Grandeur 3.díl

Anotace: Tak tady je třetí pokračování.Jestli vás zajímá jak dopadne malé dítě v sídle upírů a v tomto díle hlavně minulost Alesteira tak si to přečtěte.

Alesteir samozřejmě očekával, že to nebude jednoduché, ale doufal, že se zbytku jeho rodiny dítěte zželí, stejně jako jemu. Ale z jejich výrazů bylo více než patrné, že většině z nich ho líto není ani v nejmenším. Z obličeje Antoinette se sice nedalo nic vyčíst, ale zato Lenore vypadala, že by ho nejraději popadla a vyhodila z okna.
„Ale no tak,“ promluvil do hrobového ticha Alesteir. „Copak vy si neuvědomujete, že tohle není obyčejné dítě? Copak vás vůbec nezajímá CO je zač?“
Antoinette svitlo obličejem pochopení: „Aha! Takže takhle to je! Ty tomu nechceš dělat tatínka, ty to chceš zkoumat!“
„Ale vždyť to je úplně jedno, co s tím chce dělat! To dítě tady prostě nezůstane! Ne se mnou!“ křičela Lenore.
„Nevyhrožuj, Lenore, ano? Buď tak hodná. Nezdá se ti, že to trochu přeháníš?“ domlouval ji Alesteir klidným hlasem. „Navrhuju hlasovat.“ Řekl potom. „Kdo je pro, abychom se ho zbavili? Abychom ho odnesli zpátky na louku, kde jsem ho našel? Kdo je pro, abychom ho nechali zemřít?“ Ruka Lenore byla nahoře ještě dřív, než Alesteir domluvil.
„Ashi! Co blbneš?“ zasyčela na něj, když se k ní žádné další ruce nepřidávaly. Ash to neměl jednoduché, na jednu stranu ho to dítě stejně jako Alesteira skutečně zajímalo, ale na druhou stranu věděl, že když se teď nepřipojí k Lenore, nejmíň deset let s ním nepromluví. A to on nechtěl.
Pomalu zvedl levou ruku a tou druhou Lenore objal, aby věděla, že on je na její straně.
Teď se Lenore vrhla na Antoinette: „An, přece nechceš, aby tu ten člověk zůstal!“
Ale Antoinette zavrtěla hlavou a řekla: „Hlasuji s Alesteirem pro to, abychom si ho tady nechali. Opravdu jsem zvědavá. A navíc…a navíc bych jej nemohla vzít a zase ho tam nechat…vždyť je to jen ubohé malé dítě.
„Myslím, že já bych to zvládla…“
„Ano! My víme, Len! Ale to je tím, že si tak mladá. Kdybys byla alespoň o sto let starší, přemýšlela bys jinak.“
„Ale stejně je to dva na dva,“ nedala se Lenore odbýt.
„To nevadí. S tím jsem počítal.“ Usmál se Alesteir. „Vyhrál jsem já s An, jelikož jsme dohromady starší než vy dva.“ Lenore na něj chvíli upřeně zírala a pak bez jediného slova vyběhla ven.
„Ashi, běž za ní, kdyby ji náhodou napadlo provést nějakou hloupost!“ řekl Alesteir. Už se neusmíval. Tu malou si skutečně nechat chtěl, ano, jak zjistil byla to holčička, ale Lenor miloval. Byla to jeho nejmladší dcera, a on by si nikdy neodpustil, kdyby se jí jeho vinou něco stalo. Nebylo by to poprvé, co kvůli němu někdo trpěl.


Alesteirovi bylo třicet pět let, když došlo k jeho proměně. Když byl člověk, pracoval jako poslíček v královských službách. Jeho úkolem bylo nosit různé vzkazy, dopisy a jiné důležitosti z království do království. Neměl ani rodinu, ani stálý domov. Vždyť byl neustále na cestách. Ale jemu to nevadilo, svou práci totiž nadevše miloval.
Ten den byl na další ze svých výprav. Šel přes lesy a louky, ostatně jako obvykle. V jednu chvíli by přísahal, že je na celé rozlehlé louce sám a hned na to se z nedalekého lesa vynořila neznámá postava. Šla přímo k němu. Byl to muž. Byl velmi vysoký a silný. Dlouhé, černé vlasy mu splývaly na ramena. Když od něj byl vzdálený necelých pět kroků, všiml se Alesteir, že jeho z dálky hnědé oči, jako by byly zbarvené do červena. Nemohl si nevšimnout, že před ním právě stojí ten nejkrásnější člověk, jakého kdy viděl.
„Jsem Natanael.“ Řekl. „Odteď budeš pracovat pro mě.“ Tohle byla poslední slova, která Alesteir jako člověk slyšel.
Když se probral, už to nebyl on. Nejdříve byl strachy bez sebe, ale když mu pak Natanael vše vysvětlil-všechny výhody upířího života, nemohl jinak a byl ze všeho přímo nadšený.
V tu chvíli byl přesvědčený, že se mu nic lepšího stát nemohlo. A navíc mu zůstala jeho milovaná práce. Dál dělal poslíčka. Jenže teď už nepracoval s lidmy. Nesloužil království. Pracoval s upíry a sloužil Natanaelovi. Zanedlouho se z nich stali velmi dobří přátelé. Alesteirovi se tenhle styl života líbil. Teda líbil se mu asi prvních tři sta let. Až teď si najednou začal uvědomovat, co všechno Natanael za tu dobu, co s ním žije, již napáchal.
Kolika lidem již ublížil.
Alesteirovi nevadilo zabíjet lidi, věděl, že bez nich by nepřežil. Ale on to dělal z nutnosti. Zato Natanael se v tom doslova vyžíval. Našel si velkou, chudou rodinu a zabil jim otce. Věděl, že bez něj se neuživí. Že bez něj všichni zemřou. Nebo vzal rodičům jejich jediné dítě. Jen tak. Pro legraci.
„Ale no tak, Alesteire, příteli, jak se mi můžeš divit? Jsem tu už přes dva tisíce let-potřebuji přece sem tam nějakou zábavu!“ říkával Natanael vždy, když se ho Alesteir snažil přesvědčit, aby ušetřil matku čtyř dětí a vybral si místo ní někoho, koho nikdo nebude postrádat.
Kolikrát už chtěl Alesteir utéct. Kolikrát měl naplánováno, že se ze své výpravy domů už nevrátí. Ale něco mu v tom bránilo. Přesněji řečeno někdo. Jmenovala se Rebeka. Miloval ji. A věděl, že ona miluje jeho. Ale nebylo možné, aby byli spolu. Byla totiž jednou z Natanaelových nevěst, upírek, které mu byly vždy nablízku. Všechny ho milovaly, daly by za něj svůj život, byly pyšné na to, že právě je si vybral nejmocnější upír na světě, aby mu dělaly společnost. Všechny, až na jednu.
Když jednou večer Natanael opustil sídlo a vydal se na lov, Alesteir věděl, že tohle je jeho jediná šance. Našel Rebeku a chtěl s ní uprchnout. Byli asi teprve padesát kilometrů od domova, když je dostihl. Alesteir měl již nějakou dobu podezření, že Natanael něco ví. Nemýlil se.
„Podvedli jste mě,“ pronesl Natanael dramaticky. „Oba jste mě podvedli. A za to si nezasluhujete nic jiného než smrt.“
Alesteir věděl, že tohle je konec. Natanaela porazit nedokáže.
„Ale když nad tím teď přemýšlím,“ dodal po chvíli. „Rebeka je moje nejkrásnější nevěsta. Nechci o ni přijít.“ Podíval se na Alesteira. „Ale tebe-tebe už nepotřebuji.“ Udělal krok k němu.
„Ne!“ vykřikla Rebeka a vrhla se před Alesteira. „Jestli ho chceš zabít, budeš muset zabít i mě.“
Natanael se po chvilce přemýšlení ušklíbl: „Budiž. Když ti na něm tak záleží, nechám jej jít. Jak už jsem řekl, o tebe přijít nechci.“
Když nad tím Alesteir později přemýšlel, tak ho ve chvílích, kdy jeho mysl připouštěla, že má snad i Natanael nějaké svědomí, napadalo, že mu tehdy možná nešlo ani tak o Rebeku, ale spíše o dlouholetého přítele, kterého by nedokázal zabít, ať už provedl cokoliv.


Alesteir Rebeku nikdy milovat nepřestal a po všechna ta léta mohl jen doufat, že se Natanael nerozhodl ji přece jen potrestat. Nesnesl totiž pomyšlení, že by měla trpět. A to jen kvůli němu.


Alesteir přestal vzpomínat na minulost a uvědomil si, že už od začátku vlastně ví, jak se bude jeho nová dcera jmenovat.