Nový svět - Soud

Anotace: V zápětí ho prudkým pohybem ruky dostal ke zdi. Udeřil jeho hlavou o zeď, jednou, dvakrát, třikrát. Tělo temného elfa ochablo, Albrecht však jeho hlavou tloukl do zdi znovu a znovu, dokud z jeho tváře nezbyla zkrvavená kaše s kousky kostí.

Rok 1398 Prorokova letopočtu, konec šestého týdne zimy, kdesi v podzemních tunelech pod G’Tran Zull

Albrecht osaměle kráčel jednou z opuštěných cest hluboko pod podlažími města trpaslíků. Na jejich průzkum vyrazil před dvěma dny. Potřeboval se protáhnout. A hlavně si utřídit myšlenky. Galoder, i když tvrdil že Aiena je mimo nebezpečí, ho odmítal k elfce stále pustit. Díky tomu však byl Albrecht stále nervózní a nevrlý. Většinu času pro to trávil v klidu knihovny. Snažil se zjistit co nejvíce o proroctvích se zmínkami o Pěti Jizvách. Zatím však stihnul projít jen zlomek z nich. Byly jich snad tisíce. Z těch co přečetl, mu žádné moc smysl nedávalo. V mnoha z nich narazil na situace, kterými skutečně prošel. Většina z proroctví se však týkala věcí, o kterých neměl ani ponětí. V některých proroctvích se mu říkalo Sjednotitel, neboť Pět Jizev má sjednotit známý svět proti nepříteli skrytému ve stínech. Ale co Albrechta znepokojovalo, byly náznaky, že po vítězství nad stínem, nebo temnotou, bylo mnoho různých výkladů, z nějakého důvodu zešílí a sám se stane novou hrozbou pro svět. Také tam bylo spoustu náznaků o jakémsi meči, který Pět Jizev získá při jakýchsi bojích pod křídly temnot. To jediné Albrechta zaujalo. Ale v celku měl z toho všeho velmi mizernou náladu. Pro to řekl jen Rufusovi že se na pár dní ztratí v podzemních tunelech. Teď toho svého tajnůstkářství litoval.
Pomalu kráčel jednou ze stovek podzemních cest. Její stěny byly lemovány zářícími runami, které se staraly o osvětlení i v místech mimo dosah trpasličí osvětlovací technologie, která stále zůstávala pro Albrechta tajemstvím. O další výzdobu stěn se staraly pravidelně rozmístěné výklenky, v každém byla socha válečníka, a také propletené linie věšteckých znaků G’irg rdam. A právě pro to, že všechny podzemní tunely vypadaly takto, se Albrecht ztratil. Už od včerejšího dne, alespoň dle jeho odhadu, se snažil vymotat z tohoto bludiště.
V tichém pološeru vládnoucímu těmto místům Albrecht krok za krokem pokračoval ve svém bloudění. Ztrácel se v myšlenkách na Aienu.
Také pro to mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že ticho podzemních chodeb ruší hlasy temných elfů. I přes to, že tu řeč slyšel Albrecht jen několikrát v životě, byl si jistý, že jsou to oni. Upozornil ho na ně vlastně instinkt, který se projevil jako nepříjemné mrazení v zádech, ten ho probral z přemýšlení.
Ihned jak si uvědomil nebezpečí, rozběhl se. Doufal že unikne temným elfům, kterých mohla být velká skupina. Běžel o život. Jeho nohám jako by narostly křídla. Po nějaké době si však uvědomil, že hlasy temných elfů se přibližují. S tichou kletbou smykem zabrzdil. Hlasy přicházely z chodby před ním. Celou dobu jim běžel přímo do náruče.
Rychle se rozběhl opačným směrem. Avšak díky předchozímu běhu mu docházely síly. Rozhodl se pro to, že se skryje za jednou ze soch ve výklencích. Za několik okamžiků doběhl ke vhodnému výklenku. Prudce do něj zahnul, div že si nerozbil hlavu o sochu, která v něm stála. Byla provedena jako vyobrazení trpaslíka válečníka. Všechny detaily byly dokonalé. Každý jednotlivý vous byl viditelný, stejně jako každá runa či znak znázorňující rod, ke kterému trpaslík patřil, byl dokonale znázorněn na jeho zbroji a hlavě. Nad hlavou měl ve výhružném gestu pozvednuté válečné kladivo. Albrecht se skryl ve stínu této sochy.
Vyčkával v naprosté tichosti, dokud temní elfové neprojdou okolo něj. Netrvalo to ani deset minut. Jejich hlasy se však usadili pouhých několik metrů za výklenkem. Nejspíše to byla jen průzkumná hlídka, která se rozhodla pro trochu odpočinku, blesklo Albrechtovi hlavou. Doufal však, že ta pauza nebude trvat moc dlouho. Minuty se však vlekly kupředu a temní elfové stále neodcházeli. Albrecht, dle hlasů, odhadoval, že jich je pět, možná šest. To bylo moc temných na to, aby se dokázal probojovat či proklouznout kolem nich. Pro to se raději rozhodl vyčkávat dále ve stínu výklenku, i přes to že ho začínaly brát křeče do stehen a lýtek jak svěděl v dřepu vmáčknutý do prostoru mezi sochou a zdí. V tichosti vyčkával. V duchu však zuřivě klel jako sám bůh podsvětí.
Náhle uslyšel kroky mířící k jeho skrýši. Do jeho omezeného zorného pole vstoupil okamžik na to temný elf. Pomalu se rozhlédl kolem sebe a poté zašel do jednoho z rohů.
Albrecht v matném světle vyzařovaném runami viděl, jak temný elf rozepíná poklopec. Chvíli na to uslyšel proud dopadající tekutiny na zeď. Skropilo ho několik kapek moči temného elfa. To v něm rozdmýchalo děsivou zuřivost. Jeho ruka vystřelila vpřed. Pod prsty ucítil „Vercajk“ temného elfa. Zároveň byl neskonale rád, že má stále své rukavice. Stiskl ho vší silou a prudce trhnul paží. To co držel v rukou, mu tam zůstalo. Zároveň však uslyšel napůl zděšený, napůl bolestný, výkřik temného elfa.
Zuřivostí bez sebe se Albrecht napřímil. Tasil svůj meč a během zlomku okamžiku uťal temnému elfovi hlavu. Pět zbylých temných elfů vyburcovaných výkřikem se hrnulo k výklenku. Z něho se však vyřítil Albrecht. V očích mu plála zuřivost, pět jizev ve tváři jako by se mu prohloubilo, a dlouhé vlasy za ním zavlály jako závoj. Čepel jeho meče odrážela matné světlo, takže se zdálo jako by sama svítila.
Prvnímu temnému elfovi srazil hlavu z krku prudkým výpadem. Čtyři ostatní na okamžik zaváhali. Poté ustoupili a nechali Albrechta, aby vyšel doprostřed cesty. Poté ho obklopili ze všech stran.
Dotírali na něj čepelemi svých podivně tvarovaných mečů, střídali postoje a pokoušeli se ho unavit a zabít. Albrecht však bez viditelných obtíží jejich rány vykrýval. Pohyboval se rychleji, než by kterýkoliv člověk měl. Připomínal přízrak pomsty z dávných legend. To temné elfy překvapilo, zděsilo a oni brzy začali propadat panice. Albrecht využil zakolísání jednoho z nich a proťal mu krční tepnu. Chroptící temný elf se složil k zemi, kde sebou ještě chvíli škubal a z jeho rány v pravidelných, stále se prodlužujících intervalech, vystřikovala krev.
Trojice zbývajících temných elfů změnila taktiku. Shlukli se před Albrechtem a útočili zároveň. Albrecht to v tu chvíli kdy ho poháněla divoká zuřivost, necítil, ale během pár chvil schytal několik mělkých ran. Řinčení zbraní se neslo podzemními chodbami a zesílené ozvěnou se vracelo.
Albrechtovi se právě jen tak tak podařilo odvrátit úder vedený na jeho hlavu, když mu čepel pronikla kroužkovou košilí a sklouzla po žebrech. Albrecht zavyl jako divoké zvíře. O několik kroků ustoupil. Prudce oddechoval. V očích mu však stále zářila nepříčetnost. Zuřivě zařval, tak intenzivně že ze stropu odlouplo několik chatrnějších kamínků. V zápětí se pohnul kupředu tak rychle, že se téměř rozmazával. Zasypal nejbližšího temného elfa sérií úderů, čímž ho donutil ustoupit ke stěně. Dalším úderem mu usekl paži, ve které svíral zbraň. Odkopl ho stranou a postavil se dvojici temných elfů. To vše se událo tak rychle, že ti dva nestačili ani zareagovat. Teď na nich bylo vidět, jak jsou vyděšení.
Ale ani tak nepolevili ve snaze dostat Albrechtovu hlavu. Chvíli takhle zápolili dva na jednoho, Albrecht při tom utržil několik dalších šrámů. Poté jeden ze zbývající dvojice klopýtnul, což se mu stalo osudným. Jeho hlava oddělená Albrechtovou čepelí odletěla do výklenku, který byl přímo naproti tomu, kde Albrecht vykastroval svou první oběť. Poslední temný elf zasyčel způsobem, při kterém mrazilo v kostech. Vyrazil proti Albrechtovi s novou vervou. Úder střídal úder po několik dalších minut. Ani jeden ze soupeřů nebyl schopný nabýt nad svým sokem navrch. Boj však vypadal stále hůře a hůře pro Albrechta. Temný elf ho tlačil krok za krokem dál do chodby.
Temný elf náhle učinil prudký výpad po Albrechtově meči. Čepel zaskřípěla o čepel. Dalším pohybem vyrazil meč Albrechtovi z ruky. Zbraň se zařinčením narazila do zdi. Albrecht se po ní pokusil skočit, temný elf mu však zastoupil cestu. Prudkým bodnutím ho donutil uskočit dozadu, až Albrecht narazil zády do zdi. Temný elf se ohnal zakřivenou čepelí po Albrechtově krku, ten se však stačil v čas skrčit. Temný elf to očekával a další útok minul jen o vlas Albrechtovu hlavu. Kotoulem do strany se rychle dostal, alespoň na okamžik, z dosahu temného elfa. Rychle se napřímil. Ale jen pro to, aby se bleskově znovu skrčil před blížící se čepelí temného elfa. Ta narazila do zdi a zlomila se v půli. Temný elf odhodil zničenou zbraň a skočil Albrechtovi po krku holýma rukama. Bohužel pro něj netušil, kolika hospodskými rvačkami Albrecht prošel. I přes to že měl temný elf mnohem větší fyzickou sílu, nebyl ve výhodě. Sotva se Albrechta dotknul, schytal zásah pěstí přímo do nosu, který s odporným křupnutím povolil, a zároveň ho nadzdvihl prudký kop kolenem do žaludku. To ho na okamžik ochromilo. To však Albrechtovi stačilo, aby se vyhrabal na nohy a prudce nakopl temného elfa do žeber. Ten se po tomto zásahu odkutálel kousek do zadu. Albrecht vykročil směrem k němu, aby ho dorazil. Temný elf sebou však mrsknul jako ryba a podkopl Albrechtovi nohy. Dopad byl tak tvrdý, až mu vyrazil dech. Napůl omráčený viděl, jak se temný elf zvedá ze země a s krvelačným úsměvem, při kterém odhalil své špičaté zuby, se na něj dívá. Dech popadl zrovna včas, aby se dokázal odkulit. Na místo, kde měl před okamžikem hlavu, dopadla bota temného elfa. Stokrát procvičeným pohybem se vymrštil na nohy, což temného elfa zmátlo a překvapilo. To se mu stalo osudným. Albrecht mu zasadil několik rychlých úderů na hrudník a obličej. Když se zapotácel dozadu, popadl ho zezadu za krk a přetočil se za něj. V zápětí ho prudkým pohybem ruky dostal téměř ke zdi. Udeřil jeho hlavou o zeď, jednou, dvakrát, třikrát. Tělo temného elfa ochablo, Albrecht však jeho hlavou tloukl do zdi znovu a znovu, dokud z jeho tváře nezbyla zkrvavená kaše s kousky kostí prosvítajících ven. Odhodil bezvládné tělo na stranu. Rozhlédl se kolem sebe, pomalu nabírající na příčetnosti. V prvním okamžiku nechápal, jak dokázal přemoci přesilu temných elfů. Poté si vzpomněl na onu podivnou sílu, kterou cítil v hlubinách své duše. Zatřepal hlavou, aby si jí pročistil. Několik kroků od sebe uviděl svůj meč. Když ho znovu třímal v ruce, uslyšel sténání. Temný elf, kterému usekl paži, se svíjel na zemi. Albrecht mu ulehčil odchod na onen svět bodnutím přímo do srdce.
Vyrazil cestou zpět, tou kterou nepřišli temní elfové. Po několika metrech se však zhroutil a jeho vědomí zastřelo bezvědomí.

„Hej, vstávej, lenochu líná, sakra!“ ozval se temnotou obestírající Albrechtovu mysl hluboký, avšak znělý hlas. Dokonce volal jeho jméno. On se však odmítal pohnout, leželo se mu dobře.
„Tak co sakra bude?! Mám tě polejt vodou?“ ozval se znovu onen hlas. Albrechtovou momentálně prázdnou myslí zarezonovalo jméno, které k tomu hlasu patřilo. Rufus.
Neochotně otevřel jedno oko. Okamžitě ho zalila vlna bolesti a únavy. Tiše syknul. Celé jeho zorné pole zabírala drsná tvář s porostem ryšavých vousů a dlouhých vlasů.
„Co je sakra? Chceš mě políbit, že seš tak blízko, či co?“ zabručel nakvašeně. Začaly se mu vracet vzpomínky na to, co se odehrálo.
Rufus se hromově rozesmál a napřímil se do své úctyhodné výšky dvou metrů.
„Bude v pohodě, už zase rejpe, to je dobrý znamení.“ Řekl Rufus.
„To jsem věděla od chvíle, co jsem zjistila, že dýchá. Spíš by mě zajímalo, co se tu stalo.“ Ozval se další hlas, tentokrát ženský. Albrechtovi se okamžitě rozbušilo srdce jako by mu mělo vskočit nosem.
„Aieno…?“ zašeptal téměř nehlasně a začal se škrábat na nohy. K jeho překvapení kolem něj stáli všichni jeho společníci, Gadriwen, Chaszim, Aiena, Rufus i Galoder. Navíc v chodbě za nimi stála armáda trpaslíků, zabírali chodbu tak daleko kam až dohlédl. V jejich čele stál Thorin v plátové zbroji zdobené znaky svého klanu. Albrechtovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval.
„Aieno, jsem rád, že jsi v pořádku. Už jsem se bál, že se nikdy neprobudíš.“ Řekl tiše, téměř zbožným hlasem, „A k tomu co se stalo, myslím, že jsem tu posekal šest temnejch elfů.“ Dodal, teď už normálním tónem.
„Tak to je výkon, málo komu se poštěstí přežít takovou bitvu.“ Usmála se na Albrechta Aiena. Byl to pro něj ten nejnádhernější úsměv na světě.
„Ale… co má znamenat ta armáda? Netvrď mi, že vy všichni jste mě šli hledat.“ Pousmál se, ale ne moc, bolel ho celý člověk.
„Když jsem se dnes ráno probrala, bylo mi řečeno, že jsi odešel do podzemí a zatím si se nevrátil. Dělala jsem si hrozné starosti, Albrechte. Nakonec mi Sahar řekl, že ví jak tě najít. Ale než jsme stihli cokoliv udělat, přišel za námi Thorin s tím, že bude potřeba pomoc. Nedaleko odtud se podle všeho formuje armáda temných elfů připravených vtrhnout do G’tran Zull. Když jsme zjistili, že tebe najdeme stejným směrem, souhlasila jsem, že naše skupina pomůže trpaslíkům v nadcházející bitvě.“ Vysvětlovala Aiena. Albrecht si s překvapením uvědomil, že říká Galoderovi křestním jménem.
„Takže se koukej probrat, nemělo by ti být nic vážného, Sahar si dal tu práci, že na tebe použil magii, aby tě vyléčil.“ Pokračovala elfka.
„To byla samozřejmost, pane Rezci.“ Usmál se Galoder na Albrechta. Ale Albrecht by byl radši, kdyby se neusmíval, na nekromantově tváři vypadal úsměv poněkud děsivě.
Albrecht si cvičně protáhl svaly. Musel uznat, že bolest pomalu ustupuje a on se cítí překvapivě dobře. Jen měl nehoráznou žízeň a hlad. Ihned to také poznamenal. Paladýn Gadriwen ihned vytáhl ze svého vaku měch s vínem a kus chleba s několika proužky sušeného masa. Albrecht mu to div nevyrval z rukou. Posadil se na zem, zády se opřel o zeď a hltavě do sebe naházel chléb i prosolené sušené maso. Stejně hltavě do sebe nalil téměř polovinu vaku s vínem. Bohům dík, že bylo velmi ředěné vodou. Hlavní však bylo, že se hned cítil o poznání lépe.
Otřel si ústa, postavil se na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Sebevědomě se usmál.
„Tak jo, jsem připravenej seznámit pár dalších temnejch elfů s čepelí mýho meče.“ Zazubil se, protože se náhle cítil mnohem lépe, než si za poslední rok pamatoval.
Thorin přikývl na srozuměnou, i když Albrecht vůbec nemluvil na něj, a v drsné řeči trpaslíků začal štěkat rozkazy. Armáda trpaslíků se brzy dala do pohybu. Jejich jednotný krok otřásal podzemní chodbou, ze stropu se sypal prach a úlomky kamínků. Celá skupina, do které patřil Albrecht, čekala několik desítek minut, než kolem nich projde celá armáda, aby se zařadili na konec. Aiena s Galoderem toho využili, aby si promluvili s Albrechtem.
„Vzhledem k tomu, že jdeme do války s temnými elfy, povězte mi, pane Rezci, co víte o upírech?“ začal Galoder když se ujistil, že jsou všichni jeho společníci okolo něj.
„Nejsem si jistej, jak to s tim souvisí, ale vim jen to, co se běžně ví, že je to jakejsi druh prokletí kterej mění lidi na nadlidský, dokonalejší, bytosti ale za cenu potřeby vycucávat krev z ostatních. A taky to že denní světlo je oslabuje na úroveň obyčejnýho člověka.“ Řekl Albrecht s pokrčením ramen.
Nekromant si povzdechl „Zdá se, že bude potřeba vám vysvětlit vše od začátku.“ V zápětí pokračoval „Aieno, prosím, mohla by jsi začít? Bude to pro něj mnohem srozumitelnější.“.
„Dobrá, dobrá Sahare.“ Usmála se Aiena.
„Tak tedy Albrechte, trocha historie elfů. Je to příběh z doby dávno před příchodem Proroka, dokonce je ještě starší než první zmínky o lidech. Pochybuji, že je víc než stovka lidí po celém světě co ho zná. Mezi elfy bys však nenašel nikoho, kdo by nevěděl, o čem je řeč.
Před více než pěti tisíci lety, v době největšího rozkvětu elfské říše, se skupina našich mágů pokoušela o kouzlo, které by ještě více zdokonalilo náš druh. Několik dní a nocí se koncentrovali a manipulovali s magickými proudy. Zašli však příliš hluboko, příliš daleko, do hlubin magických proudů. Jejich kouzlo se zvrtlo. Oni zemřeli, ale všichni elfové v dosahu sta kilometrů byli přeměněni na to, co dnes nazýváme temnými elfy. Stali se citlivými na světlo, začali ho nenávidět a stáhli se do podzemí, kde se z nich stalo to, co jsi už několikrát viděl. Avšak se zdá, že na ně přešla i ctižádost a touha po absolutní dokonalosti z oné skupiny mágů. A tady, bys měl převzít místo vypravěče ty, Sahare.“ Zakončila svůj proslov Aiena. Galoder po chvíli přemýšlení začal.
„Ano, i to je možné, Aieno. Avšak, není to podstatné. Jde o to, že krátce na to, co se temní elfové stáhli do podzemí, vytvořili jejich nejmocnější mágové posilující kouzlo. Je to ona upírská kletba. Upíři, kteří vzniknou z temných elfů, jsou mnohem, mnohem mocnější než jiní nakažení. A než se zeptáte, pane Rezci, ano, upírská kletba může přejít na jakoukoliv rasu, snad krom Prastarých a draků. U Prastarých to je pro to, že je velmi vzácné na některého z nich narazit, myslím si dokonce, že za posledních několik století vymřeli docela. U draků pro to, že jen šílenec by se pokoušel pokousat draka, nemluvě o tom, že jich zbývá už jen hrstka. Ale to odbočuji od tématu.
Mezi temnými elfy zastupují upíři ty nejvýznačnější pozice a z toho co jsem slyšel od trpaslíků, vytvořili z nich dokonce samostatné vojenské oddíly. Jsou sice mnohem mocnější než lidští upíři, ale mají stejné slabiny. Oheň a prudké světlo celkově. Pro to chci aby, jste si vzal tohle.“ Vyprávěl Galoder. Když dokončil poslední větu, vtiskl Albrechtovi do dlaně, malý, jiskřivě zářící úlomek kosti.
„V přítomnosti upíra se rozzáří dost na to, aby ho to oslabilo a my tak získali výhodu. Každý z naší skupiny ho má.
Také bych rád opravil Aienu v tom, že všichni mágové zodpovědní za přeměnu elfů na temné elfy, zemřeli. Z toho co jsem vyčetl v knihovnách pod starou Zonderskou pevností, je jisté že minimálně jeden z nich přežil a ten udržuje onu proměnu v chodu do dnes. Pokud bychom ho dokázali zabít, nejspíše by kouzlo pominulo a temní elfové by byli osvobozeni. Nejsem si tím však jistý, je to jen teorie.“ Pokračoval Galoder, očividně rád že může dávat na obdiv své vědomosti.
„Dobrý, dobrý, chápu. Ale už bys mohl zmlknout Galodere, než mě z tý tvý přechytralosti začne bolet hlava.“ Usekl Albrecht Galoderovu řeč.
„Žádný problém, pane Rezci, stejně jsem už řekl vše, co jsem měl na srdci.“ Pokrčil nekromant rameny.
„Bezva, tím jsme si vyříkali vše co je třeba ohledně této situace vědět, je na čase vyrazit za trpaslíky. Věřím, že nás bude třeba.“ Řekla Aiena svým velitelským hlasem, který si šetřila pro podobné chvíle.
Gadriwen a Chaszim okamžitě vyrazili, přeci jen, oni s Aienou cestovali nejdéle. Galoder je následoval, jak se zdálo, začal s Aienou vycházet perfektně. Albrecht tedy také vykročil na cestu vstříc bitvě. Rufus šel po jeho pravé ruce, vrhal na něj stále ustarané pohledy, jako by se bál, že Albrecht co chvíli zkolabuje. Aiena šla po jeho levé ruce, za kterou ho po chvíli vzala. Albrecht se na ní podíval, Aiena mu pohled s úsměvem opětovala. A Albrecht náhle, leč šel smrti vstříc, byl odpoután od reality, spoután pohledem jejích očí.

Armáda trpaslíků se na noc utábořila v rozlehlém sále, na který během cesty narazila. Dříve to nejspíše bylo malé městečko, či strážní pevnost. Kruhové náměstí mělo v průměru něco přes půl kilometru. Po obvodu sálu se vinulo schodiště do výše čtyř pater, které propojovalo jednotlivé ochozy. Z nich na tábořící trpaslíky zíraly prázdné díry po vylomených dveřích. Každý z ochozů zdobily dokonalé výjevy z historie trpaslíků. Bylo tam vyobrazeno mnoho slavných bitev, mnoho slavných válečníků, i desítky vytesaných plastik Trag’shad kteří měli na starosti toto město, nebo snad pevnost.
Přesně uprostřed kruhu od stropu visely zbytky křišťálového lustru. Křišťál byl kdysi napuštěn mocným osvětlovacím kouzlem, neboť i když nebyl dlouho udržován, mnoho střípků stále matně zářilo.
Uprostřed ležení se uvelebila Aienina skupina. Choulila se u magického ohně plápolajícího modrým plamenem, který vyčaroval Galoder. Albrecht, zabalený do pláště, stočený do klubíčka hlasitě chrápal. Ostatní však seděli okolo modrého ohně a tiše diskutovali o nadcházející bitvě.
„Pokud by bylo jasné, že prohrajeme, musíme vzít nohy na ramena a zmizet. Nemám v úmyslu nechat nikoho z nás zemřít. Jak říkal můj otec, útěk neslouží ke cti, nýbrž ku zdraví.“ Říkala právě Aiena polohlasem. Nechtěla, aby jí některý z trpaslíků zaslechl, měli na čest a vznešenou smrt v boji svůj názor.
„O to se neboj, sám sem měl v úmyslu zdrhnout, když by šlo hodně do tuhýho.“ Ušklíbl se Rufus, s pohledem upřeným do mihotajících se plamenů.
„Zbabělče!“ ucedil mezi zuby Gadriwen.
„Trhni si, když seš sebevrah.“ Mávnul nad jeho poznámkou rukou Rufus.
„Rufus má pravdu, příteli. Ústup z prohrané bitvy není zbabělostí. Je to šance bojovat znovu a vyhrát.“ Souhlasně pokýval hlavou Chaszim, korálky vpletené do copánků ve vlasech mu při tom lehce zachrastily.
„Tyto úvahy nemají cenu.“ Prohlásil po chvíli ticha Galoder.
„Věřím totiž, že jsem schopen vytvořit dostatečně jasný plamen, na to, aby omráčil zrak celé armády temných elfů a poskytl nám rozhodující výhodu. Zabere mi to však dost času. Ale i tak to je důvod, proč jsme byli požádáni o to, abychom doprovázeli armádu.“ Pokračoval polohlasně. Namodralé světlo z ohně dodávalo jeho tváři hrůzostrašný vzhled, vrásky v obličeji se mu jasně rýsovali, kůže měla ještě mrtvolnější vzhled než obvykle, křivý nos získal nádech dravčího zobáku, v očích se mu odrážela modrá záře a vyzařovala z něj taková sebejistota, podpořená aurou moci, která se okolo něj vznášela, že z toho mrazilo v kostech. Rufus se při pohledu na něj mimoděk otřásl. Vypadal jako by opravu dokázal zahnat celou armádu pouhým vzezřením.
Zdálo se však, že ostatní jeho prohlášení uklidnilo. Přeci jen, viděli jeho schopnosti už dříve. Nějakou chvíli u nich panovalo ticho. Celkově se však tábořištěm nesl poměrně velký hluk. Mnoho trpaslíků se opilo a zpívalo teď bojové písně, smálo se či jinak vyvádělo, jako by to byl jejich poslední den. Pro mnoho z nich opravdu byl. Tak už to v boji chodilo.
„Sahare Galodere, nekromante z Loranského království,“ začal náhle Chaszim.
„Ano?“ otázal se Galoder a své jako nejhlubší noc černé oči upřel na tmavého jižanského šamana.
„Věřím, že s námi zůstáváš pro to, že nás považuješ za přátele. Avšak, chtěl bych znát tvůj skutečný důvod, proč jsi přišel za Albrechtem. Mám jistá podezření, ale rád bych to slyšel od tebe. A nepokoušej se lhát, poznám to.“ Řekl Chaszim. Náhle zněl vážně jako nikdy. Vždy se mu do hlasu vloudil smích a potlačované vtipy.
Galoder byl nějakou dobu zticha, pozoroval Albrechta, jako by se snažil zjistit, jestli opravdu tvrdě spí.
„Chápu, proč se ptáš, jsi nadaný magií, pro to, cítíš děsivou sílu jeho nadání.“ Pronesl Galoder tónem, který naznačoval velké tajemství.
„O kom to mluvíš Sahare?“ zeptala se Aiena, sotva stačil Galoder dokončit větu.
„O Albrechtovi, Aieno. Dovolím si tvrdit, že má nejmocnější, leč potlačovaný, magický talent za poslední milénium. Velmistr mého řádu mne sem vyslal, abych na něj dával pozor a nakonec ho přivedl k němu. Neboj se, nemám to v úmyslu. Pokud by se naučil jen nekromancii, Velmistr by získal zbraň, po které dlouho touží, zneužil by ho k pomstě svému rodu a poté zabil. Až bude čas, chci ho vzít na Ostrov mágů, aby se podrobil řádnému výcviku. S mocí, která v něm dřímá, by to neměl být ani výcvik nijak dlouhý. Jakmile by si osvojil základy, měl by být schopný utvářet jakoukoliv magii dle své vůle.“ Říkal Galoder. Kdykoliv mu chtěl někdo skočit do řeči, vrhl na něj pohled, který by umlčel i útočícího orka, a snad ho donutil i o několik kroků ustoupit.
„Překvapuješ mne, Galodere. Doteď jsem si myslel, že ho chceš zneužít pro vlastní záměry hned, jak budeš mít možnost. Z tvé duše však čtu, že mluvíš pravdu. Co tě přimělo, vzepřít se příkazům tvého pána?“ otázal se Chaszim.
„Vy všichni. Jak jsi sám poznamenal, považuji vás za přátele. A to je něco co jsem za svůj dlouhý život donedávna nepoznal. Na Ostrově mágů, i v pevnosti nekromantů nad Zonderem jsem měl hodně známých se stejnými zájmy, ale žádné přátele. Mezi mágy, jakéhokoliv zaměření, je přátelství nemyslitelné, protože nikdy nevíš, kdy budeš muset jiného zabít, abys mohl postoupit v hierarchii. Navíc, i mezi těmi, kteří se považují za kamarády, panuje řevnivost a touha dostat se na kloub jeho tajemstvím a moci. Chaszime, ty jistě víš, o čem mluvím.“ Vysvětloval Galoder.
„Ano, vím, o čem mluvíš, i mezi šamany panují podobné podmínky. Myslím, že i mezi vámi, mágy a nekromanty je to stejné, protože každý jakmile si osvojí základy, používá magii po svém, což mu dává větší, a zároveň menší, magickou moc, než mají ostatní. Tudíž existuje nepřeberné množství využití magického talentu.“ Řekl Chaszim.
„Přesně tak, sám bych to nedokázal říct lépe.“ Pokýval Galoder svou téměř holou hlavou, a po krátké odmlce, během které se napil, pokračoval.
„Mezi mágy, ať už se za něj považuješ, či nikoliv, je to vždy takové. Pro to je Albrecht mnohem lépe připravený. Přátelství, dle mého, dodává magii mnohem větší sílu. Nemluvě o skutečné lásce.“ Při tom střelil rychlým pohledem k Aieně.
„Sám se tomu divím, ale sdílíš stejný názor jako já.“ Řekl Chaszim když Galoder domluvil „A nejen magii, všemu co v životě uděláš.“, pokračoval s úsměvem. Bylo na něm vidět, že má z toho co Galoder řekl opravdu radost.
„Já si to nemyslím, magie je magie a sama o sobě je protikladem Bohů kříže.“ Ozval se Gadriwen.
„Ty jsi nejdříve neměl rád ani mne, a nyní jsme nejlepší přátelé. Dej mu šanci, mluví upřímně.“ Odvětil Chaszim, znělo to poněkud ostře.
„Jak myslíš, ale pokud zklame, useknu mu hlavu.“ Zabručel paladýn.
„Věřím, že k tomu nedojde. Sahare, ještě jedna věc, jak Aiena myslela to, že Albrechta dokážeš kdykoliv najít?“ otázal se jižan.
„To je jednoduché, má u sebe mocný nekromantický artefakt, který si zasloužil, avšak ho zároveň odcizil. Je to větší část lebky bývalého velmistra nekromantů ze Zonderu.“ Osvětlil to Galoder.
„Myslím, že to by stačilo. Všichni jdeme spát, po příkladu Albrechta. A to je rozkaz! Jestli od kohokoliv z vás, uslyším jedno jediné slovo, přísahám, že toho bude dlouho litovat!“ vyštěkla Aiena velitelským hlasem. Všichni jí raději poslechli a rychle se uložili ke spánku.

Podzemím zaduněl zvuk válečného rohu. S hromovým rachotem zavířil v kuželovitém prostoru opuštěné pevnosti. Zmizel ve vzdálených chodbách a rychle se s ozvěnou vracel.
Albrecht sebou zděšeně škubnul, posadil se, a rozespale se rozhlížel kolem sebe. Ruka mu automaticky sjela k meči, který měl položený vedle sebe. Zatřásl hlavou, aby si jí trochu pročistil, zvednul se a z části s pobavením, z části s jistým uspokojením, že zbytek jeho skupinky vypadá podobně.
Okolo něj se prošoural trpaslík, tiše si pro sebe cosi bručel, a neznělo to zrovna nadšeně. Albrecht zachytil slova ‚Trag’shad‘ a něco co mohlo znít ‚gra’sh kogr‘.
„Taky sou z toho v háji“ zahuhlal si Albrecht tiše pro sebe a začal prohledávat zavazadla, jestli nenajde něco k pití.
Po chvíli vyhrabal nějaký měch. Otevřel ho a zhluboka se napil. Albrechtovi zarudlé, rozespalé oči, se prudce otevřely. Ve tváři znachověl. Rychle se kolem sebe rozhlédl, nakonec, když zjistil, že v okolí se to teď hemží trpaslíky, vyprsknul tekutinu do doutnajícího popela nedaleko od něj. V jednom okamžiku zahučely plameny a vstřelily své jazyky do výše téměř metru. Albrecht zůstal stát s očima vytřeštěnýma a pokleslou bradou. Za výšlehem ohně se otočila i většina okolních trpaslíků.
Ve chvíli kdy se začali opět rozcházet, se Albrecht otočil ke svým společníkům, kteří neměli daleko k tomu se rozesmát.
„C-co to j-je?!“ vykoktal ze sebe zmateně a ukazoval měch, který držel v rukou.
„Dezinfekce. Velmi silná lihovina, přesněji. Pane Rezci, prosím, řekněte mi, že jste se nenapil…“ řekl Galoder s upřímně ustaraným pohledem. Albrecht na jeho otázku zavrtěl hlavou.
„Ne nenapil, ale skoro. Ste neviděli ty plameny?“ řekl a hodil uzavřený měch s dezinfekcí nekromantovi.
„Ty, Albi, myslíš si snad, že se dá něco takovýho přehlídnout?“ Vyprskl Rufus smíchy.
„Dej si taky, tys byl vždycky ten kdo v knajpě každýho přechlastal. Pokud vim, přepil si kdysi i pár trpaslíků. Nechceš si to zopakovat, dokud je příležitost?“ usmál se Albrecht a usadil se na zem. Začal štrachat ve vlastních zásobách, jestli tam náhodou ještě na něco nenarazí. Jeho hledání přerušil hluk kousek od něj. Zvedl hlavu a uviděl Thorina, jak se k nim prodírá davem. Neměl na sobě zbroj, jen obyčejné plátěné oblečení a tvářil se zuřivě a zděšeně zároveň.
Když dodusal až k nim zvedl hlavu a podíval se každému zvlášť do očí.
„Co to bylo za šílenej budíček? Copak chcete upozornit všechny temný elfy, co sou v okolí, na to, že se blížíme?“ zabručel Rufus dřív, než stačil Thorin cokoliv říct.
„To byl nápad toho šílence Grimmela, bídák, zotavil se po tvojí ráně rychle. Další jeho nápad byl předvolat vás veřejně k sghrik z obvinění nar’shagad!“ vyrazil ze sebe Thorin rychle.
„A co je sghrik a to co asi nikdy nevyslovim?“ otázal se Rufus.
„Něco jako soud a vy jste obviněni ze zrady a… útoku na nadřízeného. Pojďte za mnou, všechno vám cestou vysvětlím. „ Pokračoval Thorin a gesty jim naznačoval, aby šli za ním.

Albrecht s přáteli se prodíral davem trpaslíků za Thorinem. Trpaslík se zatím netvářil, že by chtěl cokoliv vysvětlovat. Pro to do něj Albrecht dloubnul.
„No jo, no jo. Já jen nevím jak začít.“ Zabručel Thorin aniž by se na ně podíval.
„Zkus to od začátku.“ Napůl sarkasticky zabručel Gadriwen.
„Grimmel, to je ten komu jsi jí ubalil před vchodem do podzemí, Rufusi, prohlásil, že pokud jdete s naší armádou, jste jedni z nás. Pro to se na vás vztahují všechna naše práva a zákony. Poté poměrně barvitě, zčásti přikresleně, vylíčil tvůj útok na něj. Chce vás všechny nechat popravit. Ten zvuk, který vás probudil, oznamuje soud. Nemyslím si, že by měl moc šancí vyhrát tento spor, ale přesto musíte jít se mnou. Hlavně se prosím nebraňte, až dorazíme na místo, strážci vám budou chtít nasadit okovy.“ Vysvětloval trpaslík zamračeně.
„To je ale idiot… tímhle dal temným elfům vědět, že se blížíme. Tím nás připravil o moment překvapení, který byl jednou z našich zbraní… hovado blbý.“ Zavrčel Galoder.
„Esli mi někdo zkusí dát okovy, skončí tak že ho budou muset do smrti krmit kaší, páč nebude mít zuby, aby kousal ani ruce, aby se najedl sám.“ Zavrčel zlověstně Rufus.
„Tenhle přístup nám moc nepomůže Rufusi.“ Odvětila mu Aiena sklesle.
„To je mi volný, nenechám se spoutat nějakym zasranym parchantem co v sobě dost cti na to aby uznal vlastní porážku.“ Odseknul Rufus nakvašeně.
„Sem s ním za jedno, jestli mi bude někdo chtít nasadit pouta, useknu mu ruku.“ Zašklebil se Albrecht. Jeho nebezpečný úšklebek spojený s vražedným pohledem vypadal dost znepokojivě, aby kohokoliv odradil od čehokoliv.
„I ty Albrechte?“ Povzdechla si Ainea „Ale nepřekvapuje mne to, vy dva vždy držíte pospolu.“.
Do cesty se jim vpletl trpaslík, dle výrazu trpící kocovinou, když však zpozoroval Albrechtův a Rufusův výraz, rychle se odklidil z cesty. Oběma z očí koukala smrt a stěží potlačovaná zuřivost. U Albrechta na to byla Aiena zvyklá on byl, co ho znala, jako natlakovaný hrnec, ale Rufus jí dělal starosti. Hřmotný, ryšavý obr byl většinou klidný a vtipkující o čemkoliv. Občas bručel jako starý naštvaný medvěd, to byla pravda, ale takový vztek v jeho očích nikdy neviděla. Došla až k němu, lehce do něj dloubla, aby mu naznačila, že s ním chce mluvit. Zpomalila a počkala několik okamžiků. Rufus překvapivě zastavil s ní.
„No? Vo co de?“ zabručel.
„To se chci zeptat já, proč máš takový vztek kvůli spoutání? Thorin přeci říká, že nám nejspíše nic nehrozí.“ Zašeptala Aiena tak, aby jí slyšel jen on.
„Špatný vzpomínky.“ Pokrčil Rufus rameny.
„O co jde? Jako tvoje velitelka ti přikazuji mi to říct.“.
„Zaprvý, nejseš žádná moje velitelka, jedinej kdo mi má případně co příkázat je Albrecht, ale i u toho bych si rozmyslel, jestli to splnim. A zadruhý, ti do toho je uplný kulový.“ Zavrčel tiše Rufus. Aieně z toho zvuku přeběhl mráz po zádech. Navíc se po ní podíval způsobem, že jestli ještě chvíli bude naléhat, nebude ho zajímat nic a jednu jí vrazí. Podvědomě věděla, že by to opravdu udělal.
Přesto, se však rozhodla naléhat dál. Věřila, že v případně nutnosti by dokázala uhnout. Elfové přeci jen měli mnohem lepší reflexy než lidé. I tak se však trochu bála, viděla, jak Albrecht v záchvatu zuřivosti pobíjí temné elfy jako by nebyli víc než nemluvňata, přitom temní elfové se elfům ve všech ohledech vyrovnali. Mimoděk se otřásla při představě, že by jí zasáhla Rufusova mohutná pěst.
„Dobrá tedy, svěř se mi jako přítelkyni.“ Řekla po chvíli a přívětivě se na Rufuse usmála. To ryšavého obra poněkud uklidnilo. Vážně pokýval hlavou, zaskřípal zuby a upřel na Aienu pohled svých vysoce inteligentních, hlubokých, zelených očí. Elfka si často říkala, že v Rufusovi je toho mnohem víc než je vidět. Několikrát jí zarazil rozsahem svých vědomostí.
„Hele, tak dobře. Mám toho za sebou mnohem víc než Albi, dyť je mi skoro jednou tolik co jemu. Dělal sem mu svýho času i vychovatele, to byl ještě malej klučina, znám ho skoro vod plínek.“ Začal Rufus ze široka.
Aiena ho nijak nepřerušovala, jen se zaujetím poslouchala. Zdálo se, že Rufus se rozhodl vyprávět jí příběh svého života.
„Svýho fotra sem viděl jen několikrát. Teprve když sem byl dospělej, sem zjistil, že pocházel z Astaru a byl to templář. A teprv nedávno, když sem ho viděl naposled, než umřel, sem zjistil, že to byl dokonce velmistr řádu. Ale vo to nejde vlastně. I když tak trochu jo. Mamina o něm vždycky básnila a já se mu chtěl přiblížit. Studoval sem na Velké Univerzitě v Loranskym království, páč máti vždycky řikala, že byl vzdělanej. Vstoupil sem i do tý zkurvený armády, páč máti řikala, že to byl výtečnej bojovník. Chtěl sem bejt prostě jako von, i když sem ho skoro neznal. A právě v tý armádě to všechno začalo. Namočil sem se, do pár průserů, krádeže, prodej zbraní nepříteli, to zrovna začínaly tyhlety střelný zbraně. Ale to všechno bylo v pohodě. Na to se nikdy nekáplo, aby taky jo, měli sme krytí od vysokejch důstojníků, co si chtěli taky něco ulejt na starý kolena. Ale jednou na mě a pár kámošů přilítlo komando. Bylo jich víc, ztloukli nás jak psi, svázali nás a odvlekli před velení s tim, že sme zabili nějakýho důležitýho papaláše. Jasně že to byl kec, do ničeho takovýho by nikdo z nás nešel ani za zlatý tele, pořád sme měli jakous takous čest, že jo. Několik měsíců nás drželi pod zámkem, co chvíli nás mučili, aby z nás dostali přiznání. Nikdo z nás se ale překvapivě nenechal zlomit. Tak utekl podzim a zima, jak si vzpomínám. Na jaře nás měli stejně popravit. Popravy začaly hned, jak slunce vylezlo na nebe. Bylo nás patnáct. Dvanáct mejch kamarádů popravili jako zvířata. Ty zrurvený důstojnící měli hodně zvrhlý choutky, jednoho nabodli na kůl, dalšího nechali uštvat smečkou psů, jinýho zase vykatrovali a k tomu mu ufikli vercajk, pak ho nechali ho vykrvácet. To jsou jenom ty slabší případy, vo těch ostatních nechci ani mluvit. Já měl bejt třináctej. Chtěli mě lámat v kole, sráčové. Naštěstí v tu chvíli přijel posel, kterej měl zprávu z vyšetřování o tom, jak se to fakt stalo. Já a dva další sme byli propuštěný, já hned skončil službu, ty další dva zůstali, těžko říct jak dopadli, už sem vo nich nikdy neslyšel. Pak sem začal sloužit na nějakou dobu jako vychovatel Albiho. Ale to už je jinej příběh.
De vo to, že nechci znovu přožít něco takovýho. Radši zdechnu v boji dyž se budu bránit zatčení, než…“ Rufusův hlas zmizel do ztracena.
Aiena se na něj soucitně podívala. Položila mu ruku na rameno.
„Pokud to bude v mých silách, nic takového se nestane. A pokud by mělo, přísahám, že budu bojovat po tvém boku, něco takového bych nikdy nechtěla zažít.“ Řekla elfka. Bylo to upřímné.
„Dobře budu ti věřit, nechám se spoutat. Albi nebude mít námitky, když uvidí, že ani já nemám. Občas je prostě jak malej. Měl by konečně pořádně dospět.“ Zazubil se Rufus. Očividně ho špatná nálada přešla ve chvíli, kdy se vypovídal.
„Také mám ten pocit.“ Usmála se na oplátku Aiena.
V tu chvíli se po nich ohlédl Chaszim. Se zářícím úsměvem, všem jižanům vlastním.
„Co vy dva si to tam šuškáte? Za chvíli nás mají spoutat a popravit, no tak, to přeci není důvod k tajnůřkářství a zasmušilosti! Vždycky může být hůř!“ zaševelil téměř rozjařeně. Ainea ho musela obdivovat, jak se ovládal a sršel dobrou náladou i v takovouto chvíli. Rychle však přidala do kroku, aby je dohnala. Podle těžkopádných kroků za sebou poznala, že Rufus jí napodobil.
Albrecht se ohlédl po Rufusovi, ten však natáhl krok a během okamžiku byl vedle něj. Cosi mu šeptem říkal. Albrecht se z toho nezdál zrovna nadšený. Aiena zaplula mezi Chaszima a Gadriwena. Galoder šel vedle Thorina a o něčem se spolu radili. Zdálo se, že nekromancer i trpaslík vymýšlí nejefektivnější plán jak z téhle šlamastyky vyplout.
„Já jít s vy! Mít moc námitek proti Grimmel! Vy nic neptat, já vím všecko!“ ozval se náhle hlas z davu. Okamžik na to se z pravé strany k jejich skupině prodral léčitel Lokí. Stařičký trpaslík, si očividně neměl čas splést vousy do polohy, aby si po nich nešlapal, takže je měl přehozené přes rameno. Překvapivě však na sobě měl kroužkovou zbroj a u pasu se mu pohupoval palcát zastrčený za opaskem. I léčitelé museli být ozbrojeni pro případ, že by se k nim nepřítel dostal.
„Lokí! Co ty tady děláš?!“ vyvalil oči Galoder.
„Někoho kdo vyznat v léčení, jako já, vždy potřeba. Já být přítomný u každá důležitá bitva od chvíle, kdy já dokončit výcvik jako léčitel. A v každé já pobít alespoň pár nepřítel.“ Přohlásil stařičký trpaslík hrdě.
„To je pravda k’h nkraak. Lokí je nejslavnější žijící léčitel kterého máme. Jen doufám, že jeho moudrost dokáže přesvědčit i Grimmela aby jednal rozumně.“ Řekl Thorin.
„Ty mladý, stále nechápat že starší mít mnohem větší slovo.“ Řekl Lokí. Chvíli se zdálo, že neví jak pokračovat. Ale poté ze sebe vychrlil záplavu slov v řeči trpaslíků.
„Co to říkal?“ Zeptal se Albrecht.
„Na tom nezáleží, bylo to směrováno mě. A myslím, že má pravdu. Nejste tak ohroženi jak si myslíte. Stačí, když vám řeknu, že se vás bude obhajovat on, a má na svou pomoc několik starodávných zákonů, na které se skoro zapomnělo. Grimmel nic takového očekávat nebude. Chtěl jsem vás obhajovat já, ale dle toho co Lokí řekl, by to nejspíše vedlo jen ke klanové válce. Myslím, že jeho návrh je lepší.“ Řekl Thorin, pokyvoval při tom hlavou.
„Ano, bude to tak lepší. Vaší řeč ovládám dost na to, abych věděl co má v úmyslu. A musím říct. Že je to dost šílené na, aby to celé uspělo.“ Říkal Galoder, stěží potlačoval smích.
„Netušil jsem, že umíš po našem.“ Prohlásil Thorin. Lokí řekl v tu chvíli téměř to samé.
„Nechtěl jsem se chlubit, navíc, rozumím většině věcí, ale nedokážu po vašem mluvit.“ Pokrčil nekromant rameny.
„A o co jde? Svěř se nám.“ Naléhal Albrecht.
„Tak to teda ne, nechte se překvapit. Bude to stát za to.“ Řekl Galoder tajemně.
„To tedy bude. A teď se připravte, za chvíli to začne. Grimmel a soudci čekají támhle.“ Řekl Thorin a ukázal na první stupeň vytesaný do kruhového sálu. Dorazili ke schodišti vedoucímu buď ke svobodě či ke smrti.

Aiena, Rufus, Albrecht, Chszim, Galoder i Gadriwen byli spoutáni a odvedeni do prvního podlaží ke Grimmelovi a skupině převážně staře vypadajících trpaslíků. To byli soudci. Oblečeni byli do prostých vlněných tunik a kalhot bez ozdob, jediné co na jejich stejnokrojích vypadalo ozdobně, byla stříbrnou nití vyšitá runa nad srdcem. Až na Grimmela, ten na sobě měl své složitě zdobené brnění s pláštěm tvořeným pospojovanými ocelovými kroužky. Dva prameny vlasů za ušima mněl spletené do copu. Vousy měl spletené do tří copů v každém mněl zapletený diamant o velikosti menšího vejce. Na stále poněkud napuchlém obličeji, hrajícím barvami zelené, měl povýšený výraz. Rty měl roztažené ve vítězoslavném úsměvu, bylo vidět, že mu chybí polovina zubů. Rufus měl zkrátka dobrou ránu od přírody. Když však uviděl, jak po Thorinově boku kráčí Lokí, úsměv mu z tváře zmizel. I on měl ze starého trpaslíka respekt. A zdálo se, že už si není sám sebou tak jistý jako před okamžikem.
„Vy jste ti, kteří byli obžalováni ze zrady a napadení nadřízeného?“ otázal se jeden ze soudců. Byl nejmladší, ve vlasech ani vousech neměl šediny. Zdálo se, že je zmatený.
„Ano, to jsou oni. Oni mne fyzicky napadli.“ Přisvědčil Grimmel. Při řeči trochu šišlal, a bylo na něm vidět, že je znechucen tím, že musí mluvit Prorokovým dialektem, aby mu všichni přítomní rozuměli.
„Ale vždyť oni…“ začal mladý soudce. V zápětí ho však přerušili další soudci. Mluvili jeden přes druhého, takže to znělo nesrozumitelně i na poměry jejich řeči.
Jeden z nich, podle vzhledu mu mohlo být mezi padesáti a dvěstě lety, zvýšil hlas na úroveň ryku zuřícího býka, čímž přehlušil ostatní. Vychrlil ze sebe několik vět. Bylo jasné, že jde o drsnou řeč trpaslíků, ale bylo to řečeno tak rychle, že se ani Galoder nevěděl, co řekli. Mladý soudce, i všichni ostatní, však okamžitě ztichli.
„Byli jste předvoláni k tomuto soudu z důvodu velezrady a napadení nadřízeného.“ Ozval se jeden ze starších soudců. Jeho hlas byl ještě o stupeň chladnější než jeho oči.
„Asi sem mu měl vypálit eště větší dělovku a sundat ho na dobro.“ Zavrčel potichu Rufus.
Albrecht souhlasně zabručel. Aiena však Rufuse dloubla do žeber a sykla, aby byl ticho.
„Za poškozeného, Grimmela z rodu Gr’adyz bude mluvit soudce Trangrin. Nechť prosím vystoupí.“ Řekl starý soudce, ten s ledovým pohledem. Z řady vystoupil další starý trpaslík. Tvářil se až přehnaně důležitě. Postavil se Grimmelovi po boku. Jejich naduté výrazy k sobě ladili.
Albrechta něco napadlo, tak dloubnul loktem do Thorina. Trpaslík se na něj poněkud naštvaně podíval, jako by chtěl říct, ať neruší. Ale kývnul hlavou, na znamení že poslouchá.
„Hele, Thorine, není Grimmel náhodou ona?!“ zeptal se tiše. Thorin krátce přikývnul, že se Albrecht nemýlí.
„Aháá!“ zareagoval Albrecht, poněkud hlasitěji než by měl. Starý soudce, očividně předsedající soudu, mu věnoval krátký, kárající pohled.
„Za obviněné bude hovořit kdo?“ Zeptal se jako by se nic nestalo.
„Já být obhájce.“ Ozval se Lokí a vystoupil zpoza Rufusovi rozložité postavy. Stařičký trpaslík se postavil před ostatní a chladně si změřil Grimmela. Ten (nebo, ta, chcete li) se při tom pohledu otřásl. Davem soudců proběhlo vzrušené zašumění. Začali si mezi sebou šeptat a zběžně na něj ukazovat. Při tom pokyvovali hlavami. Občas se po Lokím po očku podívali. Po nějaké době opět vystoupil onen starý trpaslík s ledovým pohledem.
„Soudci schválili mistra léčitele Lokího jako vhodného zástupce obžalovaných.“ Řekl, z každého slova mu odkapával jedovatý tón v koncentraci, která by položila i slona.
„Nyní tedy můžeme přejít k přísaze S’n gorr.“ Řekl soudce. Poté následovala téměř desetiminutová litanie v řeči trpaslíků. Tu po něm zopakovali soudci jedním hlasem. Po té jí odříkali i zástupci obou stran. Trangrin jako první, Lokí jako druhý. Poté pronesl předsedající soudce ještě několik vět, jak se zdálo, i v nich šlo hlavně o tradici. Poté se Grimmel uklonil Aienině skupině, po něm se uklonil i Trangrin.
„Udělejte to taky, jde o zvyk, kdy si vzdáte před procesem úctu.“ Syknul tiše Thorin. Všichni se uklonili směrem ke Grimmelovi. I když na Albrechtovi a Rufusovi bylo vidět, že to dělají s nechutí.
Po té soudce pokynul rukou Grimmelovi, aby mluvil. Ten však jen kývnul hlavou ke svému zástupci.
„Grimmel žádá popravu těchto zrádců, z důvodů, které byly řečeny na začátku tohoto jednání, vznešený Yverrene.“ Pronesl Grimmelův zástupce.
„Opravdu trváte na těchto obviněních, i přes to, že nepatří k Zull’n sgak?“ zeptal se předsedající soudce vážným tónem.
„Tím že zde přítomný Thorin, netřeba říkat jeho rod, neb je díky tomu sám zrádcem, přivedl tyto odporné cizáky, a zrádce k tomu, do řad našich vznešených bojovníků, dal jasně najevo, že jsou jakoby součástí naší rasy. Pro to trváme na tomto obvinění.“ Prohlásil Trangrin. Grimmel mu dal kývnutím hlavy najevo, že to řekl správně.
„Už k prohlášení tomuto já námitka! V historii Zull’n sgak nebýt nikdy spojenec brán jako jeden z nás.“ Prohlásil Lokí.
„To je sice pravda, ctihodný léčiteli, avšak žádný ze spojenců v naší historii, nebyl brán jako součást našich vojsk.“ Odvětil chladně Grimmelův zástupce.
„To pro to být, že nikdy tak malá skupina spojenců být. A to vědět vy všichni ze ctihodná soudců.“ Prohlásil Lokí ihned jak Trangrin domluvil. Vypadalo to, jako by starý trpaslík dopředu věděl, co bude jeho oponent říkat.
Mezi soudci proběhlo několik nekonečných minut šepotu a pokyvování hlavami. Poté, onen mladý soudce, který promluvil na začátku, cosi zašeptal předsedajícímu soudci do ucha.
„Soud uznal, že ctihodný léčitel Lokí má pravdu.“ Pronesl předsedající soudce. Zněl dosti znechuceně.
„Přes to, však napadli spojeneckého důstojníka. To je zločin v jakékoliv armádě.“ Pronesl Trangrin bez zaváhání. Jako by i on předvídal průběh soudního jednání.
Lokí se na něj vztekle zadíval. Nebyl to ohnivý vztek, vlastní všem trpaslíkům, v jeho pohledu se spíše objevila ledově chladná výhružka.
„Pak je Grimmel sám zrádce naše rasa. Dle stará zákon, se jakákoliv spojenec, a já být za to, že ať už to být malá skupina, či armáda celá, nesmí být souzen jako z našich jeden. Neboť každá rasa a země mít jiná zákon. „ řekl Lokí, jeho hlas zněl téměř znuděně.
Mezi soudci opět zavládla chvíle šeptání, během kterého se domlouvali na verdiktu nad Lokího prohlášením. Dle výrazu předsedajícího soudce to nebylo běžné. Popravdě se tvářil dosti zaraženě, jako by si sám nebyl jistý tím, o co v tomto soudu šlo. Nakonec opět vystoupil jeden ze soudců a zašeptal mu do ucha.
„I v tomto dává soud za pravdu mistru léčiteli Lokímu.“ Pronesl, bylo to znatelně méně chladným tónem.
Thorin v tu chvíli zatnul pěst a přiložil si jí k hrudi. Bylo to znamení radosti a souhlasu. Albrecht ho poněkud neohrabaně napodobil. Trpaslík na něj upřel pohled a nepatrně zavrtěl hlavou. Albrechtovi došlo, ž e tím myslel, aby nedával najevo svoje emoce. Nebylo to vhodné, obě strany by měli totiž zůstat bez emocí do konce soudního řízení. Jelikož byl Thorin nezúčastněným pozorovatelem, mohl si to dovolit.
„Promiň, nechal sem se unýst.“ Zabručel Albrecht tiše jako omluvu.
Thorin neodpověděl, neboť věnoval pozornost několika minutové hádce mezi Lokím, Trangrinem, která byla vedena ve velmi rychlé trpasličtině. Do ní nakonec zasáhnul předsedající soudce, pronesl jen několik slov, ale ta byla pronesena značně výhružně. Obě strany ihned zmlkly.
„Prosím, mluvte řečí, které budou rozumět obě strany.“ Pronesl po chvíli ticha předsedající soudce.
„Vynechám tedy rozhovor, který právě proběhl být, neboť byl značně urážející pro mého svěřence.“ Pronesl Trangrim.
„Ne že by to nebyla v širších souvislostech pravda.“ Prohlásil předsedající soudce. Několik dalších soudců mu věnovalo nepřátelský pohled. Většina však jak se zdálo, souhlasila.
„Ale přes to, v historii padlo několik slovních napadení velícího důstojníka, i mezi spojenci. Ale toto bylo první fyzické napadení v historii. Pro to by mu mělo být věnováno více pozornosti.“ Pronesl Trnangrim, Grimmel mu však šeptem říkal, co má říkat. Na Trangrimovi bylo vidět, že mu dělá trochu problémy překládat Grimmelova slova do Prorokova dialektu. Soud se očividně ubíral jiným směrem, než oba předpokládali. O to hůře, že Grimmel se nyní jevil jako mnohem pohotovější a inteligentnější než se zdál být.
„Grimmele, prosím, neříkejte svému zástupci, co má říkat. Je to proti všem tradicím.“ Zavrčel předsedající soudce, jehož zraku a sluchu očividně neuniklo nic. Pro jednou upřel svůj mrazivý pohled na někoho jiného než na Aieninu skupinu.
Grimmel cosi zavrčel, znělo to zuřivě.
„Soud pro tentokrát pomine vaši urážku. Držte se však na uzdě, i přes vaše postavení stále máme moc vás uvěznit za neúctu.“ Zasyčel předsedající soudce. V jeho hlase zněla jasná hrozba.
„Myslím, že Grimmel to právě přehnal.“ Zašeptal Thorin.
V tu chvíli mezi soudci zašumělo vzteklé šeptání. Zuřivě ukazovali na Grimmela, a jejich šepot nabyl agresivního tónu.
„Prosím, vznešený Grimmele, zdržte se od teď jakéhokoliv komentáře, většina soudců je ochotna vám vyhlásit krevní mstu.“ Pronesl předsedající soudce bez toho, aby mu kdokoliv sdělil rozhodnutí.
Až na dva soudce, všichni pokývali hlavami to Yverrnovými slovy.
Grimmel po tomto prohlášení viditelně zblednul. Zdálo se, že chce něco říci. V poslední chvíli se však ovládnul a zůstal zticha. Možná i pro to, že Trangrim na něj upřel pohled, který značil, aby byl z ticha, a to za každou cenu, protože kdyby nebyl, on by si to s tím vyřídil hned, jak by byla možnost. A to mnohem drsnějším a drastičtějším způsobem, než by kterýkoliv ze soudců dokázal vymyslet.
Aiena při tom Trangrimovu pohledu, vrhla pohled na Albrechta. Měl být podobným varováním, aby se do toho nemíchal. Ten však měl plné ruce práce s tím, aby se nezačal řehtat na celé kolo, takže to nepostřehnul.
„Výborně, zdá se, že ctihodný Grimmel pochopil. Můžeme tedy pokračovat.“ Pokýval předsedající soudce Yverrn hlavou.
„Myslet, že nebýt více co říci. Žádat soud o možnost dostát svá povinnost jakožto obhájce.“ Ozval se Lokí. Soudce mu pokynul rukou, aby pokračoval.
„Grimmel být napaden ve chvíle, kdy odmítat poskytnout ochrana lidem pronásledovaný náš nepřítel. Také odmítat pustit naše bojovník zpět, do domovská tunely. Navíce, on napaden dříve, než oni přijata do naše armáda. To že teď chtít popravit cenná spojenec, který být velká přínos a tajná zbraň, proti temná elf, být mnohem horší zrada než on házet na ně.“ Řekl stařičký trpaslík. Pohledem se zavrtával do Grimmela, který se při jeho slovech doslova zmenšoval.
„To jsou závažná obvinění, ctihodný léčiteli.“ Reagoval na to Yverrn. Poté upřel mrazivý pohled na Grimmela s Trangrimem.
„Je to pravda?“ otázal se. Z každého slova mu odkapával ledový vztek. Bylo vidět, že je rozčílený tím, že před soudci byly zamlčovány takto závažné skutečnosti. Grimmel ani Trangrim neodpověděli.
„Je to pravda?!“ otázal se předsedající soudce znovu. Tentokrát zvýšeným hlasem. I teď mu bylo odpovědí mlčení.
„Pokud neodpovíte, nechám vás zbičovat za pohrdání soudem.“ Zavrčel Yverrn.
„Ano, je to pravda.“ Téměř zašeptal Trangrim, pohled upíral na špičky svých bot.
Davem soudců projelo vzteklé zašumění.
„Proč tyto skutečnosti nebyly sděleny soudu?“ zeptal se Yverrn když opět nastalo ticho. Pokud byl předtím jeho tón ledový, teď mrazil až do morku kostí.
„Nebylo mi sděleno, abych o nich mluvil. Jakožto obhájce nesmím nic říci bez předešlé domluvy.“ Pronesl Trangrim ještě tišeji.
„Krysa si právě snaží zachránit kůži a tak hází přes palubu ostatní.“ Zavrčel Thorin polohlasně. Nikdo mu nevěnoval ani nejmenší pozornost.
„Nuže, myslím, že více slyšet nepotřebuji. Přejděme k hlasování.“ Řekl předsedající soudce, zaplul do davu mezi ostatní. Soudci se kolem něj shlukli. Několik nekonečných minut se polohlasně o čemsi dohadovali. Chvílemi mluvili Prorokovým dialektem, chvílemi zase svou vlastní řečí. Občas některý ze soudců ukázal rukou směrem k Albrechtovi a ostatním, chvílemi na Grimmela. Několik slov padlo i ostrým tónem. Když skončili, Yverrn opět vystoupil před ostatní.
„Po důkladném probrání všech souvislostí, se soud rozhodnul, že obvinění, jsou zproštěni viny. Naopak Grimmel bude spoután a eskortován zpět do G’Tran Zull, kde budou jeho činy přezkoumány nejvyšším soudem a bude mu vyměřen spravedlivý trest. Soudce Trangrim má až do konce tohoto šetření zákaz účasti u jakéhokoliv jednání či sporu.“ Pronesl Yverrn verdikt. Ihned jak domluvil, Grimmel zuřivě zařval, srazil Trangrima jedinou ranou k zemi a s přívalem nadávek se vrhnul na předsedajícího soudce. Ten se jeho úderu vyhnul ladným, tanečnickým pohybem. Hranou ruky ho udeřil do zátylku. Grimmela to vychýlilo a on padl na kolena. V tu chvíli už u něj byla skupinka trpaslíků v kroužkových zbrojích. Obratně ho povalili na zem a svázali. Sotva skončili, rozkročil se nad ním Yverrn, třásl se potlačovaným vztekem.
„Právem předsedajícího soudce měním rozsudek. Grimmel bude eskortován do nejhlubšího vězení, kde s ním bude zacházeno jako se špínou, kterou doopravdy je. Tímto mu právem Soudce odebírám všechny pravomoci jakožto člena Trag’shad. Veškerý jeho majetek propadá králi, všechny jeho oddíly budou rozděleny mezi ostatní Trag’shad. Toto rozhodnutí je neměnné a nezvratné. A teď, odveďte mi toho ubožáka z očí, než se neudržím a sám učiním spravedlnosti za dost.“ Prohlásil.
Strážci popadli Grimmela a násilím ho postavili na nohy. Když začal opět zuřivě nadávat, jeden z nich mu uštědřil políček. To vyvolalo jen další vlnu zuřivosti. Zklidnila ho až mohutná rána do žaludku, která byla vedena takovou silou, že jeho zbroj zůstala promáčknutá.
„Ach ano, a nezapomeňte mu oholit vousy, jako každému zrádci.“ Dodal ještě Yverrn se značným uspokojením v hlase těsně před tím, než Grimmel zmizel i se strážci v davu, který se shromáždil okolo.
„Vy ostatní můžete jít. Až na Trangrima, chci si s ním promluvit o samotě.“ Řekl a mávnutím paže dal najevo, že soud je u konce.
Dva strážci spěšně sundávali Albrechtovi a ostatním pouta. Poté je obklopila celá skupina trpaslíků a jako čestná stráž je odváděli pryč.

Několik hodin po té co skončilo soudní řízení, se armáda vydala na pochod hlouběji do nitra hor. Mezi bojovníky panoval čilý ruch a všichni se zapáleně bavili o tom, co se před několika málo hodinami přihodilo. Grimmela se však nikdo nezastával. Jeho jméno bylo mezi nimi vyslovováno s krajním odporem a opovržením. Albrecht s ostatními kráčeli v čele po Thorinově boku.
„Nebýt Lokího, skončili sme pěkně v řiti.“ Prohlásil právě Rufus, už po několikáté. Albrecht se škodolibě zachechtal.
„A byla by to jen tvoje chyba!“ neodpustil si rýpnutí.
„Ale stejně sem rád že to s tím bídákem skončilo tak jak si zasloužil.“ Dodal, když zpozoroval Rufusův naježený pohled.
V tu chvíli se ze záhybu tunelu vynořila skupinka trpaslíků. Zamířili přímo k Thorinovi. Ten je přivítal kývnutím hlavy. Rychle na něj vychrlili několik vět a zmizeli v davu za ním.
„Co to bylo?“ Zeptal se Gadriwen když viděl trpaslíkův zamračený pohled.
„Temní elfové jsou blíž, než jsme si mysleli. Nedaleko odtud je stará pevnost, tam se utáboříme a naplánujeme bitvu. Snad to stihneme včas, podle zvědů máme nanejvýš den a půl, možná méně.“ Vysvětlil Thorin.
„Bezva, a to sem doufal, že si trochu dáchnu a oslavim, že mě nepopravili.“ Zabručel Albrecht.
„Ale tak, aspoň si připiju touhle divnou, svítící vodou co vytejkala z jednoho výklenku, co sem potkal po cestě.“ Pokrčil rameny, a vytáhnul kožený měch. Než se však stačil napít, vyškubnul mu měch Galoder z rukou. Odzátkoval ho, a pár kapek si nalil do dlaně.
„Opravdu… Zářivoda. Netušil jsem, že se dá v okolí nalézt.“ Vydechl nekromant překvapeně.
„Poměrně běžně, v tunelech je několik zřídel.“ Pokrčil nad tím rameny Thorin.
Galoder mu však nevěnoval pozornost. Pohled upíral na Albrechta.
„Už jste se jí napil, pane Rezci?“ zeptal se vážným tónem. Albrecht přikývnul.
„A jakou měla chuť?“ položil nekromant další otázku.
„No, tak nějak nasládlou, jako voda s trochou cukru, možná medu.“ Řekl Albrecht.
„Pak je nejvyšší čas abychom si promluvili. Až dorazíme na místo, čeká nás dlouhý rozhovor.“ Řekl Galoder. Otočil se na Chaszima, který mu věnoval nezúčastněný pohled.
„A myslím, že ty bys u toho měl být také.“ Řekl jižanovi.
„Nebylo by lepší, počkat s tím až bude po bitvě?“ otázal se černoch.
„To už by mohlo být pozdě. Musíme to udělat ještě dnes. Čím dříve, tím lépe.“ Odvětil mu nekromant.
„Hele, o čem to sakra mluvíte?“ zeptal se Albrecht trochu nakvašeně, neměl rád, když se o něm někdo bavil podobným způsobem.
„Uvidíte.“ Odbyl ho nekromant „Tady na to není vhodné místo.“.
Albrecht se ještě chvíli vyptával, ale když Galoder ani Chaszim na jeho otázky neodpovídali, nechal toho a hleděl si cesty. Za zbytek cesty už nepromluvil ani slovo.