Rok 2330+ kapitola první: První úder na USE

Anotace: Svět se změnil, lidé však ne... Válka USE proti koloniím na Marsu začíná.

Shrnutí dějin lidstva od roku 2008 po Kristu.
----------------------------------------------------------
Rok 2013 - všeobecná legalizace marihuany.
Rok 2022 - USA staví vojenskou základu na měsíci.
Rok 2030 - první neůspěšné pokusy o kolonizaci Marsu.
Rok 2034 - na Marsu je založena vojenská základna.
Rok 2035 - vývoj uměle vytvořené atmosféry začíná, je znám jako projekt omega.
Rok 2040 - projekt omega je v závěrečné fázi vývoje, testy probíhají na měsíci.
Rok 2041 - projekt omega je dokončen, na měsíci je vytvořena částečná atmosféra.
Rok 2041 - začíná zušlechťování měsíčního povrchu na živnou půdu.
Rok 2049 - měsíc je plně obyvatelný pro lidstvo.
Rok 2052 - začátek třetí světové války USA vs. Zbytek světa.
Rok 2053 - Paříž, Berlín, Moskva, Londýn, Tokio a Praha jsou do základů vypáleny vojsky USA.
Rok 2057 - třetí světová válka končí, USA ovládá Zemi která je přejmenována na USE (United States of Earth)
Rok 2059 - New York se stává hlavním městem USE.
Rok 2064 - začíná přestavba měsíce v gigantické velkoměsto.
Rok 2068 - projekt Hvězda zabývající se meziplanetárním pohonem je zahájen.
Rok 2073 - přestavba měsíce je dokončena, nyní je nazýván New Moon.
Rok 2075 - projekt Hvězda je dokončen, cesta na Mars nyní trvá necelá tři měsíce.
Rok 2076 - projekt omega je instalován na Marsu a probíhá kultivace povrchu.
Rok 2080 - výstavba prvního města a druhé vojenské základny na Marsu.
Rok 2089 - první lidé přistávají na Venuši, Mars se stává druhou Zemí.
Rok 2092 - Na Venuši jsou oběvena ložiska Itria (Tekutý kov který po ztuhnutí dosahuje stonásobné tvrdosti diamantu), železa, mědi, stříbra a diamantů.
Rok 2095 - Na Venuši vznikají první doly.
Rok 2100 - na zemi probíhají masové oslavy nového století.
Rok 2105 - první neůspěšná výprava na Merkur.
Rok 2106 - další dvě neůspěšné výpravy na Merkur.
Rok 2108 - Merkur je dobit, vláda USE zde nechává v podzemí vystavět největší věznici všech dob.
Rok 2118 - New Moon se stává městem pouze pro boháče a slavné osobnosti ze Země a Marsu.
Rok 2120 - Itrium je používáno jako pláště nábojnic a trupy meziplanetárních lodí.
Rok 2190 - Charles Newman z Nového Londýna vytváří první vesmírný stíhač.
Rok 2200 - vzniká první vesmírná stíhací letka USE.
Rok 2235 - New Moon získává nezávislost.
Rok 2240 - Věznice na Merkuru je přeplněna, probíhají dostavby. V hlubokém podzemí Merkuru lidé narážejí na primitivní živočišný druh podobný hmyzu.
Rok 2248 - živočichové z Merkuru jsou plně prozkoumáni a uznáni jako mírumilovný druh.
Rok 2256 - Na zemi a Marsu se oběvuje nový druh lidí ovládajících 100% mozkové kapacity. Lidé jim říkají Předurčení.
Rok 2258 - Předurčení jsou pronásledováni a umisťováni do výzkumných zařízení. New Moon jim nabízí útočiště.
Rok 2260 - Japonští vědci představují dokonalého kyborga.
Rok 2262 - USE zapojuje kyborgy do stálé armády.
Rok 2264 - Předurčeným je dána volnost.
Rok 2272 - Evropa a Asie se spojují v rebelii proti USE.
Rok 2274 - rebelie je potlačena, vůdci veřejně popraveni.
Rok 2280 - USE sestavuje vojenskou jednotku tvořenou Předurčenými.
Rok 2281 - výzkum nového rychlejšího tentokrát mezihvězdného pohonu je schválen.
Rok 2286 - Doly na Venuši stávkují, požadují od odběratelů USE a Marsu vyšší platy.
Rok 2388 - mezipanetární pohon je dokončen.
Rok 2289 - Stavba mezihvězdné lodi Kornelius začíná.
Rok 2298 - Kornelius je dokončen a na konci roku opouští sluneční soustavu.
Rok 2301 - Na Zemi přichází zpráva o zkáze Kornelia, vynořil se z nadprostoru uprostřed meteorického roje.
Rok 2302 - USE schválila stavbu trojice dalších mezihvězdných lodí, mezihvězdné motory jsou upraveny pro běžné použití. Délka meziplanetárních cest je poloviční.
Rok 2308 - Stavba lodí dokončena, jmenují se Maria, Jesus a Joseph.
Rok 2312 - všechny tři lodě dosáhly svých cílů. Začíná kolonizace planet v jiných soustavách.
Rok 2320 - Jesus se vrací na zemi s polovinou posádky, byli poraženi domorodým druhem. O dalších dvou lodích nejsou žádné zprávy.
Rok 2324 - vzpoura ve věznici na Merkuru. Potlačena.
Rok 2329 - probíhají diplomatické rozhovory o osamostatnění Marsu.
Rok 2330 - USE osamostatnění Marsu zamítá.
Rok 2331 - Letky Marsu útočí na lodě USE a rabují náklady.
Rok 2332 - Mars přímo útočí na Zemi a vyhlašuje USE válku.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kapitola první: první úder na USE.
--------------------------------------------
Kapitán Michael Torrent velitel třetí vesmírné stíhací letky USE se zhluboka napil kávy a rozložil před sebou noviny. Právěse vrátil z dovolené v lázních na New Moonu, nevěděl co se dělo nového. Zalechl sice něco o útoku armády z Marsu, ale nevěnoval tomu moc pozornosti, poslední rok byla pohotovost díky útokům z Marsu denním chlebem pilota vesmírného stíhače. Nahlédl do novin a v zápětí je poprskal kávou. Na hlavním titulku stálo: MARS VYHLAŠUJE VÁLKU USE!
Michael rychle dopil kávu, dočetl článek, oblékl se a vyrazil na velitelství. Musel se dozvědět víc.

Artur Kastro seděl zrovna v obývacím pokoji domu svých rodičů v New Yorku D.C. S několika svými kamarády hráli holokarty, jako každou středu večer. Venku se stmívalo. Byl to obyčejný večer jako stovky jiných před ním. Alespň do chvíle než se ozval zvuk sirén a suchý hlas mluvčího „Mars vyhlásil Zemi válku, probíhá všeobecná mobilizace. Všichni bojeschopní občané nechť se hlásí v nejbližší odovodové kanceláři.“.
Zpráva se opakovala několikrát znova. Když hlas utichl, rozhlédl se Artur po svých společnících. Všichni měli tentýž zděšený výraz. Válka! To bylo něco co znali jen z vyprávění učitele historie. V posledních desetiletích se nic, až na přepady pirátů a dezertérů, nic většího nestalo. Navíc všichni byli plnoletí, byť jen krátce, což znamenalo že se museli přihlásit v náborovém středisku.
Artur jediný nebyl vyděšený, jeho rodina patřila k patriotům až za hrob a službu, případně smrt ve službě, USE považovali za nejvyšší čest. Artur byl stejný, navíc všichni přistěhovalci z Marsu co znal byli drogoví dealeři, zloději, feťáci a podobně. Osobně byl toho názoru že Mars by měl být vybombardován a znova osídlen lidmi USE, lidmi kteří si to zaslouží.
„Tome, Irve, Dane a ty taky Filipe, i když ses zrovna schoval za křeslo, jdeme hned?“ zeptal se Artur zapáleně. Věděl že se nechá nalejt do armády i kdyby jeho kamarádi ne.
„Jako by nám zbejvalo něco jinýho.“ Zabručel Irvin a prohrábl si krátké světlé vlasy.
„Zbejvá, sakra jasně že zbejvá! Dát se zavřít! A já se sakra radši nechám zavřít než zastřelit!“ řekl nepříjemně vysokým hláskem Filip.
„Fajn, pozdravuj na Merkuru.“ Ušklíbl se Daniel a zazubil se na Filipa. Filip zblednul ještě víc, teď měl barvu křídy. Dan se chtěl odmala přidat k armádě, jenže rodiče mu to nechtěli dovolit.
„Z-za to mě p-přeci nemůžou p-poslat na M-merkur?!“ rozkepal se Filip. Věznice v podzemí Merkuru bylo to nejhorší místo kam se člověk mohl dostat.
„Myslíš? Nenastoupit k armádě v době ohrožení se rovná vlastizradě, za to tě možná nebudou ani posílat na Merkur ale rovnou tě popraví, i když je to možná lepší než Merkur.“ Řekl Artur vážným hlasem, jako kdykoliv když mluvil o zákonech a právech USE. Na to že mu bylo jen 19. let je uměl velmi dobře.
Filip zblednul ještě o jeden stupeň bledosti, i když se to zdálo nemožné. V tom se ozval zvuk sirén podruhé a suchý hlas znovu několikrát zopakoval zprávu. Když vysílání přestalo, byli už Dan s Arturem připraveni vyrazit do náborového střediska. Tom s Irvinem nejistě přešlapovali na místě, nebyli si jisti jestli jsou připraveni na to dát se k armádě, ne že by bylo moc na výběr, ale nechtěli se ztrapnit jako Filip.
„Tak jdete?“ zeptal se Dan a přejel Toma s Irvem bodavým pohledem. Filipovi nevěnoval ani jeden pohled, pochyboval že ho ještě někdy uvidí, ten srab určitě vezme do zaječích, říkal si.
Tom pomalu přikývl a Irv ho ještě méně sebejistě následoval s kývnutím. Filip se chvíli nejistě díval z jednoho na druhého a potom polknul. Napřímil se do své plné výšky necelých dvou metrů a křečovitě se usmál.
„Jdu taky, ale jen pro to že vás někdo musí pohlídat.“ Řekl a nejistě se zazubil.
Všichni se rozesmáli. Filip opět zaperlil. A u Artura měl bod za to, že přemohl vlastní strach. Doufal jen, že mu to vydrží. Doufal že odvaha vydrží i jemu samotnému, až bude stát čelem nepříteli.
„Tak pojďte, náborová kancelář je dva bloky odtud ne Newmanově náměstí.“ řekl Artur a otevřel hlavní dveře.
Na ulici bylo neobvykle rušno. Lidé se hrnuli ze všech směrů, stejně tak vznášedla a airbiky. Někteří lidé se o čemsi zapáleně dohadovali, Artur tušil že jde o nedávné hlášení, jiní mlčky s prázdnými pohledi kráčeli neznámo kam. Mimo civilisty na ulici hlídkovalo několik skupin vojáků. Jejich zlatorudé uniformy nešli přehlédnout ani zaměnit. Zdálo se, že mají k ruce i policejní hlídky.
Artur s ostatními se pracně prodíral davem, co chvíli se ozvala nějaká nadávka jeho směrem, to když do někoho vrzail aby ho odstranil z cesty, nebo někomu šlápnul na nohu.
„Arte, myslíš že budem u stejný jednotky? Myslíš že nám daj pušky FP-41a? Nebo myslíš že nás daj k letectvu na palubu některý z mateřskejch lodí?“ pálil během cesty Daniel na Artura jednu otázku za druhou. Artur mu odpovídal jen neurčitým bručením, měl v hlavě jiné starosti. Navíc ho rozčilovalo hlášení které se opakovalo každé dvě minuty. Sirény se ozvaly znovu, tentokrát však hlášení bylo jiné,
„Několik výsadkových lodí z Marsu prorazilo planetární obranou v oblasti New Yorku D.C. plná pohotovost všem jednotkám v dosahu.“.
Ulice zachvátila panika. Lidé začali ječet a hnát se všemi směry a důstojníci pokřikovali rozkazy na neméně zmatené vojáky pobíhající sem a tam. Artur potlačil nutkání rozběhnout se také a podíval se k nočnímu nebi. Zalapal po dechu, stejně tak Dan a Filip, kteří jediní z Arturových přátel v panice neutekli. Na obloze jasně zářilo šest rychle se přibližujících a zvětšujících se bodů.
Odněkud z centra NewYorku D.C. vyšlehl k nebi paprsek rušiče molekul. Byl to jeden z posledních vynálezů armádních inženýrů. Paprsek o teplotě hvězdy, ničící cokoliv čeho se jen dotknul. Jeden z bodů dostal zásah a vypařil se. Dalších pět se však blížilo dál. Artur věděl že stavba rušiče molekul je velmi nákladná a pomalá, New York měl zatím jen dva. Druhý výstřel však minul cíl. Tady byla další nevýhoda rušiče, dlouhá doba nabíjení.
Od výsadkových lodí se oddělila desítka mnohem menších a mnohem rychlejších bodů.
„To jsou vysokoteplotní rakety! Podle dráhy té uprostřed, bych řekl že napálí někam do blízkosti dvou bloků odtud. Rychle zdrhejte!“ Zařval Dan a rozběhl se. Artur s Filipem ho následovali o okamžik déle. Artur se však v duchu smál, Daniel byl nejlepší žák ze všech škol v NY D.C. to že dokázal odhadnout dráhu letu rakety vzdálené několik kilometrů to jen potvrzovalo. Sotva dorazili na konec ulice, ozval se ohlušující výbuch. Žhavá tlaková vlna udeřila Artura do zad takovou silou že popoletěl několik metrů dopředu a přistál Filipovi na zádech. Okamžik na to, následovala série dalších výbuchů ze všech směrů. Když Arturovi přestalo zvonit v uších a přestala se mu točit hlava, vyškrábal se na nohy, pomohl vstát Danovi a Filipovi a potom se podíval za sebe. Několik bloků bylo v troskách, v ulicích se válel prach a k nebi stoupal dým z mnoha desítek ohňů. Sloupy kouře stoupaly také z několika dalších míst ve městě. Pod troskami domů se ozýval nářek a ječení někoho kdo nejspíše prožíval nefalšovanou, tuplovanou agonii. Ulice byla krom kusů trosek posetá i kusy těl.
Artur slyšel jak Filip s Danem zvrací. Sám by také zvracel, kdyby neměl v hlavě nic než prázdno z toho co viděl před sebou. Taková zkáza byla nad jeho představivost a myšlení.
Nad hlavou náhle uslyšel hukot a zděšeně zvednul hlavu. Nad ním se vznášela hranatá výsadková loď s kanóny po obou stranách kokpitu. Výsadková loď s hromovým duněním popolétla ještě o několik desítek metrů a přistála na troskách na konci ulice. Celá zadní stěna lodi se otevřela a na ulici vyběhly tři desítky vojáků ve stříbromodrých uniformách. Artur vnímal sotva napůl jak se skupina rozdělila na dvě po patnácti členech. Jedna skupina vyrazila směrem k nim, druhá opačným směrem.
Nikdo nemusel nic říkat, pohled na blížící se vojáky byl dost velkým důvodem pro úprk. Artur, Filip i Dan se rozběhli ve stejném okamžiku. Zabočili směrem k pobřeží, s trochou štěstí se skryjí ve starých docích, blesklo hlavou Arturovi a zdvojnásobil tempo. V tom okamžiku mu kolem ucha prosvištěla zlatě zářící kulka s Itriovým pláštěm. Narazila do zdi domu před ním a zanechala po sobě kouřící díru.
Náhle ucítil jak jím něco smýklo dopředu a ucítil ostrou bolest v levém rameni. Sklopil oči tím směrem. Dostal zásah a rána poměrně dost krvácela. Navíc ho to bolelo jako čert.
I tak v sobě našel dost energie aby se vyškrábal na nohy a rozběhl se za svými přáteli, kteří již byli na druhém konci ulice. Zvuk běžících vojáků za zády mu dodal další síly. Nenechám se zabít, nenechám se zabít… opakoval si v duchu. Připadal si jako by dostal křídla, každým krokem nabíral další rychlost a dobíhal ztrátu kterou měl na Dana s Filipem. Domy, okna, dveře, vše se okolo něj míhalo a slévalo se do jediné rozmazané šmouhy. Slyšel křik vojáků za sebou, slova však nevnímal. Jeho dva přátelé už byli jen patnáct metrů od něj. Deset metrů. Osm. Náhle se z postraní uličky před nimi vyrojili tři vojáci Marsu. Dan ani Filip neměli šanci nic říct, vojáci v okamžiku kdy je zahlédli, vystřelili.
Artur viděl jak se Danova hlava rozprska v záblesku zlatého světla, a další zlaté nábojnice jak prošpikovali Filipa. Artur se propadal do tmy, věděl že nemá šanci. Začal zpomalovat.
Viděl jak na něj vojáci míří hlavněmi pušek. Vzdával se…
Najednou však ucítil neobvykle silný příliv energie, podvědomě všechen strach, nenávist a bolest vložil do jediného máchnutí rukou. Trojice vojáků před ním se zvedla do vzduchu a byla odhozena několik desítek metrů nad zem. S jekotem se zřítili dolů.
To jsem udělal já? Blesklo Arturovi hlavou, v dalším okamžiku se však rozhodl, že to nechá na později. Využil zbytků energie, proběhl kolem zkroucených mrtvol tří vojáků a zmizel v boční uličce.

Michael Torrent stál v kanceláři Davida McFrye, vrchního velitele ozbrojených sil USE a druhého nejmocnějšího muže hned po Geoffrey William Bushovi, prezidentu světa. McFry byl podsaditý můž s holou hlavou a umělým pravým okem. Táhlo mu na padesát, ale nevypadal na to. Pokud šlo o jeho povahu, byl to uvážlivý leč někdy cholerický muž. V životě mu záleželo jen na blahu USE a jeho ženě Katrině se kterou měl šťastné i když bezdětné manželství. McFry měl stejně jako všichni ostatní vojenští důstojníci USE kancelář v těžce chráněné pevnosti a vrchním velitelstvím armády USE Pentagonu.
„Kapitáne Torrente, jdete právě v čas,“ řekl McFry když zvednul oči od papírů na stole „zhruba před dvaceti minutami pronikli jednotky Marsu do oblasti New Yorku D.C. podle hlášení je více než třetina města v troskách, a k původním šesti výsadkům se připojilo dalších osm. Vojenská posádka hlásí těžké ztráty, oba rušiče jsou zničeny, a automatická obrana vyřazena z provozu.“ Pokračoval McFry, jako vždy měl vyrovnaný hlas, s mírným Irským přízvukem.
„Promiňte že vás přerušuji, pane, ale nebylo by vhodné přemístit všechny jednotky z NY D.C. a okolí do paláce vlády? Má vlastní zdroje energie a je lehce ubránitelný.“ Řekl Michael a zasalutoval.
„Tenhle rozkaz jsem již vydal, kapitáne. Potřebují posily, pro to jsem si vás taky nechal zavolat ihned jak jsem zjistil že jste dorazil na velitelství. Ze všech třinácti vesmírných letek USE máte nejvíce zkušeností a nejlepší hodnocení.“ Usmál se McFry a prohraboval papíry na stole. Po chvíli zřejmě našel to co hledal a papír zastrčil do jednoho ze šuplíků ve svém stole.
„Jaké jsou rozkazy, pane?“ zeptal se Michael.
„Za půl hodiny z Pentagonu vyráží konvoj, deset výsadkových lodí a dvacet stíhačů pro zajištění ochrany, chci, aby jste tomu velel vy kapitáne.“ Řekl McFry.
Michael v duchu zavrčel, tohle se mu nelíbilo, hraničilo to se sebevraždou, zvlášť pokud během doby než se dostanou na místo dorazí vojákům Marsu další posily.
„Rozumím, pane.“ Řekl však jen. Zasalutoval McFryovi, který mu oplatil také zasalutováním a pomalu odešel z kanceláře.
„Mimochodem, kapitáne, je to kryt 13!“ Křiknul ještě McFry za Michaelem. Ten ještě zběžně poděkoval a vyrazil chodbami do podzemních krytů kde byli stíhače umístěny.
Jak šel chodbami, viděl desítky úředníků se štosy papírů pospíchat sem a tam, skupiny vojáků běžících před pevnost aby se přidali ke svým jednotkám, důstojníky tiše rozmlouvající mezi sebou na vzájem.
Občas mu některý z nich kývnul na pozdrav. Několikrát málem dostal do nosu dveřmi, které někdo prudce rozrazil a v dalším okamžiku běžel někam v pevnosti.
„A to jsem si myslel že větší zmatek tu být nemůže,“ zabručel tiše Michael když se před ním srazili dva úředníci a rozházeli tak papíry po celé chodbě. Opatrně je překročil a nastoupil do výtahu ze kterého jeden z úředníků vyběhl.
Počkal než se zavřou dveře a zmáčknul tlačítko s nápisem -4th floor.
Výtah zahučel a rozjel se. Světlo ve výtahu blikalo a prskalo v něm. Někdoho ho zase nevyměnil, pomyslel si Michael. Po chvíli se ozvalo cinknutí a dveře se otevřely. Před Michaelem se otevírala dlouhá široká chodba s vraty na každých dvaceti metrech po obou stranách chodby. Pomalu došel ke vratům s velkým rudým číslem 13. Přístupovou kartu zastrčil pod malou klávesnici vedle dveří a namčkal jakési čístlo. Na displayi nad klávesnicí se zeleně rozzářilo: přístup povolen.
Vrata se s tichým bzučením zvedla a Michael vstoupil do obrovského hangáru ve kterém se mezi velkými výsakovými loděmi a trojuhelníkovitými stíhači pohybovala dobré tři stovky vojáků a několik pilotů. Jakýsi voják s prýmky poručíka se podíval k vratům když se otevřely a nyní se prodíral směrem k Michaelovi. Když k němu dorazil, zasalutoval. Michael zasalutování opětoval.
„Pane, já jsem Alexei Dubowski velitel výsadku, pane.“ Představil se „Pane, přišel jste ještě překontrolovat přípravy, pane? Vše je připraveno a v pořádku, pane.“ Pokračoval poručík Dubowski.
Michael ho přerušil mávnutím ruky. Chvíli si poručíka měřil a nakonec se i usmál.
„Já jsem kapitán Torrent, povedu celou operaci poručíku.“ Řekl.
Alexei se rozzářil „Bude mi ctí pod vámi sloužit, pane. Ti bastradi z Marsu se nebudou stačit divit, až na ně vlítneme s vámi v čele, pane.“.
„Já jsem pilot, ne voják.“ Zazubil se na poručíka Michael a Dubowskiho nadšení znatelně ochladlo.
„Ano, pane, rozumím pane. Jdu o tom zpravit mužstvo, pane.“ Zabručel poručík Dubowski a spěšně se vzdálil.
Michael zaregistroval, že stíhače které má k dispozici nejsou zrovna nejžhavější modely, ale měli by stačit, byli to sice staré ale výkonné SF-8 a kdysi na akademii se v jednom z nich učil létat. Pomalu se prodral ke stíhači který měl na vrcholu kokpitu nakreslenou hvězdu označující velitele letky, a vlezl
dovnitř.

O necelou hodinu později Michael s konvojem dorazil do oblasti hlavního města. Radar neukazoval žádné známky vzdušného ohrožení, Michael si však byl jistý že nepřítel čeká jen na vhodnou příležitost zaútočit. Vojenský výsadek měl být vysazen na okraji města a letectvo je mělo krýt z vrchu.
„Desítka veliteli, jsme skoro na místě, jaké jsou rozkazy?“ ozval se hlas z vysílačky.
„Čtyři stíhači ať letí prozkoumat město, zbytek zůstane poblíž a bude krýt výsadek.“ Odpověděl Michael. Během minuty se čtyři stíhači oddělili od zbytku a rychle se vzdalovali směrem k městu.
Výsadkové lodi zatím začali klesat a stíhače kroužili kolem nich.
Na okraji New Yorku D.C. výsadkové lodě přistály a během pěti minut se před městem rozrostla poměrně slušná armáda vojáků.
„Jsme připraveni vyrazit kapitáne, kryjte nás!“ ozvala se znova vysílačka, tentokrát z ní vyšel hlas poručíka Dubowskiho.
„Dobrá, vyrážíme!“ řekl Michael do vysílačky, a skupina vyslaná na osvobození hlavního města vyrazila.