Bojovník - část 2.

Anotace: pokračování ....

Sbírka: Příběhy z Obvilion

Rob daroval Califovi poslední máchnutí mečem a potom už se jeho nepřítel zřítil k zemi. Roba příšerně bolela ruka. Když se na ní podíval, zjistil, že mu na ní chybí nějaké maso a že silně krvácí, ale zrovna teď mu to bylo jedno, protože nějak tušil, že on ještě neumře. Bojoval příliš agresivně na to, aby zemřel. Druhou rukou – tou, kterou bodal dýkou (tou potrhanou si chránil obličej) měl zcela neporušenou. Sklonil se pro svého otce a odvlek ho kousek dál, aby neumíral mezi svými nepřáteli. Otec byl těžký, ale snažil se mu pomoct – odstrkoval se od země nohama, pochopil, co pro něj chce syn udělat.
„ Tak už mi to končí.“usmíval se a Rob ho s sebou smýkal dál, ale pak mu došlo, že už to nebude dlouho trvat a generál Keel zemře. Položil otce a sednul si vedle něj. Za nimi hořel tábor, ve kterém stanovali a od toho ohně odlétali Califové všemi směry.
„ Jen ti chci říct, že jsem napsal závěť. Je v mém domě a odkazuji ti v ní úplně všechno, co mi patřilo.“
„ Ještě pořád patří, tati.“ Robovy z očí tekly slzy. Tekly pomalu a Rob se je snažil zastavil, ale nějak mu to nešlo.
„ Tati … to slovo se mi líbí. Jsem na tebe hrdý. Vždycky si měl srdce bojovníka. Pral ses o svoje názory s matkou a pral ses kvůli mně i v téhle válce. Třeba se ještě někdy potkáme.“ Generál Keel těžce oddychoval. Usmíval se a i přes všechny rány, které v jeho posledním boji utrpěl, vypadal spokojeně.
Rob nevěděl, co mu má říct. Před očima mu umíral člověk, který mu dokázal, že existuje člověk, který ho má rád a umí mu to dávat najevo.
„ Mám tě rád, tati.“vydechl Rob a vzlykavě se rozplakal.
„ Já tebe taky, synu.“zachraptěl hrubý hlas jeho umírajícího otce. Byli to jeho poslední slova. Oči zůstaly otevřené, mysl zůstala nedotknutelná.
Roba stále bolela ruka, ale bolest, kterou pociťoval tam uvnitř byla mnohem horší. Byla to pravá bolest. Všechno šlo stejně rychleji i po tom, co generál Keel odešel do světa tam ve tmě. Třeba to tam bude lepší.
Od doby, kdy Rob zavřel otci oči, čas začal plynout rychleji. Rychleji než kdykoliv předtím. Za hodinu je našly posily, které byli přivolány hlídkou. Od té doby si toho Rob moc nepamatoval. Věděl, že mu dali něčeho čichnout a on potom usnul, ale když se probudil, tak už měl jenom jednu ruku. Stalo se z něj to, co se stalo z jeho otce. Člověk, který nemůže navazovat vztahy kvůli své podobě.
Stal se generál a protože byl jeho otec generál, on po něm zdědil titul. Najednou byl on generál Keel, ale bál se toho. Začal si uvědomovat, že čas strávený poblíž smrti není tím pravým životem. Ve snech se mu zjevovala krásná dívka, kterou od někud znal. Ráno si vzpomínal na její jméno.
„ Amy!“vykřikl jednou k ránu a probudil se. Bylo mu hned jasné, co chce udělat. Chce opustit armádu a navštívit kamarádku z jeho dětství. Chce se za ní vydat a udělat pro ní cokoliv, co si přeje. Vraceli se mu ty pocity, které cítil, když se s ní loučil. Láska. Důvěra. Přátelství. Přitažlivost. Pochopení. Bylo jich spousty a objevoval stále nové, o kterých předtím ani netušil.
Když se Rob zotavil a usadil se na pár měsíců v otcově zděděném domě – nebo spíš vile – přišlo za ním pár důstojníků a jiných lidí od armády. Přemlouvali ho, aby následoval svého otce a do boje se vrátil. Ale on si odchod z armády nenechal vymluvit. V mysli mu zářila postava Amy – tak jak jí viděl naposled – byla to naprosto živá představa. Jediné, co ho štvalo bylo, že se chce opět všeho vzdát, jen kvůli své představě. Už jednou se mu to povedlo. Věřil ve svého otce – v geniálního otce, v otce, který ho bude milovat jako syna – v otce, který zemřel, ale on ví, že existoval a to bylo hlavní.
Chtěl věřit v to, že bude mít v životě štěstí a že jeho představy opět ožijí. A tak se jeden den sbalil a odešel do Lynxu, kde před několika mnoha lety žil. Poznával místa, kudy chodil, potkával i své myšlenky na matku, které se v něm v tak ranném věku ukořistili a už se nepustili. Slyšel, jak k sobě kdysi mluvil, jak z něj mluvila nenávist, která pomalu, ale jistě ustupovala. Zbyla jen nějaká obava z nátlaku, kterému nemůžeme uniknout.
Ale všechno se tu k nepoznání změnilo. Chodilo tu více Argů a potkával i nějaké Opeloňany. Všichni na něj koukali – a proč by si také neprohlédly Arga, který nemá jednu ruku a přes obličej má obrovskou jizvu a velmi pravděpodobně nevidí. Nikdo ho nepoznával i když se o něm mluvilo poměrně často. Dokonce o něm vycházeli články v novinách. Všichni věděli o koho jde jen on sám ani netušil, že je tak slavný, protože z domu moc nevylézal. Jedině, když něco chtěl a to bylo jen málokdy, protože na nákupy chodil až k večeru, kdy byl trh prázdný. Kolem sebe budil respekt, všichni se báli na něj jen promluvit a někteří se báli i jeho pohledu a to nebyl zlý. Jenom rány z války dělají své. Zdědil po svém otci nejen majetek, ale i osud. V brzkém věku odešel do armády, kde se postupem času vyšplhal na vyšší post (u Roba nebyl tak vysoký jako u jeho otce, ale na Arga, kterému bylo teprve sto let byl nejlepší svého věku). Zdědil po něm i respekt, ale i odpor, který lidé chovali k jeho tělesné schránce. Ale zdědil po něm i jeho skvostný charakter o tom však Rob nevěděl.
Když přišel do městečka Lynx (které se celkem rozrostlo), usadil se v jednom hotelu poblíž místa, kde předtím bydlel. Peněz měl tentokrát dost, tak si mohl dovolit větší luxus. Pár dní skoro nevycházel ze svého pokoje. Všechno jídlo si nechával přinést na pokoj a veškerý svůj čas trávil u okna, kde vyhlížel, jestli kolem nejde někdo, koho by mohl znát.
„ Prosím vás, neznáte nějakou Amy? Na příjmení si nemůžu vzpomenout, ale kdysi tady bydlela.“zeptal se hospodského, když mu přinášel jeho oběd.
„ Tady bydlelo spoustu dívek s takovým jménem.“zakroutil hospodský hlavou s omluvným výrazem ve tváři. „ Možná kdyby jste mi jí popsal, tak bych vám pomohl.“
„ Ona byla, byla“Rob usilovně myslel na tu Amy, která před ním stála, když se loučili „Měla tělo černého pantera a dlouhé černé vlasy a byla taková tmavší. Měla sestru, byly si strašně podobné, ale nebyly dvojčata. Žila tady před osmdesáti lety. Kdyby jste jí znal, určitě byste věděl, o kom mluvím, byla taková strašně výrazná, ale krásná.“
„ Myslím, že ta tady pořád bydlí. Ale zklamu vás. Už je zadaná.“pronesl lítostivě hostinský.
„ Ne, já s ní nechci nic mít, jen jsem jí chtěl vidět.“
„ Pokud vás měla ráda, tak vás určitě ráda uvidí. Je to hodná holka, jen je občas ostrá, když si myslí, že byste jí mohl zranit.“ Rob jen přikývl. Rozhodl se, že za ní druhý den zajde.
Celou noc přemýšlel o tom, co si o sobě vlastně myslel, když sem šel. V hlavě mu zvonila slova hostinského. Všude kolem něj se rozléhala slova: „ Už je zadaná. Už je zadaná. Už je zadaná! UŽ JE ZADANÁ.“ Celou noc nespal. Natloukal si do hlavy, že jí chce vidět jako kamarádku a ne jako někoho, s kým by chtěl chodit. Jenomže nakonec to byla ONA – jediná dívka, o kterou kdy stál. Byla jeho snem a byla živím snem. Snem, který byl ve stejném městě. Snem, o kterém nic neví.
Ale byl to taky možná jediný sen, který si mohl splnit tady v Lynxu. Kdyby neopustil tohle město, možná by ji mohl mít. A možná by jim to vydrželo na věčnost.
Druhý den ráno si Rob nechal od hostinského vysvětlit, kde Amy bydlí a hned se vydal na cestu. Nebylo to daleko, protože skoro všechny cesty – ať už vedly kamkoliv – srovnával s cestou do Brandu.
Stoupnul si před dveře úplně stejně, jako kdysi stál před dveřmi svého otce. Zhluboka se nadechnul. Ještě jednou si prohlédl starý malý domeček, ve kterém měl bydlet jeho sen a pak zaklepal.
Vzápětí uslyšel rychlé kroky, ale velmi potiché a pak už mu otevřela Amy. Od doby, kdy jí viděl naposledy se vůbec nezměnila. Měla pořád stejně vysokou postavu a tělo černého pantera. Její černé vlasy se leskli a její tvář byla pořád stejně krásná jako si jí pamatoval. Nezestárla a vypadalo to, že takhle krásná žena nikdy nezestárne.
Prohlížela si ho stejně jako si prohlížel on jí jen jí to trvalo kratší dobu. Stál před ní urostlý zjizvený muž s tělem rysa. Neměl jednu ruku – což nijak neskrýval a to se jí nelíbilo. Ale jeho tvář – jakkoliv na ní byla jizva – jí někoho připomínala. Jeho obličej byl milý, ale ne proto, že tak vypadal, ale proto, že už ho někdy dřív znala a velmi se jí líbil.
„ Ahoj, ty musíš být Amy. Pamatuji si tě. Já jsem Rob Keel. Kdysi jsem tu bydlel a byli jsme přáteli.“vydechl Rob a divil se tomu, kolik toho vlastně řekl.
„ Robe? Pamatuju si tě. Měl si problémy s mámou a odešel si kvůli tomu za otcem. Myslím, že ses se mnou přišel rozloučit, když si odcházel. Vážně jsi to ty?“ Amy nevěřila vlastním očím. Už věděla proč jí byl jeho obličej tak sympatický. Znala ho, potkávala ho každý den, myslela na něj a byl její podporou, když nikoho neměla. Milovala ho. Tajně, protože si s ním nechtěla rozbít vztah. „ Pojď dál.“vyzvala ho skoro bez dechu. Rob jen kývnul a vešel do malého starého domečku. Vůbec si neuvědomoval, že je to přesně ten samý domeček, kde bydlela předtím s rodiči a se sestrou. Jenom byl trochu přestavěný, ale jinak byl pořád stejný. Byl útulný a k Amy se docela hodil. Nikdy si nepotrpěla na parádě, ale na pohodlí. Pohodlí tu bylo až až.
„ Kde si byl celou tu dobu?“zeptala se ho s velkým zájmem, když si sednul na dečku, na kterých Argové běžně sedávali.
„ Byl jsem u svého otce. A taky jsem byl ve válce na severu, ale před pár měsíci jsem přišel o ruku a tak jsem se musel léčit. Vystoupil jsem z armády a chvíli jsem pobyl v domě, který mi táta odkázal. Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat dál a napadlo mě, že tě navštívím. Tak jsem tady.“řekl vesele a bylo na něm vidět, že je rád, že Amy vidí. Ona taky byla ráda. Probouzelo se v ní něco strašně starého, co nesmělo ven.
„ Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě zase vidím.“
„ Taky jsem rád. Vůbec jsi se od té doby nezměnila. A co si dělala ty?“
„ Našla jsem si přítele a práci. Taky mě opustila rodina, ale my jsme se v poslední fázi nějak moc nemuseli, takže mě to netrápí. Spíš přežívám. Nemám tak dobrodružný život jako ty, ale jsem spokojená.“
„ To je hlavní. Jsem rád, že sis někoho našla. Pamatuju si, jak ses kvůli tomu trápila. Doufám, že je to ten pravý. To s tou rodinou mě mrzí, ale někdy to tak chodí.“
„ Já jsem spokojená, když jsem sama.“řekla trochu posmutněle a přála si, aby on naplnil její prázdnotu, i když věděla, že by to nebylo dobré.
Povídali si ještě dlouho do noci. Rob čekal, kdy přijde její přítel, ale nakonec nikdo nepřišel. O půlnoci chtěl odejít, ale ona mu řekla, že už je moc pozdě, aby se i tak dobrý voják jako on toulal městem. A on jí poslechl, protože byla to jediné, co poslechnout mohl. Byla to jeho láska, kterou nikdy neměl.
Oba k sobě po strašně dlouhé době začali cítit něco víc, než jen přátelství. Byla to láska, která mezi nimi vždycky byla, ale byla tak silná, že se oba báli zklamání. Rob věděl, že má přítele a nechtěl nic říct jednak proto, jak vypadal a jednak proto, že by si tím vyřešil pouze svůj problém a nikomu by tím nepomohl. Amy nevěděla jak mu má dát své city najevo a bála se mu něco říct, protože nevěděla, jak dlouho tady Rob ještě bude. Krom toho, on jí neřekl nic o svém soukromém životě a tak Amy nevěděla, jestli má nebo nemá nějakou přítelkyni nebo manželku. Jen Rob sám věděl, jak je na tom se svým milostným životem.
Byl u Amy asi týden. Chodil s ní ven a pomáhal jí v práci, ale za ten týden nezahlédnul ani jednou jejího přítele. Amy mu pořád vysvětlovala, že je neustále zaneprázdněný a tak se vrací spát raději k sobě domů než k ní aby jí nebudil, ale že si na ní čas dělá. Pro Roba bylo tohle chování nepochopitelné. Kdyby mohl s Amy být, byl by s ní klidně celý den pokud by si přála a byl by rád, že je u ní. Každou vteřinou, na něj doléhala jeho vnitřní prázdnota, která ho naplňovala.
Už se nestaral o svojí matku, kterou občas ve městě zahlédl. Ona jeho taky, moc dobře věděla, kdo to je, ale nebyla schopná ho přijmout. Byl by pro ní pouze zátěží. Od doby, co Rob odešel byla svobodnější. Mohla si dělat, co chtěla a nic jí neomezovalo a moc dobře si to uvědomovala. Kdyby se Rob vrátil, přijala ho, protože na něj byla zvyklá. Ne kvůli svému svědomí. Ale moc dobře věděla, že jí vždy bude chybět. Byl její nenahraditelnou částí, která se rozhodla odpojit se od zbytku těch maličkostí, které pro ní byli důležité. Ale rozhodla se, že si zachová svou hrdost.
Roba ale po týdnu začala zraňovat Amy přítomnost. Ne protože by se chovala nějak špatně, ale protože jí chtěl čím dál víc, ale musel si zachovávat chladnou hlavu. Začal se chovat odpudivě, což Amy zraňovalo. Zraňovalo jí dokonce i cit, který k němu cítila.
„ Amy, už jsem tady byl příliš dlouho. Dál už tě nemohu obtěžovat. Vím, že jsem se posledních pár dnů nechoval správně. Ani nevím, co to se mnou je. Jen prostě cítím, že už bych měl odejít.“řekl jednou v podvečer, když už se rozhodl k odchodu. Pozvolna směřoval ke dveřím. Měl pocit, že přeskakuje obrovskou překážku. A trochu ho děsil Amy výraz v obličeji.
„ Nikoho tady neotravuješ. Já chci, abys tu byl. Ale pokud cítíš, že musíš odejít, pak odejdi.“řekla nešťastně. Chtěla ho mít u sebe a chránit ho před dalšími jizvami a to nejen před těmi fyzickými.
Už stáli před dveřmi a upřeně se na sebe dívali. Ani jeden nechtěl odejít. Bylo to stejné jako před těmi osmdesáti lety, když Robovi bylo dvacet a odcházel od matky. Cítili se stejně, ale zároveň jinak. Jako by měli zemřít, kdyby od sebe odešli.
Amy mu položila ruku na rameno a on jí pohladil po tváři. Políbily se.
„ Promiň.“vydechl Rob.
„ Nic se nestalo.“usmála se na něj Amy. Políbil jí ještě jednou a věděl, že už to musí být naposledy.
„ Udělal jsem chybu. Nesmím tady zůstat. Možná se jednou sejdeme … třeba v tom druhém světě.“řekl truchlivě a podíval se nahoru. Bylo dusno a schylovalo se k pořádné bouři. Cítil se strašně. Tohle bolelo víc než když bojoval s Calify. A nebolelo to jen jeho. Amy začala po tváři stékat první slza.
Rob najednou ani nevěděl, co ho to popadlo a rozběhl se pryč. Pořádně ani nevěděl, kudy to běží, ale věděl kam míří. Kdysi tam byl s matkou. Bylo to překrásné místo.
Utíkal dlouho a rychle jak jen dovedl. Necítil únavu. Neustále se rozhlížel kolem sebe. Amy běžela za ním. Snažil se zrychlit, ale už to nešlo. Zem pod ním klouzala a všechno bylo nějak rozmazané – kromě Amy. Ve vzduchu bylo stále větší dusno a vzduch byl přímo prosycen zklamáním.
Rob se stále otáčel za Amy, ale to ho nijak nezpomalovalo. Byl tak rychlý, jak jen Arga může být. Už byl skoro na místě, kde chtěl být, ale když se otočil, viděl, jak Amy spadla. Začala se zvedat. Cítil, že by jí měl pomoct, ale věděl, že pokud to udělá, tak mu rozmluví to, co právě chce udělat. Jen se na chvíli zastavil, aby se přesvědčil, že jí nic není, ale když viděl, jak se zvedá, tak se opět rozběhl.
Poslední zatáčka na lesní cestě a Rob už byl na místě, kam se chtěl dostat. Před ním se otevřel ohromný pohled na Bakelské jezero, které bylo pod ním. Stál na skále a věděl, co udělá. Nikde nebylo nic, co by mu v tom zabránilo a jemu přišlo celkem rozumné zemřít takhle. Věděl, že svůj životní cíl už někde ztratil. Nechtěl skončit jako jeho otec, který čekal dvě století na smrt v boji. On zemře, kdy se mu bude chtít. A teď se mu zrovna chtělo, protože poznal, že tu, kterou miluje, kdysi dávno mít mohl, ale teď už je na tohle moc pozdě. Už to nemůže vrátit a nemůže po ní ani chtít, aby opustila svého přítele kvůli nějakému chudákovy, který nevidí na jedno oko, nemá ruku a je celý zjizvený. I když cítil, že jí může mít, tak mu něco říkalo, že jí mít nemůže, že by se to celé za chvilku rozpadlo.
Zpomalil. Už šel jen krokem a velmi pomalým. Doufal, že za ním Amy nejde i když jí slyšel. Stále běžela za ním.
„ Robe nedělej to!!“křičela na něj udýchaně. Už jí nezbývalo moc sil. Běželi v kuse skoro 5 mil a to bylo na ní příliš.
, Nedělej to, slyšíš?! Nedělej to. Nedělej to. NEDĚLEJ TO!!!‘ Robovi se to ozývalo v hlavě jako zvon, který zvonil, když je napadli Califové.
Jako by jí neslyšel. Šel stále dál a přibližoval se k okraji skály, za níž byl přímý sráz dolů a pak … pak následovala absolutní svoboda.
Amy se k němu, ale taky stále přibližovala. On ignoroval její vytrvalost. Tohle bylo jediné, co teď chtěl. V hlavě se mu honilo tisíce myšlenek a on nevěděl, na co se má soustředit dřív. Bál se, že mu to vymluví.
„ Robe nedělej to, slyšíš mě?!“zakřičela na něj znovu. Po tváři už se jí kutáleli velké slzy, na čele se jí hromadil studený pot a ocas na jejím panteřím těle sebou mrskal, jako kdyby měl upadnout.
„ Stejně bysme nikdy nemohli být spolu.“pronesl Rob posmutněle. Naposledy na ní pohlédl. Zhluboka se nadechl. Cítil, jak ho svědí ruka, kterou nemá. Zavřel oči, rozběhl se a skočil.
Řítil se k zemi a věděl, že už nikdy nevstane. Slyšel, jak kolem něj šumí vítr, jak ptáci zpívají. Cítil, jaké je ve vzduchu dusno, ale věděl, že pršet začne, až on tady nebude. Smířen se svou smrtí, padal vstříc svobodě, když najednou uslyšel hlas, který na chvíli zastavil všechno kolem a nechal jen ten okamžik, kdy on je těsně nad vodou a Amy na něj křičí: „Miluji tě.“ V bláhové představě, že ho to zachrání.
Bylo to poslední, co od ní slyšel. Hned potom zahučel do vody a už ho nikdy nikdo nespatřil.
Amy seděla na útese a plakala. Zakřičela na něj, to, co k němu cítila, snad proto, že doufala, že ho tím zachrání. Pod ní se ozvalo žblunknutí vody.
Začalo pršet.