Zima... V.

Anotace: Pátá část. Skupina se nyní vydává na dlouhou cestu a ještě netuší jaké problémy na ně čekají a s kým se setkají...

Kabina, 15:00, 2 stupně celsia, rychlost 98 km/h, 3 kilometry západně od Říčan.
Seděl jsem v kabině, která se pomalu ohřávala z původních -5 stupňů celsia na 2 stupně celsia a ještě víc. Dimitrij řídil. Bylo stanoveno, že řidiči se budou měnit každých 7 hodin.
„Štěpáne... promiň jak jsem se zachovala, ale nemohla jsem...“snažila se Andrea omluvit, ale já ji chladnokrevně ignoroval. Přišel jsem o milovanou bytost kvůli ní... ne kvůli ní... kvůli celému tomu peklu.
„Za chvíli budeme u Říčan. Zastavím na jižním konci, je tam jedna pumpa. Snad u ní rovnou něco najdeme...“řekl Dimitrij.
Zanechání Patricie v tom pekle ve mně zničilo moji poslední dětskost. To bylo to poslední co mi chybělo k dospění.. projít velkou ztrátou... ztrátou milované bytosti.

Říčany, jižní výpadovka, 15:05, -32 stupňů celsia, rychlost větru 19 m/s.
Počasí se prudce zhoršovalo. Já, Andrea, Dimitrij a Petr jsme okamžitě vyskočili z auta a vydali se co nejrychleji prohledat pár metrů od nás vzdálenou stanici pumpy u níž jsme zastavili.
Celá byla jak jsme tušili vyrabovaná a zničená.
„Jdu se vymočit, jestli se nevrátím do pěti minut, tak jsem přimrzl chcankami k hajzlíku...“řekl Dimitrij se smíchem a prošel obchodem do zadní chodby.
„Hele, jsou tu ještě nějaké flašky s pitnou vodou... zřejmě si jich nikdo nevšiml...“řekl jsem, když jsem je spatřil za chladícím boxem a vytáhl jsem je odtamtud.
„Jsou tu nějaké prachy... asi 10 000 ve stokorunách...“oznámil Petr, když vybrakovával kasu.
„Vezmi je, budou se hodit na podpal...“řekl jsem.
„Ok...“sebral prachy a vrátil se k nám.
„Je tu ještě něco?“zeptal jsem se.
„Ne...“
„POZOR!“uslyšeli jsme výkřik Dimitrije a najednou se kolem nás něco prohnalo. Já tomu něčemu podkopl nohy. To něco upadlo a spadlo na zem jak dlouhé tak široké. Byl to malý klučina, celý zabalený v hadrech a zbytcích oblečení a byl k smrti vyděšený.
„NE! PROSÍM! NEZABÍJEJTE MĚ!“zakřičel vyděšeně.
„Neboj se... sorry...“řekl jsem a klekl si k němu. Vedle mě si klekla Andrea, které jsem mezitím v duchu odpustil.
„Kdo jsi? Jak se jmenuješ? Kolik ti je?“zeptala se Andrea.
„Jsem Marek... Vančura... je mi 12 let... utíkám...“
„Před kým?“zeptal jsem se.
„Rodiče jim říkali Centrální rada... než je tito Centrální radové zastřelili... pak jsem jim utekl...“řekl s pláčem.
„Jak je to dlouho?“zeptala se Andrea.
„Už týden jdu pryč z Prahy, jsem unavený...“řekl a Andrea mu šáhla na čelo.
„Není ti špatně? Celý hoříš!“řekla.
„Bolí mě hlava a je mi strašná zima... proto jsem se tady skryl...“řekl.
„Rychle, Petře, jsou tu nějaké deky? Něco teplého?“zeptala se Andrea a Petr se začal rozhlížet kolem.
„Dimitriji, jdi informovat ostatní, že máme nový přírůstek...“řekla Andrea s úsměvem.
Odnesli jsme Marka do transportéru a tam ho zabalili do přikrývek. Zjistili jsme, že má na některých částech těla omrzliny a tomu se nedalo divit.
Naložili jsme vody, nějaké zbytky potravin a naskočili zpět do auta.

Kabina, 15:20, 5 stupňů celsia, rychlost 95 km/h.
„Promiň...“řekl jsem, když jsme se rozjeli a podíval se na Andreu.
„... oba jsme udělali chybu. Ty, že si mě chtěla zastřelit a já, že nás málem kvůli mně zastřelili všechny...“řekl jsem a usmál se.
„Neboj, já vím jak se cítíš. Původně nás bylo osm. Dva naši nejlepší bojovníci zahynuli, když z armádní základny Centrální rady kradli tento transportér, další spolubojovník padl při obraně Kulturního domu a moje bývalá přítelkyně Anna byla zabita granátem nedaleko KD...“
„Bývalá přítelkyně? Přítelkyně jako přítelkyně...“
„Jo. Jsem bisexuální, ona byla lesbička...“odpověděla k mému překvapení. Já jen nadzvedl obočí a uši.
„Kdysi jsem měl bisexuální přítelkyni, jmenovala se Gábina, utekla mi s holkou...“řekl jsem a Dimitrij pukl smíchy.
„WOUW! TAK TO JE HUSTÝÝÝÝ! JA HAHAHA!“křičel a málem nás vyboural do příkopu.
„No to je strašlivě vtipné!“řekl jsem sarkasticky. Andrea se překrásně usmívala.

Kabina, 16:23, teplota 7 stupňů celsia, rychlost 98 km/h, 1 kilometr severně od Českých Budějovic.
Byli jsme již téměř u Českých Budějovic. Projeli jsme celými středními a jižními Čechy a všude viděli to samé... bídu... smrt... utrpení... devastaci... hlad... šílenství!
Nyní jsme vjeli do Českých Budějovic, doufajíce marně v lepší situaci.
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se Andreji, která měla u sebe GPS.
„Jedeme správně. Ještě zbývá něco asi 5 100 kilometrů...“odpověděla s úsměvem.
„Úžasné!“řekl jsem sarkasticky.
„Do prkený ohrady!“řekl Dimitrij a my jsme spatřili důvod proč to říká. V oknech domů byli podivní ozbrojenci a další vylézali přímo z domů a začali nás obkličovat, když Dimitrij zastavil. Zastavil ve chvíli, kdy přímo před nás vběhl ozbrojenec s RPG7čkou v ruce a mířil na nás.
„Asi budeme muset ven...“řekl jsem.

Venku, 16:27, teplota -34 stupňů, rychlost větru 12 m/s.
Až nyní jsem si všiml, že ti ozbrojenci na sobě mají uniformy dřívějších vládních jednotek.
„Kdo jste a co chcete?“vykřikl k nám přicházející důstojník ozbrojenců.
„Nestřílejte. Akorát projíždíme!“řekl jsem, když jsme s Andreou, Dimitrijem, Petrem a Evženem stáli u auta. Ozbrojenci dovolili ostatním zůstat vevnitř.
„Prcháme na Blízký východ... chvíli nás pronásledovala Centrální rada...“řekla Andrea.
„Centrální rada? Jak to s ní vypadá?“
„No. Bídně...“
„To je dobře. Ten parchant Lošický, ten zrádce... zradil republiku! My jsme to co zbylo z republikánské armády...“
„No určitě nás necháte projet jakmile vám řeknu, že jeho ministr obrany a zároveň jedna z posledních opor plukovník Ludendorf je mrtev a že jsme ho zabili my...“řekl jsem vítězoslavně.
„Skvěle! To je super! A jaká je situace v Praze?“zeptal se pak.
„Většina vojsk Centrální rady je dezorganizovaná a nemá prakticky žádnou morálku. A to už ve chvíli, kdy jsem já sám od nich dezertoval...“řekl Evžen.
„Co mají ještě k dispozici?“
„Když jsem odešel na bojovou misi z níž jsem přeběhl ke zde přítomným... měli ozbrojené síly Centrální rady k dispozici 2 500 jakž takž vyzbrojených a slabě vycvičených vojáků, asi 10 BVP2, 12 BVP1 a 1 tank T-72...“
„Jednu BVP2ku jsme vyřadili...“dodal jsem s úsměvem.

„Dobře, my máme k dispozici 5 000 vojáků, celkem dobře vyzbrojených. Problém tehdy byl v tom, že k nim se přidali dělostřelci a část policie... takže se jim podařilo nás vyštvat z Prahy... taky tu mám asi 15 BVP2 a BVP1 a to je vyváženo 10 tanky T-72. Zaútočíme na Prahu, zničíme Centrální radu, zachráníme přeživší obyvatele...“
„Počkejte, tady jsou speciální koordináty. Nachází se tam nová lidská civilizace...“řekl Petr a ukázal ruční GPS důstojníkovi. Důstojník si zapsal data a koordináty do PDAčka.
„Ok. Tak je tam pak přivezeme... ale vy tam budete asi dříve...“řekl důstojník.
„Prosím vás... můžete tam někoho najít... měli byste ji najít hned po cestě...“řekl jsem.
„Koho?“
„Jmenuje se Patricie, tady je její fotka...“řekl jsem důstojníkovi a předal mu jedinou fotografii, která mi po Patricii zůstala.
„Prosím, zachraňte ji...“
„Kde by se měla nacházet?“
„Naposledy v tajné skrýši, ve sklepeních jednoho rozbořeného hotýlku na Kačerově...“
„Ok. Zachráníme ji. Neboj te...“řekl důstojník a dal si tu fotografii do kapsy.
„Díky. Moc děkuji...“řekl jsem a potřásl si s důstojníkem rukou.
„Počkejte ještě... chlapi, přineste jim nějaké zásoby...“
„Ne. Nechte si je. Budete potřebovat pro pomoc lidem...“namítl Petr.
„Ale ne, skladiště Centrální rady jsou přeplněna jídlem a vodou... aspoň něco vám dáme a benzín taky...“řekl velitel a jeho vojáci nám předali potraviny asi na jeden den a pár litrů vody, plus kanistr benzínu.
„Ještě jednou díky!“řekl jsem s úsměvem a nasedli jsme zase do auta... a vydali se znova na cestu.

Praha, skrýš, 19:00, 17 stupňů celsia.
Patricie už byla zoufalá strachy. Netušila, kde tak dlouho jsme... kde jsem já tak dlouho. Magdě i Patricii už pomalu docházelo dříví na oheň. Pak se ozval dupot bot, vojenských bot, na schodišti.
„Štěpáne!“vykřikla Patricie a pak se ozvala palba z kulometu. Patricie a Magda skočili na zem a kulky z kulometu rozstříleli dřevěné dveře na hadry. Dovnitř vpadl malý elitní oddíl vojáků Centrální rady s nějakým oficírem.
„To jsou ony!“zakřičel důstojník a vojáci surově popadli Magdu a Patricii.
„Kam s nimi?“zeptal jeden z vojáků.
„Pošlete je do našeho vojenského vězení. Lošický se na ně příjde podívat...“nařídil důstojník a vojáci přikývli.