně překvapil.
„Jak se ti líbí?“ ptala jsem se nestoudně. Začal skrývat všechny emoce. Potěšeně jsem se radovala ze své narůstající převahy. V hlavě se mi zrodil nápad, který mohl skončit při mém štěstí katastrofálně. Podlehl jednou, proč by nepodlehl znova? Jenže co když nakonec podlehnu sama, což je velice pravděpodobné.
Přistoupila jsem k němu a ukázala na obrázku jeho pohrdající oči.
„Ty se mi obzvlášť povedly,“ konstatovala jsem vlastní pochvalu. Povzdechl si, kousl se do rtu a díval se mi do očí. Z té pár centimetrové mě pokoušel ďábel. Vnímala jsem každičký jeho detail, nepatrné zachvění, cokoliv. Bianco, Bianco, jak jinak to taky mohlo dopadnout, že? Snad se ještě dokážu kontrolovat, ne? Zklamu tě, ale ne, nedokážeš! Grrr. Super, ještě se z toho zblázním.
Když může očarovávat on mne, proč bych nemohla já jeho? Jo, zkoušej to na tisíciletého upíra. Jistě se ti povede vyvést ho z rovnováhy.
„Ale ve skutečnosti jsou lepší,“ dodala jsem. Nakrčil obočí. Zřejmě nechápal, co chci dělat. Co ode mě očekávat.
Otevřel mírně ústa, zhluboka se nadechl a já už čekala nějakou arogantní poznámku. Asi se nakonec rozmyslel.
„Věru pěkná podobizna. Vyzařují z ní všechny pocity autora,“ poznamenal pobaveně. „A teď mi prosím vysvětli, o co se to tu snažíš?“ Provrtával mě provokujícíma očima.
„Vyvést tě z rovnováhy,“ odpověděla jsem pravdu. Už zase způsoboval úbytek mého sebevědomí. Já se tak snadno nedám! Ha-ha-ha.
Ušklíbl se, položil obrázky vedle na stůl a opět si zkřížil ruce na prsou.
„Prosím.“
„Co?“ vykoktala jsem nechápavě.
„Vyveď mě z rovnováhy.“ Usmíval se na mě jako na idiota. Užasle jsem otevřela pusu a zírala na něj. „Dávám ti příležitost.“ Tón hlasu zněl sebejistě.
„V souboji si podlehl,“ zkusila jsem.
„To je o něčem jiném.“
„Ne, není.“
„Chceš se hádat?“
„Klidně,“ obořila jsem se. Hádáme se jako malé děti. Z rovnováhy ho přece můžu vyvést i něčím jiným než ženskými zbraněmi „Řekni, proč jsi tak dlouho sám?“ zaútočila jsem.
V očích se mu hněvivě zablýsklo.
„Do toho ti nic není,“ odsekl a zřejmě téma považoval za uzavřené.
„Že by tě přitahovali muži?“ ptala jsem se s drzým kukučem. „Ale neboj se, mě se můžeš svěřit.“
Z očí mu metaly blesky a tělo se mu otřásalo v přívalech zlosti. Gratuluji, Bianco, dokázala jsi to. Rozluč se s životem!
Ustupovala jsem pomalu a on ke mně mířil s vražedným výrazem. Nelítostným, bez jakékoliv lidskosti, jakoby ztratil rozum. Bála jsem se. Strachy jsem ze sebe nevydala ani hlásku. Lestat se stal hrozivým zvířetem, lvem. Proměnila jsem se na pouhou kořist. Za chvíli mi roztrhá krk a navždy opustím tento svět pod špičáky milovaného. Začínáš být melodramatická. Jsem pod jeho vlivem! Omámil mou mysl a já si toho ani nevšimla. Pohrával si s mými city.
Vzbouřila jsem se veškerou silou, které jsem ještě byla schopna. Vymanila jsem se z jeho vlivu a on se zvráceně usmál.
„Přišla jsi na to celkem brzo!“
Opovaž se vyplazovat jazyk.
Narazila jsem do dveří. Bylo by snadné sáhnout na kliku a utéct tak, jak mívám ve zvyku. Ale dnes ne.
„Podařilo se mi to.“
„Podlým způsobem.“
„A jakým si myslel?“
„No… trochu jiného rázu,“ přiznal se.
„Jakého rázu?“ dotírala jsem nevině.
Popuzeně pokrčil rameny. „Nechme toho.“
„Dobře.“ Jak chce. Došla jsem ke stojanu, popadla štětec a dala se znovu do práce. Čekala jsem, že uslyším zavírání dveří. Zmýlila jsem se. Zase mě pozoroval a já nemínila oplatit mu pohled. Vzpomněla jsem si na Maria, jak mě on sám sledoval a říkal, jak při malování vypadám úchvatně. Myslí si to i Lestat? Co se mu asi honí hlavou? Proč za mnou vůbec přišel?
Najednou jsem ho ucítila za sebou. Téměř se ke mně přitiskl a jeho dech mi ovíval krk. Chvěla jsem se vášní a chtíčem. Přepadaly mě mrákoty. Jednou rukou si mě přitiskl za pas k sobě. Druhou mi položil na břicho. Můj dech se zrychlil. Zaklonila jsem mírně hlavu na jeho rameno.
„Bianco,“ šeptal mi do ouška něžným hlasem. A já poznala jeho upřímnost, ne jako tenkrát u jezera. „Je to silnější než já…“ Zahodila jsem štětec a otočila se k němu. Naše těla rozpálená vzrušením se dotýkala a oči naplněné chtíčem se do sebe vpíjely.
Ani slovo o lásce, alespoň z jeho strany. Uvědomovala jsem si to a bylo mi to jedno. Jednou mám příležitost, tak jí využiji, i když toho možná budu pak litovat. Vrhl se na mé rty těmi svými. Prudce a nenasytně. Líbal mě jako nikdo před tím. Čím dál víc jsem propadala do propasti, ze které se nedostanu. Jedině on by se mohl stát mým zachráncem. Dotýkala jsem se ho na hrudi a rozepínala pomalu knoflíčky u košile. Kopu si vlastní záhubu. Jenže rozum se kdesi ztratil, touha srdce převládla. Byla jsem v extázi.
Mezi polibky jsme mířily k pohovce. Jemně mě položil a já měla stále obmotané ruce kolem jeho krku. Dal si pozor, aby mě nezalehl celou váhou. Zaklonila jsem hlavu a on se svými rty přemístil na můj krk. Ucítila jsem, jak mě lehounce kousl. Rozkoší jsem se málem zbláznila. Horečně jsem se kousala do rtu.
Musela jsem říct ta slova. Osudná a zhoubná. „Lestate,“ zasténala jsem, „já tě miluju.“ Nadávejte mi, jak je libo. Oslovený ztuhl jako socha, chlad čišel z jeho těla. Mrazilo mě z toho všude. Pokazila jsem to! Zvedl hlavu od mého krku a chtěl se mi podívat do očí. Já je však zavřela. Pálily mě a do očí se mi vehnaly slzy. Bolest mnou procházela intenzivně. Živila se mou láskou. A stávala se silnější.
Mlčky vstal. Proč nic neřekne?!
„Musím odejít. Bude to tak pro tebe lepší.“ Ne, proč radějii nezůstal zticha?! Dívala jsem se na jeho mizející záda a po tvářích se mi kutálely hořké slzy. Schoulila jsem se do klubíčka. Ranil mě hluboce, možná si to ani neuvědomoval. Ranil mě znovu. Jsem nepoučitelná. Nenávidím se! Všechno pokazím. Všecko všecičko. Utápěla jsem se v sebelítosti. Možná je lepší, že to zarazil, ale to jsem si nechtěla připustit. On mě nikdy nemiloval. Jak jsem mohla být tak blbá a v něco takového doufat?
Zůstala jsem sama v bezedné propasti se svým žalem a bolestí.