Únik z temnot- 3. díl: VYSVĚTLENÍ

Anotace: Na řadu přichází odpověď na pár otázek.... Dozví se Betty něco nového?

,,Holčičko…“ začal klidně Ethan, ale z výrazu jeho tváře šlo vyčíst, že klid je to poslední, co v sobě právě má. ,,Vím, že jsi toho určitě prožila hodně a soudě podle tvých zarudlých očí to určitě nebylo nic příjemného… Ale pochop, my musíme vědět, co se tu vlastně děje….“
Betty se na své židli netrpělivě zavrtěla. Bála se těch bolestivých vzpomínek. Nechtěla už znovu vidět svého strýčka, ležícího na zemi, s očima upřenýma do prázdna. Jenže už proto, že jí tihle lidé poskytli úkryt před Harebem, si zasloužili vědět vše.
,,Nemusíte se ospravedlňovat….“ Začala tiše. ,,Máte na to plné právo…“
Zhluboka se nadechla a pustila se do vyprávění.
,,Rodiče mi zemřeli, když mi bylo 6 let. Nikdy jsem se nedozvěděla jak, ale jsem si jistá, že jednou se mi to podaří zjistit. To je ovšem jiný příběh. Od té doby jsem vyrůstala se strýčkem, který byl zaměstnán jako písař na královském dvoře. Měli jsme se dobře, v rámci možností. Měli jsme komnatu v křídle pro služebnictvo, král tam chodil málokdy. Každý víkend se u nás v Luisyn konaly trhy. Pro mě ovšem byly utrpením. Tolik hladových a nemocných lidí jsem nikdy neviděla. Začala jsem našeho krále nenávidět. Kdyby se tenkrát před lety Amie nezmocnil, nemusela by naše země vypadat, jak vypadá teď. Namísto neúrodných a po bojích spálených polí by se všude kolem nás zelenalo obilí a pásl dobytek. A tak jsem se posledních pár víkendů schovávala v naší komnatě…. A právě kvůli tomu jsem včera nepostřehla příjezd jakési vědmy. Má přítelkyně mi říkala, že si pro ni nechal poslat sám král, aby mu předpověděla budoucnost….
Toho dne se rychle setmělo, až příliš rychle, řekla bych. Když se večer strýček vrátil, probíhalo vše jako normálně. Navečeřeli jsme se a poté si šli lehnout. Já ovšem nemohla usnout. Jako bych podvědomě tušila, že se něco stane. Něco málo po půlnoci jsem zaslechla šramot a pak vrzání, jako když se velice pomalu otevírají dveře. V tu chvíli ve mně hrklo, NAŠE DVEŘE. Dělala jsem, že spím, a zaslechla krále: ,,Zabijte ji! Ta věštba se nesmí splnit!“
Dostala jsem hrozný strach. Proč by MĚ chtěl zabít? A jaká věštba? Nic mi nedávalo smysl. Na přemýšlení ovšem nebyl čas. Věděla jsem, že musím zachránit sebe i strýčka. Ale jak? Pak se vše seběhlo moc rychle. Pamatuju se na tucet loučí kolem sebe, na tváře vojáků s tasenými meči a nenávistný sykot krále ze zastrčeného koutu místnosti. Když jeden z vojáků zařval: ,,Na ni!“ strýček se probudil a s rychlostí, jakou jsem u něj ještě nikdy neviděla, se vymrštil. Snažil se mě chránit, když vtom se mezi vojáky prodral král, kráčel ke mně ze strany a držel v ruce dýku. Napřáhl se k bodnutí a já v tu chvíli věděla, že se blíží můj konec. Proti takové přesile bych neměla šanci. Najednou se přede mnou objevil strýček a pronikavě vykřikl. Dýka ho zasáhla přímo do srdce, takže se mi skácel k nohám. Chtěla jsem se k němu sklonit, ale z posledních sil zašeptal: ,,Utíkej…“ Pak vydechl naposledy. Bezduchý výraz v jeho tváři ve mně něco zlomil a já využila toho, že všichni vojáci se na něj v hrůze dívali. Mého strýčka tam totiž měli rádi. Rozběhla jsem se, strčila do dvou mužů, až zavrávorali, a rozběhla se na nádvoří. Shodou náhod zůstala zrovna toho večera kvůli trhům brána dokořán a já tak mohla vyběhnout na cestu a po pár metrech odbočit do lesa. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dovedla. Za sebou jsem slyšela prudké oddychování Hareba, králova nejvyššího rádce, a dusot těžkých nohou královských strážců. Když už jsem si myslela, že dál nevydržím, objevila se přede mnou vaše chaloupka… No, a zbytek už víte…“
Když dovyprávěla, uvědomila si, že se jí po tvářích opět rozkutálely slané slzy. Rukávem si je setřela a čekala na reakci jejích zachránců.
První ticho prolomil Ethan: ,,No… Děkujeme, žes k nám byla upřímná. Moc si toho vážíme…“
,,To já vám děkuju, že jste mě nepředali Harebovi…“ dál ovšem nepokračovala. ,,Hareb?“ Aniž chtěla, vyřkla otázku, kterou se doposud vůbec nezaobírala. ,,A co jste mu vůbec řekli? Protože je mi jasné, že tu byl…“
Poprvé od doby, co jsem s nimi seděla v kuchyni, promluvil Thomas: ,,Otec mu řekl, že k nám nikdo nepřišel hledat útočiště….“
To mi ale nějak nesedělo. ,,Promiňte, že se ptám, ale jak je možné, že tomu uvěřil? Musel si to přečíst ve vaší hlavě….“
Hareb byl totiž známý tím, že dokázal číst myšlenky. Neumělo to mnoho lidí, proto z něj šel mnohonásobnější strach než z jiných členů královy stráže.
Ethan se spokojeně usmál. ,,Byl jsem ve válce. V té poslední před dvěma lety. Měli jsme tam starého čaroděje, byl znalý ve všech druzích magie a kouzel. A navíc byl velmi vzdělaný. Nikdy jsem však nepochopil to, proč se k nám ve válce přidal. No, to je teď jedno. Jak určitě víš, bojovali jsme s Fygaty. A ti měli na své straně hned tři kouzelníky s uměním čtení v myslích. A tak nás ten čaroděj vyškolil v tom, jak si myšlenky chránit…“