7.část - Krvavá daň

7.část - Krvavá daň

Anotace: PS: ehm... romantika není zase moje parketa... . ruce v purpurový plášť a já od nich nemůžu odtrhnout oči. Vyškubnu mu dýku z ruky a tím jeho ránu ještě rozšířím a tak i proud valící se tekutiny.

Sbírky: Krvavá daň

Nemám nic proti hlasité hudbě, dokonce ani extra hlasité. Normálně na to peču. Slyším, vidím dýchám… což se o mě v tuhle chvíli říct nedá! Z tohohle randálu -"hudby", která se mi, ale vůbec nelíbí, jsem nejspíš dočasně hluchá… tedy doufám, že dočasně. Uši mi totiž jenom hučí , i když mezi tím a tím co pouštějí je jen nepatrný rozdíl, hlava zase skučí…. . Pokud jde o to- vidím-… to taky není vůbec slavný… . Ze všech těch kouřových efektů slzím, vzduch je tak těžký, že mi přijde, že vidím peřeje svíjející se kolem tanečníků. Čímž se dostávám k tomu, že dýchací ústrojí má problém posbírat tak těžkou hmotu a tudíž mi nezbývá než čekat na omdlení, které ale snad naschvál, nepřichází.
Po první půlhodině jsem vzdala snahu o vzpřímenou chůzi. Potom jsem se z posledních sil doklátila k baru a tam jsem do teď. Což čítá… dvě a půl hodiny. Brní mě celé tělo, nemluvě o partě permoníků zavřených v mojí hlavě a pilně se snažících o návrat na svobodu. Až si cestu lebkou prorazí, nejspíš jednoho po druhým utopím v míse s punčem. Ta mimochodem stojí na pultě dva metry přede mnou. A jakožto fyzicky odrovnaný tvor, nemám šanci tam dojít. Ani na telepatické vlny, vysílané z mého "hypnotického" pohledu, nereaguje…odolává, a jak statečně! Nadutější nádobí jsem v životě nepotkala.
Vrhla jsem po ní poslední zoufalý pohled a vzápětí mě deska baru migla o čelo. Zpropadená tequila.
A tak, jak jsem se poddávala vnitřnímu zoufalství, nevnímajíc vtíravý pocit, jakoby mi cákal spršky ledové vody za krk, malátně jsem pozvedla ruku na znamení barmanovi a v momentě analyzovala obsah sklenice.
"To bude na mě." Kývnul k barmanovi někdo za mnou a to už jsem nemohla ignorovat nepříjemné mrazení. Rázem mě přešly mdloby a zemská tíha. Narovnala jsem se a obezřetně pohlédla za hlasem. No a tu vidím zip od motorkářské bundy. Černá… s rudým pruhem… to jsem už odpadla? Musím uznat, že jako halucinace, to není vůbec špatné! Tak zvednu oči, a to mi povězte, proč se mi chce odpadnout i při pohledu na vidinu, či přízrak…nebo co to vlastně vidím?
S obtížemi odtrhnu zraky a radši se znovu, beze slova podotýkám, zaměřím na… co to vlastně piju? "Nevadí, když přisednu?"
"Heh… a kdyby ano?" pozvednu obočí s pohledem: nahoď zpátečku, oblast hlídaná kamerovým systémem a hlavně pěkně nevraživým rotvajlerem!
Ten troufalec si dovolil sednout ke mně a mě se to vůbec nelíbí. Za prvé to nemám v povaze…. Stejně jako vlízt to takového podniku, když už nad tím přemýšlím. Ale hlavně, je mi hrozně, ale děsně hrozně špatně!
No a co mi v takovém případě zbývá? Otočím se zpět na barmama a kroucením hlavy ho zarazím v pohybu, když se natahuje pro láhev, skoro dobitou, tequily. Nahnu se před pult, "Mám dotaz… ." s pokrčením ramen dá najevo, že slyší kulový, tak se přižene blíž. "Vaříte tu taky kafe?!" zaksichtí se, jako, že je mým vtipem nadmíru pobaven. Námitka! Tohle nebyl vtip! Zašermuji rukama v nemohoucím gestu, alias prosík.
"Tohle jsem tu už dlouho neslyšel… ." A otočí se ke dvířkům za sebou.
"Paráda, teď můžeme vykrást minibar, pozornost odkloněna… ." melu si pro sebe, než mi dojde něčí přítomnost nalevo. "Obvykle lidem dojde nebezpečné prostředí mé přítomnosti, taky jste na tom tak, drahý pane?" A vida, už mi ani nepřijde, že mám na nohou kolečkové brusle, pokrok se dostavil.
A zatím co si namlouvám, že jeho vlasy nejsou hnědé jak hořká čokoláda, dlouhé tak akorát aby po ránu mohl vypadat jako strašidlo, oči v barvě břečťanu a…, že se mi z něj vlastně vůbec nepodlamují kolena, on mi pohled opětuje. Nikoliv hodnotící. Vypadá jen jakoby nekonečně dlouho hleděl a čekal kdy uhnu. Jestli mu jde o tu prima hru, kterou jsem jako malá deptala sestru, má to mít. Já neuhnu první! O tom si může nechat zdát! Tohle je moje parketa.
Pět minut, deset minu, patnáct minut… .
A přece to syčák vyhrál! No, nebyla v tom moje neschopnost nýbrž nenáviděný pach zabijáka s krycím názvem Kafé. Mi povídejte, že etiopci nejsou fikaní… ale já přece jenom radši horkou čokoládu. No teď mi zbývá se rozhodnout, jestli se otrávím, nebo tu zapustím dobrovolně kořeny. Ani jedno nebylo lákavé. I když představa, že mě narvou do rakve v téhle róbě, byla děsivá. Polk, polk, polk… a znova a třeba se přece jenom dostanu do "své postele" vcelku.
"Ještě nějaké přání?" pozoroval mě pobavený barman, tak jsem mu pro radost ukázala zdvižený palec, může být rád, že jen tohohle právoplatného člena mého "orgánu práce" . Když už sama vím, že jsem zralá na funus, nemusím to hned každému dávat najevo. Myslím, že to s tím relativním normálem mého žaludku nebude tak horký. Pokud totiž z tohohle ….
A co to?! Zahledím se zpět na svého společníka. Sedí jak socha, stejně nehybný jako před …kolika to minutami?
Začínám se ztrácet… . Co se dá na tohle odpovědět? Podepřela jsem si teda hlavu a upřela pohled zpět na něj. Pokračuje se, kde jsem skončila. Buď je štěstím bez sebe a nedává to najevo, nebo mu lezu krkem, kterým mi leze hlavně on, a …nedává to najevo.
Každopádně mám dost času na vzpamatování, než budu znovu schopná uvažovat a konečně se porozhlídnout po tomhle… podniku.
Zack sice tvrdil, dnes žádné akce… no připravit si půdu pro další postup, není nikdy na škodu.

Je mi dobře… je mi až nepříjemně dobře, hlavu mám čistou a, nevím na čí šlechetný pokyn, hudba zvolnila, ztlumila, efekty vymizely, bar se vyprázdnil a já tu pořád seděla s podivínem vedle sebe a … bylo mi dobře.
"Co vůbec děláš …tady?" zeptal se mě.
"Neměla bych tu být? Povytáhnu obočí.
"Osobně jsem bez námitek, jenom by mě zajímalo co tě sem přivedlo."
"Směrovky. Velká rudá neonová šipka." Zachechtal se.
Zatím celou dobu seděl uvolněně, jedním loktem, opřený o pult a se skleničkou v druhé ruce provrtávajíc mě očima. Teď pití odložil a naklonil se ke mně, nepřerušujíc oční kontakt.
"Sama? V těchhle šatech… ."
"Sama. A co máš proti?" teatrálně rozhodím rukama podél těla. Sice Zacka nemusím, ale … .
"Tomu, kdo tě oblékal, se musí nechat, že má vkus a oko na míru." Poprvé za celý večer odtrhl oči od těch mých a sjel mě pohledem. Zamračila jsem se. Tole se mi nelíbilo.
"Oblíkal? Svoje motorický funkce pořád ovládám!"
"Tím si jsem jistý… aspoň, když jsi střízlivá."
Zasmušilost ze mě rázem spadne. Takhle se mi to líbí! "Což není v této chvíli, pravda. Ale abys věděl, dneska mě máš na svědomí. Jednak nesnáším kocoviny a jednak jsem se kvůli tobě vykašlala na pár … povinností."
"Povinnosti? Co bys chtěla dělat baru, než u něj sedět a pít, povídat si, sbližovat."
"Prr s tím sbližováním!" předklonil se ještě o pár centimetrů, přičemž jsem se já s trhnutím odtáhla. Samozřejmě do zadu, kde k mému zděšení není opěradlo. Už jsem v duchu začala odříkávat modlitbičku a se zavřenýma očima jsem čekala pěkně tvrdou ránu přes záda. No po pár minutách letu mi to začalo být podezřelé.
S pažemi přitaženými k tělu a pěstmi u hlavy, přikrčená jsem otevřela oči a koukám do… . Chce to něco, čím si ho zprotivím. Tyhle kukadla na mě nebude vytahovat věčně! To je k zbláznění.
Držel mě pořád za zápěstí, nejspíš celých těch několik dlohatanánských minut a jenom tak mimochodem… to jsem neletěla já, ale tahle budova. Asi jsme se propadli do jádra Země, protože jinak se nedokážu vysvětlit, že mi v šatech, co spíš odkrývají, než naopak, může být tak horko.
"Asi těch skleniček už bylo dost!"
Zavrtěl hlavou na bok. Stál tam Ted, tak se jmenuje barman, chudák jsem si vyžádala číslo domů, na mobil a k příbuznejm, techničák od jeho fára venku a živnostenský list… snažil se mi vymluvit, že jako -barman- ho nepotřebuje, ale mě jen tak neoblafne! Mimochodem… tak potřebuje ho, nebo ne? Už jsem se chystala se na to zeptat, ale…. .
Ted se zastavil v pohybu, schoval láhev, skleničku hodil do dřezu a začal se věnovat posledním vytrvalcům.
Ale až teprve teď jsem si stačila uvědomit, že nesedím na tom vysoce nestabilním vyžleti, co mu hrdě říkají stolička, ale jdu… přesněji následuju svého společníka. Táhne mě poloprázdným parketem.
V hlavě se mi mihne myšlenka tance… tudíž je mi jasné, že jsem přesáhla vysoce svou míru.
Přibližně v jeho středě nás zastaví jeden vyhazovač. Zatrne ve mně. Jistě, je to upír. Stejně jako všichni ti v mojí poslední akce. Ať se snažím, seč můžu, moje ochabené smysly nedokážou zachytit jejich rozhovor. Už se otáčíme k odchodu, když….
"Jo a Deane! K tomu včerejšku… ."
Teď už to není mými smysly. Teď je bušením mého srdce. Mlátí tak žalostně a hlasitě o můj hrudní koš, že neslyším v uších než divokého tepání. Už po několikáté za tenhle večer ze mě vyprchá zbytek alkoholu… snad mám dojem se vypařilo i co jsem v krvi neměla a promile klesla pod bod nula.
Čistou myslí, dokonale oproštěnou od nejen přebytečných myšlenek, se plouží jediná vidina.
Dean s vyhazovačem ještě prohodí slovo a znovu se rozejde. Já za ním, to se nekříží s mým plánem, právě naopak.
*
Dveře klapnou po mém druhém kroku. Stojím v malé komůrce s nízkým gaučem, s pažemi spuštěnými kolem těla. Snažím se otáčet k němu čelem bez vrávorání, přece jenom, alkohol vyprchal z mé hlavy, ně těla. Stojí těsně za mnou s rukama v kapsách. Bradou se skoro dotýkal mého čela. Co by bylo nejlepší udělat teď?
Natáhnu dlaň, položím ji na jeho levý loket. Pomalu jí jedu po holé kůži k rameni, na temeno a přitáhnu si ho. Chci přece aby ztratil kontrolu, ostražitost. Nevyjde mi vstříc. Stojí stejně předkloněný jako předtím. Musím se zvednout na špičky, políbit ho. Teprve potom si mě přitáhne za pas, ale stále se musím napínat, dokud za zády neucítím stěnu. Opřu se o ni. Je ledová a drsná zrníčka na ní škrábou, ale aspoň trochu mi rozjasní myšlení… .Dean se sám začne angažovat, ale moje rty neopustí. V první chvíli mě ten pocit natolik ochromí, že si nemůžu vzpomenout, co musím udělat dál. Nahmatám na stehně, pod šaty, připevněné pouzdro a co nejopatrněji se snažím o vyproštění dýky ze zapínání. Když prsty obejmu chladnou rukojeť, projede mnou třas. Chci ji zvednou k nám, k hrudi, ale jeho dlaň mě zastaví už oblasti pasu. Nepřestává mě drtit rty polibky. Palec posune na sevřenou pěst a na čepel. Potom celou ruku, prsty ji obejme. Ale netlačí ji od svého těla. Zdá se mi, že ji jen tak drží… dokud nepocítím na ruce horkou tekutinu. Násilím se mu vytrhnu z polibku a podívám se na spojené dlaně. Jeho je silně zatnutá až jdou vidět bílé klouby a mezi nimi se řine krev. Stéká jí stále víc. Halí naše ruce v purpurový plášť a já od nich nemůžu odtrhnout oči. Vyškubnu mu dýku z ruky a tím jeho ránu ještě rozšířím a tak i proud valící se tekutiny. Nic to s ním nedělá. Položí mi ji na bok a donutí mě se na něj podívat. Pozoruje mě stejně jako před tím. Opře se o čelo o stěnu vedle mojí hlavy s ústy mě u ucha.
"Ty víš, kdo jsem. A já, kdo jsi ty!" Tiše a bez jediného hnutí, strnule stojím. "Teď mluvme obchodně… ."Odstoupí ode mě a znovu nás sváže pohledem. Na sucho polknu, ale seberu se. Je čas splnit úkol. Proto tu jsem. Nic jiného v tom není!
Autor Henrietta, 02.04.2009
Přečteno 161x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: E.deN, Lavinie
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter