Nejkrásnější den mého života

Anotace: Každý by se chtěl setkat se svým idolem. A mně se to povedlo! Tohle je povídka podle skutečné události. Kdo ji nedočte do konce, mohl by dojít k mylnému závěru...

Neuvěříte, co se mi stalo! Byl to jeden z nejlepších zážitků v mém životě.

Začalo to mým příjezdem na Hlavní nádraží v Praze. Říkáte si, co je na tom zvláštního, že? Vždyť tam jsou denně stovky lidí. Jo, já vím. Jenže toho dne byly ty stovky lidí na nástupišti v houfu. Divila jsem se tomu, ale rozhodla jsem se podívat, co se tam děje. "Prosím vás, můžu se zeptat," oslovila jsem jednu slečnu, "co se tu děje?"
Ani se na mě nepodívala a křičela. Neviděla jsem přes hlavy lidí vepředu, a tak jsem si drala cestu. "Co děláš?!" utrhla se na mě dívka asi v mém věku.
"My se s ním chceme taky vyfotit, tak se necpi!" přidala se její kamarádka.
Nevnímala jsem, co říkají, a šla dál.

A náhle se mi naskytl pohled na předmět všeho toho ruchu. Obklopen fanoušky tam stál.... JACKSON RATHBONE! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Kde se tam vzal? Pohlédl na mě a natáhl ke mně ruku. Okamžitě jsem se přeorientovala na angličtinu. "Ahoj. Jak se jmenuješ?"
"Já jsem... Katie," vypadlo ze mě. Káťa by se mu špatně vyslovovala.
"Tak, Katie, vyfoť se se mnou, prosím."
Můj idol mě prosí, abych se s ním vyfotila? Dřív než jsem stihla něco říct, chytil mě okolo pasu a přitáhl k sobě. Několik foťáků cvaklo a Jackson se ke mně naklonil. "Neboj se," šeptl.
Poslechla jsem ho a ani se nehnula. Když jsem ucítila jeho rty na své tváři, škubla jsem sebou. Ale spouště cvakaly jako o život a blesky blikaly. "Teď ty."
Ochotně jsem se k němu naklonila a dala mu pusu na tvář.

Když bylo focení u konce, nějaký pán mi podal všechny tři fotky, na kterých jsme pózovali - já na nich dokonce nevypadala jako blbec. "Podeíšeš mi je?" zeptala jsem se slušně.
"Potom." Srdce mi spadlo až do kalhot. Kdy potom? Copak se ještě někdy uvidíme? Zklamaně jsem kývla. K mému překvapení mě chytil za ruku a špitl: "Teď pojď honem pryč." Táhl mě k východu z nádraží. Slyšela jsem, jak se dav fanoušků hrne za námi, a bála jsem se. Ale bodyguardi se o ně postarali.

"Katie, ukážeš mi Prahu?"
Oops! Na to jsem nepomyslela. "Moc se tu nevyznám. Vlastně vůbec. Nejsem odtud."
"Nevadí. Tak půjdeme tam, kam nás nohy ponesou."
Pousmála jsem se, on nic neřešil a to se mi líbilo.

Zakotvili jsme v poloprázdné kavárně a Jackson mi podepsal fotky. 'Pro moji nejkrásnější a nejmilejší fanynku z České republiky KATIE. S láskou tvůj Jackson Rathbone ¦'
Věděla jsem, že ten podpis pro mě nebude znamenat nic v porovnání se vzpomínkami na dokonalý den s hvězdou mého srdce, ale měla jsem radost. Pili jsme horkou čokoládu a ruku v ruce si povídali. Občas jsem musela chvíli přemýšlet, než jsem dala dohromady větu, ale k mému údivu jsem skvěle rozuměla. Měli jsme toho tolik společného. Například jsme oba měli z tohohle setkání nepopsatelnou radost...

Pak jsme se šli projít. Ani jsem nevnímala, kudy jdeme, jak mě oslnil svou přítomností. Zastavil se, otočil se na mě a se smutným výrazem v očích mi tiše sdělil: "Dnes letím domů..."
"Proč? Vždyť jsi sotva přijel, ne?"
"Ano. Přiletěl jsem do Vídně a do Prahy přijel vlakem. Jenže hned zase odlétám. Teď už přímo. Chtěl jsem toho co nejvíc vidět ani mě nenapadlo, že toho moc neuvidím, protože mě svým pohledem okouzlí jedna nejúžasnější holka na celém světě..." Zarazil se a pak pokračoval: "Tohle normálně nedělám takhle brzo, ale nemůžu si pomoct." Pomalu se ke mně naklonil a zlehka přitiskl své rty na mé. Zavřela jsem oči a poddávala se jeho polibkům. Kdo by tomu věřil, že ty dokonale vykrojené rty nejkrásnějšího herce pod sluncem hledaly zrovna ty moje. A znovu a znovu je nacházely.

Náhle se ode mě odtrhl a já se musela vrátit z obláčku na zem (jestli to vůbec v jeho přítomnosti jde) a otevřít oči. "Pojď, zlatíčko. Budu muset letět. Vyprovoď mě, prosím."
Nebyla jsem si jistá, jestli na to mám. Ale moje nohy mě nesly poslušně vedle něho. Stále blíž jsme byli k letišti a tím i k chvilce loučení.

Nic netrvá věčně, avšak já si přála, aby tohle trvalo. Když naposledy přitiskl své rty k mým, toužila jsem, aby tohle nikdy neskončilo. Odtáhl se, počkal, až se plně zorientuju, pohlédl mi zhluboka do očí a poznamenal: "Nikdy toho nebudu litovat. Byl to snad nejkrásnější den mého života."
Pár slz steklo po mé tváři, ale on je rychle osušil: "Katie, nebuď smutná. Kdyby to šlo, postavil bych se celému světu a zůstal teď s tebou. Neplač, prosím. A teď se musíme rozloučit. Věř tomu, že se ještě setkáme."
"I kdybychom se setkali, ty už mě nepoznáš. Nebyla jsem pro tebe nikdy nic. Jen jedna z dalších střelených fanynek."
"Tohle neříkej. Poznal bych tě i v davu, kdybys stála na konci dlouhé řady a já byl na začátku."
Objal mě a já mu pošeptala do ucha: "Díky za všechno, Jacksone. Ahoj a jednou určitě na shledanou," začala jsem věřit, že se vážně ještě uvidíme.
"Ahoj," kývl, otočil se a rychle odcházel.

Sledovala jsem, jak nastupuje do svého osobního letadla a mávala mu. Ještě jednou na mě pohlédl a mírně bolestně se usmál. Ale já už nebyla smutná. Mou duši zaplavil šťastný pocit, že jsem ho mohla poznat. Jednou to takhle muselo skončit a možná je dobře, že hned zezačátku. Vím, že bych se pak trápila víc. V tašce jsem měla tři podepsané fotky, v hlavě úžasné vzpomínky, které nikdy nevyblednou, a na tváři přiblble šťastný a spokojený úsměv, když jsem pořád mávala za mizícím letadlem - teď už jen tečkou na obloze.

'Crrrrrrrrrrrrr!' Posadila jsem se v posteli, típla budík a setřela si pot z čela. Jen sen? Ano. Ale zato krásný.