Temná ulička

Anotace: Moje první fantasy povídka :) díky moc za všechny reakce! Byla tu už jednou, ale dávám ji sem znovu spolu s dalším dílem :)

Stmívalo se. Byla to doba, kdy každý zavíral dveře na ne jeden zámek, doba kdy lidé zamykali nově zamřížovaná okna. Do svých domovů se stahovali téměř všichni. Všichni, až na pár odvážlivců, potulujících se městy a vyhledávající nebezpečí, a návštěvníky NON-STOP barů. V té malé republice sídlící uprostřed Evropy jich bylo požehnaně. Ale jen jeden z nich navštívil tu noc ten, před jehož tváří se lidé schovávali. Olomouc není malé město a takových barů je v něm požehnaně, přesto však si vybral malý bar v části vzdálené od centra. Bar s názvem Q7. Snad náhoda, snad úmysl.
Když stanul ve dveřích, jeho plášť rozvířil slabý, zato ledový závan větru, který utišil veškerou konverzaci a setřel z tváří přítomných úsměvy. Bar byl v tu dobu poměrně plný, lidé věděli, nebo spíše možná věřili, že uvnitř se jim nemůže nic stát. Když však neznámý vstoupil i ti nejopilejší rázem vystřízlivěli. Nedokázali od cizince odtrhnout oči, a když vykročil směrem k baru, sledovali ho s nepokrytou hrůzou. Zdálo se však, že mu to nevadí.
Žena za barem však nezačala ani vyděšeně ječet, ani se neschovala. Jen na cizince upírala mrazivý pohled svých modrých očí. Byla o dobrý kus menší než on, přesto se zdálo, že se nebojí. Věděla o „lidech“ jeho druhu všechno. Spolu se svou dcerou až nějaký čas navštěvovala knihovny a pátrala na internetu. Věděla, že teď je nejdůležitější nedat najevo slabost.
Muž došel k baru a zvedl hlavu až doposud skloněnou a ukrytou v límci pláště. Pohledem se vpíjel ženě do očí. Ta mu pohled oplácela, ale jen do té doby než si ho stačila prohlédnout.
Lidé „jeho druhu“ měli obvykle oči černé, či slabě zarudlé, věrni podobě, kterou nastínily již knihy Stmívání či Škola noci. Oči tohohle byly ale hnědé jako roztátá čokoláda. Nebýt jízlivého jiskření mohly se zdát něžné, velké, s dlouhými tmavými řasami. Cizinec se usmál a usedl na barovou stoličku. Žena polkla a snažila se o normální vystupování. Jeho odlišnosti ji rozhodily.
„Co to bude?“ její hlas zněl maličko chraplavě, ale do očí mu vzpurně hleděla dál.
Muž se usmál a pohledem přelétl nabídku nápojů za ní. Dlouho si prohlížel lahve alkoholu, tíživé ticho v místnosti jako by nevnímal. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Jít ven bylo nemyslitelné, noc patřila JIM, a kdo nechtěl přijít k úrazu, zůstal uvnitř. Tohle bylo poprvé, co některý z NICH v noci vstoupil mezi lidi.
Muž dokončil prohlídku a pousmál se.
„Dám si tequillu.“ Žena přikývla a roztřesenými prsty mu nalila. Přidala také citrón a sůl a položila to před něj. Muž to vypil bez mrknutí oka.
„Přineste mi celou lahev.“ Skoro to zašeptal. Barmanka opět jeho přání splnila, ale když mu lahev podávala, chytil ji za zápěstí. Žena sebou trhla a od jednoho stolu se ozval přidušený výkřik. Muž se tím směrem však ani nepodíval.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se tiše. Žena, ač stále roztřesená, mu stejně tiše odpověděla.
„Petra.“ Muž jí vzal láhev z ruky a stiskl jí dlaň na znamení seznámení.
„Michael. Těší mě.“ Jeho hlas byl tichý a jako by naléhavý, jako by říkal, Věřte mi.
„Mě také“ Petra se začala uklidňovat, když tu se k ní naklonil.
„Jste velmi statečná žena, Petro. Děkuji vám.“ Pustil její ruku a odtáhl se. Pak vzal láhev a odcházel. Než však za ním stačila zavolat o peníze, povšimla si dvou tisícovek, které ležely přímo před ní. Michael se přede dveřmi zastavil.
„Zbytek si nechte.“ Nyní jeho hlas zněl sebejistě a očividně dbal na to, aby ho každý v místnosti slyšel. Petra se zmateně podívala na bankovky.
„Děkuji“ zašeptala, odpovědí jí však byl jen zvuk zavírajících se dveří.

Když za sebou Petra zavírala dveře, nebyla ani unavená po noční službě, ani necítila úlevu, že může jít domů. Po Michaelově odchodu se zábava zase rozproudila, když ho však lidé začali urážet a vztekat se že na takové návštěvy ONI nemají právo, ani je neokřikla. Celý večer byla zabraná do svých myšlenek. Nikomu neřekla o stříbrném náramku, který objevila na dně sklenice od Michaelovy tequilly. Pochopila to jako skryté poselství a hned si jej dala na pravou ruku.
Po cestě domů přemýšlela, zda se s tím někomu svěřit, ale instinkt jí napovídal, že do toho nemá nikoho zatahovat. Když přišla domů, její dcera byla už ve škole a tak si lehla do postele a za pár minut usnula.
Žena běžela temnou uličkou. Co chvíli se ohlížela a její výraz prozrazoval panickou hrůzu. Za ní se mihl stín. Žena vyděšeně zakřičela a snažila se zrychlit. Jenže síly už jí ubývaly. Náhle stín stanul těsně před ní. Narazila do něj plnou vahou, přesto se ani nezapotácel. Byl to muž, o dobrého půl metru vyšší než ona. Na sobě měl dlouhý plášť a velký černý klobouk zakrývající mu půlku obličeje. Když k němu vzhlédla, uviděla jen jeho vítězný úsměv.
„Ne!“ Žena se otočila se a uviděla Michaela, jak se řítí uličkou za nimi. Zdvihla pravou ruku a zamávala mu. Ve tmě se však náhle zalesklo ostří nože. Radost v jejím pohledu vystřídala bolest a pak její oči začaly nabývat skelný pohled. Když se zhroutila k zemi, padla obličejem vzhůru.
Petra se posadila na posteli. Tělo měla zalité potem, peřiny rozházené. Obličej, který ve snu viděla poslední, byl totiž její! Ta žena byla ona sama.
Naposledy se zachvěla a přinutila se vstát. Bylo pět hodin odpoledne. Oblékla se a vzala psa ven, na procházku. Potřebovala přemýšlet. Ale toho jí nebylo dopřáno. Sotva vyšla z domu, uviděla vysokého muže v černém plášti s černým kloboukem. Šel přímo proti ní a ona se musela nutit do klidu. Vždyť to byl jen sen! Přesvědčovala se, ale věděla, že tomu tak není.
Muž se přibližoval a ona raději sklonila hlavu. Šel rychle, a když přišla chvíle, kdy se měli střetnout, zvedla hlavu. Jeho úsměv, ten samý, který viděla ve snu, ji nenechal na pochybách, o koho jde. To co se stalo pak, ale neočekávala. V předtuše nárazu zvedla k obraně pravou ruku. Věděla, že ji to neochání, bylo to jen bezděčné gesto. Jakmile se však její ruky dotkl jako by ho neviditelný proud větru odhodil stranou. Muž sebou škubnul a pokusil se k ní přiblížit znovu. Ani tentokrát se jí však nedokázal dotknout. Rozezleně zavrčel a v mžiku byl pryč. Petra stála na chodníku naprosto neschopna pohybu. Podívala se na svou ruku a do očí ji doslova praštil odlesk stříbra. Ta žena ve snu… žádný náramek neměla! Petra zvedla hlavu a zadívala se do slunce. Přesně věděla, co musí udělat.

Byla temná noc. Měsíc nebyl za mraky vůbec vidět a tak ulici osvětlovaly jen chabě svítící lampy. Petra se však nebála. Už hodinu chodila městem a hledala uličku ze svého snu. Nakonec ji našla kousek od hlavního centra města. Teď jen stála poblíž a čekala. Netušila, kdy se to stane, ale věděla, že musí Michaelovi i sobě důvěřovat. Zdálo se jako by ho znala věky. Když hodiny odbíjely půl dvanácté. Jako duch se tam objevil vysoký muž, jehož tvář halil pořád ten samý klobouk. Šel rozvážným krokem přímo k ní. S čím ale Petra nepočítala, byla mladá žena po jeho boku. V černých riflích a vínovém tričku vyhlížela poněkud příjemněji. Petra se rozhodla neutíkat i přes své bušící srdce. Jen zašla do uličky. Muž se ženou k ní přistoupili opatrně. Žádné utíkání, žádné stíny.
„Zdravím tě.“ Muž ani v hlase nedokázal skrýt svou zlobu a žena na něj podrážděně zasyčela. Pak promluvila.
„Jsem Airen. Možná se ti to jméno bude zdát na Češku trochu zvláštní, ale zvykneš si.“ Usmála se, ale nebyla v tom ani stopa vřelosti. Její černé oči zůstávaly výhružné. A u toho také mladá dívka nezůstala. Než stihla Petra zareagovat, vrhla se po ní. Ale stejně jako muž se jí ani nedotkla. Něco ji odmrštilo tak silně, že tvrdě přistála na zemi. Se syčením se zvedla. Petra zaslechla vzdálené volání. Michael! Věděla, že přijde, ale stejně se jí při zvuku jeho hlasu ulevilo. Když se objevil v uličce, muž nezaváhal a zaútočil. Michael to nečekal a tak skončili oba na zemi v jednom klubku. Nevypadalo to na boj z knížek, spíše na obyčejnou rvačku, jen s tím rozdílem že oba muži měli značně větší sílu a drtili popelnice bez nejmenší námahy. Petra si všimla že i Airen se chystá k útoku a ani na vteřinu nezaváhala. Chytla ji za rameno a doslova odmrštila pryč. Síla zjevně vycházela z ní, protože náraz byl tak prudký, že se dívka zhroutila v bezvědomí k zemi. Muž rázem od Michaela odskočil. Vzal Airen, věnoval Petře poslední zavrčení a zmizel. Neměla o tom však čas přemýšlet, protože Michael byl v mžiku u ní a držel ji v náručí.
„Byla jsi skvělá. Neboj, nedovolím, aby ti ublížili.“ Zašeptal jí do vlasů. Zvedla k němu hlavu a on ji políbil.
„Vysvětlíš mi všechno?“ zašeptala. On se ale jen usmál.
„Vždyť už všechno víš.“ Odpověděl a ona pochopila, že má pravdu.