CHCEŠ?

Anotace: Druha verze Sasuke vs. Samuel jen se změněnýma hlavníma postavama a příběhem, no prostě je tam určitá podobnost v prvních pár stránkách

CHCEŠ?!

„I wore my black and red dress, to the birthday massacre...“ Zní mi do uší a já si v duchu zpívám s Chibi. Právě jdu domů a už se nemůžu dočkat až si pustím nějaký film o upírech.
Upíři a veškeré tajemno je můj život. Královna prokletých, Stmívání, Darren Shan, Nekroskop, Vampire Knight...cokoli o krvesajících bytostech. Když si odmyslíte mou posedlost upíry, moje oblečení a líčení, tak jsem celkem normální člověk, co se zasměje vtipům o Pepíčkovi a jeho obvyklá večere je čínská polévka se sámošky.
„Ahoj tati.“ Zakřičím na tátu ode dveří, jen co vyndám sluchátka svojí MP3 z uší a zuju svoje černé vysoké boty na platformě.
„Ahoj Beky. Tak co ve škole?“ Obvyklá otázka.
„Dobrý. Zase mě seřvali za to, že se nepřezouvám.“ Povzdechnu si a začnu si sundávat svoje černé návleky z rukou.
„Holčičko, už jsem ti několikrát řikal, že se musíš přezouvat, je to ve školnim řádu.“
„Ale vždyť je léto, všude je sucho a holkám co nosí žabky, nebo conversky nikdo nic neřiká.“ Krčím rameny, je to pravda, jen mě pořád nadávají.
„Holt žabky a conversky nejsou tvoje škrpály na patnácticenťákový podrážce.“ Usměje se na mě táta.
„Na tom něco bude.“ Chvíli ještě řešíme školu, nakonec mě můj drahý otec propustí, já si vlezu k sobě do pokoje, usměju se na veliký obraz mých oblíbených postav ze seriálů a sednu si k počítači.
Zaloguji se na chatu svou obvyklou přezdívkou o_oYuukura-_- (kromě upírů ještě miluju japonský seriál Naruto a moje přezdívka je složená z Yuuki, což je jedna holka z Vampire Knight a Sakura, což je mladá ninja z Naruta) a jdu do mojí oblíbené místnosti, Animeworld. Mám tu několik přátel, se kterými si píšu téměř denně a každý den přijde někdo nový, kdo se chce o anime dozvědět něco nového. Občas se objeví i nějaké urážky typu, že anime je pro děti a, že bychom se tedy měli vrátit do plenek, nebo jak jsme trapní když čučíme na japonský animáky...ale nikoho to nijak netrápí. Nehledě na to, že jsem stálým správcem a v pravidlech místnosti je jasně napsáno, že se nemá urážet, takže skoro každý kdo tam vleze s tímto na jazyku, respektive na klávesnici...tak je okamžitě KICK. A vida, zrovna mi napsal můj kámoš, blázen do Naruta Mirek, s nickem Nuk-Ekusas.
Nuk-Ekusas:Ahojky, Kuri, jak ses měla?
o_oYuukura-_-:Čauky, no popravdě nic moc, zase mě ve škole seřvali, že se nepřezouvám.
Nuk-Ekusas:No jo, sundat ty tvoje škrpály není lehký viď:D
o_oYuukura-_-:Což o to lehký to je, ale nechce se mi. Připadám si pak hrozně malá:(
Nuk-Ekusas:Tak si kup nějaký bačkory na platformě:D
o_oYuukura-_-:Dobrej nápad, arigato, zkusim to:D
Nějakou dobu ještě řešíme s Nukym školu, pak se přesuneme k tématu nový díly Vampire Knight a já se v šest omluvím, že musím jít neodkladně koukat na Animax. Výhoda satelitu... V osm přijde z práce máma, naservíruju jí večeři, kterou jsem za pomoci své starší sestry udělala během reprízy Yu Yu Hakusho, nehledě na to, že ji mám celou na DVD, a pak jdu zpátky do pokoje, v rychlosti udělat úkoly, kouknu na něco do školy, pak si vezmu do postele notebook, pustím si Van Helsing a někdy u konce usnu.

Ráno mě jako vždy vzbudí můj budík, na kterém mám nastavenou úvodní písničku z Vampire Knight. Vylezu z postele a jdu do koupelny, kde si rozčešu svoje růžovo modré vlasy, nasadím si umělou modrou ofinu, vyčistím si zuby a jdu do šatny abych si našla něco na sebe. Jelikož je začátek září a já se celé léto poctivě vyhýbala slunci, mám nádherně bílou pokožku, vezmu si teda černé minikraťásky, na nohy natáhnu černé podkolenky, na vrchní část těla si natáhnu černou košili s krátkým rukávem, ke které si uvážu růžovou kravatu a na nohy nazuju svoje oblíbené boty na vysoké platformě. Jako obvykle si udělám silné černé linky a černé stíny, tvář si ještě popráším nejsvětlejším pudrem jaký jsem sehnala a jdu do kuchyně, kde si vezmu dvoustovku co mi tam nechala mamka na svačinu a jdu na autobus, který mě hodí na náš gympl.
„Ahoj.“ Pozdravím Agátu, když vlezu do šatny. Zrovna se zouvá.
„Nazdárek.“ Odpoví mi a už letí do třídy. No jo, zase jdu o pár minut pozdějc, stává se. Ani se nezouvám a svižným krokem kráčím ke schodům, následně do druhého patra a do třídy, kde máme právě angličtinu. Vletím do třídy jako velká voda a zarazím se hned za dveřma, protože před tabulí právě stojí Sasuke...teda eh...kluk co se mu tak výrazně podobá až to hezký není.
„Andrea, where were you? You're late, again. It's third time in this week. And it's Thursday.“ Spustí na mě naše profesorka svojí šílenou výslovností. No jo, přeučená ruštinářka.
„Hello missis Vondráková. I'm sorry, but the fucking bus was late. Not me.“ Zazubím se na ní a jdu si sednout na svoje místo v zadní lavici.
„Andreo, jak se to vyjadřuješ?“ Zhrozí se nad mým fucking.
„Anglicky paní profesorko, máme přece angličtinu.“ Setřu jí a už ze svojí černé kožené tašky ve tvaru rakve tahám učebnici totálně počmáranou manga obrázky.
„No, to sice ano, ale mohla by ses vyjadřovat slušně, alespoň když máme hosta.“ Kouknu na kluka, který stojí za ní a je vidět jak mu cukají koutky.
„Osobně si myslím, že host už pár takových slov slyšel a to ne v cizím jazyce. Nevypadá, že by byl z dob kdy lidi nevěděli jak nadávat, ani nevypadá, že by byl vychován tak aby dodržoval desatero. Nic ve zlym,“ kouknu na něj, „vypadá prostě jako normální teenager jako jsme mi všichni a všichni klejeme a česky paní profesorko.“ Vorvanice už mi nic neřekne a radši se dál věnuje Sasukemu.
„Kde jsem skončila, než nás slečna Vaňková přerušila?“ Rozhlédne se po třídě, mě ale okázale přehlíží.
„U pátého tématického okruhu.“ Napoví jí někdo z předních brázd.
„Ach, ano. Takže pátý tématický okruh se týká detailů v rodině, jako jsou datumy narození, svateb, co koho baví, jak kdo vypadá, pak následuje mé rodné město, politika v České republice, politika v jiných státech a tak dále. Je to napsané v prospektu.“ Podává mu přeloženou brožurku. Ach bože, už zase otravuje s maturitou. Vždyť jsme na začátku třeťáku.
„Děkuji paní profesorko.“ Poděkují jí kluk nádherným sametovým hlasem. Teprve teď jsem schopná si ho prohlédnout lépe. Má černé vlasy, vzadu natužené, vepředu splývající do obličeje, přesně jako Sasuke, velice špičatý obličej, temně hnědé oči, ve kterých se utopíte, když na vás pohlédnou (ne, že by se mi to doteď stalo), štíhlou postavu a aspoň 180cm. Na sobě má černé užší kalhoty, černou košili s několik knoflíky rozeplými, přes to červené sako a na nohách kožené boty do špičky. Jeho krk zdobí stříbrný řetízek a na prostředníčku levé ruky má masivní stříbrný prsten. Vypadá jako dokonalý gentleman. Když se na mě podívá, přímo do očí, rychle sklopím hlavu a začnu si na angličtinu čmárat další obrázek Kuramy.
„No, jediné volné místo je vedle slečny Vaňkové, tak se posaď k ní. A Radek nám zatím půjde říct svůj domácí úkol.“ Slyším ještě Vorvanici a pak už jen cítím vedle sebe pohyb, odsunutí židle a vedle mého obličeje dopadne černá luxusní taška přes rameno. Bojím se na něj jen podívat. Nejspíš by mě těma očima uhranul. Ale bože, co blázním, není to přece žádný maniak, ani upír, ani nic podobného, jen je nepopsatelně krásný a vypadá jako upír.
„Můžu si to půjčit a kouknout se co berete?“ Ukazuje na můj sešit dlouhým prstem s krásně upraveným rovným nehtem. Já bych si svoje nehty ohlodala až do masa, kdyby mě máma nedotáhla na manikúru a nenechala mi udělat gelové z toho nejtvrdšího gelu co vůbec existuje. Normální jsem si okousala během dvou dnů, tyhle prostě neukousnu. To si spíš vylomím zuby. I když se o to snažím téměř pořád, tak to prostě nejde.
„Ehm, jo jasně.“ Těkám očima z jeho obličeje ke třídě a posunuju k němu sešit.
„Díky. Mimochodem jsem Sebastian. Sebastian Wolfgang.“ Natáhne ke mně svou štíhlou, světlou ruku. Stisknu mu ji a vůbec není tak studená jak jsem čekala, že bude. Naopak je krásně teplá a hřeje.
„Um...Rebeka Vaňková.“ Představím se mu i já a radši se dívám do svého sešitu.
„Můžu ti ten sešit vrátit až zítra? Popravdě nejsem v angličtině nijak extra dobrý a nechci něco promeškat. Bohužel jsem nastoupil až teď, když se učí. Měl jsem...nějaké zdravotní potíže.“ Osvětlí mi situaci.
„Jo, klidně. A...no...když bys potřeboval pomoct...mě angličtina celkem jde, tak ti klidně pomůžu. Neber to jako, že bych ti chtěla lést do zadku nebo tak, prostě jen, vím jaké to je být nový. Já jsem sem přišla vloni a byla jsem ráda, že mi někteří pomohli, takže kdyby cokoliv, tak stačí říct.“ Usměju se na něj povzbudivě a odhodlám se mu podívat do očí. Můj pohled opětuje a jeho rty se sotva pohnou, když mi odpovídá „arigato“. Chvíli mi nedochází co právě řekl, nakonec mi sepne, ale radši se jen usměju, než abych začla šílet, že mluví japonsky. Dobře, jedno slovo není mluvit japonsky, ale stačí to.
Zbytek hodiny prosedíme mlčky, já si čmárám do učebnice a Sebastian studuje můj sešit.
O přestávce mu půjčím svůj rozvrh hodin s motivem Vampire Knight a všimnu si, že když mu ho podávám tak se jen ušklíbne. Po angličtině máme češtinu, matiku, zeměpis, dějepis, výtvarku, odpolední pauza, kdy si dojdeme na oběd, Seba představím naší bandě lidí, mezi kterou svou vyzáží vynikám a pak mu v rychlosti na mapě v hlavní chodbě ukážu třídy kam chodíme, a musíme letět na chemii, ve které exceluje Sebastian, zatímco já sotva prolízám. Letos to bude asi ještě horší, naštěstí z ní nematuruju, takže mi stačí čtyřka s odřenýma ušima a budu spokojená.
„Posledních deset minut, pak mi odevzdáte protokoly.“ Hlásí profesor Kalina v půlce druhé vyučovací hodiny. Kouknu se zoufale na svůj papír, na kterém je kromě podpisu jedna obrovská černá skvrna, jak všechno rovnou škrtám a jedno jediné slovo, DERIVÁT. Položím si hlavu do dlaní a zírám na papír. Nemám šanci dojít ke správným odpovědím, když ani netuším čím neutralizuju Kyselinu sirovodíkovou. Najednou mi papír pod rukama zmizí a než si stihnu uvědomit co se stalo už mi pod rukama přistane s očíslovanýma odpověďma a z dvaceti jich je patnáct napsáno úhledným písmem, dost podobným tomu mému. Kouknu se na Sebastiana, který sedí vedle mě a dívá se přímo před sebe, nedává na sobě znát, že by se před pár vteřinami pohnul. Těkám očima z něj na papír a zpátky, odevzdám papír Kamile, která je sbírá a stále se dívám na Sebastiana a snažím se pochopit proč to udělal a jak to stihl tak rychle. Pak zazvoní, Sebastian vystřelí ze třídy jako blesk a už ho nevidím. Já svižným krokem projdu do šatny, ale ani tam není, popadnu tedy svoje černé sako, které si hodím přes tašku a jdu na autobus. Před školou akorát zahlédnu mladou krásnou dívku, sedící v černém BMW se slunečními brýlemi na očích a Sebastiana jak nasedá vedle ní na sedadlo spolujezdce. Ani nestihnu mrknout a jsou pryč. To jsem z toho blázen...
„Ahoj tati.“ Pozdravím mezi dveřmi.
„Ahoj Beky, jak bylo ve škole?“ Klasika...a celý včerejšek se opakuje, až na to, že s Nukym neřešíme přezouvání, ale Sebastiana.

„Ahoj Rebeko.“ Slyším vedle svého ucha sametový hlas, na který jsem celý včerejšek nemohla zapomenout. Ani koukání na Nosferatu mi nepomohlo a to je to prvotřídní krvák.
„Ahoj Sebastiane.“ Pozdravím ho a taky a sundám nohy ze stolu, kam jsem si je před chvíli hodila a začetla se do komixu o upírech. Nejsem zvyklá sedět s někým. Od páté třídy na základce sedím sama, protože chci a vyhovuje mi to.
„Klidně sis tam ty nohy mohla nechat. Nijak mi nevadí.“ Usměje se Seb a sedne si na svojí židli.
„No, není to moc etický. A za chvíli stejně zvoní.“ Usměju se, zavřu knihu Upíří polibky, druhý díl, už notně ohmataný, a radši se soustředím na dveře a čekám kdy ta šílená učitelka přijde.
Milostivě nakráčí deset minut po zvonění, stihnu mezitím nakreslit čtyři postavičky Hieie, Sakury, Haku a Zera, než konečně přijde.
„Jo, tady máš ten sešit. Moc děkuju, zajímavě jsem si početl.“ Usměje se na mě Sebastian, když mi podává můj sešit z angličtiny. No jo, kromě toho, že jsou v něm zápisky je v něm taky plno anime postaviček a plno japonských vět, ve smyslu, že Sasuke je krásnej, Naruto je pako, Sakura má bezva vlasy, Kurama je až moc zženštilej atd. Musím se procvičovat v japonštině, a kdy jindy je na to lepší čas než o angličtině.
„Jo, nemáš za co. A já ti děkuju za tu chemii včera.“ Odpovím mu stejně potichu jako on. Možná trochu hlasitějc, nejsem holt nejtišší člověk na světě.
„Co máš na mysli?“ Zazubí se Seb a věnuje se hodině. Já na něj chvíli zírám, pak usoudím, že mě včera asi trochu dezorientovala makovka z oběda a měla jsem halucinaci a dál se k tomu nevracím.
Celý den proběhne až podezřele poklidně. Poslední dvouhodinovka, což je biologie uběhne jako voda, Sebastian mi trochu pomůže s pitváním žáby. Upřímně mám zvířata radši živý než s vyhřezlejma střevama, ale už vloni jsem se tomu vyhla a předloni taky a profesor mi řekl, že jestli letos taky zdrhnu před svojí studentskou povinností rozkuchat žábu, tak mě nechá propadnout, tudíš jsem se zelenější než ta žába hrabala v jejích střevech a snažila se ovládat svůj žaludek. Sebastian si toho naštěstí všiml a dodělal práci za mě.
„Taky mi nedělá dobře pohled na mrtvou žábu, ale musíš se zakousnout a přežít to. Je to jen jednou za rok.“ Usměje se na mě povzbudivě, když zbytky žáby donese profesorovi na stůl spolu s našimi protokoly.
„No, radši kdyby to po nás chtěli jednou za život.“ Vydechnu, když vypiju sklenici vody, kterou mi Seb podstrčil.
„Díky. Jsi můj zachránce v černé zbroji.“ Usměju se na něj a Sebovi zamrzne úsměv na tváři.
„To neřikej, nejsem žádnej hrdina. Prostě jen dokážu rozpitvat žábu a zachránit holku před omdlením.“ Dopoví a zase roztáhne rty v širokém úsměvu.
„Když myslíš.“ Ušklíbnu se, hned poté zazvoní a Sebastian, opět bez jakéhokoliv slůvka rozloučení vystřelí ze třídy, před školou akorát vidím vzdalující se BMW.
Doma se snažím vymyslet nějakou lest jak zjistit, kdo je ta kráska co sedává za volantem. Jasně viděla jsem jí jen jednou, ale v tom autě vypadala jakoby jí prostě patřilo. Ne líp, jakoby se už v tom autě narodila. Prostě to auto a ona byli jedno tělo, jedna duše. Nuky mi pomáhá na něco přijít, ale bezvýsledně. Nakonec teda uznám, že bude nejlepší, když počkám, jestli to ze Sebastiana vyleze samo, nebo to prostě nechám být. Ještě, že je zítra víkend. Mám soukromé hodiny japonštiny v centru a pak musím na nákupy. Potřebuju se odreagovat. Ještě, že do Prahy je to jen pár kilometrů. Bydlím s rodiči v Mladé Boleslavi, navíc máma je u českých drah a můj otec je podnikatel a pracuje z domova, maximálně tu a tam skočí za někým osobně, takže není problém ani s dopravou, ani s financemi. Jakožto mladší ze sester, navíc nevydělávající si sama, jsem rozmazlována jak nejvíc to jde. Miriam-moje sestra-je už šestadvacet, ještě pořád bydlí u nás, ale snaží se si sehnat něco svého, ale v Boleslavi jsou byty dost drahé, i na nás, a když už se seženě něco přijatelného tak to je většinou v děsném stavu a moje sestřička by nejradši rovnou nějaký luxusně zařízený palác.
„Dobrou noc.“ Rozloučím se s rodiči a jdu spát. Je sice teprve deset, ale jsem psychicky vyčerpaná natolik, že nemám ani chuť si pustit jakýkoliv film, nebo si číst.

Měla jsem celý víkend na přemýšlení, ale nenapadlo mě nic moc inteligentního. Snad jen, že bych mohla nadhodit, že jeho sestra, přítelkyně, sestřenice...prostě vyjmenovat několik možností co je ta holka zač, má krásný auto a uvidíme k jakému vztahu k ní se přizná.
Bohužel jsem k tomu v pondělí nedostala příležitost. Nepřišel do školy, ani v úterý, ani ve středu. Neukázal se celý týden. Bylo mi to divné, nevypadal nemocný, na druhou stranu ho mohlo nachlazení přepadnout třeba v sobotu ráno. Sama to znám moc dobře, v pátek jsem ještě v pohodě a v sobotu večer bych radši ležela v hrobě.
Prostor k mluvení jsem dostala až další pondělí. Sebastian si sedl vedle mě na anglině, kterou máme čtyřikrát týdně hned první hodinu. Bez jakéhokoli slova si přitáhl můj sešit a začal si opisovat slovíčka, která jsem si zapsala (bylo jich jen pár) a zápisy z hodin. Ani mě nepozdravil, ani se na mě nepodíval. Další hodinu se vše opakovalo, jediné, z čeho dal najevo, že vnímá mou přítomnost, bylo, že se mi před obědem hluboce podíval do očí a já málem vykřikla z toho, kolik emocí jsem v jeho očích viděla. Vášeň, láska, chtíč, nenávist, zloba, odpor... Nevím jestli všechny emoce byly směřovány na mě, ale několik z nich určitě. A nedokážu určit jestli ty kladné, nebo záporné. Ovšem je sporné které jsou pro koho kladné a které záporné...
Tohle se opakovalo několik týdnů. Žádná slova, kromě „ahoj“ při příchodu a „měj se“ při odchodu a několik dlouhých emocíplných pohledů, které se časem změnily z jednodenních na několikadenní.
Jednoho lednového rána jsem to nevydržela a o přestávce mezi češtinou a matikou se na Sebastiana obořila.
„Hele, co máš za problém?“ Říct, že vypadal šokovaně je slabé.
„Problém? Já nemám žádnej problém, proč si to myslíš?“ Odpověděl bez jakékoli známky překvapení, prostě to jen konstatoval.
„Díváš se na mě, jakobys mě nejradši políbil a zabil zároveň.“ Řekla jsem nahlas své myšlenky, ale dalo mi to dost práce.
„No...možná právě to chci udělat.“ Odpověděl, opět bez emocí.
„Co?“ Na víc jsem se nezmohla, protože zazvonilo.
„Cos tím chtěl říct?“
„Už je hodina.“ Upozornil mě, ale já z něj nezpouštěla oči, zatímco on se zaměřil na tabuli.
„Počkej, ne, řekni mi cos tím chtěl říct?“ Ale než jsem se dočkala odpovědi nakráčel už do třídy profesor a já musela zmlknout.
„Tohle mi vysvětlíš.“ Zasyčela jsem v půlce hodiny a odpovědi se mi dostalo až těsně před koncem dne: „S tím nepočítej“ zaznělo ze Sebastianových úst a jakmile začal zvonit zvonek...zmizel.

Několik dnů jsem si lámala hlavu co s ním mám dělat. Bylo mi jasné, že má nějaké tajemství, které nechce, abych věděla. A právě proto jsem ho chtěla znát. Sebastian od našeho posledního „rozhovoru“ nedělal ve škole prakticky nic jiného, než, že seděl vedle mě v lavici a psal cosi do tlustého sešitu. Nesnažila jsem se číst co, repsektuju soukromý druhých, ale stačilo by mi pár vteřin jeho nepozornosti abych nahlédla, co to vůbec je za sešit. Jestli deník...nebo nějaké básně, nebo...prostě cokoliv jiného. Jediné, čeho jsem si všimla bylo mé jméno. Neustále se objevovalo Yuukura. Nechápu kde sehnal mou přezdívku na net, ale psali ji často a všude.
Na začátku února se najednou všechno změnilo. Jako jindy jsem seděla v učebně, nohy na stole, a očima projížděla slova napsaná na dvěstě padesáté sedmé stránce sedmého dílu Nekroskopu. Upíři a jejich krvelačnost mě celou dobu urdžovalo nad vodou, kdykoli jsem začla myslet na Sebastiana, pustila jsem si Královnu prokletých, nebo Naruta a přemýšlela radši nad Sasukem. Je kreslený, tudíž nehrozilo, že by mi způsobil v hlavě takový zmatek, jako jeho lidský dvojník.
„Ahoj, co čteš?“ Ozvalo se zpoza mého prvního vydání sedmého dílu této dvanáctidílné série.
„Nekroskop, ehm, ty zase mluvíš?“ Nemohla jsem si odpustit poznámku, když jsem se vynadívala na jeho temné oči.
„Nemusím jestli nechceš.“ Pokrčil Seb rameny a sedl si na své místo, když jsem spustila nohy ze stolu.
„Chci.“ Vyhrkla jsem, možná až příliš chtivě. Seb se tomu zasmál a vytáhl zase svůj objemný sešit.
„Dneska po škole nejedu hned domů. Máma má nějaké jednání v práci, tak...co kdybys nešla na oběd a já bych tě pozval po škole do...ehm, čínské restaurace? Japonská tu asi není.“ Říct, že jsem byla překvapná je slabé slovo, jak na pozvání, tak na to koho označil za svou matku, pokud se nemýlím.
„Japonská tu je, ale je dobře ukrytá. A to je tvoje máma? Ta krasavice v černym BMW?“
„Jo, ale je to na dlouho. Japonská tu je? No...jestli chceš tam. Já osobně mám radši čínu.“
„No tak půjdeme do číny. Stačí, žes začal mluvit, nutit tě chodit někam, kam nechceš by bylo asi moc.“ Sebastian to přešel lehkým úsměvem a radši se věnoval proferovi, který nakráčel do třídy.
Po škole, jen co jsem vyšla ze šatny, mě odchytil Seb a šli jsme na oběd.
„Podáš mi prosím sůl?“ Požádala jsem ho při jídle a když mi podával slánku, naše ruce se dotkly, tentokrát byl jeho dotek ledový, ne tak hřejivě teplý, jako když jsme se dotkly posledně. Ale nebyl to chlad, který máte z toho, že je vám zima. Ucukla jsem svou rukou a Sebastian si toho všiml. Bojácně se stáhl a radši se díval jinam. Zbytek dne se na mě snažil dívat co nejmíň. Naše hlavní téma jsem byla já. Vyptával se na mou rodinu, přátele, dětství, co mě baví, co mě nebaví, ale nejvíc se mě vyptával na animáky, nedokázal pochopit, proč je tolik miluju a stejně tak upíry. O mé lásce k upírům jsme mluvili hodně dlouho. Když jsem se ho zeptala jaký k nim má vztah on, odpověděl jednoduše: „nenávidím je, jak anime, tak upíry“ ale víc to rozvíjet nechtěl.
Rozloučili jsme se v půl sedmé večer, když mě dovedl před náš dům.
„Tak ahoj. Uvidíme se zítra.“ Usmál se takovým svým typickým úsměvem a přejel mi štíhlým světlím prstem po tváři, stále byl ledový.
Doma jsem si dala horkou sprchu a, ač si deník rozhodně nepíšu, vytáhla jsem starý sešit a zapsala si tam všechno co se dneska stalo a to, jaký z toho mám zmatek v hlavě.

V půlce února Sebastian zase chyběl. Celý týden, nevěděla jsem o něm nic, neměla jsem na něj za celou dobu ani mail, ani ICQ, nebo číslo na mobil. Ve škole ho prý omluvila jeho matka, že má chřipku. Ale mě to přišlo podezřelé, jednou mi říkal, že nebývá nemocný. Posledně marodil prý před několika lety. Nezmínil se o své zářijové absenci. Už jen to mi přišlo podezřelé.
Obejvil se až další pondělí. Jen se na mě usmál a šel si sednout do své lavice. Musela jsem něco zkusit a potvrdit svou teorii. Jeho košile s dlouhými rukávy tomu moc nepomáhala, ale i tak se mi povedlo se ho dotknout. Ruku měl teplou, spíš horkou, až jsem ucukla. Několik dní jsem testovala jeho kůži, postupně chladla a po dvou měsících byl na dotek tak studený, že jsem si v první chvíli pomyslela, že je mrtvý.
Byl duben. Sepsala jsem si vše co jsem o Sebastianovi zatím věděla. O angličtině, při tématu moje rodina jsem se dozvěděla, že je mu osmnáct let, byl adoptován v deseti bezdětnou rodinou. Jeho otec pracuje dlouho do noci, proto je málokdy k zastižení a jeho matka je v domácnosti. Když jsem o přestávce nadhodila, že ta ženská co ho vyzvedává nevypadá na jeho matku řekl mi, že jeho máma investuje hodně do plastické chirurgie a nevypadá na svůj věk, který má být třicet osm let. Jeho otce jsem nikdy neviděla, ani na fotce.
„Sebastiane? Mohl bys prosím zítra po škole na slovíčko? Můžem si zajít někam na jídlo. Platím.“ Nadhodila jsem jednoho dne o obědové pauze. Sebastian se na mě podíval a pak si povzdechl.
„Když chceš. Ale být tebou bych se na to vykašlal. Jen rok a nemusíme se vidět, nechci ti ničit život.“
„O čem to mluvíš?“ Nechápala jsem, ale přišlo mi, že ví o čem chci mluvit.
„Rozmysli si, jestli to opravdu chceš vědět.“ Jen jsem kývla hlavou, Sebastian pokrčil rameny a odešel do budovy. Dojedla jsem svačinu a šla za ním. Zbytek dne proběhl v pohodě.

Následujího rána jsem byla nervóznější než jindy. Oblečení jsem si vybírala s dvakrát větší opatrností. Bude to po několika měsících kdy budu se Sebastianem sama. Zvolila jsem černé síťované silonky, černou minisukni, černé tílko s motivem kapely The Birthday Massarce a nalíčila se spíš jemnějc. Ve škole jsem počítala vteřiny do zvonění a nakonec jsem se dočkala. Odzvonila poslední ze dvou hodin chemie, kdy jsem si opět nevěděla rady, naštěstí mi Seb stále pomáhal vyplňovat protokoly. V šatně jsem si vzala svou černou bundu a Sebastian už na mě čekal ve dveřích šatny.
„Tak jdeme?“ Povzdechl si a nabídl mi rámě. Zavěsila jsem se do něj a vyrazili jsme do centra. Aniž bych si uvědomovala kam jdeme jsme mířili skrz město a já poznala cíl naší cesty až u brány. Hřbitov.
„Proč právě sem?“ Podívala jsem se na Seba nechápavě.
„Přemýšlelas o tom.“ Řekl bez známky pochybností.
„Nepřemýšlela?“ Zapírám, neuvědomuju si, že bych uvažovala o možnosti jít s ním na hřbitov.
„Neuvědomuješ si to, ale v tvé mysli se objevil hřbitov. A přijde mi to celkem příhodné.“ Mluvil zatímco mě kormidloval k jedné lavičce. Posadila jsem se, ale on zůstal stát a zíral na náhrobky v dály.
„Tak spusť. I když vím na co se chceš ptát. Slibuju, že ti na všechno odpovím. Na něco možná ne přímo.“ Pečlivě jsem si v hlavě probrala svoje otázky a začla vyjmenováváním divných věcí.
„No, takže všimla jsem si na tobě dost zvláštních věcí.“
„Například?“
„Tvoje kůže. Potom co jsi byl nemocný a mimochodem ta nemoc mi přijde dost podezřelá, tvoje kůže byla jako horký vosk, s postupem času se ochlazovala a když se tě dotknu teď určitě bude ledová.“ Dořekla jsem, Sebastian se ke mně sklonil a ukazováčkem přejel po linii mé lícní kosti. Nemýlila jsem se. Byl ledový.
„A dál?“
„Dál? Máš hrozně světlou pleť. Ani já nemám tak bílou pokožku a to nelezu na slunce.“
„Chudokrevnost...budiž, ta to není. Dál?“
„Tvoje rodina. Tvého otce nikdy nikdo neviděl, nikdy jsi nikomu neukázal ani jeho fotku a tvoje matka...Vypadá nejvíc na dvacet a co se týče plastické chirurgie, to se mi zdá dost divné. Nevypadá jako někdo kdo se vyžívá v tom ležet na operačním sálu pod kudlou. A tvůj věk? Taky něco nesedí. Občas mluvíš v hádankách, proč bys mi měl ničit život? A jak jsi mohl být na koncertě Stevieho Wondera, když v Čechách koncertoval když nám bylo sotva pět? Kolik je ti vlastně let?“ Dívám se na něj a snažím se v jeho pohledu vyčíst nějakou emoci, ale zírá naprosto klidně před sebe.
„Kolem padesátky.“ Odpoví prostě a já otevřu ústa údivem.
„Co? Jak? Proč? Sakra, vysvětli mi o co tu jde.“ Sebastian se na mě podívá a sedne si přede mně na zem. Vezme mou ruku do svých ledových dlaní a podívá se mi hluboko do očí.
„Nejsem člověk Rebeko, nejsem ani zvíře, jsem něco mezi tím. Narodil jsem se v roce 1957, když mi bylo třináct, moji rodiče zemřeli, našel mě Antoan a jeho družka Sophie. Nechtěli mě nechat jako sirotka, takže mě proměnili v to co jsou oni. Pro všechny účely jsou to moji rodiče.“
„To ale stále ještě nevysvětluje co jsi zač. Jen kolik je ti let.“
„Neptala ses.“
„Tak teď se ptám. Co jsi zač?“
„Jsem to co ty tolik miluješ a já nenávidím. Jsem upír. Tedy poloupír.“ Zůstala jsem sedět v němém úžasu a málem se sesypala.
„To...neni možné, chci říct, že miluju upíry, věřím v upíry, ale nikdy by mě nenapadlo, že se s někým takovým setkám, to je prostě...blbost.“ Sebastian se ke mně sklonil, v tom okamžiku jsem si všimla, že jeho hnědé oči zrudly, a když se usmál, jeho zuby byli špičaté a už od pohledu ostré jako břitvy. Jednou rukou vytáhl rukáv mé bundy a svým nehtem mi přejel po kůži, za jeho nehtem se objevovala červená čára čerstvé krve.
„Stačí ti to jako důkaz?“
„No, ale, jakto, že mi nechceš vypít krev? Nebo skuteční upíři krev nepijí?“
„To je to co nenávidím. Pijeme krev, lidskou krev potřebujeme k přežití a když pijeme...zabíjíme. Naše kousnutí je jedovaté a pokud člověka nevysaješ úplně, tak se promění v upíra, nebo zemře. A nemá cenu plýtvat jídlem. Bez lidské krve bychom umřeli, naštěstí se nemusíme krmit extra často. Stačí nám jednou za čtvrt roku, proto moje absence. Mám to vypočítané, že dvakrát do roka chybím týden kvůli krmení. Lovíme tak, že si vyhlídneme oběť, většinou si vybíráme nemocné lidi, nebo feťáky na pokraji smrti. Jejich krev je pro nás jako každá jiná, ale stejně vraždíme. Vyhlídneš si oběť, tři dny ji sleduješ ve dne v noci a pak zasáhneš. Další tři dny trvá, než jejich krev strávíme. Připadáme si jako opilý a přijít v tu dobu do kontaktu s člověkem, tak by nepřežil. Naše normální teplota po krmení je kolem čtyřiceti stupňů a postupně klesá až k třiceti. Proto jsem po krmení horký a teď ledový. Můj čas přijde za měsíc, zase se budu muset stát na týden zvířetem a nechat se vést instinkty.“ Udělal pauzu a podíval se do země. Nemohla jsem mluvit, byla jsem v šoku. Podíval se mi do očí a posměšně si odfrkl.
„Teď už si o mně nemyslíš, že jsem sladce tajemný a nepřístupný co. Už víš do koho ses zakoukala, jsem nestvůra, vrah. Sophie a Antoan mi nic neřekli, prostě ze mě udělali upíra a hotovo. Stokrát radši bych byl mrtvý, ale zabít upíra není tak lehké.“ V jeho očích se objevili slzy. Zvedla jsem se a šla si sednout k němu. Chvíli jsem přemýšlela co bych měla udělat. Nakonec jsem ho jen chytla za ruku.
„Nemyslim si, že jsi nestvůra. Je to tvoje přirozenost vraždit a zabíjíš lidi, kteří by stejně zemřeli. Za týden, za dva.“
„Nebo taky za rok, za dva. Mohl by ještě něco zažít, promluvit si s někým než umřou, ale nedáváme jim k tomu možnost. Nenávidím se, ale bojím se smrti a nechci zemřít, proto radši vraždím. Jsem slaboch...“ Sebastian si položil hlavu do dlaní a skutečně se rozplakal.
„Nejsi slaboch. Je to prostě přirozený pud sebezáchovy. Chceš žíct svůj vlastní život a nemyslím si, že bys dělal něco špatně.“ Skutečně jsem si to nemyslela. Sebastian se na chvíli zamračil a pak kývl.
„Máš pravdu. Nemyslíš.“ Tentokrát jsem se zamračila já.
„Co prosím?“
„Promiň, nemůžu to ovládat, ale slyším tvoje myšlenky. Vlastně dokážu slyšet myšlenky všech, ale ty umím zastavit. Tebe ne. Kdykoli jsem v tvé blízkosti slyším co si myslíš. I když bych někdy nechtěl. Když jsem s tebou nemluvil neříkalas mi v duchu zrovna hezky.“ Usmál se a stiskl mi ruku. Myslím, že mi umrzne. Jen co jsem na to ale pomyslela, Seb mě pustil, ale já ho chytla znovu.
„Myslela jsem jen, že mi umrzne, ne, že tě chci pustit.“
„Právě a to je špatně. Tvoje správná reakce by měla být, že zaječíš, že jsem magor co si hraje na upíra, že jsem vraždící stvůra...cokoliv, jen ne to, že mě chceš obejmout.“
„Mohl sis všimnout, že nejsem jako jiné holky. Já mám upíry ráda a tebe asi ze všech nejvíc. I z těch smyšlených i z živých, ne že bych znala i jiné, ale určitě neexistuje nikdo koho bych měla radši.“
„Hm, ale já nechci abys mě měla ráda.“
„Proč ne?“
„Jsem upír, ty jsi člověk. Můžu ti ublížit.“ Tvářil se tak strašně smutně, že se mi z toho až svíralo srdce.
„Jak? Vždyť až na to, že piješ lidskou krev jsi jako my ostatní.“ Seb se jen zasmál, vzal ze země kámen, sevřel dlaň a rozdrolil ho na prach. Pak vstal, já taky, ale než jsem se narovnala byl pryč a mával na mě z druhého konce hřbitova. Ani jsem nemrkla a byl zpátky. Pak se usmál, vyskočil a najednou byl na vršku stromu vedle kterého jsme byli. Slezl dolů a postavil se vedle mě.
„Umím se ovládat, ale tohle umím a co se mě týče, jsem výbušnej, stačí abys mě naštvala a z tvého těla můžu udělat lečo. Nechci ti nijak ublížit, mám tě bohužel radši než bych měl mít.“ Opět mi přejel ukazováčkem po čelisti a usmál se na mě. I teď měl zuby špičaté a ostré jako břitvy. Jakto, že jsem si toho předtím nevšimla?
„Nevšimla sis, protože jsem nechtěl aby sis všimla.“ Odpověděl na mou otázku, kterou jsem nevyslovila.
„Dík za objasnění. Pověz mi o sobě víc prosím. Jestli ses narodil v roce 1956 tak je ti 53 nebo 13 nebo 18? Kolik? Jak se to vůbec počítá? A jakto, že když se proměnili ve třinácti, tak vypadáš takhle? Copak upíři nejsou nesmrtelní?“
„Upíři ano, ale ne poloupíři. Já a Sophie jsme poloupíři. Můžeme vycházet na světlo a stárneme. Desetkrát pomaleji než lidé, ale stárneme. Každý je napřed poloupírem a může si vybrat jestli tak bude poloupírem a po dejme tomu sedmi stech let zemře, nebo se stane úplným upírem a bude žít věčně. Každé z toho má svá pro a proti. Například když jsi upír, můžeš vidět do budoucnosti, číst myšlenky na velké vzdálenosti, zhypnotizovat svojí oběť a dělat z jiných lidí upíry. Ale musíš se krmit dvakrát častěji, nesmíš vyjít na slunce a podobně. Ne, že by nás světlo zabíjelo, ale necítíme se na něm příjemně a kromě toho, naše kůže na světle velice rychle tmavne. Kdyby můj otec vylezl na světlo, tak za pět minut vypadá jako černoch. A to by bylo mírně řečeno podezřelé. No a jako další nemusíš jíst lidské jídlo a prakticky nepotřebuješ spát. Většina upírů přes den spí, protože nemají ci jiného na práci, ale nepotřebují to. No a jako poloupír můžeš chodit na světlo jak se ti zachce, spíš většinou v noci, stárneš, můžeš si užívat všechny skvělé věci života, ale jediná schopnost co máš je, že čteš myšlenky lidem kolem sebe. Co se mě týče, tak mi stačí tohle. Nechci se proměnit v úplného upíra. Sophie čeká na správný okamžik. Byla proměněna krátce po desátých narozeninách. Proměnil ji jeden bláznivý upír, pak ho zabili a Soph vychovali nějakcí upíři na severu, tuším, že ve Švédsku. Tam jí taky našel Antoan, je původem z Čech, odstěhovali se sem a tady našli mě. Sophie je upírkou už víc než sto let, když si to přepočítáš, tak je jí nějakých dvaadvacet let. Prý bychom se k sobě hodili jako partneři víc než Antoan a ona, ale nikdy jsem k ní necítil nic jiného než lásku jako k matce...“ Sedíme na hřbitově až do nočních hodin. Doma bude céres, ale nijak mi to nevadí. Sebastian za so stojí. V půl jedenácté mi zazvoní mobil. Táta, kde se courám. Řeknu mu, že tam hned jsem a Sebastian se usměje.
„Chceš tam hodit?“ Koukám na něj vyděšně a on se rozesměje.
„Nemyslel jsem doslova, i když i to bych určitě dokázal, ale nejspíš ne úplně přesně, takže jinak. Vyskoč si mi na záda a já tě donesu domů během pár vteřin.“ Udělám co mi radí, pevně se ho chytím a během chvíle už se řítíme městem příšernou rychlostí.
„To te nevidí?“ Zakřičím mu do ucha, nevím jestli mě slyší.
„Ne a nemusíš tak řvát.“ Odpoví mi klidně svým běžným hlasem. Pro jistotu zmlknu a u našeho domu slezu z jeho zad.
„Děkuju za hezkej večer.“ Usmívám se na odchodu, ale jeho ledová ruka mi sevře zápěstí jako kleště.
„Já děkuju tobě. Jsem rád, že jsem ti to mohl povědět. Věděl jsem, že se to přijmeš dobře. Děkuju, že existuješ.“ Seb se ke mně naklání jakoby mě chtěl políbit, v očekávání zamrkám, a modlím se aby už mezeru mezi námi prolomil, ale náhle se odtáhne.
„Promiň, nemůžu. Bojím se o tebe. Kdybys na to nemyslela, tak bych tě políbil. Omlouvám se, že jsem v tobě vzbudil naději. Měj se, ahoj.“ A v tu ránu je pryč.
„Do prdele.“ Zakleju, otočím se a jdu domů, vstříc seřvání.

Samozřejmě, že mě neminula přednáška o včasných příchodech domů a ani dvoutýdennímu domácímu vězení jsem neunikla. Ale stálo to za to. Poté co jsem se dozvěděla Sebastianovo tajemství jsme byli prakticky nerozluční. Dřív to bylo jen chození společně na hodiny a na obědy, protože se Seb nechtěl s nikým kromě mě bavit. Lichotilo mi to, jako bych byla výjimečná, ale zároveň mě to trochu děsilo. Upnul se na mě a já na něj, tak moc, že bylo hrozné vydržet pár hodin bez toho druhého, a zanedlouho měl přijít Sebův čas. Měl se vypravit do nemocnice najít příhodnou oběť a vysát z ní všechnu krev. Měl jít zabíjet a já to věděla. Líp něž cokoliv jiného jsem věděla, že ten člověk zemře a bylo mi z toho špatně. Snažila jsem se na to myslet co nejméně, obzvlášť v jeho přítomnosti, protože jsem si až moc dobře uvědomovala, že slyší mé myšlenky nepřetržitě a tudíž jsem si radši v hlavě přehrávala scénky z filmů, citovala knížky, nebo prostě zaměstnávala mozek něčím jiným. Sebastian to samozřejmě poznal. Nevěděl co přesně mě trápí, ale poznal, že něco není tak docela v pořádku.
„Co se děje Reb?“ On jako jediný mi neříkal Beky nebo Rebeko, ale začal mi říkat Reb.
„Nic, co by se mělo dít?“ Usmála jsem se. Náš vztah i přes děsivé pouto k tomu druhému zůstával jen na bázi přátelství, s občasnými dotyky. Ještě mě nepolíbil, ale nechybělo tomu moc a oba jsme věděli, že jsme zamilovaní, nebo alespoň já to věděla.
„No já nevím. Pořád myslíš na takový kraviny jako scény z filmů nebo z knížek. Nejsem na to zvyklí. Vždycky zaměstnáváš svůj mozek jinejma věcma. Smysluplnějšíma než scény z filmů.“
„Nějak nemám čím jiným zaměstnávat mozek.“ Odpověděla jsem a radši se začetla do komixu.
„Nelži, neumíš to. Vím, že tě něco trápí, ale nechceš abych slyšel, že na to myslíš, tudíž předpokládám, že jde o mně, protože ti vůbec nevadilo, když jsem slyšel, že jsi minulý týden přemýšlela nad tím, že jsi masturbovala a při tom myslela na mě.“ Zazbul se Seb a mě zatuhla krev v žilách. Musím si dávat větší pozor na mozek.
„Sebastiane, tohle je naprosto nemístné. Uvědomuješ si do jakých rozpaků mě tím uvádíš? Nehledě na to, že tohle je dost soukromá a osobní věc a je moje věc, že na to myslím a ty nemáš právo, když už slyšíš moje myšlenky, je ještě takhle publikovat. Smířila jsem se s tím, že moje mysl už asi nikdy nebude jenom moje, ale proboha nechávej si svoje poznatky pro sebe.“ Řekla jsem mu na jeden nádech. Opravdu mě tím naštval.
„OK, OK, omlouvám se. Promiň, tohle jsem vytahovat neměl, možná jsem měl radši zmínit něco jinýho, třeba, že jsi s nikým nespala víc než půl roku.“ Hodila jsem po něm vražedným pohledem a začla vytahovat z kapsy sluchátka abych si je dala do uší a nemusela ho poslouchat.
„No jo, no jo, už mlčím. Řekni mi co přede mnou tajíš a já přestanu mluvit o tvých myšlenkách. To je fér ne?“
„Neřekla bych. Já jenom...hele Sebe, nemůžem si o tom promluvit po škole?“ Nadhodila jsem a on jen přikývl, ale ještě předtím mě upozornil ať ani nezkouším zdrhnout, protože už přece vím jak je rychlý a dokáže mě najít dřív než vůbec opustím areál školy. Odevzdaně jsem souhlasila s tím, že nikam neuteču, ani se o to nepokusím.
Po škole jsme se se Sebastianem sebrali a šli jsme opět na hřbitov. Místo, které teď patřilo nám. Posadili jsme se na lavičku a Sebastian vzal mojí ruku do svých dlaní.
„Nejspíš vím na co myslíš.“
„Fakt?“
„Jo, přemýšlela jsi o tom co jsem a rozmyslela sis svůj názor. I když nejspíš miluješ upíry, tak jen ty mírumilovné, jako je Edward ze Stmívání, Hroozley z Darrena Shana, nebo upíři z Underworldu, kteří se skoro ani neobtěžovali pít krev. Ale to není realita Reb, to je pouze fikce, pravda je jiná, podstatně jiná. Už jen v našich schopnostech.“
„Ne, o tohle nejde. Pořád jsi pro mě ten úžasnej kluk a jak sis už nejspíš přečetl v mojí hlavě, jsem do tebe zamilovaná. Jenom, za chvíli bude doba kdy budeš potřebovat lidskou krev. Musím pořád myslet na člověka, kterého si vybereš. Lituju ho.“
„Proč? Protože ukrátím jeho trápení?“ Stáhl obočí do jedné téměř souvislé čáry a bylo vidět jak mu hlavou létají myšlenky.
„Jak můžu vědět, že ukončuješ jeho trápení. Co kdyby ho třeba ještě zachránili. Já nechci abys zabíjel. Na jednu stranu mě vždycky štvali upíři jako byli Cullenovi, kteří nepili lidskou krev, Underwolďáci, kteří prakticky jen zabíjeli, Lestat, kterej jí pil pro chuť a podobně. Jedinej upír, kterýho jsem měla ráda, protože aspoň pil lidskou krev pro potřebu je Darren Shan a jejich klan a jsem ráda, že je skutečnost taková, že upíři vážně musí pít lidskou krev a pijí jí až dokonce, ale nelíbí se mi, že zabíjíte nevinné.“ Seb si povzdechl, otočil se ke mně a vzal mou hladu do dlaní.
„Rebeko, něco mě napadlo. Budeš klidnější, když půjdeš se mnou do nemocnice a pomůžeš mi vybrat mou oběť?“ Trvalo mi jen vteřinku se rozhodnout.
„Ano.“
„Dobře, ale musíš mi slíbit, že budeš objektivní a pokud skutečně najedeme člověka, který bude mít bolesti, bude umírat a nebude pro něj záchrana, dovolíš mi se z něj napít a ukončit jeho život dřív, než to udělají bolesti.“
„Ano.“
„A teď to nejdůležitější. Jakmile takového člověka najdeme, odejdeš. Nechci abys viděla jak někoho zabíjím a hlavně by pro tebe bylo nebezpečné se mnou pak být v jedné místnosti.“ Tohle rozhodnutí mi trvalo déle, ale nakonec jsem odpověděla.
„Ano.“
„Až příjde můj týden, místo obvyklého vyhlédnutí si jedné oběti si jich vyhlédnu více, speciálně kvůli tobě se zaměřím na ty, kterým čas nezbývá a ty mi ve středu pomůžeš vybrat toho největšího chudáka z nich.“ Jen jsem kývla a Sebastian mi vysvětlil zbytek podrobností, že jakmile bude chtít začít pít, rozhodne se pro to, jeho otec to uvidí a přijde za ním aby ho pak dostal domů. Prý mě se svými rodiči seznámí až bude nakrmen, chtějí mě poznat. Seděli jsme na hřbitově do půl sedmé. V sedm jsem měla být doma. Zvedli jsme se z lavičky, Seb si mě hodil na záda a pomalejším během, než jindy se mnou doběhl před náš dům. Tam mě postavil na zem, pak štíhlým bílým ukazováčkem zvedl mou bradu a zadíval se mi do očí. V jeho hnědých, spíš černých očích jsem se málem utopila. Byl jenom můj. Nikoho jiného a já ho milovala. Naprosto bláznivě, Sebastian se na mě díval, nakonec se usmál a chtěl už odejít, ale já ho nechtěla pustit. Právě jsem se totiž pro něco rozhodla.
„Sebastiane. Stůj v klidu.“ Přikázala jsem mu a on udělal co jsem chtěla. Pomalu jsem se k němu přibližovala. Jako Edward k Belle ve Stmívání, ale tohle nebyl film, nebo knížka, tohle byla realita. Sebastian stál, díval se na mě pobaveně, zamilovaně a vyděšeně zároveň. Nakonec zavřel oči a počkal, když se moje rty dotkly jeho. Cítila jsem, že se usmál a jemně mi položil ruku na záda. Já jsem nechala ruce volně podél těla. Nevěděla jsem jestli se ho smím takhle dotknout, jestli se k němu můžu přivinout a políbit ho i s jazykem. Myslím, že pro tento večer byl i tohle výkon. Nakonec jsem se od něj odklonila a taky se usmála.
„Tak já jdu. Ahoj a pro příště Reb, můžeš.“ Usmál se na mě a tak jako obvykle, dřív než jsem stihla mrknout byl pryč.

Po pravdě jsem nečekala, že by náš vztah mohl být i tělesného rázu. Z knihy Stmívání jsem byla natolik zblblá, že jsem nevěděla, že se můžeme se Sebastianem milovat. Ale opak byl pravdou, mohli jsme a taky jsme to dělali. Samozřejmě to nebylo stejné jako s člověkem, v posteli byl dvakrát tak dobrý jako jiný muž na planetě a bylo to dost drsné, ne sado maso, ale správně drsné. To co se mi líbí. Je fakt, že častokrát jsem si z našich hrátek odnášela nějakou tu modřinu nebo škrábanec, ale nikdy to nebylo tak vážné abych s tím musela někam jít. Naše fyzická láska začla tři dny po našem prvním polibku a nikdy jsem si sex tolik neužila a myslím, že už ani neužiju.
Ale byla tu ještě jedna věc, nemohli jsme si jen užívat. Sebastian byl hladový a čím dál častěji jsem v jeho očích viděla záblesky červené, lépe řečeno krve. Takže jsme se patnáctého května sebrali, převlékli se za zdravotní sestru a bratra a vyrazili do nemocnice na obhlídku. Pustili nás bez problémů, kdo by podezíral sestřičku, že jo. Vešli jsme do prvního pokoji na jednotce intenzivní péče. Dívali jsme se po pacientech. Sebastian mi ukázal svého prvního adepta-muže po těžké autonehodě, který měl plastiku celého obličeje, uřízlou levou ruku a nohu a jeho tep byl dost nepravidelný. Já jsem se jen ušklíbla a řekla mu v myšlenkách, že tenhle člověk má nějakou šanci na záchranu. Jako další jsme šli na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných, kde byl jeden kluk s HIV, měl po celém těle fialové fleky, měl uřízlé obě nohy a vypadal na umření. Toho jsem zamítla, protože se mi hnusila představa, že moje láska pije z nečeho tak odporného. Ten kluk byl bejvalej feťák a já nechtěla aby z někoho takového pil. Seb mi sice několikrát říkal, že upírům je jedno odkud krev pochází, z jak moc zničeného těla, ale já prostě nechtěla aby z něj pil. Další jsme navštívili starou paní s rakovinou. Byla v posledním stádiu a evidentně měla velké bolesti. Sebastian se podíval na její kartu a řekl mi, že paní je nadopovaná morfinem a podle rozhovoru doktorů, který vyslechl včera (jo upíři mají taky asi tak desetkrát lepší čich, sluch i zrak než my lidé) má paní asi tak týden života. Sevřela jsem rty a přemýšlela. Seb samozřejmě všechno slyšel a jeho obličej se měnil jako mrak na obloze. Napřed jsem pomyslela na to, že ta paní vypadá moc slabě a nemocně, že je mi jí líto, pak jsem uvažovala nad tím, že má pouze týden života a nakonec jsem si řekla, že se ještě koukneme po dalších obětech a kdyžtak dovolím Sebastianovi usmrtit tuto paní. Jen se na mě zašklebil, ale vedl mě dál. Jako další jsme našli malou holčičku, která měla HIV, po své matce, ale tu jsem zamítla rovnou. Ne, můj přítel nebude pít malé děti. Připadala bych si, že chodím s pedofilem. Sebastian se zasmál tomu pedofilovi a vedl mě dál.
„Předpokládal jsem, že budeš proti té malé, ale i ona umírá, bohužel.“ Zasmutněl. Věděla jsem, že ho to taky mrzí, ale takový je život. Holčička tak jako tak zemře a proč plýtvat jídlem...asi tak to bral, ale já nemohla dovolit aby něco tak čistého a malého zemřelo upířími zuby.
Jako poslední byl mladý kluk se zlomenou páteří, odkázaný na vozíček a dýchací přístroj. Sice žil, mozek mu pracoval, ale co je to za život. Nemohl ani mluvit a nemohl se sám ani nadechnout. Kluk nespal, díval se. Přistoupila jsem k němu a podívala se mu do jeho modrých očí. Byl moc pohledný.
„Potřebuješ něco?“ Dvakrát mrkl.
„A co?“ Zavřel oči a chvíli je nechal zavřené.
„Spát?“ Duhovkami přejel zleva doprava, brala jsem to jako ne.
„Něco donést?“ Opět nesouhlasil. Vyjmenovala jsem pár věci a pak mi to bliklo.
„Ty...chceš...umřít?“ Málem jsem to ze sebe nedostala. Několikrát za sebou na mě zamrkal a mě najednou zvlhly oči. Teď jsem viděla jak je život krutý. Jak nespravedlivý může být.
„Jsi si jistý?“ Opět několikrát zamrkal a já si setřela slzu.
„Víš, je tady možnost, že by ti můj přítel mohl pomoct, ale musíš být sprocentně rozhodnutý, že nechceš žít. I na lehátku se dá žít.“ Zahýbal očima do stran a já pochopila, že nesouhlasí. Podíval se na něco za mnou, otočila jsem se a tam byla bunda.
„Mám se tam podívat?“ Zamrkal, došla jsem k bundě a vyndala z ní album. Otevřela jsem ho a dívala se na kluka, spíš mladého muže, který ležel přede mnou. Fotografie jak drží, tak stejně starou dívku v náručí, další kde hraje fotbal, další, svatební fotografie a několik fotek z dovolených. Došla jsem zpět k němu a album stále držela.
„To je manželka?“ Zamrkal, ani jsem se nemusela ptát přirozeně.
„A ona...je v pořádku?“ Zatěkal očima do leva a doprava.
„Tys měl autonehodu?“ Mrknutí.
„A jí se něco stalo?“ Na chvíli zavřel oči a opět zamrkal.
„Nepřežila?“ Opět zamrkání a já pochopila, že tohle je člověk, kterého vysvobodíme. Vezmeme mu život, ne jen Sebastian. I já. Kdybych v sobě neměla soucit, nejspíš bych mu schválila paní s rakovinou, ale já viděla tu bolest v jeho očích. Nechtěl žít. Už proto neměl důvod. Byl nadosmrti mrzák odkázaný na dýchací přístroj. Nemohl ani mluvit, jediné co mohl dělat bylo, ležet a užírat se pocity viny, že jeho láska zemřela.
„Dobře. Můj přítel to pro tebe udělá. Budeš na lepším místě, se svou ženou.“
„Podíval se do očí a já v nich viděla vděk a úlevu.“
„Děkuje ti. Je ti moc vděčný.“ Promluvil do ticha Sebastian.
„Nemáš zač.“ Odpověděla jsem a pohladila ho po tváři.
„Sbohem.“ Rozloučila jsem se a beze slova prošla kolem Sebastiana, věnovala jsem mu pohled jeden dlouhý pohled a pak jsem odešla z nemocnice do deštivého dne. Nevím jestli jsem udělala dobrý skutek, nebo zlý, ale necítila jsem vinu, ale nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně. Ten muž trpěl. Neměl šanci na jakýkoli život, než dalších padesát let ležet na posteli a přemýšlet o smrti a své mrtvé ženě. Ano, myslím, že jsem udělala dobře. Smrt je milosrdnější.
Došla jsem až domů, doma si napustila horkou vanu a lehla si do ní. Přemýšlela jsem o Sebastianovi a tom muži, o své rodině a jestli bych i já chtěla zemřít, kdyby Seb zemřel a já byla upoutána na lůžko. Ale asi jsem zbabělec. Nemyslím si, že bych dokázala někoho požádat aby mě zabil.
Po necelé hodině jsem rozmočená vylezla a šla do pokoje, pustit si nějaký film nebo seriál pro zlepšení nálady. Na mobilu jsem objevila zprávu UŽ JE TO HOTOVÉ. DĚKUJU, ŽES VYBRALA JEHO. SKUTEČNĚ JE PRO NĚJ LEPŠÍ, ŽE UŽ NENÍ. UVIDÍME SE V PONDĚLÍ. MUSÍM TO STRÁVIT. MILUJU TĚ. SEBASTIAN. P.S.-DOUFÁM, ŽE SI O MĚ ANI TEĎ NEMYSLÍŠ, ŽE JSEM ZRŮDA. JÁ SI TO O SOBĚ MYSLÍM, ALE ZÁLEŽÍ MI VÍC NA TVÉM NÁZORU. Odepsala jsem mu, že si o něm nemyslím nic špatného a, že si taky myslím, že jsme toho muže vysvobodili mým rozhodnutím.

Dva týdny poté, co se Sebastian opět objevil ve škole a jeho kůže byla krásně teplá, mě pozval k nim domů, seznámit se s Antoanem a Sophií. Přemýšlela jsem co na sebe, nechtěla jsem působit ani jako přeslušnělá holčička, ale ani tak aby si řekli, že jejich „syn“ nemůže chodit s takovým poděsem. Nakonec se jsem se rozhodla pro krátké černé šaty a mé oblíbené boty na vysoké podrážce. Je to takové ve stylu „miluju černou barvu, ale snažim se zapůsobit dobře“. Hned ze školy nás vyzvedla Sebova máma. Od té doby co jsme spolu začli chodit ho už nevyzvedávala, protože jsme většinou trávili čas spolu.
Sebastian si sedl dopředu a já dozadu.
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem nádhernou, mramorově bílou, mladou ženu, která seděla za volantem.
„Ahoj.“ Odpověděla mi a usmála se na mě oslnivým úsměvem. Zapnula jsem si pás a vyrazili jsme. Nejeli jsme nijak dlouho, ani nijak rychle a během chvíle jsme se ocitli za městem a následně na odbočce k jedné vesničce. Tam jsme zatočili na lesní cestu a dojeli k mýtině, na které stál maličký baráček. Měl přízemí a jedno patro, plus podkroví, kde jak jsem odhadla, se nacházel Sebův pokoj. Vystoupili jsme z černého auta a já si mohla konečně prohlídnout Sebovu matku. Byla tak stejně vysoká jako já, samozřejmě moc krásná, s velice světlou pletí, havraní vlasy jí spadají až pod ramena a její zářivě zelené oči jsou lemované dlouhými černými řasami. Oblečená je podle poslední módy, a má krásné pěstěné nehty.
„Já jsem Sophie. Těší mě.“ Natáhne ke mně drobnou světlou ruku, sáhnu po ní a zděsím se, protože je ledová. Sophie si toho nejspíš všimla, nebo mi nahlíží do hlavy. Už jsem na to zvyklá.
„Promiň, dlouho jsem se nekrmila. Můj čas bude za dva týdny. Máme to rozdělené po měsíci.“ Omluvně se usměje a vede mě do domu. Dojdeme do obýváku, kde v křesle sedí muž ve středních letech se světle hnědými vlasy a čokoládově hnědýma očima. Ne nijak extrémně krásný, ale ani ošklivý. Vidím, že ne všichni upíři jsou andělsky krásní. Seb za mnou se uchechtne. No jo, jsem zblblá z knížek, kde jsou upíři vždycky nádherní.
„Tati, tohle je Rebeka, moje dívka. Reb, tohle je Antoan, můj otec pro všechny úřady.“ Antoan se zvedne a potřese mi rukou, jeho je tak nějak ve stádiu chladnutí.
„Ano. Já jsem v půlce.“ Usměje se a zase si sedne.
„Je to hrozný viď, když ti může kdokoli z nás číst myšlenky.“ Usměje se na mě Antoan a začte se do novin.
„No, je to trošku nepříjemné.“ Ubezpečím ho. Kdybych řekla, že mi to nevadí stejně by to poznal, tak na co lhát.
„Tak, dáte si něco na jídlo děti? Uvařím vám. Zatím Sebe proveď Rebeku po domě.“ Vyšle nás na obhlídku Sophie, takže mě Seb vezme za ruku, ukáže mi kuchyň a jídelnu, pak vyjdeme do patra, kde se nachází ložnice rodičů, prostorná koupelna, šatna jeho matky (tolik párů bot jste v životě neviděli) a pracovna otce a v podkroví, tak jak jsem předpokládala je Sebův pokoj a koupelna. Jeho pokoj je zařízen do žluta, žluté závěsy, žlutý koberec, přehoz přes postel. Obrazy ve světlých barvách a v rohu je opřené violoncelo.
„Hraješ na celo?“ Divím se a povytáhnu obočí.
„No...mám hudbu rád. Jak moderní, tak vážnou a na celo můžeš hrát jak moderní, tak vážnou.“ Pokrčí rameny a vede mě k oknu.
„Pojď něco ti ukážu.“ Seb otevře okno a vystoupí na parapet. Podá mi ruku a já se ho chytím. Nebojím se, že by se mi něco stalo. Nedovolil by to. Pevně mě chytí kolem pasu a vyskočí se mnou na střechu. Oba se narovnáme a mě se málem zatočí hlava. Protože vidím celé město jako na dlani. Jsme jen pár kilometrů od centra, ale odtud to vypadá jakoby bylo vzdálené tisíce kilometrů ale přitom jen pár metrů. Nepopsatelné krásné a jelikož už se pomaličku začíná stmívat, některá okna už svítí. Sedíme na střeše skoro půl hodiny. Postupně se rozsvěcuje celé město, ale než můžeme podívanou ukončit z vlastní vůle, zavolá nás Sophie na jídlo.
Sejdeme dolů a sedneme si ke stolu. Sophie nám naservíruje rýži s kuřecím masem a zářivě se na mě usměje.
„V tomto domě není nic tajemstvím a obzvláště ne to, že jiné maso nejíš.“ Usměje se na mě a následně se podívá na svého manžela, který sedí naproti mně a chystá se zabodnout vidličku do kuřete.
„Nejsme manželé. Jen spolu žijeme.“ Osvětlí mi Antoan a já si pomyslím, že je děs, že ví přesně na co myslím.
„Jo, já vím, ale tak jako mému synovi, ani mě nejde vypnout tvé myšlenky. Takže jestli nechceš abych něco věděl, radši mysli na něco jiného.“ Usměje se a mě okamžitě napadne, že nechci aby někdo z nich věděl o mém sexuálním životě. Tři páry očí po mě vrhnou pohled a já si v duchu radši začnu zpívat hymnu. To je všechny tři rozesměje a dál předstírají, že neslyší moje myšlenky. Po jídle slušně poděkuji a přesuneme se do obýváku, kde se mě Antoan se Sophií začnou vyptávat na mou rodinu, školu a podobně. Návštěvu zakončíme v půl osmé večer, kdy mě Sophie odveze domů a poznamená, že sice nejsem přesný prototyp dívky, kterou by si představovala pro svého syna, ale exidentně je se mnou šťastný a tudíž je šťastná i ona. Poděkuju jí za skvělí večer a rozloučím se s ní. Seb taky vystoupí aby se se mnou ještě rozloučil u dveří. Políbí mě na rozloučenou a slíbí, že se uvidíme zítra.
„Ahoj.“ Usměju se na něj a naposledy se k němu přivinu abych se nadechla jeho vůně a vtiskla mu polibek na horké rty.

Byl začátek října. Já seděla ve škole a četla už popáté manga Upíří polibky, pokud se nudíte a nechcete si rozečítat novou knihu, doporučuji manga knihy, čekala jsem až přijde Sebastian, protože mi říkal, že pro mě má překvapení. Navzdory tomu, že před týdnem definitivně skončilo léto, které jsme celé strávili se Sebastianem spolu, oba jsme byli stále bílý jako padlý sníh. Seb samozřejmě daleko bělejší než já, ale já na smrtelníka byla bledá dost. Konečně jsem ucítila tu známou vůni. Ne, že bych měla vytrnovaný nos, ale jeho vůni jsem prostě cítila na kilometr. Odložila jsem knihu a setkala se s jeho černýma očima, které byli nade mnou a usmívali se na mě.
„Ahoj princi.“ Usmála jsem se na něj a vztáhla k němu ruce. Nemusela jsem říkat nic a on by stejně věděl co chci říct, slova byla zbytečná, ale chtěla jsem to říct nahlas.
„Ahoj princezno.“ Usmál se na mě on, svým vlastním úsměvem, který jsem tolik milovala. Pevně mě objal a políbil mě do vlasů. Byl zrovna asi měsíc poté co se krmil, takže jeho kůže příjemně hřála. Zazvonilo na první hodinu a my museli ztichnout. Naštěstí tím, že jsme spolu chodili se nezměnili naše známky, takže jsme stále seděli spolu. Letos už oba maturujeme. Sebastian počtvrté, já poprvé, takže se musíme vážně snažit a učit. Nebo alespoň já. Sebastiana jsem akorát doučovala angličtinu. I když dělal už čtvrtou střední školu, stále mu školní angličtina dělala problémy, na rozdíl ode mě. Mluvit uměl perfektně, jakožto upíři se stěhovali často z místa na místo, i do ciziny, Seb mluvil anglicky čistě bez přízvuku, ale ne školní angličtinou. Mluvil slangově a gramatika mu dělala velké problémy.
Po škole jsme seděli zase v parku a povídali si.
„Co pro mě máš za překvapení?“ Nadhodila jsem.
„No...mluvil jsem s rodiči o tom, kvůli čemus mě celé léto přemlouvala.“ Okamžitě jsem si vzpomněla na své prosby aby ze mě Sebův otec udělal upírku a Sebastian se tomu vehementně bránil.
„Ano?“ Nedočkavě jsem se poposunula blíž k němu, i když to šlo jen ztěží.
„No, Sophie a Antoan se shodli na tom, že pokud si doděláš střední školu a odejdeš na vysokou někam do zahraničí, což můžeme zařídit, tak se Antoan ochotný tě změnit v upírku. Teda poloupírku.“ Usmál se a blískl na mě svými krásnými špičatými zuby.
„Bezva. A kam si mám dát přihlášku? Oxford, Cambridge, Yale?“ Metala jsem jména cizích univerzit, které jsem znala z filmů.
„Myslim, že Antoan se spokojí s jakoukoli menší nenáročnou universitou kdekoli jinde, nemusí to být zrovna státy. Ostatně až budeme spolu, můžeme se odstěhovat kam jen budeš chtít... Klidně někam k moři, i když bude asi divné, že asi po několika letech nebudeme ani lehce snědí.“ Zasmál se Seb. I mě ta představa pobavila. Několik hodin jsme plánovali náš budoucí život a já se už teď těšila, až mi Antoan zabodne tesáky do krku a bude sát mou krev. Byla bych sice nejradši kdyby to udělal Sebastian, ale jak mi vysvětlil, je poloupír a nemůže z člověka udělat upíra, to z jejich rodiny umí jen Antoan. Nakonec jsme se domluvili, že se přestěhujeme někam víc na jih, ale ne moc. Možná do Rumunska, odkud údajně upíři pocházejí, nebo do Bulharska, do nějaké netradiční země. Můžeme adoptovat dítě a žít šťastně jako rodina. Z dítěte v nějakém věku patnácti let taky uděláme poloupíra a budeme ho vychovávat se vší láskou.
„Už musíš domů.“ Seb, aniž by se podíval na hodinky, věděl kolik je hodin, jako vždy si mě hodil na záda a odběhl se mnou k našemu domu, kde mě jako vždycky dlouze políbil na ústa a než jsem se stihla nadechnout, byl pryč. Tohle vážně nesnáším.

Nadešel den D. Dneska se stanu upírkou. Byla jsem štěstím bez sebe. Maturitu už jsem měla hotovu víc než tři měsíce a byli jsme se Sebastianem i jeho rodiči v deštivé Anglii, kde mě přijali na universitu a měla jsem tu studovat. Dneska byl pátý srpen, sobota, pršelo a byla zima. Prostě anglické počasí, ale mě to nevadilo. Nikdy mi nevadilo chladné a deštivé počasí. Rozjímám u zavřeného okna a koukám ven. Sebastian ještě spí, ale já nemohla vůbec zabrat.
„Tak...jsi připravená?“ Ptá se mě Seb, ani jsem si nevšimla, že se vzbudil a přišel ke mně. Podívám se do jeho temných očí a nechám se políbit.
„Asi jo.“ Kývnu a spustím nohy z parapetu abych mohla přejít pokoj a sejít z patra dolů k Sebovým rodičům.
„Tady jste.“ Usměje se Sophie, když sejdeme a posadíme se ke stolu. Antoan sedí jako obvykle v křesle a zkoumá noviny.
„Antoane, prosím, odlož ty noviny a pojď udělat co jsi slíbil.“ Antoan něco zamručí, ale noviny složí, položí je na stolek vedle křesla a těžkým krokem přejde ke mně. Zvrátí mi hlavu dozadu a začne přibližovat zuby ostré jako dýky k mému krku.
To se ani nijak nepřipravý? To mě jenom tak kousne a bude po všem? Vážně chci být upírem? Chci sát krev jako nějaký parazit a zabíjet lidi? Chci být vraždící monstrum? NE. NECHCI. Ta myšlenka v mojí hlavě přímo vykřikla a Antoan se zastavil jen milimetr od mého krku. Pustil moje vlasy i rameno a odtáhl se ode mě. Rozhlédla jsem se po pokoji a viděla tři páry očí, které na mě zírali v překvapení a lístosti, nejbolestivější výraz měl v očích Sebastian.
„Aha...teď už si o mně myslíš, že jsem zrůda. Když jsem ti to říkal, tvrdilas opak, a najednou jsi takhle otočila? Tos čekala na vhodný okamžik kdy mi vrazit kudlu do srdce?“ V jeho očích vidím skutečnou bolest a z oka mu stekla narůžovělá slza. I když jsem si tím nebyla jistá, celkem snadno jsem uhádla, že to bude krev smíchaná se slzami. Nevěděla jsem, že upíři pláčí krev.
„Jo, brečíme krev a co? Je na nás tolik divnejch věcí. Chtělas být jednou z nás. Přesvědčovalas mě takovou dobu o tom, že ti je jedno, že vraždím lidi a najednou...“ Než stihnu mrknout, Seb je pryč. Zase to jeho mizení. Podívám se po Sophii a Antoanovi a oba se dívají radši jinam.
„Já...se hrozně omlouvám. Antoane, Sophie, je mi to hrozně líto. Nevim proč mě to najednou takhle popadlo, ale chci být upírkou. Chci, ale zároveň se toho bojím. Nevím jestli dokážu zabít člověka. Kdyby byla možnost se tomu vyhnout...“
„Jenže není dítě. Kdyby byla, vyhli bychom se jí. Ale tahle možnost tu není. Lidská krev nás udržuje při životě, to je cena za život dlouhý několik století, krásu a schopnosti, které smrtelníci nemají. Musíš vraždit.“ Vysvětlí mi Sophie věc, kterou vím už nějaký ten pátek. To všechno vím a byla jsem s tím smířená, ale nejsem teď smířená s tím, že budu vraždit lidi.
„Rebeko, jdi teď za Sebastianem. Promluvte si o svých citech a myšlenkách a až budete rozhodnuti, tak se vraťte. Co se mě týče, nepřečetl jsem ještě sport a ostatně se ještě nechystám zemřít, nebo co se to s upíry vlastně děje, takže tě můžu proměnit za rok, za dva, za deset let, nebo taky nikdy. Rozhodni se sama jak nejlíp dovedeš.“ Usměje se na mě Antoan a já jsem šťastná, že moje myšlenky neberou nijak zle.
„Lidé, tisíckrát lepší lidé než jsi ty si o nás mysleli tisíckrát horší věci a taky jsme jim hlavu neutrhli dítě. Jsi stále naše rodina, sami víme, jací jsme a všichni nesnášíme způsob jakým přežíváme.“ Usměje se na mě Sophie a položí mi ledovou ruku na rameno.
„A teď jsi za Sebastianem, je několik stovek metrů na východ, prostě od hlavního vchodu půjdeš stále rovně.“ Mrkne na mě Antoan a já se vydám na cestu. Jak znám Sebastiana už si oběhl několik koleček příšernou rychlostí, možná že doběhl až k moři a zase zpátky. Došlo mu, že s ním budu chtít mluvit a chtěl mi to ulehčit.
Sebastiana jsem našla po několika minutách chůze. Samozřejmě mě slyšel přicházet a slyšel moje myšlenky na několik metrů, ale nehnul se ani o píď a nedal nijak jinak najevo, že by zaznamenal mou přítomnost. Přišla jsem tedy k němu, sedla si vedle něj a položila mu ruku na jeho, nesetřásl ji, ale ani nepohladil.
„Omlouvám se.“ Promluvila jsem po pár minutách až teď otočil hlavu ke mně.
„Jo, a?“
„Mrzí mě co jsem si myslela.“
„Nemůžeš za svoje myšlenky. Já lituju toho, že jsem ti zničil život.“
„Nezničil, tys mi život dal. Miluju tě ať se děje cokoliv.“
„Ale myslíš si, že jsem zrůda.“ Zase ta bolest v očích a růžové slzy ještě stále nepřestaly stékat po jeho andělsky bílých tvářích.
„Nemyslím si, že ty jsi zrůda, nechci aby se stala zrůda ze mě. Nevím jak ti to vysvětlit, ale nejsem ještě připravená žít život upírky. Ale nechci se tě vzdát. Jsi můj život.“ Seb se na me usmál a políbil mě na čelo.
„Tvoje slova jsou zmatená, ale v tvojí mysli čtu, že moc dobře víš co cítíš. Dobře, odpouštím ti, i když vlastně nemám co ti odpouštět. Pomyslela jsi si jen to, co já jsem věděl už několik desítek let, jsem odporné zvíře co vraždí lidi kvůli tomu aby přežil. Ale jsem zvíře co miluje anděla.“ Musela jsem se usmát. Většinou jsem to byla já, kdo říkal, že chodí s andělem, protože Sebastian na anděla vypadal daleko víc než já. Seděli jsme v lese ještě několik hodin, mluvili o minulosti a budoucnosti. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme do Rumunska, navštívit Antoanova stvořitele, já se připravím na život upírky a za pár týdnů, měsíců, nebo let se skutečně proměním. No a co? Je mi teprve osmnáct, a nejsem si tak docela jista, jestli chci na tenhle věk vypadat po dalších čtyřicet let...

THE END