podzemní princezna

Anotace: 2.část...upletla jsem si na sebe bič, tohle v životě nepřeložím :D

„Ovce ? To je ono?“ ukázala princezna na čtyřnohou podivnost. „Ty jsi nikdy neviděla ovci?“ začal se kluk smát. Princezna se zarazila. Copak to bylo něco divného? V Podzemním království žádné ovce nebyly. „Já jsem Willy.Jak se jmenuješ? A co tu vůbec děláš?“ kluk na ni upíral zvědavý pohled. „Já..já nemám jméno.Hledám Slunce,“řekla princezna. Kluk se znovu zasmál. „Hledáš Slunce ? A už jsi ho našla?“ Princezna zavrtěla hlavou. Willymu se dívka zamlouvala. Byla krásná a ve své nevědomosti velice roztomilá.Zajímalo ho odkud se vzala a co vlastně v jejich království pohledává, kromě toho, že hledá Slunce.“ A když ti řeknu, kde ho máš hledat, co mi dáš.“ Princezna zrozpačitěla. „Nic jsem si s sebou nevzala.Ale mám prstýnek!“ Willy se ušklíbl. „Ten si nech.Možná, že ho tu budeš potřebovat. A Slunce...to máš přímo nad hlavou.“ Princezna zvedla hlavu a zahleděla se přímo do žhavého slunečního kotouče a ihned hlavu sklopila, když ji sluneční paprsky zasáhly přímo do očí. „ Ta veliká žhavá koule, že je Slunce? To, co vysílá tu zář?“ zeptala princezna a z hlasu jí čišelo špatně skrývané zklamání. „ A co sis myslela, že to je?“ „Já nevím, něco, co si budu moci vzít domů...“ „No tak tohle asi těžko.Ty jsi vážně nevěděla, co je to Slunce?“podivil se kluk. „Nevěděla,“ zavrtěla smutně princezna hlavou „ u nás je smutno a pořád tma. Chtěla jsem něco, aby mým lidem bylo veselo.“ „Tvým lidem? Odkud vlastně jsi? A kdo?“ dívka ve Willym probouzela, čím dál větší zvědavost. Princezna se mu půvabně uklonila. „Jsem princezna z Podzemního království.Mám jim jednou vládnou, po otci.“ Willy se trochu zamračil. „Tak princezna...hm...ale moc se tak nechováš. Naše princezna by se mnou nepromluvila ani slovo, natož aby se na mě podívala.“ „ Proč by s tebou nemluvila?“ optala se princezna udiveně. „Protože je pyšná a já pro ni nejsem nic. Jsem jen pasáček ovcí a ona princezna.“ „Já jsem taky princezna a mluvím s tebou.“ Willy pokrčil rameny a usmál se. „Asi nejsi pyšná, tak jako ta naše.Musí tě mít ve vašem království všichni rádi.“ Princezna se začervenala. „Byla bych za to ráda.“ „Co ještě hledáš?Když už jsi našla Slunce...“ „Hledám taky... lásku.Moc by mě zajímalo, co to je. Řekneš mi to?“ Willy se zarazil.Věděl, že na tenhle dotaz princezně stěží odpoví, protože on sám ji ještě nepoznal. „Nevím, co je láska.Slyšel jsem o ní hodně.Spoustu lidí už ji jistě poznalo.Prý je to krásný cit.“ „Tak to tu budu ještě muset zůstat.Chci si domů něco přinést, aby byli mí lidé šťastní.“ Willy se zasmál princeznině naivitě. „Princezno, láska je cit.Tu musíš poznat, nemůžeš ji jen tak popadnout a odnést do toho svého Podzemního království.“ „Pak ji tedy musím poznat,“stála si princezna na svém a zabořila malé ručky do huňaté ovčí vlny.Ovce vzhlédla a ruku jí olízla.Princezna se šťastně zasmála. „Asi se jí líbím.“ Willy mlčel. Byl zcela uchvácen princezniným krásným smíchem. „Pohlaď si ji.Jmenuje se Líza.“ „Lízo,“zašeptala princezna a pohladila ji po nose. „Willy, víš co je zvláštní? Že máš jméno...i ta ovce má jméno...proč já nemám jméno?“ „To nevím...a jak ti říkají doma?“ „Princezno.“ Willy se zamyslel. „A chtěla by si nějaké jméno?“ „Moc,“ usmála se šťastně princezna. Nevěděla proč, ale cítila se tu tak dobře.Daleko lépe, než ve svém podzemním paláci.Slunce ji příjemně hřálo, vše kolem vonělo a s Willym jí bylo hezky. „Líbilo by se ti Abby?“ „Abby...to je krásné jméno.“ „To jméno se na tebe hodí…jsi jako ona…“ „Jako kdo?“ Willy jako by ji neslyšel. Zamlženým zrakem hleděl do dáli a myslel na ni. Na Abby. „Měl jsem ji moc rád. Byla tak roztomilá a tak naivní.Trochu jako ty. A pak najednou nebyla…“ „Nebyla?“ Willy smutně vzhlédl. „Ztratila se. Zamilovala se a odešla za ním.Už se nevrátila.“ „Co znamená zamilovat se?“ „Najít lásku.“ „Aha.To mě mrzí, že odešla…“ „To nemusí.Neznala si ji,“poznamenal Willy, trochu hrubě. Pak však setřásl vzpomínky a zpříma pohlédl na „novou“ Abby. „Kam chceš teď jít?“ Princezna pohlédla na bezmračnou oblohu a pomalu se rozhlédla po širokém kraji. Tolik modré a zelené v životě neviděla.V dáli se něco třpytilo a blýskalo. „Nevím.Chci najít lásku.Nebo alespoň něco, co by potěšilo obyvatele naší říše. A otce. Je tam tak smutno…“ „Těžko něco takového najdeš.“ „Věřím tomu, že ano.“ „Pak obdivuju tvou víru.“ „Co je to tam v dálce?“ „Tam? Královské město.Žije tam naše princezna a princ, její bratr.Oba jsou pyšní a myslí jen na sebe. Celé město je pyšné.Jmenuje se Hrdopýšek.“ „Najdu tam lásku?“ Willy se usmál. „Možná. A taky možná ne.“ Princezna se zatvářila nešťastně. „Nevím, kam mám jít.Brána už je zavřená a nevím, kdy se otevře.“ „Já bydlím támhle za kopcem s mým dědečkem.Na salaši. Můžeš tu zůstat s námi.“ Princezna s radostí nabídku přijala. Uplynulo pár měsíců a z Willyho a Abby se stali dobří přátelé.Jenže jak čas plynul princezna Abby pomalu zapomínala na své Podzemní království.Přestávala mluvit o otci, svých lidech a o hledání lásky. Willyho to ze začátku znepokojovalo, ale později tomu nepřikládal žádný význam.Abby objevovala ten „opravdový svět“ a bylo jim krásně. Jednoho pošmourného dne seděli spolu na louce a pozorovali pasoucí se ovce, když kousek od nich zastavil pozlacený kočár tažený statnými bělouši.Willy jen vzhlédl a s nezájmem sklopil oči k píšťalce, ale Abby se zvědavostí vstala a vyšla vstříc kočáru.