Královská dcera

Anotace: Minipovídka na stránku. Jak je mím častým zvykem hlavní hrdinka umře už v prvním odstavci.

Vlak se skřípěním zajel do stanice, konečná je tady. Byla to jen malá souprava, dva vagony a stará těžce funící lokomotiva. Na ošuntělé nástupiště vystoupil z vlaku jediný cestující. Plavovlasá dívka se krátce zastavila před hodinami, které se opožďovali o půl hodiny a povzdechla si. Nechtělo se jí tu čekat na odvoz a tak odhodlaně popadla objemný kufr, prošla zchátralou nádražní budovou a vydala se klikatou cestou k lesu.

„Víte co je dnes za den Gustave?“ zeptal se mužíček s korunou na hlavě povýšeným tonem.
„Dnes je středa vaše excelence.“ Odpověděl mu druhý v lokajském úboru.
„Ale to přece nemyslím, dnes…“významně se odmlčel, aby dosáhl toho správného napětí: „dnes je svatého Lofiána.“ Zvolal korunovaný vítězným tonem. Gustav vyděšeně zamrkal:„To přece…to nebylo posledních sto let pane, jste si jist, že právě dnes?“zakoktával se a očima zběsile těkal po místnosti.
„Ale jistě, že jsem si tím naprosto jist, prosím udělejte vše potřebné a nezapomeňte, pod bílým dubem.“uculil se král Woryk a nechal nešťastného Gustava samotného.


Kufr se byl rozhodně těžší než vypadal, děvče ho táhlo oběma rukama a přesto se jeden z rohů málem dotýkal země. Pod tou tíhou se dívce podlamovala kolena, cítila se slabá a v letním horku už nechtěla udělat ani krok
Snad bude přece jenom lepší tu počkat, třeba pod tímhle stromem, je u něj lavička...


Gustav moc doufal, že na tuhle příšernou tradici král dávno zapomněl. Ze začátku trnul téměř každý den, ale postupně jeho obavy slábly, král se zajímal o jiné věci, které se většinou týkali jeho vlastní zábavy. Komoří si nedokázal představit kdo může být za takový ohavný zvyk zodpovědný. Mužíček, který nebyl větší než předloktí desetiletého dítěte si těžce povzdychl, když doletěl k bílému dubu a zjistil, že oběť tam už čeká. Ted strom byl zvláštní, král Hertwert úskočný ho prý kdysi sám stvořil pouze z mlhy. Nikdo neví, jak to dokázal, ale šušká se, že právě tak získal srdce své královny Hetie. Byla to prý ta nejkrásnější víla, co kdy žila.

Elf, který byl pro lidské oči neviditelný beze zvuku doletěl, až k dívce. Ruce se mu třásly když do kůry stromu za její hlavou obkresloval složitý symbol. Věděl, že má ještě pár minut než to začne, okamžitě se otočil a letěl pryč, nechtěl být u toho. Otočen zády neviděl nic, ať se však snažil sebevíc, tupý náraz dívčina bezvládného těla na zem, již přeslechnout nedokázal.



Celé vílí společenství se během hodiny shromáždilo uprostřed pole vlčích máků. Všechny víly a elfové přicházeli na svět v těch červených květech. Přesně ve středu té rudé záplavy, však rostla květina, která se barvou vymykala. Několik stovek očí netrpělivě pozorovalo bělostný květ, protkaný slabě fialovými žilkami. Tenhle vlčí mák, nikdy neumíral, přečkal každou zimu a jeho květ se téměř nikdy neotevřel. Tou jedinou výjimkou byl den svatého Lofiána. Jedině právoplatný král mohl určit, kdy tento den nadejde, ale nejméně tucet posledních vládců tu pravomoc nevyužily. Nejspíš jim ten zvyk stejně jako mnohým jejich poddaným připadal ohavný nebo dokonce zrůdný. Král Woryk si bohužel podobné servítky nebral.
„Jak dlouho to ještě bude trvat?“podupával rozčileně.
„Je to...je to přesně 36 hodin pane, vychází měsíc, už to nebude moc dlouho.“zakoktával se Gustav, po tváři mu tekla jediná slza.
Úplňkový měsíc byl během několika minut přesně nad polem, všichni přítomní zpozorněli. Okvětní lístky bělostného máku se zachvěly a pak tak rychle jako lze rozevřít dlaň se květ rozvil do plné krásy.Uprostřed květu na měkkém pylem vystlaném středu spalo malé děvčátko. Vlasy barvy zlata mělo rozhozené okolo hlavy jako svatozář, místo peřiny mu sloužil jeden z okvětních plátků. Podle lidských měřítek mu mohlo být maximálně pět let. Podle měřítek elfů a víl se právě narodilo. Královna Grevin se probrala z okouzlení jako první, v naprostém tichu se vznesla do vzduchu a jemně vzala právě narozenou vílu do náruče.
„Představuji vám vaší novou princeznu…Latife.“poslední slovo něžně zašeptala své dceři do vlasů, když ji líbala z očí jí tekly slzy. Král si stoupl po boku manželky, jemně pohladil dceru po vlasech s hrdým výrazem novopečeného otce. Celé shromáždění propuklo v jásot, v nastalém hluku a zmatku si nikdo nevšiml, že se květ znovu zavil do poupěte a že mezi davem mizí mužíček v lokajském.