Catella - 3. část

Anotace: Není snadné být pod jednou střechou s někým, kdo vás nenávidí...

Po další hodině strávené opíráním se o zeď a zíráním na protější stěnu se ozvalo nesmělé zaklepání. Normálně bych řekla ‚Dále!‘, ale slíbila jsem si, že s těmito zrůdami už nepromluvím ani slovo. Dveře se otevřely a do místnosti vešla dívka ála soucit.
„Ahoj, já jsem Naomi.“ představila se mi. „A ty?“
Opravdu si myslela, že se snížím k tomu, abych na ni začala mluvit? Chvíli čekala, a když zjistila, že se odpovědi nedočká, jen zatřepala hlavou.
„Musíš kluky omluvit, oni takoví nejsou.“ pokračovala ve svém monologu.
‚To jako myslí vážně?‘ nechápavě jsem zvedla obočí a Naomi se usmála, asi měla radost, že ji vůbec poslouchám.
„Víš, Aaron je trošku výbušnější…“ ‚Trošku? Už tě někdy hodil o stěnu?‘ „… a Matt je jenom… musíš ho pochopit, prostě má s vlkodlaky problém z minulosti.“ dopověděla. Čekala jsem, jestli bude pokračovat. Pokud to přežiju, pošlu tomu vlkodlakovi dárkový koš. Avšak k tomu, aby dokončila své povídání, nakonec nezbyl čas. Dveře se totiž prudce rozletěly a v nich stál vzteklý Matt. Okamžitě střelil pohledem po mé maličkosti a zastavil se u své sestry, která klečela naproti mně.
„Blázníš?“ křikl na ni. „Co tu děláš? A sama? Chceš skončit jako Zoe?“
Naomi se postavila, úplně klidně, jako by kousek od ní nestál doběla rozzuřený upír. Potom mu s klidným hlasem odpověděla.
„Ahoj. Ne, neblázním, ona je jen člověk, takže mi neublíží. A aby bylo jasno, našla jsem ji já, takže je i moje a já mám právo být u ní.“
‚Páni, ještě se o mě poperte.‘ pomyslela jsem si, stále opřená o zeď a dělajíc, že se mě ten hovor vlastně ani netýká.
„No tak dobře, ale nikdy s ní už nebuď úplně sama. Nevíš, čeho je schopná.“ odvětil jí už smířlivěji, bez hlasu plného ‚Já jsem king‘. Potom se Naomi otočila a šla pryč.
„No a co ty, krásko.“ ‚Trhni si s kráskou, debile.‘ „Co s tebou uděláme?“ zeptal se mě posměšně. Pomalu došel až ke mně, ale já se stále ani nehla. Jemu se to zrovna nelíbilo, soudě podle toho, že do mě trošku kopnul. Jako vlkodlak bych to ani necítila, ale jako člověk jsem sjela po zdi dolů, takže jsem před ním vlastně ležela a k hrudi si tiskla bolavé zápěstí, které jsem si objímala svou druhou rukou. Tato změna polohy ale nebyla jediná, zároveň s mým pohybem se mi zpod trička ukázal ven můj řetízek,
slza oranžové až rudé barvy s rytinou ptáka, pověšený na koženém řemínku. Catella, mé nejcennější vlastnictví. Každý vlkodlak dostal při své první přeměně tento přívěsek. Na světě neexistují dvě stejné Catelly, každá má jiný tvar nebo jinou barvu.
„Ale, copak to tu máme?“ podíval se se zájmem na mou ohnivou slzu. „To se mi líbí, a jelikož jsi celá moje, je můj i tento krásný šperk. Naomi se bude líbit.“ řekl si spíše pro sebe a natáhl se, aby mi mou Catellu vzal. Ani jsem mu v tom nebránila a věděla jsem proč. Sotva se jeho ruka dotkla Catelly, sykl bolestí a uskočil. Slza se mezitím rozpálila doběla, ale mně neublížila. Nikdo nikdy neukradne Catellu jejímu vlastníkovi, vždycky by se jen popálil. Aby Catella změnila majitele, musí mu ji její minulý vlastník dobrovolně darovat.
„Au, co to, k sakru, bylo?“ zeptal se vykolejeným hlasem, ale nedočkal se ode mě žádné reakce.
‚Tak už se naštvi a zabij mě, no tak!‘ napovídala jsem mu v duchu, ale on se k ničemu neměl. To auto asi bylo vážně hodně drahé.
„Tak mi alespoň řekni, jak se jmenuješ!“ přikázal mi. Jestli si myslel, že ho poslechnu, tak se tedy pořádně přepočítal. On si však všimnul mého náramku, na kterém bylo mé jméno, Kdysi jsme si s Carol takové náramky upletly a vyměnily, bylo to po naší první společné misi. Tento náramek se ale bohužel nacházel na mém zlomeném zápěstí. To však Mattovi vůbec nevadilo, prostě vzal mou ruku do té své a na náramek se podíval sám. Možná čekal výkřik bolesti, šetrný vůbec nebyl, ale já jen přimhouřila oči. Sice jsem tu ta slabší, ale ukazovat mu to nebudu.
„Elektra? Máš pěkné jméno.“ řekl mi, když si ho zjistil z náramku. „Akorát moc dlouhé. Elektra, Ela, Elík… Alík!“ dokončil vítězným tónem. „No jasně, jsi teď můj pes, takže se budeš jmenovat Alík.“
I když jsem navenek nedala nic znát, uvnitř jsem zuřila. Jestli si myslí, že mu budu pejskem, šeredně se mýlí.
Matt mezitím přišel ke své posteli a chvíli se přehraboval ve vedlejší komodě.
„Snad ti nevadí, že jsem ti nepořídil postel.“ zeptal se mě tónem, který jasně říkal, že můj názor ho ale vůbec nezajímá. Nakonec se s vítězoslavným výrazem narovnal a v ruce držel něco, co vypadalo jako hadr na vytírání podlahy. „Ale mezitím si můžeš ustlat tady. Odteď tady bude tvůj pelíšek.“ hodil hadr k nohám své postele. Když viděl, že se k ničemu nemám, k tomu hadru mě dotáhl násilím. On sám se rozvalil na posteli a nohy mi strčil doslova pod nos.
„Hlídej!“ rozkázal mi a potom usnul.
Věděla jsem, že upírům stačí maximálně tři hodiny spánku. Tři hodiny na nerušené přemýšlení, tři hodiny na to, abych zjistila, že jsem v pasti, jsem na dně, jsem v HÁJI!!!