Equestris

Anotace: Není místa pro svět, zařazený hluboko v nás. Není určení času, pozic v prostředí bez pravidel, kde každý zaujímá svou danou roli. A čas jen dolaďuje skutečnost, že den i noc zaujímají role spasitele i trýznitele. Jízda může začít.

Noční jezdec

-Temný závoj noci pokrývá bezútěšnou krajinu. Čas se naplnil.-

,Ediate‘
“Můj milý Ediate.
Tento úkol svěřuji zejména tobě a věřím, že mě ve svém vlastním zájmu nezklameš.
Už jen proto, že děláš čest svému rodu… tvůj otec by byl na tebe právem pyšný.“ Ediat sklopil svůj zrak.
„Mám tě rád tak, jako sem míval jeho a to že si několikrát překročil etiku v našem řádu, jež sahá až ke kořenům mocného Atilly…! “ Stařecký hlas se náhle ztiší a celá postava zakrytá ve stínu, se ve své královské velikosti zvedá z trůnu. „Každý může chybovat a tvůj bojový duch, tě ve své mladé roztržitosti omlouvá“ „Děkuji, pane…. já“ „Vím, vím…teď tedy odčiň, co si v minulosti zanedbal. Zbav pozemského světa té chátry, co špiní svá jména neuvážlivými skutky a načerpej sil z jejich životodárné tekutiny, “ král si mimovolně olízl rty. „té, jež nám dovoluje přežívat po věky věků na okraji této věčné tmy.“ Starý muž pomalým krokem obchází Ediata a pokládá mu svou vrásčitou ruku na rameno. „Máš připraveno vše, co budeš na dnešní noc potřebovat a tak… no víš…“ Ruka sjela po paži dolů, až se dotkla jílce meče. „Zkrátka, buď opatrný a měj na paměti, že při úsvitu se naše moc ztrácí, stejně, jako měsíc odplouvá a…“ „a slunce lemuje obzor svými zlatými hroty“ Dodal Ediat a svým pohledem se střetnul s tím královým.
„Jestli je to vše můj pane, rád bych se připravil na cestu.“ Král se zhluboka nadechl, protáhl si mocný, bílý knír a odvrátil se zpět k trůnu, kde zaujal opětovně své vladařské místo.
„Jen už jdi a neztrácej onen drahocenný čas!“ Ozvěna se rozlehla po celé místnosti a on pokynul rukou k odchodu.
Když už byl mladík skoro u vrat, vedoucích do další, přijímací haly, ještě jednou se otočil, jelikož… „Jo a Ediate,“ Zpříma se narovnal. „zkus pro sebe samého omezit ten odporný zlozvyk, který si pochytil tam nahoře. Víš sám, že to škodí tvému jinak zdravému duchu.“ „Ta je poslední, můj pane.“ A mladík si strčil do úst zbývající cigaretu, prázdný balíček zmuchlal a hodil do vyhaslého ohniště. Král se jen pousmál a masivní vrata se otočila v pantech.
Místností zavládlo ticho.

Tam nahoře

„Slyšíte mě, opakuji centrálo, slyšíte mě? Tady vůz dva-čtyři-pět. Pronásleduji podezřelý automobil, směřující na Wall Tanderoom! Odpovězte! “ Z druhého konce vysílačky se stále nic neozývá. „Hergot! “ Prudký déšť pleská o přední sklo policejního vozu a přes dálková světla je sotva něco vidět.

Mezi tím:

Les a tma si drží ruku v ruce a na místě, kde ani měsíc neprosvítí svým stříbrným okem na cestu, se z obou stran uzavírají výšky stromů, jež tvoří převážně mohutné smrky a borovice.
Na silnici, která vede touto bezútěšnou krajinou se zprvu nezdá nic pozoruhodného, až na stálou a prostupující tmu. Jak neobvyklé. Ovšem to co je nyní, se postupně mění v rodící se záblesky, jež propichují z dálky koruny stromů a které odhalují jejich tajná místa, jako děti hrající si na schovávanou.
Se světlem rodícím se ze tmy, přichází další vjem nesoucí se krajinou, zprvu v lehkém buzení lesní zvěře z tvrdého spánku, ovšem v nevídané rychlosti se drnčení z dálky přemění v burácení čehosi krajně nepozemského a čeho co se přibližuje pekelnou rychlostí!
Zem se otřásá, noční ptáci poletují pod klenbou starých stromů. Už ho vidím.
Ediat, přikrčen na své motorce, směle prostupuje nocí a jeho dlouhé vlasy, plující ve větru, zprudka bičují kapky hustého deště. Přední světlo matně odhaluje ustupující krajinu a v nevídané rychlosti tak vyjevuje rozostřené obrazce rýsující se po obou stranách krajnic.
Cesta mírně stoupá a stáčí se vpravo, okolo strmého převisu. Ediat zařazuje nižší stupeň rychlosti, což stroj značně zpomalilo a vyhýbá se kusu balvanu, co leží bezvládně na silnici.
Hned za zatáčkou se cesta opět spouští a odhaluje již v měsíčním světle krajinu, podobné té, co si říká: „Zahrada noci“. Ovšem čas plyne a tento pohled, se před očima bojovníka nezdá ničím, jen myšlenkou, na předem vykonaný čin. Slepá zuřivost vede Ediata stále kupředu a jako válečník na svém oři, pročesává kouty tohoto špinavého světa.

„Až se měsíc zbarví do ruda,
toť bude tvé znamení. A hleď
k noci, jako matce všech, co
na prsou nás nosí. Pak vyjeď
a prozři, neb koruna právem
náleží silným.“

Stříbrné oko dále lemuje noc svou tajemnou září, déšť neubírá na síle a prudké kapky smývají z krajiny napáchané hříchy.
Zatímco motorka proplouvá bezednou nocí, v dálce se lemují světla z přístojících lamp, která osvětlují velký nápis -Ediho pumpa.
Je to taková malá benzínová stanice stojící na Bohem zapomenutém místě ve prostřed ničeho a která účelně poslouží projíždějícím doplnit své palivo. Široko daleko nic, jen tenhle osvětlený bod a dále jen nepropustná tma.

Natankuj a zmiz

Zářivkové světlo problikává v pravidelných intervalech a Edie, který se odevzdává čtení bulvárního plátu a aniž by tuto chybu nějak zaznamenal, pokukuje přes výlohu, zda-li neuvidí nějaký pohyb, jenž by mu vynesl finanční obnos a on tak mohl říci, „usmála se na mě štěstěna.“ V dobách, kdy tudy projížděly kolony nákladních aut, se obchod jen hrnul, ovšem co odřízli cestu a vystavěli kratší a za příznivějších podmínek, se celá věc jen zhoršila a teď tudy projede jen zbloudilý jezdec, který se spíše zeptá na cestu, než aby utratil malý obnos za cokoliv, co tato pumpa nabízí.
Když už Edie vzdává boj s časem a znuděně otáčí další stránku, hodiny na stěně cvakly a oznámily druhou hodinu noční a tedy i dobu, kdy to Edie pravidelně balí a vrací se domu ke své ženě. „Další výdělečnej, skvělej den.“ zamumlá si pro sebe a povysadí si kšilt, dosud pevně naražený do čela. V tom se něco zablesklo.
Silný zvuk motoru připoutal Ediho pozornost a on tak v kolísavé blaženosti zaujímá místo u kasy a čeká….
Podivný černý motocykl dojel k pumpě a silné burácení motoru prolomilo hrobové ticho.
„Tak dělej chlape, nebudu tu přeci věčně“ Říká si pumpař a nespouští oči z podivného jezdce.
Ten jen sedí, rozkročmo na svém stroji a čeká. Ediho trpělivost přerostla hranici a tak opouští kasu, přechází pult a ve vyrovnaném postoji otevírá vchodové dveře.
„Tak přejete si, nebo tu prosedíte celou noc? Víte, já už taky …“ Náhle Ediho tělem projel podivný pocit, jaký již dlouho nezažil a vlastně popravdě nikdy nezažil, kdy by měl stát v tiché deštivé noci a pod září světel hledět do tváře smrti.
Zesinalý, bledý obličej s podivně řešenou lebeční strukturou, bezedně zírá na přimraženého pumpaře a svýma černýma očima, jež nejeví známky zornic, uvádí vše do zběsilého dění.
Přes měsíc přešel mrak a na chvíli ponořil vše do šeré noci.
„Koukáte, jako by jste spatřil ducha.“ Pronesl Ediat a šibalsky se pousmál. „Víte, jen by mě zajímalo, kolik je hodin.“ Edie stále, bez známky života postává a mlčky jen zírá. „Tak děkuji za odpověď a ještě něco…“ Ediat přelézá motocykl a pozvolna přistupuje k pumpaři. „Omlouvám se, já…“ Vykoktá ze sebe Edie a zasouvá si do úst svou cigaretu. „Popravdě, neměl by jste ještě jednu…, pro mě?“ „Ale jistě, tady.“ Pumpař sleduje, jak pitvorná ruka s neobvykle dlouhými prsty vytahuje dvě cigarety, z toho jednu vkládá do úst a tu druhou zasouvá za pravé, stejně tak pitvorné ucho. „Děkuji…, a ten čas?“ Pumpař se rychle otočí a nakoukne přes výlohu na zavěšené hodiny. „Jsou dvě, pane! Snad něco málo přes…“
Když tu náhle opět proletěl místem ten hromový zvuk.
„Být vámi, dnes v noci bych ani nevylézal ven!“ Prohodí Ediat a z náprsní kapsy si vindavá sirky. „Venku se žení všichni čerti a vůbec…“ Zlehka nasaje kouř a mrkne na pumpaře.
„Hej, chytej!“ Ten marně hledajíce po kapsách oheň, udělá krok dopředu a sirky mu dopadají do dlaně své ruky. V ten moment černou oblohou prolétl stříbrný svit, odrážeje svůj jas v kapkách napadaného deště a zlověstný mrak jen splynul s černou oblohou.
Edie opět spatřil tu démonickou tvář. „Tak jak říkám, štěstí přeje připraveným…“ Ovšem poslední slovo již zaniklo spolu s rachotem motoru a stroj se dal do pohybu.
Hodiny ukazují čas půl třetí a v dáli je slyšet smích ubíhající rychlostí větru.
Déšť opět nabírá na síle.

Rychlá kola

Prudký déšť pleská o přední sklo policejního vozu a přes dálková světla je sotva něco vidět.

Srnka jen tak tak uhýbá z cesty, když první z automobilů prosviští kolem a velkýma, rozšířenýma očima v odrazu majákových světel, sleduje tuto zběsilou jízdu.
Vysílačka z druhého auta je stále hluchá a rozhodnutí, vzít situaci do svých rukou, se jeví, jako jediné možné řešení.
Obě auta zprudka zahýbají a dostávají se na dlouhou rovinu, odkud získává policista Parton náležitý rozhled. Pneumatiky kvílejí pod prudkým stočením volantu a když se vůz ukázněně srovná, stále ještě necelých dvacet metrů dělí obě auta z těsné blízkosti.
Ovšem i tato vzdálenost je dostačující na to, aby policista využil útočný moment a pokusil se ukončit tuto riskantní podívanou.

Pád do tmy

„Tak už sakra vytáhni tu bouchačku!“ Vřeští jeden z plných plic a ten druhý, sedící v zadu na sedačce se opakovaně otáčí, zíraje do prudkých dálkových světel.
„To světlo mě už sakra leze na nervy…, jó, vytáhni tu zbraň a našij to do toho zmetka, Side!“ Ovšem Sid, jako třetí zúčastněná osoba sedící vedle řidiče, se jen nervózně uculuje a lehce sjetej po koksu, šmátrá kolem sebe, hledaje další dávku. „Ty idiote, je v tý přihrádce!!“ Sid se jen otočí a s tupým, odrovnaným výrazem zaječí: „Neřvi na mě ty pako!!“ - při tom mu z pravého koutku lehce odkapává slina. - „Tak tady je někdo pěkně v hajzlu, mám ten pocit.“
S předstíraným klidem odpoví Lobo a nakloní se dopředu, přebíraje celou situaci do svých rukou. „Sem říkal, že tam je! A teď dávejte bacha.“

Zadní okénko u automobilu se stahuje a …
Sprška střepů z předního skla se rozlétává po prostoru policejního vozu a Parton instinktivně strhává volant ke straně. Kola vymetají praví okraj vozovky, přičemž kluzký povrh a nános bahna, uvádí vůz do mírného smyku. „Vy parchanti!“ Ječí policista a vozidlo jen tak tak dostává pod kontrolu. „Opakuji, tady vůz dva-čtyři-pět! Policista pod palbou. Opakuji…“
Náhle sklem prosvištěla druhá střela a zavrtala se do zadní sedačky. „Tak jak chcete!“
Parton vytahuje zbraň, pohozenou v opasku na sedadle spolujezdce a vrací útok v podobě tří výstřelů z ráže Luger, devět milimetrů. Na předním skle se objevila krev.
„Sakra Side!! Teď kvůli tobě nic nevidím!“ Vřeští muž za volantem a rukávem otírá ze skla zbytky se Sidovy hlavy. „Do hajzlu s ním“ Prohodí Lobo a chystá se tělo vyšoupnout ven z vozu. „Ne počkej. Vyhoď ho zadním voknem, na toho poldu!“
Během chvíle se celá postava přehoupne přes zadní kufr a jako pytel brambor, smím li si dovolit toto přirovnání, s sebou mrtvola praští na kluzký povrch vozovky a následovně pod kola Partonova vozu. Policista nevěřícně zpomaluje a ztrácí tak světla pronásledovaného auta z dohledu. Vůz zastavil.
Z přední kapoty se lehce zvedá pára a svým syčivým zvukem přerušuje ticho okolní noci.
Bezvládné tělo leží necelých deset metrů za vozem a Parton sleduje přes zpětné zrcátko, jestli nezaznamená jakýkoliv pohyb. Déšť již pomalu slábne a dveře u řidiče se nejistě otevírají.
Policista kontroluje stav zbraně a jakmile přebije zásobník, vylézá ven a pozvolna přistupuje blíže. „Haló, slyšíte mě?!“ Ruční baterka hodí světelný bod k tělu a kruh zorného pole se pomalu zmenšuje, jak se Parton přibližuje stále blíž a blíž. Jakmile přistoupí až k tělu a zjistí stav oběti, pochopí, že již není pomoci a zároveň proklíná chvíli, kdy zpomalil a pustil pronásledované auto z dohledu. „Čert aby vás vzal “ Zamumlá si pro sebe a jako by povelem se na obzoru v dáli náhle objevil světelný bod.
Noc jako je tato, se stává výjimečnou a to za předpokladu, že odejde z tohoto světa nějaký ten mizera, jež dýchá stejný vzduch, jako těch několik málo slušných lidí, sedících v teple svého domova. Jedině na ty, kteří brázdí silnice nad nimiž se vznáší tmavý mrak hříchu, se shýbá meč spravedlnosti a svým hněvem ztrestá všechny, jimž odbyla ona poslední hodina.
Dnešní noc není výjimkou.

Snad jakoby blesk v povzdálí a hned potom následuje úder hromu. Světlo, svým okem pročesává okolí, burácející zvuk odráží od skal svůj příchod a temný anděl, jako meč spravedlnosti, prostupuje tmou.

Muž zákona stojí pevně na nohou a signalizačním světlem dává znamení k okamžitému zastavení vozidla. Pronikavě červené světlo bliká v pravidelných intervalech, osvětluje skalní stěnu po pravé straně Partonovi pozice a výstražně promlouvá k dotyčnému řidiči „Zastav, teď si můj.“ Ovšem né každý dbá této výstrahy a směle prostupuje dále, ve své spanilé jízdě. Tak i dnes se policista Parton zmýlil a jeho smíšené pocity slepě poukazují na zdánlivě možné řešení. Ovšem s příkazem „teď si můj“ tak zcela neuspěl a podivný stroj, přibližující se velikou rychlostí, nedbá světelného znamení a zjevně ještě přidává. „Tak zpomal sakra.“
Na zem dopadly těžké řetězy.
Za kovového řinčení a směsice jisker, odlétajících na všechny strany se Ediat žene dále a svůj motocykl svádí k pravé straně silnice. Nežli stačil policista Parton říci: „Ježíši Kr…“, hluk přerušil jeho mluvu a háky umístěné na koncích řetězů, se jakoby v živém tanci zasekly do bezvládného těla a vymrštily ho do vzduchu. Další řetěz podsekl Partonovi nohy a hák rozerval boční stranu služebního vozu. Policista dopadá na silnici. Nestačil si ani uvědomit, co se ve skutečnosti odehrálo a jak velké měl štěstí, že vyvázl jen s vyraženým dechem. Signalizační bod dále v pravidelných intervalech problikává a baterka, ležící na zemi svým světlem oslňuje Partonovu tvář.

Pocta giallo

Bezvládné tělo se zmítá po silnici, ze strany na stranu a kusy oděvu ze Sidova těla jsou jak na struhadle odtrhovány sem a tam. Celá tato bizarní podívaná se jeví jako středověký proces a stejně tak i připomíná krutost, s jakou se za doby králů nakládalo s odsouzenci.
Na druhém řetězu se sune kus vyrvaného plechu - ten se jeví, jako dokonalá zbraň -
Ediat žene svůj smrtonosný stroj stále kupředu a věří ve svého spojence, jež vládne v těchto pozdních hodinách. Noc je ještě mladá a stříbrné oko svým jedním paprskem vytyčuje bod na vzdáleném místě a odhaluje pozici pronásledovaného vozu. Ovšem vzdálenost je pojem neurčitá a pro Ediata už vůbec nemá zařazení. Je jen otázkou času, kdy vůz podlehne obávanému dravci.
Tělo sedřené na kost v prudkém stočení naráží na svodidlo a ruka oddělená od těla je vymrštěna do vzdálenosti několika metrů.

Výňatek- str. 36..pokr.
-Fyzická schránka lidské duše je místem, kde dochází ke zhmotnění a v uceleném stavu těla i duše vzniká jedinec, odpovědný za své činy. Když se tyto dvě entity od sebe oddělí, jedna bez druhé se stávají nezávislými sirotky, jež žízní po opětovném spojení a provázání.
Někdy se však stává, že duše, či astrální tělo ve svém smutku bloudí krajinou a hledá tak intenzivně, až najde. V tu dobu, je potřeba radikálně zakročit. Ovšem někdy bývá již pozdě a následky jsou nevyhnutelné.-
-Strigoi (nečistý) kap. -12- Kniha Zapomnění-

Je tedy více než nutné, zničit fyzickou schránku a to do podoby absolutní destrukce, neschopné určitého pohybu. Duše bude odříznuta a Ediat, vědom si této účelnosti, svou práci odvádí s estetickým citem pro přesnost.

Umělec

Vozidlo je již blízko a noční rytíř sleduje stopu stříbrného paprsku se zarytostí dravce.
Motorka se nahýbá k pravé straně vozovky a míjí ukazatel s nápisem Wall Tanderoom. Sidovo tělo se ve skluzu střetává z plechovým plátem z druhé části řetězového spletence a ten mu jako břitva odšmiknul holeň těsně pod kolenem.
Mezi tím ve vozu panuje zmatek a blížící se světlo z dáli celou situaci jen zhoršuje.
„Kdo to sakra jenom může bejt!“ Vřeští řidič a pravidelně odpoutává oči od řízení, hledíce do postranního zrcátka. „Ten blázen jede jako vo život. Raději mu uhni, než nás všechny pošle do “pekla“. Auto náhle zrychluje. „Co blbneš,“ vykřikuje Lobo a očima sleduje otáčky tachometru. „zastav, nebo nás všechny zabiješ!“ V odpověď se mu dostává jen zběsilý výraz v řidičově tváři, upřeně hledícího před sebe a bez jakékoliv reakce na parťákovy připomínky žene vůz stále do vyšších otáček. Lobo rezignovaně svírá v křeči opěradlo u řidičova spolujezdce a v očích se mu náhle odehrávají okamžiky, ty chvíle, kdy tenkrát stál u hrobu své drahé matky a přemýšlel nad svou cestou za dospělostí. Nyní ví, že všechno je jinak.
Ediat se dostal těsně do závěsu a teď jen vystrčit drápky a zasadit úder v tu nejvhodnější chvíli. Nyní je rozhodnut, že využije moci, jež je mu vlastní a s doprovodem příšeří a temných sil, podstoupí moment překvapení v nepřízeň své vyděšené oběti. Prostoupí astrální komnatou.
Zato Keil, řidič vozu ve svém deliriu, žene oběti svého dlouholetého řádění stále před sebou. Na tváři se mu zračí podivný úsměv a noha na plynu vypovídá o jeho chtíči převálcovat i to poslední, co z mrtvých těl zbylo. -uvězněné duše-.
Skelný pohled sleduje ztrýzněné, v křečích stažené tváře obětí, na kterých zapracoval a uvnitř cítí zvláštní pocit blaženosti.
Ediat, pevně uchycen řídítek, začíná s vysíláním do jiných rovin a připravuje se na průstup.
„L´not, el mak d´el kese´t saziat Beduos!!!“
Poslední slovo, lépe řečeno jméno, se rozneslo s ozvěnou prostupující do noci a tato prosba o vpuštění do komnat se vnesla do Jeho podvědomí. Tím Jeho, je myšlena osoba stará již co Nepojmenovaný spatřil tmu tmoucí a která hlídá bránu mezi dvěma rovinami. Mistr Beduos.
V tom náhle prudké světlo zhaslo.
Stovky rukou se vypjatě natahují proti Ediatovi a on má co dělat, aby ve své rychlosti neupadl a nezůstal mezi rovinami ve společnosti těchto ztrápených duší.
Vědom si ztráty své vlastní síly, pro využití této moci, žene svůj stroj k druhému konci komnaty a co je zde daným časem pro přesun, je tam venku jen mžikem a též i nevídaným jevem.
Vystrašené oči té malé dívky, oběti, která se stala nástrojem při Keilových zvrhlých choutkách, se náhle odpoutaly od svého vraha a jakoby s příchodem čehosi nového, neznámého, se dívka v bílých šatech vytratila do prázdnoty a i se zbytkem přízraků uvězněných ve svých okovech opustila svou záhrobní projekci. A tak i řidič vozu strnule pohlédl tam, kam se před chvílí upíraly ty dětské oči.
Náhle se objevila trhlina ze tmy a motorka vyjela úderně do předního osvětlení jedoucího vozu. Zmítané tělo s sebou praštilo o přední kapotu a potřísnilo přední sklo krví. Jakmile Keil instinktivně ubral plyn a zapnul stěrače, před sebou shledal tvar podivného motocyklu a ještě podivnějšího jezdce.
„Co je to pro Boha za magora a kde se tady pro Krista vzal!“ Křičí Lobo, když tu ze strany přilétl náhle kus plechu a vysekl mu z ruky kus masa. Lobův řev přehlušil snad jen rachot obávaného stroje.
Plech se zmítá ve vzduchu sem a tam, podle rytmu své hudby a čeká na svou příležitost. Ediat uhání tak rychle, aby byl vždy napřed, ovšem nyní má v úmyslu navézt vůz k levé krajnici a navléknout ho na odbočku mezi dvěma skalními převisy. „Přestaň už sakra řvát ty posero,“ křičí Keil z plných plic, aby přehlušil řev stroje a opět přidává na rychlosti. „já toho sráče fakt sejmu!! Zvedni tu bouchačku a našij to do něj!“ „A jak asi!!“ Reaguje Lobo a druhou rukou si přidržuje ránu na pravé ruce. „Bolí to jako čert.“
V tom se uvolnil první řetěz.
„Tak přidrž do hajzlu alespoň ten volant, já to …“ Ovšem “to“ už Keil nestihl zařídit, jelikož plech s hákem, uvolněný neznámou silou prosvištěl Lobovu hlavu skrz na skrz. Celý postroj prolítl autem a za rachotivého dopadání zůstal někde daleko vzadu, ukonejšen touhou po krvi.
O dalšího mizeru méně. Úsměv na tváři poukazuje na Ediatovu spokojenost, zatímco řidič, potřísněn krví a s vyděšeným výrazem, přihlíží k tomuto děsivému jevu. Motorka se zlehka přesouvá blíže k levé části vozu.
„Teď to máš ty parchante.“ Říká si v duchu Keil a s obličeje si stírá kapky krve. Tělo sedí bezvládně v zadu na sedačce s rozšklebenou hlavou a obličej mu doplňuje sarkastický úsměv prořízlý doslova od ucha až k uchu. „Nesměj se tak blbě“ Ironicky prohodí Keil a poslepu šmátrá rukou v zadu po pohozené zbrani.
Motorka, již nalepená na bok auta odvádí svou práci, a zručnost v řízení jež je Ediatovi natolik vlastní, se nyní vyplácí jako ještě nikdy dříve. Kluzká vozovka hraje proti hráči a on svírá řídítka natolik pevně, že s jistotou vyráží do boje proti zdánlivě silnějšímu nepříteli.
Důvěra ve své přednosti přinutila Ediata přistoupit co nejblíže a ve stejný moment jak vymrštěné háky protrhly krytinu vozu se ozval výstřel. Tah jezdcem. Hned jak Keil vypustil z komory druhý a třetí, řetězy se přitáhly a i další kulky zmizely v černé noci. Ediat přenesl svou váhu ke straně a s veškerou podporou koňských sil odchýlil vůz z dráhy a nevedl ho do své sítě.

Osudová přitažlivost (zemská)

Poslední věc co Keil ve zpětném zrcátku spatřil, než gravitační síla vykonala za své, byl poťouchlý úsměv svého mrtvého parťáka a převis vzdalující se nebezpečnou rychlostí.
Když automobil najel tam, kde cesta uhýbala z hlavní silnice, jen úzký prostor dovolil jedinému vozidlu pokračovat bezpečně dále mezi skalními štíty. To ovšem pro Keila neplatilo. Ford Mustang GT 390 se vznesl do vzduchu přesně ve chvíli, kdy se řetězy vytrhly a navinuly se zpět do neznámého mechanizmu. Vůz najel na plošinu tvořenou ze skalního masivu a dále jen unášen působením, přitažlivosti zemské.
Ediat značně zpomalil svůj stroj a vychutnal si pohled svého zkázonosného díla. Ta hromada plechu, která dříve tvořila fešný vzhled zánovního Forda, je jen značnou ukázkou Ediatovy vytrvalé síly. Když motorka dojela k vraku, kola se přestala točit a zběsilá jízda nocí vzala konce. Neúnavný tanec a řinčení řetězů též ustalo a Ediat může svému stroji dát možnost k odpočinku. Přední světlo osvětluje vrak v celé své kráse a jezdec pociťuje pevnou půdu pod nohama. Teď jen dokončit svůj úkol a vrátit se zpět. Černá noc již není tak černá a on ví, co přichází s novým dnem.
Poslední cigareta již vyčnívá z úst a vůle odmítnutí je slabší nežli síla pokušení. Ovšem doplněk, který je onou nezbytností k provedení rituálu chybí. „Zpropadená věc“ zamumlá si Ediat a před očima si přehrává chvíli, kdy sirky dopadají do Ediho dlaně, majitele benzínový pumpy. A tak jezdec přistupuje pozvolna k vraku, jdouc si pro nástroj svého chtíče.
Mezi pokroucenými plechy není slyšet ani hlásku a v předtuše jejich jisté smrti, oba muže zprudka vytahuje z vozu ven.

Lobovo tělo, zkroucené pod řadou nárazů a přemetů, je nepodobné tak zcela ničemu, co připomíná člověka. A tam kde má být ruka, jež nahrazuje v groteskním provedením dolní končetina, se v kapsách svršku nenalézá nic, co by oheň alespoň z části připomínalo.
Lobo tak nepomohl uspokojit jezdcův chtíč a Keil …
Keil, ten přes svůj odpudivý temperament nezklamal. V jeho náprsní kapse se oheň v podobě zapalovače Zippo nevyjímal tolik, jako v danou chvíli Ediatovi v ruce.
Oheň zlehka rozjasnil okolí a on mohl pozvolna nasát kouř do plic. Jak blažený pocit.
Nedopalek dopadá vedle jednoho z těl, Ediat vyfukuje dým a uspokojen potřebou tasí svůj obávaný meč.

Řeznický opus

Kombajn

Noha, ruka, švihem zas,
tam kde leží zbytky z vás,
zbytky smetí, hlava letí, tam
leží ty zbytky z vás.

Tato říkanka, jež vycházela po dlouhou generaci z úst malých dětí na území Slayerpeek, je přibližnou notací, symfonií hrůzy, která se odehrála ve chvíli, kdy Ediat vzal celou situaci do svých rukou.
Poslední seknutí, navršilo kupu masa do značného množství a co zbylo, se stává vhodnou potravou pro samozvané „Děti noci“. Ediat otírá meč o kus hadru a vsouvá ho zpět do pochvy.
Ze své kapsy vytahuje podlouhlou píšťalku a jediný nádech rozkmitá vysoký tón po okolí. V odpověď se mu dostává dlouhé zavití.
Akorát tak čas odvrátit svou pozornost a zanechat zvěř, svému hodování.
Ovšem jakmile se Ediat obrátí ke svému motocyklu, nohou mu projede prudká bolest a on pohlédne ke zdroji svého trýznění.
Sidovo znetvořené tělo se škube ze strany na stranu a v groteskních pohybech vytrhává maso z jezdcova lýtka. Prudká bolest zaslepila Ediatův zrak a jak trhnul nohou zpět, cáry kůže zůstaly v ústech. Chvilkové zakolísání, však nezbavilo Ediata reflexu a švihnutím meče k podlé kreatuře si upevnil své postavení. Ovšem ne tak na dlouho.

Lehkovážnost přinutila Ediata chybovat a on, vědom si svého přestupku upadá na dno svých sil. Vyčerpán, zbaven své stávající energie, klesá na kolena a v prudkém záchvěvu marně odolává neznámému faktoru zla.
Meč z volna vypadává z ruky.
Omámen vlivem nečisté látky, proudící v jeho pulzujících žilách, přechází možnosti svého neúspěchu a stále ještě funkční mozek vyhodnocuje nezdar své akce.
Za obzorem již svítá a tak je i možno spatřit probuzení nového dne. Přítmí stále halí krajinu do svého závoje, ale už jen málo zbývá …
Sidovo tělo, stále ještě naraženo na hák postupuje plíživým pohybem kupředu a křečovitě natahuje ruku ke své oběti. Ano… Strigoi, ten nečistý, obdařen svou novou podstatou v materiálním světě, postupuje chladnokrevně dále, dokud neukojí svou touhu po krvi.
Vlci pomalu přecházejí své teritorium a těší se z nadcházející hostiny, jež nasytí jejich hladové krky.
…Náhle se řetězový spletenec napnul….
Ediat na pokraji svých sil a zhroucení v přeměně čehosi neživoucího, otvírá oči a v mlžném oparu odhaluje pozici svého dotěrného útočníka. Vyskytla se mu příležitost, jež se dvakrát neodmítá a on se stroze zvedá o svůj meč. Tělo, zadržené odporem řetězu, se natahuje a ve své nenasytnosti vyluzuje odporné chroptivé zvuky. Teď je ta šance.
Jediným sekem odděluje jezdec druhou horní končetinu a s poslední dávkou naděje překlopítá ke svému stroji. Tělo se toporně obrací za svou obětí.
První z paprsků, jež svým zlatavým svitem zalévá okolí, vrhá silné pochyby do Ediatovi mysli a on obestřen legendou o „Příchodu nového dne“ zasedá ztěžka na svůj motocykl.
„…a měj na paměti, že při úsvitu se naše moc ztrácí, stejně, jako měsíc odplouvá a slunce lemuje obzor svými zlatými hroty…“ doznívá Ediatovi v uších.
Slunce ještě nevyšlo, ovšem reakce je již na první pohled znatelná. Ediatova kůže ztrácí pomalu svůj přirozený odstín a stejně tak, jak s nocí přichází den, vytrácí se i jezdcova pravá podstata. Hák se vyprostil z mrtvolného těla jež v astrální komnatě nabylo novou sílu a jakožto hostitel duše, která ztratila vše, z dřívější působnosti lidského bytí, se ve snaze nakrmit tím, co by vyživilo vnitřní organický systém, upadá do trávicího traktu hladových vlků.
V tom se stroj dal opět do pohybu.

Závod s časem

Do krbu dopadá další dřevo a ohnivé plameny ve svém tanci nabírají na intenzitě. Král si nervózně promnul ruce a pozornost upoutal na magické působiště rozžhavených uhlíků.
Za dveřmi se ozvalo zaklepání. „Vstupte!“ Obě křídla masivního dubu se rozestoupila a do místnosti vešel muž v dlouhé kutně a zahleděl se přímo ke králi. „Jaké mi neseš zprávy?“ Otázal se stařec a odpoutal oči od rudého jasu. „Beduos odmítl vyhovět naší žádosti, můj Pane a za následky tímto způsobené, přebíráme veškerou zodpovědnost.“ Král se opřel oběma rukama o část pilířového podstavce a ponořil se do myšlenek.
„Není to přeci poprvé, co člen řádu zachyboval a Ediat…“ „Ediat je něco jiného!“ vykřikl král a upřeně pohlédl k muži „a navíc …,dlužím jeho otci službu.“ Otočil se a přistoupil ke svému trůnu. Někde hluboko uvnitř se přeci jen zmítaly pochyby o náročnosti těchto výprav, které jsou též i zkouškou za vyzrálostí v oddaného člena řádu a mladý bojovník za svou lehkovážnost přeci jen zaplatil svou daň. „Zklamal jsem.“ Pochodně po stranách stěn dávají místnosti tajemný nádech a svým jasem odhalují tapisérie dávných předků, jež zaslouženě odpočívají v náručí Moray, bohyně temného příslibu.
„Duše za duši“ Vyklouzne po chvíli s úst muže, vládce, jež převzal břímě, které je těžkým soustem i pro tak mocného panovníka, jakým je Meaku a pokládá svou tvář do dlaní.
„Omlouvám se Ediate“

Ze dnem přichází i prudká bolest, jež kousek po kousíčku nahlodává vnitřní smysly. Šero ustupuje do ústraní a dává prostor prvním paprskům, razícím si cestu k ovládnutí plného dne a naplnění každodenního cyklu.
Motocykl pohání instinkt, vůle přežití a též i snaha dokončit své poslání za každou cenu.
Hrdost vede Ediata stále kupředu a razí si cestu přes žár, jež prostupuje celým jeho tělem a trhá jeho smysly v účelnosti a roli noční dravce, jež pro rytmus nového dne nemá pochopení.
Ze záhybů kožené bundy stoupá dým, jak se kůže škvaří pod násilnou reakcí nového dne a jezdcovo tělo v záchvěvech bolesti ustupuje mocnému nepříteli. Ediat stále věří ve zbytky svých sil, které se vytrácejí rychlostí větru a jak motorka žene stále kupředu, on vysílá do astrální roviny svou prosbu.
„L´not, el mak d´el kese´t saziat…Beduos!“ vyhrkl z posledních sil.
Motocykl v tu chvíli protrhl vnější prostor a vjel do kapsy astrální působnosti. Ovšem naděje se rozplynula v pocit beznaděje a on pustil řízení svého stroje. Instinktivně dal ruce před sebe, když shledal bránu do komnaty - vodítko, mezi vnitřním a vnějším světem - zavřenou a pocítil poprvé tíseň, coby vůli bezradnosti, dotýkající se svými studenými pařáty jeho smíšených pocitů.
Černá trhlina vyplivla stroj zpět do materiální roviny a Ediat propadl do sítě svých vlastních chyb. Motorka dopadá na silnici celou svou vahou a v několika přemetech zakončila svůj let převrácená na bok mezi hlavní cestou a jakým si prašným svahem. Tělo leží bezvládně na cestě, mnohem dále od svého stroje a jen slabé záškuby, poukazují na zřejmí stav, ještě žijící oběti této nehody.
Slunce je už nad obzorem a svým jasem dokonává své zkázonosné dílo.

Ediat zlehka zvedá hlavu a z těží se opírá o své lokty, jež balancují pod vypětím zbývajících sil. Ani už necítí ten žár, který spaluje tělo na prach a neprosí již ani svého boha o vykoupení z temnoty věčné. Jen pár očí sleduje ten podivný jev na nebi a bojuje s pokušením, vydržet déle než je hodné a co snese jeho neutuchající touha prozřít tam, kam síla pokušení jen dovolí.
Pohlédnout do náruče smrti.
J.K.