Lycanthropy - Vlčí skřek

Anotace: Když se bude líbit, můžu přihodit část II...

Zjevení Janovo

16 1A slyšel jsem mocný hlas ze svatyně, jak praví sedmi andělům: „Jděte a vylejte těch sedm nádob Božího hněvu na zem!“ 2První anděl šel a vylil svou nádobu na zem: a zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem.

Nebe a Peklo
Dva naprosto rozdílné světy, ale přesto mezi nimi leží jisté pouto. Ano, samo lidstvo je tím poutem. Koupe svá těla v nevědomosti a ve slepé víře si nechce přiznat, že nás Bůh už opustil. On sám nás vrhl na tento pozemský svět, jako hází rodiče své děti do vody, aby se naučily plavat a zachránily si život. Stejně tak nechal nás svému osudu abychom se buď zachránili nebo utonuli v bezmoci, a po dlouhé roky se díval na naše tápání a utrpení. Přestože nás stvořil k obrazu svému, ke své dokonalosti, nedokázal zabránit ďáblovi v jeho činu, který nás vyhnal z ráje a odsoudil k věčnému zatracení.
Ještě ale zbývá jistá naděje. Časem se nám opět dostalo boží milosti a zasvětíme-li život Bohu, pak můžeme doufat, že nás opět přivine na svou hruď jako milující otec své děti a odpustí nám naši vinu.
Nic z toho se ale nemůže stát! Ne, pokud nám bude dál vládce podsvětí klást své zákeřné a lstivé pasti pod naše nohy.
Boží milost je však nekonečná a rozhodnutí pomoci přišlo jedné bouřlivé noci. Svatý si vybral člověka, který bude s mocnostmi zla bojovat o spasení celého světa až do soudného dne. Je odsouzen plout nekonečným životem a strádat v samotě světa, dokud neporazí zlo, nebo dokud nepadne sám. Byl obětován pro spasení lidstva. Byl jsem vybrán já!

Kdysi mě jako bezbranné nemluvně našel v lese jeden mnich. Tehdy se bláhově domníval, že ze mne udělá stejného blázna, jako byl on sám, zaslepeného nesmyslnou vírou v jakéhosi Boha, jehož existenci vysvětlovali takzvaným „Písmem svatým“ a naším samotným bytím. Neustále do mě lili, že za vše vděčíme Bohu, on je náš pastýř a my jeho stádo, nad kterými bdí a které miluje. Všechny hříchy nám budou odpuštěny, když v něj uvěříme a napravíme se. Otevřeme mu své srdce a on nám na oplátku otevře nebeskou bránu.
Když nad tím teď přemýšlím, nedokážu pochopit jejich naivitu, která jim úplně zastřela mozek. Já a mnich? Nikdy! Ne, že by se snad dostatečně nesnažili, vymýšleli pro mne nejrůznější úkoly, k jejichž splnění bylo za potřebí poznat a pochopit smysl víry. Ach, jaká to byla příšerná otrava.
Proto jsem také brzy začal žít svůj vlastní život, bez omezení a bez řádu, jenž mi vždy svazoval kotníky a zápěstí a dusil mne svou těsností, při níž mé pravé já v křečích pomalu zmíralo.
Utíkal jsem. Nemohl jsem to již vydržet. Z jejich neustálého tlachání o svaté víře a všemocném Bohu se mi zvedal žaludek.
Plížil jsem se v nocích tmavým klášterem s nadějí, že uvidím trochu toho pravého světa, o kterém při každé ranní bohoslužbě slýchám, že Bůh ho stvořil za šest dní, přičemž sedmý odpočíval.
Po laně jsem slézal z oken a tajně navštěvoval blízký les. Místní lidé se ho báli. Městem totiž kolovaly historky o velkém zlu, které tam sídlí a čeká, až nějaký neopatrný člověk zabloudí, aby ho mohlo pohltit. Nevěřil jsem tomu a když jsem se na ten les ptal bratrů mnichů, pokaždé mi s tupou zaslepeností odpovídali, že zlo sídlí jen v pekle, kde jím krutě vládne Pán všeho zla, všemocný Satan. Horlivě mi však vštěpovali do hlavy, abych se lesu vyhýbal a nechodil tam, přesto jsem v hloubi duše cítil, jak to tam mé srdce táhne. Jako bychom já a les byli dvě strany jedné mince. Až tak to bylo silné. Nedokázal jsem vzdorovat.
V noci a sám jsem se procházel temným lesem. Vždy mě ale tížil divný pocit, jistá nedočkavost a očekávání, jako když čekáte až padne noc, aby jste mohli navštívit milou, ale slunci se pořád nechce zapadnout.
Necítil jsem to, co jsem měl cítit. Strach. Nikdy, ani v té nejhlubší tmě jsem neztrácel soudnost a chladná mysl mi byla vždy oporou. Nebojácnost a zvědavost mě hnala dál a dál do samého nitra hvozdu. Prostupoval mě známý lehký pocit bezpečí.
Tím bylo vše jasné, mnich ze mne nikdy dalšího přisluhovače pro svého Boha mít nebude a mé myšlenky se utvrdily, když jsem jedné bouřlivé noci opět neuváženě, ale s touhou, opustil bezpečné zdi kláštera. Tehdy jsem zažil snad nejtemnější noc svého života.

Temné mraky zahalily třpytivou noční oblohu a pohltily měsíc, jako sluneční paprsky ranní mlhu. Silný déšť bičoval pevné kmeny stromů a sjížděl po nich do trávy, jako blesk po meči. Svou tíhou ohýbal zelené jazýčky a utápěl je v kalužích. Blesky protínaly tmu a vždy jen na okamžik prosvítily les, aby v zápětí opět zmizely v temnotě. Ta noc nebyla jako předchozí. Ležela na ní tíha něčeho zvláštního, neznámého, vzrušujícího. Její neviditelná ruka mi klepala na rameno a táhla z postele. Oblékl jsem si pouze mnišský plášť a v noční košili a kožených sandálech jsem šplhal ven do tmy.
Dopadl jsem do rozmočené hlíny, jež se nezadržitelně měnila ve slizké bahno, které se mi rozlézalo po bosých nohách.
Ztuhl jsem. Déšť do mě bil ze všech stran a brzy mě promáchal na kost. Třásl jsem se. Ne, strachem, ale zimou. Při každém kroku mi nohy zapadávaly do hlubokých kaluží a studená voda mě mrazila až v zádech. Prošel jsem svými známými stezkami porostlými kapradím a ostružiním, na kterém častokrát zůstávaly viset cáry mého roucha.
Dnes však ne. Naplňoval mne zvláštní pocit. Vše, jakoby mi ustupovalo z cesty. Snad se mě stromy, keře, tráva bály a v schlíplé beznaději, po okraj plni bázně, mi ustupovaly z cesty.
Houštím jsem se potácel dál. Větvičky se s křupnutím lámaly pod mými chodidly, ale hrom jejich zasténání vždy rázně utnul. Tápal jsem a brzy ztratil orientaci. Byl jsem sám, sám v bouři v temném lese, kam by se za denního světla neodvážila ani skupina dospělých mužů. Jakou šanci tedy má sedmnáctiletý chlapec, beze zbraně a jen v promáčeném plášti a zablácených sandálech. Byl snad tohle konec? Apokalypsa, o které mi mniši za dlouhých zimních večerů vyprávěli? Satanovo peklo, vztahující po mne ruce jako hladoví špinaví lidé stok po kusu chleba? Byl jsem snad já sousto, kterým chtějí nakrmit své hladové krky? Roztrhat mne a poslat všemi směry, jen abych se už nikdy nevrátil zpět. Krutý osud mi život přichystal! pomyslel jsem si. Mám snad zemřít zde a sám? Co bude ale dál? Mé mrtvé tělo rozsápá na kusy dravá zvěř. Hladoví krkavci lačnící po mém zraku mi s chutí vyklovou oči. Vlci mě roztahají po lese jako kus hadru, nacpou mě do svých doupat aby mě dali sníst vlastním potomkům jako nějakou laň.
Zlé myšlenky mi otupovaly mysl. Předtucha konce mi byla čím dál blíž. Cítil jsem ji všude kolem sebe. Je to tedy konec?
Naopak, ta děsivá noc se stala začátkem.

Ztracen v labyrintu ponurosti a bezmoci jsem proplouval lesem. Stromy mi dláždily cestu opadanými větvemi, mokrá tráva mi lechtala vyčnívající prsty. Blesk pročísl temnotu a zmizel. Okamžik světla však stačil na to, abych v pouhé vteřině poznal, co jsem dosud neokusil. Strach! Byl všude! Ve mně, ve stromech, byl ho plný les. Vtahoval mne do sebe a plnými doušky upíjel z poháru mé chladnokrevnosti a rozvahy. Nohy mě najednou nechtěly poslouchat. Stál jsem jako přirostlý k zemi.
Blesk.
Zahlédl jsem to už jasněji, i když jsem pak ve tmě musel chvilku mžourat, abych se zbavil oslepení. Cosi stálo přede mnou. Vrčelo to, chrchlalo a chlemtalo.
Zprvu jsem si myslel, že je to člověk, ale brzy jsem byl vyveden z omylu. Mrak vypustil na oblohu opět měsíc. Byl v úplňku a chabě osvětloval zem. Jeho letmá zář však stačila, abych propadl naprostému vyděšení. Ten tvor teď klečel na mokré zemi a mohutnýma rukama přidržoval mrtvé tělo jakéhosi zvířete. Svůj obličej bořil do mrtvého těla, z kterého při každém kousnutí stříkala krev a zbytky masa se válely pod tvorovýma nohama. Padaly mu od úst!
Vyděšen k smrti jsem se konečně pohnul. Ustoupil jsem o krok dozadu v dobré víře, že se ukryji za strom. Satanova zlovůle však stála proti mně. Pod nohama mi zapraskala větévka a já ztuhl, jako by mne polili ledovou vodou.
Tvor zvedl hlavu od těla a podíval se mým směrem. Cítil, že v té tmě před ním něco je, že se tam krčí k smrti vyděšená postava chlapce, který byl tak nerozvážný, že vyměnil žití v nepohodlném, leč bezpečném klášteře za smrt.
Opět blesk…
Světlo ozářilo jeho tvář. Hlasitě jsem hekl. Tvář toho tvora, o kterém jsem si myslel, že by mohla být lidská, byla celá pokryta hustou dlouhou srstí. Nadočnicové oblouky byly neuvěřitelně veliké a vyboulené dopředu. Pod nimi rudě plály dva ohně a tyčil se dlouhý veliký nos, celý pokrytý srstí a na jeho konci, Bože, čumák! Velká tlama cenící plno obrovských špičatých zubů výhružně zavrčela.
Byl jsem zmatený. Ten tvor vypadal tělem jako silný muž, ale tvář měl vlčí!
Zpozoroval mne. Znovu výhružně zavrčel a odhalil špičaté tesáky. Vyskočil na nohy, paží si otřel krev a zbytky masa z tlamy a rozeběhl se k místu, kde jsem se krčil. Na nic jsem již nečekal. Bylo mi jedno, jestli hlukem udám ve tmě svou polohu. Musel jsem okamžitě zmizet!
Běžel jsem temným lesem. Neviděl jsem na cestu. Nevěděl jsem, kterým směrem prchám, ale na zádech jsem stále zřetelněji cítil jeho dech a v uších mi vytrvale znělo jeho chrčení.
Běželo si mi těžko. Vodou nacucaný plášť mě brzdil. Snažil jsem se ho za běhu sundat, ale šlo to špatně. Vše se najedou obrátilo proti mně. Větve a kořeny stromů se mi stavěly do cesty. Trhaly mou košili na cáry a od pařezů jsem měl okopané palce a zpřetrhané řemínky na sandálech. Nakonec jsem plášť přece jen strhl a zahodil v běhu za záda. Slyšel jsem, jak ho můj pronásledovatel trhá na kusy. Mráz mi při těch zvucích běhal po zádech. Vytí se mísilo s chrčením a trháním látky. Radši jsem ani nechtěl pomyslet, co by se stalo se mnou, kdyby mne dostihl.
Za krátko jsem ztratil i oboje sandále. Poslední kožený řemínek se přetrhl a já běžel bosý. Zábla mne chodidla a od hrotů větviček a špičatých kamenů jsem měl nohy celé děravé. Cítil jsem, jak mi z ran nezadržitelně vytéká krev a mísí se s blátem. Pálilo to a svědilo. Zastavit jsem nemohl!
Hluk však sám od sebe ve vteřině ustal. Tu stvůru jsem už neslyšel ani neviděl.
V bocích jsem měl zabodnuté dva nože a pak jsem ucítil těžký tlak na plicích. Zasýpal jsem. Nemohl jsem dýchat. Plíce zbělaly a přestaly fungovat. Srdce mi bušilo jako sto rozzuřených koní. Padl jsem na kolena a objal své tělo. Do krku se mi začala řinout krev a mysl se otupila. Nedostatek vzduchu mě připravoval o vědomí. Zaklonil jsem hlavu, ale vzápětí s ní švihl dopředu a vyzvracel proud krve smíchaný se zvratky. Pak jsem rozpažil ruce a zaklonil tělo v jednom mohutném nádechu. Rozkašlal jsem se. Opět jsem v sobě ucítil tok života. Do mozku se mi vrátil vzduch a mlha se vyjasnila. Na chvíli jsem zapomněl na strach a zaplavila mne úleva. Oddychl jsem si. On byl pryč a já žil. Konečně jsem se dosyta vydýchal a uklidnil.
Skutečnost, že jsem se ztratil, mě však trápila, ale dělat se s ní nic nedalo. Možnost vydat se hledat cestu nebo alespoň orientační bod byla velmi nebezpečná. Rozhodl jsem se vyšplhat na strom a přečkat do rána. Otočil jsem se a…
„Ááá!“ zařval jsem na celý les. Přímo přede mnou se tyčila postava vlčího muže.
Oči mu rudě plály. Z vousů kapala čerstvá krev. Dostal mě! Ani jsem nezpozoroval, že se přiblížil. Konec! blesklo mi hlavou. Zahlédl jsem, jak zvedá pracku a vztahuje mi ji po krku. Cítil jsem na své kůži jeho tvrdou pokožku, chlupy mne škrábaly a drápy se mi zabodly do masa. Čurky krve mi sjížděly po krku a jemu po pracce. Pevný stisk mi opět znemožňoval dýchat. Pomalu jsem ztrácel vědomí. V tu chvíli se mi vše zdálo tak jasné a prosté, jako nikdy předtím. Jak tenká je jen hranice mezi životem a smrtí. Víčka mi ztěžkla a dech se tišil.
Stisk nepovolil. Nohy se mi najednou zdály být tak slabé a vláčné, nemohly udržet váhu mého těla a podlomily se.
Zůstal jsem za krk viset ve vlčích spárech. Život ze mne pomalu vyprchával a zanechával jen prázdnou skořápku.
„Sbohem opate a bratři mniši. Jediní mí blízcí. Mojí přátelé… A promiňte, že jsem nebyl dobrý student vaší víry,“ ze zbývajících sil se mi s chrčením vydralo přes ústa toto poslední rozloučení.
Náhle se ozval silný rychlý dupot koňských kopyt a vzápětí pronikavý svist. Jako když blesk protne bouři, prosvištěl vzduchem stříbrný šíp. Zastavil se o vlčí chlupatou hruď a tyčil se jako kopí zabodnuté do země. Vlčí tvář zavyla šílenou bolestí a vztekem. Stisk drtící mi krk povolil a moje bezvládné tělo se sesunulo jako pytel brambor. S čvachtnutím jsem dopadl do rozmáchané země a zůstal na ní bez hnutí ležet.
Z posledních sil jsem zvedl těžkou hlavu a zahlédl, jak se k tvorovi přiblížil kůň s černě oděným jezdcem v širokém klobouku. Napjal luk a další stříbrný šíp prosvištěl tmou…
Řev utichl a já ztratil vědomí.