„Tajný“ hřbitovní deníček Aislin Bojovné

Anotace: Být dobrodruhem není vůbec lehké. (Možná to nebudete chápat, je to totiž ze světa VSD.)

Znuděně se opírám o vlastní hrob, nuda. NUDA! To je děs, strávit takovou dobu v záhrobí by mělo být zakázaný. A víte proč? Jo, přesně, je tu nuda. To už jsem asi říkala.
Kolem mne prolétne netopýr. Hmmm, ti už mě taky pěkně štvou. Oženu se po něm mečem, ale netrefím. „Sakra!“ vykřiknu, až mi vyschne v ústech. Pár probuzených duší se na mě zle zadívá. Ale to je mi jedno. Ublížit mi nemůžou. Haha, asi tak jediná výhoda.
„Ramééé?“ zařvu směrem k mauzoleu.
„Co jéééé?“ ozve se odtamtud otrávený hlas boha podsvětí.
„Chci pivóóó!“ odpovím obratem.
„Nééé!!!!“
„A to jako próóóč?“
„Ty víííš!“
„No jó, nó.“
Duše už se definitivně přestaly pokoušet spát. A ač mě teď asi nemají moc rády, v jednom se shodneme.
„Pivo, pivo, pivo!“ skanduje celý hřbitov a Ramius se snaží zabarikádovat v mauzoleu. Jako by nestačilo, že se nám mstí tím, že nás nechce oživit.
Jak se to všechno přihodilo? No...povyprávím vám to.

V dávných dobách, netuším jak moc dávných, protože tady v podsvětí se zastavily hodiny, se narodilo dítě. Já. A protože tenkrát byla dost prestižní kariéra dobrodruha, přestalo i mne bavit být obyčejnou vesničankou.
„Zelenáč Aislin Bojovná“ sice znělo ještě hůř, ale naděje, že těch draků zdravím víc, žila.
Čím jsem však byla starší, tím chřadla víc a víc, až zemřela. Na celém světě totiž zůstal jen jeden jediný zelený drak. Koupila jsem si toho nejrychlejšího koně, co měli, sedlo z podivně zelené dračí kůže, a vyrazila jsem. Ani na okamžik jsem nezapochybovala, že to budu právě já, kdo toho draka zdrví.
Po strastiplné cestě jsem sesedla z koně před velkou jeskyní.
MUZEUM, hlásal očividně nový nápis.
POSLEDNÍ ŽIVÝ EKSEMPLÁŘ ZELENÉHO DRAKA!
Jo, bylo to tam. I s tou chybou.
VSTUPNÉ 500 ZLATÝCH
No a tak jsem vysolila 500 zlatých, ani jsem nemrkla. To by elf netušil, jak umí trolové vydělávat. Za mého mládí vždy jen vyhrožovali. Co to plácám, jsem přece mladá! Snad.
Vraťme se ale do jeskyně, teda muzea. K vidění tam toho moc nebylo, jen pár desítek hrdinů postávalo kolem draka a hádali se, kdo ho zabije.
„Jasně, že ho zabiju já!“ vstoupila jsem do diskuze. Možná až příliš tvrdě, ale to přece nad slunce jasné, že draka zabiju já.
„A helemese, vesničanka,“ zadívala se na mě jakási paladinka. „Ještě by tě drak zabil.“
Uraženě jsem odkráčela stranou od toho davu a zatímco oni se dohadovali, já jednala. Tasila jsem meč a zaútočila na zeleného draka.
„Héj, ona ho chce zdrvit!“ zavolal rytíř a dav mě začal odtahovat dál od draka. Dobrodruhové začali bojovat mezi sebou.
Pak už jsme jen viděli drakův planoucí chřtán a o vteřinu později nás oheň pohltil.
Všichni, jak jsme tam byli, jsme se probudili na hřbitově. Mrtví.
„Fakt bezva,“ prohlásila ta paladinka.
„Můžeš za to ty,“ obořil se na mě Bořek.
„Půjdeme za Ramiem, oživí nás,“ zatřepal nějaký démon svými nehmotnými křídly hned vedle mého ucha.
Na čtyřicet duší se rozlétlo k mauzoleu.
Tam seděl Ramius, bůh podsvětí. Přelétl nás pohledem a překvapeně zvedl obočí. „Tolik duší jsem tu ještě neviděl, jak jste zemřeli?“ zeptal se.
Všichni začali nadávat jeden přes druhého.
„Co takhle povědět si to u piva?“ navrhnul Ramík a ochotně nám poskytl vlastní sudy. Vyvalili jsme je na hřbitov. Nálada se zlepšila.
„Kdopak vůbec jste?“ zeptal se Ramius, když jsme si posedali na náhrobky, na zem i na sudy.
Pár jedinců se představilo a vyprávělo své dojemné příběhy.
„To se povedlo,“ smál se bůh podsvětí.
Popíjelo se dál a usilovněji.
„Jestli pořád chcete ty draky, tak támhle mají hřbitov!“ vykřikl kdosi a vypravili jsme se tam, kam ukazoval. Fakt. Tisíce zelených duší zelených draků.
Obdivně jsem hvízdla a vrhla se na toho nejbližšího. Ostatní to udělali stejně.
Hřbitov se stal jedním velkým bojištěm. Sice jsem věděla, že to drakovi nijak neublíží, ale přesto jsem po něm hodila chrličem. Ten prolétl jeho hlavou a strefil Ramia, o jehož lebku se rozbil.
„Můj chrlič,“ zavyl Ramius a hodil po mně svoji hůl, která mnou neškodně proletěla, stejně jako drakem, se kterým jsem vedla boj.
„Sakra!“ slyšela jsem ještě Rama, ale už jsem mu nevěnovala pozornost.
Boj trval ještě pár hodin, pak nás to přestalo bavit, tak jsme se vrátili k pivu. Ramík se mezitím někam ztratil.
Pivo došlo.
Našli jsme Rama.
„Tak už bys nás mohl oživit,“ navrhl mu Charles.
„No to teda ne!“ zahromoval Ramius a hodně se snažil, aby to znělo strašidelně.
„Próóóč?“
„Zničili jste celej hřbitov! Vypili všechno pivo! Kdoví, co byste teprve vyvedli nahoře.“
Otráveně jsme se otočili, pak nám došlo, že tu budeme už navěky a vrhli jsme se na Rama. Narozdíl od nás nebyl duch, a tak jsme ho mohli zranit. Házela jsem na něj prázdné sudy od piva a taky součástky z nějakých starých hodin. Byla by to docela zábava, teda kdyby ho zraňovaly a kdyby existovala naděje, že se odsud dostaneme. S tou paladinkou tu prostě NEBUDU!
Pak se Ramius rozběhl, proběhl skrz mne a pár dalších a zavřel se v mauzoleu. Vzdali jsme to a šli si lehnout. Navěky.

No jo, tak to je ten slavnej příběh. A teď mě omluvte, musím jít něco vyřídit.
„Pivo, pivo, pivóóóó!!!!“