Nováček 4

Anotace: Deník anděla

Sbírka: Deník anděla

4. kapitola: éMDé po druhé

Teoreticky to bylo jednoduché (dávání DS přes odlesk čehokoliv). V mysli jsme si představily svůj region (kdo byl takový pako, že si to představit neuměl, dostal mapku a foto ((mimochodem v černobílém zpracování... fuj!!!))... no mezi ty paka jsem bohužel patřila i já...) a pak jsme se měli soustředit na to, že hledáme nebezpečí. Pak se hladina té louže, co si říká jezírko, zvlní, zpevní a tramtaradá: uvidíme obraz.

Nakonec stačí zašeptat slova:

Žij blaze dítě světla s mím Dobrým Požehnáním, potomku našeho milovaného rodu Adama a Evy, který ohrožuje náš pradávný sok: Ďábel a snaží se ti ukrást duši.

a DS bylo na světě. Mimochodem, zajímalo by mě, jak to mají ti v Pekle s rozdáváním špatných skutků. Jestli mají taky takovou blbou říkanku.

Zraň se zlobivé dítě, rodu Ďábla a Lilith, na zemi ti již místo není souzeno. Toto mě tak nadchlo, že jsem si to jednou řekla. Sice potichu, ale i tak se stala nehoda.

Jak jsem řekla, teorericky to bylo snadné (dávání DS vy paka!) a mě to dokonce (pochválen buď ((bůh, právě dostal přezdívku)) pánbíček ) šlo! Jenže po tom blbém říkadlu jako bych na sebe přivolala kledbu a vše slo k šípku. Když jsem to vzdala, klela jsem hůř než dlaždič.

No... než jsem dokázala procetit ty pomatený slovíčka, byla půlka dne (na mysli mám samozřejmě půlku vyuč. hodiny) za mnou. Pak jsem se taky mírně (dobře, přiznávám, kdybych byla člověk, tak drkotám zuby z toho, že jsem celá mokrá... myslím, že jediný suchý místečko bylo... vlastně, když tak uvažuju, tak nebylo), takže jsem se ,mírně, vykoupala (ale zas tak strašný pocit to nebyl... jen škoda, že v louži po kotníky se nedá plavat) a nakonec (náš pánbíček mě asi moc v lásce nemá.. chjo, můžu za to, že jsem jaká jsem?! No ale musím uznat, že říkat Jeho jméno (myslím Ďábla) v Nebi je tak trochu... tak trochu dost, velká blbost), no, abychom se pohly dále, nakonec jsem nemohla najít v mém regionu žádné nebezpečí, takže všechna dřina byla na nic.

Stop, zase jsem se v těch mích myšlenkách zamotala... ten kdo né, tak ode mě dostamne DS!!! Chachá!

Vyučování zkončilo a já celá natěšená už mířila pryč z CpOS (i když docela nechápu na co jsem se těšila), když si mě odchytila Madam dozorčí. Rychle jsem napočítala do pěti, abych se ujistila, že se ovládnu a nezačnu eMDé (další nová přezdívka, jsem to ale šikulka!!!) zase provokovat a pak jsem se nevinně usmála na tu ,milou, osůbku.

,,Přejete si Madam dozorčí?" zeptala jsem se přátelsky. Kapala ze mě voda, ale já se teď nechtěla zaobírat takovými prkotinami, jako je podvod, který v podstatě podvod není, protože mi to NO schválil (tentokrát mám na mysli to hromadné rozdávání DS...).

,,Srazím tě do kolen a donutím tě, abys mi líbala boty, nádhero. Ještě jednou se mi postavýš a nikdy se do Edenu nedostaneš. A už nikdy nic nepozříš. Víš o tom, že když nesníš plod Času, ovocného stromu s plody ovoce podobného jablku v tvrdé skořápce podobné vlašskému ořechu (ta má ale vyřídilku, ten popis oddrmolila tak rychle, že jsem téměř nestíhala sbírat myšlenky, které mi vypadávaly z ucha, protože na takoé blbosti, jako popis jabka ... nebo ořechu fakt nemám náladu), tak nezestárneš? Andělé jsou nesmrtelní, jednou za 10 000 let dostanou možnost jeden plod toho vzácného stromu pozřít, aby dospěly. Ale jestli ty mě budeš štvát, zůstaneš do konce života 10ti letej prcek." usmála se a odešla.

Já tiše zuřila. Na toto jsem byla háklivá. Sice mi je třináct... vlastně už čtrnáct, ale jak poznamenala Madam dozorčí, vypadala jsem na malé 10ti leté děvčátko.

Vztekle jsem chytila křídla, která se mi objevila před nosem a škubnutím za provázek je rozbalila. S šustěním se rozbalila a dříve, než jsem je zahlédla, už jsem cítila šimrání, jak mi rostou k lopatkám. Jelikož jsem nezáhlédla jak velká jsou, překvapila mě síla, jakou táhly dopředu. To mi připomnělo to, proč jsem chtěla eMDé rychle poslat pryč. A to to, jak to, že mám 5. kategorii.

Vyšší kategorie se rovná vyšší rychlost, mohutnost, objem nebo výkon. Rovnice a přímá úměrnost... jej, asi mi hráblo, když začínám do každodenního ,života, tahat cokoliv, co jsem se naučila ve škole. No ale z toho vychází, že na místě, kde jsem potkávala popeláře jsem byla příliž brzo.

Falešně jsem si broukala jednu písničku od... kruci, jak se jmenovala ta má oblíbená kapela... už to mám na jazyku.... je to...

,,Čau Novicko, tak jak to dnes šlo?" z přemýšlení mě vytrhl popelářův přátelský hlas.

,,Až do teď dobře!" vyprskla jsem. Jméno kapely mi úplně vypadlo. Začala jsem se mírně znepokojovat. Ať jsem vzpomínala, jak jsem chtěla, na lidský život jsem si vzpomínala jen matně, rozmazaně. Pocítila jsem prudkou touhu se pořezat. Říznout se do toho mího dokonalýho zápěstí bez jediný jizvyčky a pocítit tu euforii, když mi spolu s bolestí stéká po ruce i krev....

,,Co to děláš?!" vyhrkl zničeho nic popelář. Přiskočil ke mě a chytil mě za zápěstí. Prsty jsem si rozškrábala hřbet ruky a teď se mi na něm rýsovaly tři rudé škrábance. Vzal mi ruku do svých dlaní a jeho ruce zazářily. Pak škrábance zmizely... Překvapeně jsem se na to koukala.

,,Já... já..." zakoktala jsem se. Vlastně jsem ani nevěděla, co jsem chtěla říct. Spíše intuitivně než vědomě jsem couvla a ocitla se na zemi. Bylo to jen kousek od místa, kde jsem přespávala.