síla smečky

Anotace: Věci většinou nejsou takové,jaké se zdají aneb příběh pěti přátel,které spojuje neobvyklé pouto.Sice budu příběh přepracovávat,nicméně tento malý kousek tady nechávám jako ukázku.

Miluju ty páteční večery,kdy společně s kamarády ze školy vyrážíme na společné akce.Dnes jsme se to rozhodli pořádně rozjet v jednom z našich největších music klubů.Hrajou tady vážně dobře,to poznám už chvilku po tom,co vejdeme do dveří.Taneční parket je plný.Objednáme si pití,sedíme u velkého stolu a přes hlasitou hudbu se pokoušíme konverzovat s lidmi sedícími co nejblíže k nám.Kvůli tomu tady ale nejsem.Po chvíli se mi daří přemluvit většinu našeho společenstva k přesunu na parket.Teď se dostávám do svého živlu, tanec je jedna z mých nejoblíbenějších činností. Zaplouvám do davu vlnících se těl a užívám si to, jak jenom můžu.Spolužáci ve skupinkách postupně odcházejí a zase se vrací,sama nejsem nikdy.Proplula jsem s menšími obtížemi davem a připojuji se k dvěma samostatně tančícím kamarádkám.Po chvíli se ke mně nakloní Kate a ve snaze přehlušit hudbu mi zplna hrdla křičí do ucha „Jdeme si na chvíli sednout,jdeš taky?Ta hudba je šílená!“ Málem mi praskají ušní bubínky,má spolužačka samozřejmě netuší ,že sluch mám vyvinutý mnohem víc,než je to běžné.Usmívám se na ni a hlasem podobného počtu decibelů na ni křičím,že tu před chvílí přišly.Přece ještě nemůžou být unavené. „Ty sis snad ještě ani jednou nešla sednout od doby,co jsme sem přišli.“ No to nešla děvče.Lehce svraštím čelo s myšlenkou,že bych si asi měla jít odpočinout, abych se nejevila příliš nápadně. Řeknu,že za nimi za chvíli přijdu a Kate i s Theresou odchází k baru svlažit svá hrdla dávkou coca-coly.
Zrovna když se rozhlížím po další známé skupince,ke které bych se přidala,ucítím ze zadu na krku něčí dech. Otáčím hlavu abych zjistila s kým mám tu čest a naskýtá se mi výhled na sympatického kluka, se kterým jsme po sobě už nějakou tu chvíli koukali. Asi využil příležitosti,že jsem na chvíli zůstala sama. Takže stydlivý? To je pěkné a vidí se to poslední dobou čím dál míň zvlášť u tak pěkných kousků. „Ahoj.“ Říká mi z těsné blízkosti do ucha hlubokým příjemným hlasem.Potom se neuvěřitelně krásně usměje,čehož si stačí všimnout několik nejbližších tanečnic a dokonce i u našeho stolu vidím jak se Theresa naklání ke Kevinovi a říká mu hlasem,který nezapře stopu závisti „Koukni, už zase někoho ulovila.“ Kevin tuto zprávu naštěstí přejde jen vševědoucím úšklebkem. Já ale většinu své pozornosti věnuju dvěma řádám krásných bílých zubů v jeho božském úsměvu.Musím mu připsat pár dalších bodů za osobní kouzlo. „Ahoj.“ Prohodím k němu přes rameno a věnuji mu pohled zpod dlouhých hustých řas. „Nechceš si zatančit?“ Co jiného bychom tu taky dělali,debata o finanční krizi by se vedla asi špatně. „Ráda.“ Lepší odpověď mě nenapadá.Postupně se přibližuje až se mu zády opírám o hrudník,jemně uchopí mou ruku,kterou mám zrovna položenou přeš břicho a společně přizpůsobujeme svá těla rytmu hudby. U jednoho tance nezůstalo,můj závazek jít si sednout jsem uklidila do šuplíku zapomnění.Zrovna mi vytahuje úzkou dřevěnou hůlku, držící mi vlasy v uzlu na temeni hlavy a probírá se osvobozenou záplavou kaštanově hnědých vln,padající mi pod lopatky,kde mě příjemně lechtá na z velké části odhalených zádech, když v hlavě ucítím štiplavé zabrnění, nesoucí se rychlostí blesku přes páteř do každého nervového zakončení v mém těle.
Sakra!Na tohle si nikdy nezvyknu.Prudce se chytám za spánky dokud nepříjemný pocit neodezní,jen vzdáleně vnímám Olivera, jak už se dřív stihl představit, který nade mnou bezradně stojí a neví co dělat.Zároveň bystřím všechny smysly pro případ akutního nebezpečí. Tenhle večer pro mě končí, volá mě Matthew, nejvyšší stupeň naléhavosti.
Rychle se omlouvám a s posledním zamáváním mizím z parketu,jen, ještě než odejdu, si od něj beru zpět svou hůlku do vlasů a spěšně si ji strkám do zadní kapsy přiléhavých kalhot. U našeho stolu jen v rychlosti prohodím něco ve smyslu,že musím být dneska brzo doma.Vyzvedávám si svou bundu a za chůze si ji před klubem oblékám, mířící pružným rychlým krokem k zaparkované kawasaki ninja.S nasazováním přilby se neobtěžuju,nakopnutím přivádím stroj k životu a za doprovodu vrčení motoru vyjíždím přes město rychlostí stále více se vzdalující povolené padesátce k temnotě lesa daleko přede mnou. Běh by byl sice rychlejší,ale v ulicích je stále dost lidí, kteří by si mé neobvyklé rychlosti nejspíš všimli. Uháním s větrem ve vlasech a slzami,které mi chladný vzduch vhání do očí.S nesmírnou lítostí si uvědomuju, že jsem ani Oliverovi nestihla dát své číslo.Věčná škoda.Ahgrrr proč zrovna dneska! Co má Matt tak neodkladného na práci že mě nenechá jediný večer v klidu se bavit? Jestli nemá pekelně pádný důvod a omluvu pro vytržení z tak slibně se vyvíjejícího večera,vážně mu už nakopu zadek.Konečně se dostávám z dosahu civilizace, motorku parkuju na kraji polňačky, doufaje, že ji tu najdu až se pro ni vrátím. Sesedám a co nejrychleji se snažím svléct, odložené oblečení házím do prostorné tašky,bez jejíž existence si nedokážu představit svůj nynější život.Tu pak schovávám do nedalekého křoví.
Když jsem vyšla do volnějšího prostoru, mezi stromy, nechala jsem vytrysknout na povrch mou druhou podstatu.Vlna tepla mi projela celým tělem a po okamžiku trvajícím jen pár milisekund, kdy jsem cítila přestavování kostí v těle, jsem už vstávala na čtyřech mohutných tlapách, otřepala ze svého hustého kožichu kousky hlíny a listí, které mi na něm během přeměny ulpěly, zavětřila čenichem zdviženým vysoko do vzduchu a myšlenkami poslala stručný vzkaz Mattovi. „Jsem tady Alpho, stalo se něco?“