Stíny Si´or - Mrtvá země

Anotace: Kapitola první - Část druhá... Edit: Úprava textu

Tarr a Doren stály u svých koní. Tarr se zhroutil na zem vyčerpáním. Oba slyšely vzdálený hluk hroutícího se paláce.
„Co to b-bylo?“ zeptal se koktavě Tarr
„Past“ odvětil Doren „Už chápu. Ten palác sloužil po mnoha století jako hrobka pro ty co ho chtěly prozkoumat.“
„Ale jak si mohl vědět?“
„Nevěděl, jen se mi to nezdálo. Bylo to tam až moc… krásné.“
„Pravda. Nevím proč, ale nešlo použít přemístění. Něco mi v tom bránilo, až nakonec jsem to překonal.“
„Myslím, že ti v tom bránil nekromant. Postřehl jsem ho tam.
„Nekromanta? Co tam ale dělal?“
„To on držel iluzi paláce. Udržoval to tam po staletí. Jenže teď už naštěstí neměl dost síly vzdorovat mému kouzlu, proto se také rozpadl ten palác. Byl už na pokraji své existence“
Tarr se zvedl ze země, trochu se otřepal a pokračoval. „Doufám, že ho ten palác pohřbil na věky – věků. Jo… a co si týče Johna, tak ten je už teď mrtvej.“
„Neukvapuj se“ zarazil ho Doren „Než si nás přemístil, zahlédl jsem záblesk. Obraz ve kterém jsem viděl rubínovou sošku. Jsme zas o krok blíž k jejímu objevení. Mapu jsme sice nenašli, ale předpokládám že tam stejně nebyla. V tom paláci nebylo už nic… jen smrt.
„Kašlu na to.“ Rozčílil se Tarr „Nebudu takhle riskovat kvůli nějaké blbé sošce. To budu radši lozit mistrům u noh a žít si tak v klidu.
„Já myslel, že přesně proto jsi utekl od královského dvora“ Odvětil mu ledově Doren „Máš jediné štěstí, a to, že to tvůj milovaný král pochopil a vzal si tě pod ochranná křídla. Jinak byt teďka někde žral hlínu.“
„To bylo něco jiného. Mě jen…“
„Nech těch keců. Teď musíme jet za tvým králem a nahlédnout do jeho knihoven. Musíme zjistit víc o té sošce.“
„To si snad děláš srandu? Já se prostě nenechám zabít za pár zlaťáku od vyžranýho kupce!“
„Ty to asi nechápeš že? Něco jsme slíbili. Že ten artefakt najdeme. Co uděláme pak je na nás. Ta soška je symbol. Artefakt za který by lidi zabíjely. Ten se penězi nedá vyčíslit a my jsme už blízko jeho objevení. Znáš snad mýty o rubínové sošce. Ty by nás mohly vyhrabat s téhle situace. A hlavně by nám dala moc. Moc kterou nikdo jiný nemá.“
„Jo… a nechat se při tom zabít. Tobě snad přeskočilo? Kašlem na to. Pojedeme jinam. Luštit záhady. Usadit se. Není to snad lepší? “
„Jedem najít rubínovou sošku. Žádna diskuze. Přespíme a ráno vyrážíme do Aërionu.“
Tarr jen bezmocně rozhodil rukama. Nic však neudělal. Posadil se a rozdělal oheň. Doren si vytáhl z batohu, na koni, velkou knihu. Ještě chvíli tam mlčky seděli. Pak oba zalehli a usnuli.
Probudily se do chladného rána. Všudy přítomná mlha byla cítit rozkládajícím masem a dalšími nevábnými vůněmi. Oba si vzpomněly na včerejší zážitek a tak se rychle nachystaly a vyjeli na cestu. Po dlouhé chvíli se ozval rozmrzelý Tarr. „Už vím, proč se tomu tady říká mrtvá země. Nic tu nežije a asi ani přežít nemůže. Stále je tu cítit smrt těch chudáku co tu žily. Muselo to být hrozné.“
„Bylo to hrozné. Celá města byla vyvražděna. Nepřežil nikdo. Říká se… že to byla krvavá pomsta elfů. Ti se pak proměnili v temné a kruté přízraky, kteří zabíjí každého, kdo vstoupí do mrtvé země.“
Tarr se rychle ohlédl a začal prozkoumávat les. „Myslíš, že by…“
„Ne. Ještě je nikdy nikdo neviděl. Neexistují. Jen si je vymyslel nějakej bard, kterej chtěl dát příběhu šťávu.“
Po těch slovech se Tarr uklidnil. Nevšiml si však, jak se tvářil Doren. Ten totiž, i když znal co se vyprávělo, byl na pochybách. Zažil totiž něco neuvěřitelného. Před patnácti lety byl se svým mistrem na hranicích mrtvé země. Tehdy ho i jeho mistra navštívilo zvláštní stvoření. Vypadalo jak elf, ale nebyl to elf. Bylo menší a ošklivé. Ohnivé oči zářily na tmavé pokožce a v puse měl špičaté zuby. Oba myslely, že je to nebezpečně a chtěli zaútočit, avšak stvoření je zadrželo skřípavým hlasem. Prosilo o vyslechnutí. Prozradilo jim, že se jmenuje Serthán a že patří k Urborgům. Pak je varovalo před nebezpečím z lesů a kopců. Hned na to zmizelo mezi stromy. Oba dlouho přemýšleli a snažili se přijít na to, co jsou Urborgové a co jím chtěl Serthán říct. Jejich hledání pravdy skončilo, když byl Dorenův mistr zabit nájemným vrahem. Tehdy Doren přísahal, že zabije toho, kdo nechal zabít jeho mistra. Uzavřel se do sebe a začal být bezohledný a bezcitný. Hledal dlouho. Tak dlouho, dokud nepotkal Tarra. Vzal ho sebou na cesty a zapomněl tak na svojí pomstu a na svého mistra. Teď se mu začala jeho přísaha vracet a on snil o moci té sošky. Zatřásl hlavou a tím vyhnal všechny myšlenky z hlavy.
„Přidáme. Ať jsme odtud co nejdřív.“ Poté pobídl koně a přihrbil se. Tarr následoval jeho příkladu.

*****

Mnohé oči sledovaly ve skrytu stromů dvojicí postav prchajících z jejich země. Jeden par očí se podíval na druhý. Po chvíli se všem ostatním ozval v hlavě skřípavý hlas.
„Dnes ne… Nepřišla ještě naše doba. Brzy se pomstíme…“ Poté se začali tisícovky očí pohybovat a mizet ve stínech stromů. Rozplývali se jako by byly vzduch. Byly totiž součástí lesa. Byl to jejich domov.

*****

Hlídkující voják zhlížel z hradeb pevnosti na Garův průsmyk. Všude vládlo ticho a klid. Voják, jako už po kolikáté, znuděně koukal na rudé čepice blízkých sopek. Země před ním byla mrtvá, ale stále se tu hlídalo pro případný útok ze severu. Byl to nesmysl a voják věděl, že se sem posílají kapitáni a podobní za chyby, které udělali. On tu byl za to, že nechal umřít celou svou jednotku při střetu s trpaslíky. Udělal hloupost a za to byl poslán na pevnost k „upevňování mezinárodních vztahů“ jak tomu říkaly velitelé. Ve skutečnosti to bylo jako vězení pro stovky vojáků z různých státu, kteří hlídali bezcenný průsmyk. Voják pomyslel na útěk, ale z pevnosti se nedalo utéct a i kdyby, tak v okolí bylo tak nebezpečno, že by nepřežil ani týden. Proto voják litoval každý den svého dvouletého pobytu. Za týden měl být propuštěn a odvezen karavanou do nejbližšího města. Už se nemohl dočkat svobody. Chtěl se někde usadit a začít nový život. Nevěděl však, že se ve vzduchu na ním něco pohybovalo. Neslyšel přicházející smrt na křídlech odporného zvířete. Na jediné co pomyslel, když mu roztrhlo hrdlo, bylo, že na pevnost někdo útočí. Nezmohl se však na nic. Bezmocně padl na zem a než vykrvácel, spatřil stovky létavců zabíjející vojáky na hradbách.