Mlžný svět

Anotace: Je to o dívce,která umí mluvit s mrtvými,ale čeká jí mnoho nástrah a nebezpečí a tak její klk jménem Rusell jí bude ve všem pomáhat. On jí pak po dlouhé době řekne,že umí také mluvit s mrtvými ale jinak než ona umí. Chcete vědět jak to bude?...

Sbírka: Mlžný svět

1.kapitola: Veliká autohavárie
,,Jane zachvilku jsme zpátky ano?“
,,Dobře,ale kam vlastně jedete?“
,,Jedeme jenom nakupovat.“ Odpověděl za maminku tatínek
,,Tak mi kupte něco hezkého na sebe.“ Ale myslím si,že už mě neslyšeli,protože už zavírali dveře od domu.
Zůstala jsem zase doma.Je to teďka docela časté,že rodiče pořád někam jezdí.Ráda bych jsem vzala kámošku,abych tady nebyla pořád sama,ale maminka mi to bohužel zakázala,tak nemůžu.
Byl večer bylo půl 10,ale mamka s taťkou nikde.Takhle pozdě by se nikdy nevrátili je to divné.Po 10 minutách zazvonil zvonek u dveří.Myslela jsem si,že to je mamka s taťkou a zapomněli si jenom klíče,ale jak jsem otevřela,úplně mi zatrnulo protože tam stál policajt,který mi řekl:,,Dobrý den slečno.Jmenujete se Jane Windsonová?“
,,Ano jmenuji.Proč se ptáte?“
,,Musím si s vámi promluvit a ukázat vám pár fotografií.“ Řekl Policajt hrubým hlasem.
,,Pojďte tedy dál.“ Řekla jsem dost vyšikované,protože jsem se bála co mi bude říkat a ukazovat za fotografie.
Vešli jsme oba do kuchyně.Tam jsme se posadili oba na židle.
Policajt se začal hrabat v nějaké tašce,kterou nesl sebou. Po několika minutách vytáhl nějaké desky.Položil je na stůl a podal mi 1.fotografii.
,,podívejte se pořádně na tuto fotografii a řekněte mi,jestli to auto poznáváte.“řekl policajt milým hlasem.
Podívala jsem se na fotku a co tam nevidím naše auto.
,,Poznávám toto auto.Je mojí mamky a taťky.“
,,Dobře a jed se podívej na tuto fotografii.ů řekl a podal mi fotku.
Podívala jsem se na fotku a úplně se zajíkla.Na fotce bylo naše auto,ale nějak trochu ve špatném stavu. Začala jsem plakat a řekla:,,Jak se to stalo?“
,,Tví rodiče měli autonehodu.Do vašeho auta naboural velkou rychlostí kamion a už se nedalo nic dělat.Neříká se mi to lehce,ale tví rodiče to nepřežili.Je mi to moc líto.“ Řekl velmi smutným hlasem policajt.
,,A ten řidič autobusu ano?!?“ řekla jsem napůl naštvaně,ale velkou částí smutně.
,,Ne ten taky ne,ale rád bych se tě zeptal ještě na jednu věc ano?“
,,dobře jen se ptejte.“
,,Máš nějakého dospělého sourozence?“
,,Ne“
,,Máš babičku?“
,,Ano,ale pořádně neví, proč se ptáte.“
,,Nesmíš bydlet sama. A tak budeš bydlet u své babičky. Dáš mi na ní telefonní číslo?“
,,Dobře“ řekla jsem a nadiktovala jsem mu telefonní číslo své babičky.
Po pár minutách už zvonil telefon.Babička to zvedla hned.
,,Dobrý den tady je Karel Mrázek policie ČR.“řekl policajt
,,Dobrý den. Můžu se zeptat co se stalo?“řekla babička ustaraně.
,,Ano.Vaši dceři se stalo neštěstí.“
,,Neštěstí?“ zeptala se ustaraně.
,,Její rodiče měli autonehodu.No a oni bohužel nepřežili,tak jsem vás chtěl poprosit,jestli byste si nemohla pro vnučku přijet ona nemůže zůstat tady a už vůbec ne sama. Ještě jednou vám říkám,že je mi to líto co se stalo.“
,,Ano dobře. Já pro Jane dojedu. Počkáte tam u ní?“
,,To je přeci jasné,že ano.“

,,Děkuji a nashledanou.“
Pak policajt položil sluchátko a řekl: ,,Jdi si zabalit zachvilku tu bude tvoje babička.“
,,Hm…“ Na nic jiného jsem se nezmohla. Pak jsem se otočila a šla do pokoje.
Když jsem uviděla na stole fotku s mamkou a taťkou.Rozbrečela jsem se znovu. Je to jediná památka co po nich mám. Vzala jsem si pak kufr a začala jsem si balit věci.
Najednou jsem uslyšela zvonek od dveří.
Policajt s babičkou se v kuchyni o něčem bavili,ale neslyšela jsem o čem. Pak jsem uslyšela jednu větu a to,že:,,Jane je ve svém pokoji. Já už budu muset jít nashledanou.“ Pak zaklaply dveře.
Babička mi zaťukala na dveře.
,,Pojď dál babičko.“ Řekla jsem a babička otevřela dveře.
Hnedka jak mě babička viděla,objala mě.
,,To bude dobré broučku.“ Konejšila mě babička.
,,Mám už sbaleno.Pojedeme.Nechci tu už být.“ Řekla jsem a odtáhla se od babičky.
,,Dobře pojedeme tedy když chceš.“ Řekla babička vzala kufr do rukou.Vyšli jsme na chodbu. Věděla jsem,že už se sem nikdy nevrátím,ale klíče jsem si stejně nechala.Kdybych náhodou se sem chtěla někdy vrátit.
Vyšli jsme před dům.Babička měla auto zaparkované u chodníku. Nastoupila jsem do auta. Babička nastartovala a vyjeli jsme. Koukala jsem se zpátky,jak mi před očima mizí můj bývalí dům. Je to a bude to těžké se s tím smířit.V rukouch jsem držela pořád klíče. Dala jsem si je do kabelky.pak jsem zavřela oči a usnula.Probudila jsem se,až když babička zaparkovala u svého a teď i mého domu. Vystoupila jsem z auta a rozhlížela jsem se kolem sebe.,,Tady už jsem dlouho nebyla.Teď tady budu bydlet.“ Myslela jsem si v duchu.
Pak na mě někdo zavolal.Otočila jsem se a uviděla nějakého kluka,který na mě volá z vedlejšího domu:,,Ahoj jmenuji se Rusell Givinson ty jsi Jane Winsonová?
,,Ano“

,,Je mi moc líto co se stalo tvým rodičům.Když budeš cokoliv potřebovala,řekni mi.Jsme sousedi.Není to bezvadné?“ řekl jásavě Rusell.
,,To je fajn.“ Řekla jsem a podívala jsem se na babičku. Babička se na nás koukala s úsměvem. Já jsem se pak otočila a řekla:,,No……já už půjdu domů.Měj se hezky.Ráda jsem tě poznala Ruselli.Ahoj“
,,Ahoj.“ Řekl Rusell a odešel do svého domu
Odešla jsem domu.babička už byla u dřezu a říká mi:,,Pěkně jsi se červenala.“
,,To není pravda“
,,Ale je“
,,Není“
,,Je“
,,Babi já už půjdu do svého pokoje. Vybalím si půjdu spát.“
,,dobře.Hezky se vyspi děvenko moje milá.“ Řekla a dala mi pusu na dobrou noc.
Šla jsem si do svého pokoje. Otevřela jsem dveře a začala vzpomínat na staré a hezké časy.Když jsem tady byla naposled,bylo mi 8 let.Je to 2 roky co jsem tu nebyla.Popošla jsem k oknu a podívala jsem se na veliký strom,který jsem sázela s babičkou.(před 2 lety) Pak jsem se podívala na větve jak jsou roztažené.Táhli se od Rusellova pokoje k mému.,,Dost zvláštní“řekla jsem si. Začala jsem znovu plakat.
,,Neplač“ Ozvalo se někde v korunách stromu,ale v klidu jsem řekla:,,Ruselli?“
,,Ano?“
,,Co tu děláš?“
,,No jak vidíš,tak sedím.“
,,Hm……“ na nic jiného nezmohla.
,,Kolik ti vlastně je?“ zeptal se mě Rusell.
,,Proč se ptáš?“
,,jen tak“
,,Je mi 10.“
,,To je……“začal,ale nedokončil větu.
,,To je…..co?“ naléhala jsem
,,Ale nic“

,,A kolik je vlastně tobě?“
,,Je mi 12.“řekl s úsměvem.
,,Hele já jdu spát a ty by jsi měl jít taky.“
,,Hm……… tak já teda jdu. Hezky se vyspi.“ Řekl a přelezl do svého pokoje.Tam mi ještě zamával. Pak zatáhl žaluzie. Šla jsem si pak do koupelny.Tam jsem se umyla,převlékla. Pak jsem konečně ulehla do své postele.