Smůla

Anotace: Když se nedaří, tak se nedaří fest

Sám osobně koně nemám rád. Je toho mnoho, co mi na nich vadí: jsou chlupatí, vysocí, zapáchá jim z úst a podivně smrdí. Navíc jsou dost nestálí a divocí a špatně se na nich sedí. A když už si na nich nejdete nějaké to pěkné místečko, ze kterého nekloužete dolů, tak vás stejně po chvíli začne bolet zadek z toho, jak mají tvrdou páteř. A to ani nemluvím o palčivé bolesti nohou, jež je způsobena dlouhodobým natáhnutím chodidel. Namítnete, že tohle se vám ještě nikdy nestalo. To nepopírám. Ale když v sedle sedíte něco před dva dny, tak vám zaručuju, že všechny tyhle „skvělé“ pocity sami na vlastní kůži okusíte.
Ptáte se, jak jsem se tady dostal a proč mám oprátku kolem krku? Je toho až příliš na vyprávění a jak tak sleduju toho koně, moc času mi nezbývá. Je krapet nervózní a určitě mu už vyschlo v hrdle. Tak jako mně. U sedla mi sice visí měch s vodou, ale ruce mám svázané za zády a provaz na krku mi na volnosti moc nepřidává. Stejně už to asi nebude dlouho trvat. „Prr koníčku, hodnej hoch, uklidni se!“
Kde začít? Nemá cenu vám vyprávět o svým narození a dětství. Byly to nudný léta strávený na farmě. Každej z vás si dokáže představit, co se tam asi tak dělá: ose, seče, sklízí, ose, seče a takhle to jde pořád dokola. Práci mi navíc ztěžoval ten fakt, že má tělesná výška nedosahovala velikosti mladé kukuřice. A ještě aby nestačila má tělesná vada, přilepila se mi na paty strašná smůla. Taková ta pověstná šňůra neštěstí, kterou za sebou tahám dodnes. A tak se není čemu divit, že jsem byl již v brzkém věku téměř vyhnán z rodného statku.
Nikomu z vás bych nepřál takovejhle život plný zoufalství a hanby. A když už to někdy vypadalo, že se budu mít aspoň dobře, vždycky se něco zkazilo. Vždycky. Musel jsem se holt smířit s faktem, že dítě štěstěny zrovna nebudu. Kde jsem však ztrácel na poli osobního života, tam jsem nabíral na umění boje. Se skromností mně vlastní můžu říct, že v tý době nebyl nikdo, kdo by se mi vyrovnal. Ruce, nohy, ramena – vše jsem dokázal proměnit ve smrtící zbraně. Naneštěstí až moc účinné. Bylo načase vydat se dál a opustit město
Problém hrdinů je v tom, že jich je na světě tolik. Každý chce zabíjet draky, chytat lumpy a milovat se s krásnými pannami. Jenže každej aspoň průměrně vzdělanej člověk si dokáže spočítat, že draků zas až tolik není, lumpy se neoplatí chytat ani zabíjet a panny, těm už dávno odzvonilo. Teď jsou hrdinové dobří akorát tak na hlídání stáda krav nebo na sbírání lesního ovoce. Byl jsem rád, že jsem se tehdá mohl zařadit mezi tu sběračskou špičku. Nikdo neuměl nasbírat takový pěkný maliny jako já. Byl jsem tím široko daleko vyhlášenej. Dokonce i král si byl u mě osobně pro jeden či dva košíčky. Jenže člověka jako já touha po krvi jen tak nepřejde. Pokaždý, když se v hospůdce na mýtince strhla nějaká rvačka, byl jsem mezi prvními, kdo rozdával první rány. Ale takovýhle život je neutěšitelný.
Pak jsem se dozvěděl o velkým tažení proti armádě Zelenýho draka. Bojovná krev mi v žilách začala doslova vařit a dlouho jsem neotálel s tím, abych se zapsal do armády. I když na mě povětšinou padla služba na škrábání brambor či mytí nádobí, byl jsem nadšen z táborového řádu a tvrdého výcvikového režimu. Vstávalo se brzo ráno a dopoledne patřilo práci s mečem. Po obědě jsme byli zasvěceni do tajů strategie a válečnictví a večery tradičně patřily tanci, zpěvu a volné zábavě u ohně. Jednou za týden bylo, do už tak nabitého programu, vloženo půl denní osobní volno. To jsem trávil četbou Markovy Poezie.
A pak to přišlo. Konečný střet s armádou Zelenýho draka. Té bitvě nešlo nic vytknout. Pršelo jak z konve, půda byl strašně promáčená a nepřítel se mohl pyšnit početní převahou. Zatroubení na roh a boj začal. Sotva jsem rozpůlil prvního nepřítele, už se na mě ze stran hrnuli další. Tohle jsem si vždycky přál: krev tekla proudem, těla se válela všude kolem a křik umírajících se nesl z jedné strany na druhou. Cítil jsem se jako bůh. Nikdo se mi v poli nevyrovnal. Sekal jsem je, řezal je, porcoval na kousky. Byl jsem král na svém malém království. Nikdo na světě by mě nedokázal zastavit. Ale přece. Smůla. Ta pověstná matka všech neštěstí si mě zase našla. Zrovna když jsem načínal třicátého žoldáka, můj meč, drahocenný to kousek ještě s iniciálami minulého vlastníka, opustil mou milující dlaň a jal se prozkoumat bitevní pole sám. Nešťastnou náhodou přeřízl lano opodál stojící balisty a... a nakonec jsme byli rozprášeni jako pytlík lékořicových špalíčků.
Je jasné, že takováhle „maličkost“ dost pobouřila velení. Každý svaloval vinu na mě. Byl jsem to já, kdo spustil ten nešťastný řetězec balist a katapultů. Byl jsme označen za zrádce a podvodníka. Já, jenž jsem se rval jako lev a života bral po pěti! Já, který jsem byl téměř bohem! Ale co jsem mohl dělat? Nic. Každý byl proti mně. Ale co pak? Vždyť tohle tažení pro mě znamenalo vše. Dalo mi smysl života, chuť se bít, teplou deku, kožené brnění a napůl zrezivělý meč! Život je tak nespravedlivý.
Až ve chvíli, kdy jsem opouštěl tábor, za vlny potlesku a jásavých výkřiků, jsem pocítil úplnou porážku. Nechtělo se mi dál žít. S takovou smůlou a výškou, jakou jsem měl já, komu by se taky chtělo. Zamířil jsem do nejbližšího lesa, za sebou jsem táhl koně a dlouhý provaz. A tím se dostáváme...
„Prr, koníčku! No ták... chlapče!“
Muž na koni se marně snažil křičet na své zvíře. To bylo značně omrzelé stáním na stejném místě a rozhodlo se o kus postoupit. Ne snad, že by chtělo svého jezdce nějak zranit, vedle jen prostě rostla lepší tráva. Jak se kůň pomalu pohyboval dopředu, jezdec pocítil, že tohle je jeden z jeho posledních okamžiků. Něco uvnitř se vzpouzelo. Chtělo žít a zalitovalo tohoto činu. Jednalo se však o náhlý příval slabomyslnosti a slabosti. Jako blesk to přešlo. Kůň udělal ještě několik kroků dopředu a provaz se natáhl.
Když jsem otevíral oči, přede mnou jsem spatřil usměvavou tvář nějakého elfa. Aspoň teda doufám, že to byl elf. Špičaté uši, dlouhý nos, ukrutná výška a luk před rameno. Natahoval ke mně ruku a snažil se mi pomoci vstát. Chvíli mi trvalo, než jsem se zcela vzpamatoval a správně si poskládal vše, co se stalo. U keře stál kůň a krmil se borůvkami, na stromu visel kus provazu a zbytek se válel pod ním. Ve stromu naproti byl zabodnutý šíp. Zkoumavě jsem se zadíval na elfa.
„Ještě chvíli a už by jste tady nebyl!“ špitl elf a významně poukázal na svůj luk. „Nebýt tady Sokola, tak by jste se byl býval oběsil. Ještě že mám tak dobrou mušku v oku!“ Následovalo spiklenecké zamrkání. Z jeho vystupovaní se mi udělalo zle. Sotva jsem se dal pořádně do kupy, vrazil jsem elfovi do břicha dýku a několikrát s ní zkusmo zatočil. Elf zakoulel očima a skácel se mrtvý k zemi. Pracoval jsem rychle, aby mi nezakrvácel „moje“ nový oblečení. Když jsem si vyprazdňoval kapsy, divil jsem se, kolik zbytečností ti elfové nosí. To maj z toho, jak jsou neskutečně vlezlí a obětaví. Pche, plivl jsme na ležící nahou mrtvolu. Člověk chce skoncovat s životem a všechno si pečlivě naplánuje, a pak se objeví někdo, jako tady ležící elf a jeho Sokolík, a všechno zkazí. Pitomec jeden. Když si člověk jedenkrát zkusí, jaké to je vzít si život, nemá už více chuti to zkusit podruhé. Jako poslední jsem si vzal jeho temně zelený plášť a s úšklebkem jsem se s ním rozloučil. Svítalo na další ošklivý den.