Veronská hrobka

Anotace: Věčne, bude srdce jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova. Romeo a Julie jsou mrtvý navěky. A nikdo je neoživý i kdyby se snažil, jen jeich hlasy, stále ve Veroně slyšet jest je jestli je slyšíte...

"Smutnější příběh nikdo nevypoví, než ten o Julii a Romeovi"
Říkali, že je tady pohřbená. Julie Kapuletová. Jak bývá v zemích jakou je Itálie chladný vánek prorážel teplé ovzduší. A nedá se říct, že by tady bylo mrtvo. Stála jsem přímo u hrobky a přesto, ani na toto místo se chlad nedostal.
V aréně se hrálo divadlo, nešla jsem tam. Byla jsem tam na opeře, ale proč si nechat ujít takovou příležitost. Stála jsem tam, jako mnohokrát jindy, jinde. Tak jako stojím teď a tady, když říkám vám tento text, tak stála jsem tam. Když se ozvalo zcela zřetelně "Při sobě samém přísahej, když musíš..." Nikdo nevidí duchy. Vy víte, víte, že nikdo nevidí duchy, kromě jednho nemrtvého, alespoň nikdo nevidí mrtvé tak jako on. A přesto...Zdálo se, že i já jsem zaslechla jejich hlasy. Popošla jsem pár krokú ke vchodu do hrobky. a otevřela jsem jej. Nebyla tam tma. Hořely pochodně, jako v noc té tragedie. Oheň ozařoval cestu, jako vše co jest ve Veroně i hrobka tak stará udržela si svúj luxus. Kameny, kterými byla hrobka dlážděna byli vytesány zé světlého mrmoru, jakým jsou dlážděny Veronské cesty již po staletí. A na stěnách byli vytesány kříže, jeden vedle druhého, na křížích, které tak dokonale doplňovali celkou atmosféru Veronské hrobky, byly vyryté jména. Nic mi neříkali, jen jména, Konsort, Elizabeth, Bianca, Charlotta...Jen jména, nic neříkající. Ale, jedno mne zarazilo. Tybalt, zastavila jsem se u kříže, který nesl toto jméno. "Něco víc než sametový kocourek...Jen jeden s tvých devíti životú ty králi koček..." Slyšela jsem to, slyšela jsem, že přesně tohle někdo řekl.
Teď jsem nemohla jít ven, musela jsem udělat další kroky. Došla jsem na konec chodby a narazila jsem na velký náhrobek. S velkým křížem a zlatou soškou. "Tady tě schovám, tady zrezivěj" Nemohla jsem udržet výkřik, ale uvědomila jsem si ho až později...
"Slyšíte hlasy, Madeline?" Jeho modré oči se na mne dívali. "Madeline, slyšite mne?" "Ano, ano." Vyhrkla jsem rychle. Nemohlo být pochyb, kaštanové vlasy renesanční délky se dotýkali mé tváře. "Vy vy je slyšíte, že Madeline, já je také slyším vy to víte..." "Ano, já je slyším...Je to vúbec možné?" "Není, ale nad tím si nelamte hlavu, nikdo jiný je slyšet nemúže...Jen já, Madeline a vy asi též..." Nebylo pochyb o tom, kdo to je.Ale, kdo to neví, nepotřebuje to znát.