Oběť

Anotace: Toto je povídka, která je reakcí na všudypřítomnou upíří mánii. Je to jedna z mých kratších prací. Doufám, že to není úplný blábol, protože, když už mě něco napadne, tak je to většinou námět na další příběh, a proto nejsou kratší práce můj ideál.

Oběť?

„Prosil bych tři růže,“ vytrhl mladou květinářku z přemýšlení melodický hlas. Vrhla na majitele hlasu pohled zpod dlouhých řas. Stál před ní velice pohledný muž. Měl opálenou pleť, jemně modelovaný obličej, v němž vynikaly rudé rty, jeho smaragdově zelené oči působily téměř hypnotickým dojmem. Kolem obličeje se mu vlnily uhlově černé vlasy. Atletickou postavu halil dlouhý šedý plášť, který ho chránil proti nevlídnému podzimnímu počasí.
„Budete chtít červené nebo bílé?“ zajímala se prodavačka.
„Červené,“ odvětil muž, a přestože šeptal, jeho hlas se roznesl po celém krámku.
Dívka vytáhla z vázy poslední tři růže. Zatímco je aranžovala do kytice a balila do celofánového papíru, její zákazník ji upřeně pozoroval. Sledoval, jak si odhrnula z obličeje pramen blonďatých vlasů. Pohledem utkvěl na její štíhlé postavě, kterou zdůrazňovaly džíny a přiléhavé tričko. Mikinu neměla, protože v krámku bylo teplo. Nejdéle však pohledem ulpíval na jejím útlém bílém krku, který zdobil řemínek s malou modrou růží.
„Bude to sto dvacet korun,“ řekla květinářka.
Mlčky vytáhl peníze. Dívka mu podávala kytici.
„Tu si nechte, je vaše,“ blýskl po ni zářivým úsměvem.
Plavovláska tázavě povytáhla obočí.
„Nešla byste se mnou na večeři?“ muž se k ní naklonil. V úsměvu mu probleskly zářivě bílé ostré zuby s nápadně vyvinutými špičáky. Upřel oči na svou oběť.
Květinářka se zachvěla. Jeho hypnotický pohled jí vnucoval svou vůli. Cítila, jak se její myšlenky rozostřují.
„Ano, ráda,“ špitla dívka omámeně.
Upír Richard se usmál. Žádná žena nemohla odolat jeho kouzlu. Většinu z nich dokázal pouhým významným pohledem přivést k mdlobám.
„Můžeme jít hned, stejně už to končíte, nemám pravdu?“ vybídl Richard květinářku.
„Ale já vlastně vůbec nevím, jak se jmenujete,“ zmohla se na chabý protest.
„Promiňte, slečno, že jsem se vám nepředstavil. Jsem Richard Fext, majitel obchodu se starožitnostmi.“
„Ach, to musí být romantické povolání,“ vzdychla plavovláska. „Já jsem Elena.“
„Já vím,“ zašeptal. Vizitku se svým jménem měla přece připíchnutou na tričku. Elena Fialková – jak vhodné jméno pro prodavačku v květinářství. Ostatně i jeho příjmení mohlo zasvěceným prozradit, čím ve skutečnosti je. Jenže lidé dvacátého století již dávno ztratili ostražitost, kterou měli jejich předkové. O kolik snazší to měli tvorové jeho druhu!

Světlo svíček ozařovalo bíle prostřený stůl. Po výborných špagetách popíjela dvojice červené víno. Richardovi nedělalo žádné potíže jíst a pít lidskou stravu. Nijak zvlášť mu to nechutnalo, ale dokázal se přemoci. Zálibně hleděl na sklenku s vínem. Bylo jako krev.
„Dáte si ještě?“ zpozoroval, že jeho společnice dopila své víno.
„Ne, děkuji, už bych měla jít,“ stydlivě sklopila oči.
Fascinovala ho. Připadala mu jako z jiného století. Jako on. Jenže ona bezpochyby napodobovala chování hrdinek sladkých románů, zatímco on viděl proběhnout již dobré čtyři století a jen těžko se přizpůsoboval rychlému běhu druhého tisíciletí.
„Smím vás doprovodit?“ zeptal se dvorně.
Kývla.

Bylo půl jedenácté. Dvojice procházela parkem. Elena vykládala o své rodině. Její rodiče chtěli, aby šla na vysokou školu, ale ona je moc hloupá a její práce v květinářství se jí líbí. Richard účastně přikyvoval, vychvaloval její krásu, tvrdil, jak půvabně působí mezi květinami, ale doopravdy ji neposlouchal. Bedlivě sledoval okolí. Park byl téměř opuštěný. Jenom na opačném konci venčil jakýsi stařík psa a kolem dvojice prošla parta rozjařených mladíků. Ti se však brzy ztratili v nepříliš vzdálené hospodě. Upír Richard vrhl upřený pohled na nejbližší lampu. Zablikala a zhasla. Dvojici pohltila tma. Pravda, k dokonalosti měla sice daleko, ale co mohl člověk v dnešní době chtít?
Dívka sebou polekaně škubla. „Mám trochu strach,“ řekla.
Richard ji objal. „Se mnou se přece nemusíte bát.“
Pevně ji k sobě přitiskl. Začal se k ní sklánět. Slyšel, jak se Elenino srdce prudce rozbušilo. Zatajila dech. Rty se blížil k jejímu krku. Ve tmě se zablýskly dlouhé špičáky.
„Co to?“ vyjekl.
Ucítil ostrou bolest v hrudi. Pustil dívku. Nevěřícně pohlédl na svůj hrudník. Trčel z něj stříbrný kůl. Přesně zasáhl svůj cíl.
Eleniny modré oči si ho nemilosrdně měřily.
„Sbohem, Richarde,“ zašeptala.
Počkala, až se jeho tělo změnilo v prach a odkráčela do noci. Nezůstala po ní jediná stopa.