Prokletá

Anotace: Příběh, kde základní otázka zůstává neobjasněna. Proč byla hlavní hrdinka prokletá?

Vlny smutku se rozbíjely o skaliska beznaděje. Černé zoufalství pohlcovalo krajinu žalu a vítr zpíval v temných korunách stromů píseň melancholie. Řeka zármutku tiše vtékala do moře nostalgie. Nicota, zmar – bylo to k nevydržení.
„Poslyš, Lenko, jsi v pořádku?“ ustaraně se na mě zadívala moje kamarádka Petra. Mířily jsme právě z menzy na koleje. Pod nohama nám křupal sníh. Jiskřil na slunci a vypadal jako z pohádky.
„Jsem jen trochu přepadlá z tý zkoušky z judaismu, myslím, že jsem to nenapsala,“ tvrdila jsem.
„No, jo, to byl fakt děs,“ zachmuřila se moje buclatá kamarádka. Úplně jsem viděla záři pocitu méněcennosti a přesvědčení o vlastní hlouposti, která se kolem ní vznášela. A k tomu všemu se přidávala starost o mě.
Vlastně jsem se jí nemohla divit. Vypadala jsem opravdu příšerně. Bledý vyhublý přízrak. Moje kruhy pod očima se podobaly válečnému malování. Celkový dojem příliš nevylepšily ani moje dlouhé téměř bílé vlasy.
„Moc jsem toho poslední dobou nenaspala,“ zamumlala jsem.
„Tak to by ses teď měla pořádně prospat, vypadáš vážně nemocně. Dneska si zase vrátila půlku oběda,“ pohlédla na mě, zatímco odemykala vchod od kolejí.
„To bude tím, že mi ty jejich pochoutky nechutnají,“ řekla jsem znechuceně.
„Jseš moc zmlsaná,“ odtušila kamarádka.
Pokrčila jsem rameny. Zmlsaná? Pravda, na celém světě neexistovala jídelna ani restaurace, která by uspokojila mé chutě.
Vydaly jsme se po schodech nahoru. Zkoumala jsem kamarádčiny pocity, ale bylo v nich jen pramálo veselého. Kdepak, z tohohle nic nebude. A kromě toho je to kamarádka. Neměla bych si ani prohlížet její pocity.
„Tak ahoj a dej se do pořádku,“ rozloučila se Petra a zamířila do čtvrtého patra, zatímco já jsem zůstala v prvním, kde jsem bydlela. Chvíli jsem se za ní dívala. Kdybys tak tušila, co jsem zač. To by ses držela na sto honů ode mě.
Vešla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Vyčerpaně jsem se o ně opřela. Ještěže tu dnes není moje spolubydlící. Nejspíš bych ji vyděsila. Cítila jsem se slabá. Ačkoliv jsem se před malou chvilkou vrátila z oběda, doslova jsem šílela hlady. Nic z toho, co v naší menze podávali, mě nemohlo zasytit.
Nejspíš si říkáte, že už je vám všechno jasné. Každou chvíli se určitě na někoho vrhnu, zakousnu se mu do krku a vysaju z oběti všechnu krev. To jen dokazuje, že jste moc ovlivněni romány typu Drakula nebo novodobými fantasy příběhy Stmívání apod. Já totiž krev nepiju. Hnusí se mi stejně jako brambory, maso a další hrůzy, co jsem nucena pro zdání normálnosti jíst.
Lehla jsem si na postel. Už jsem to nemohla dále odkládat. Za chvíli bych se v tom zoufalství utopila. Ale ani tak nemůžu říct, že bych to dělala nějak zvlášť ráda. Už to, že jsem to nechala zajít tak daleko, bylo alarmující. Někomu by totiž moje změny vizáže mohly přijít podezřelé. Naštěstí nebyli lidé dvacátého prvního století příliš všímaví vůči věcem, které odporovaly „zdravému“ rozumu. Žili ve světě vědy, kam bytosti jako jsem já, nepatřily.
Zvedla jsem se z postele. Svoje tělo jsem zanechala ležící na pokrývce. Opravdu mám štěstí, že tu není moje spolubydlící. Nejspíš by ji trochu šokovalo, že nalezla v pokoji mrtvolu. Lehce jako kdyby se jednalo jen o nějakou iluzi, jsem prošla zdí. Nikdo mě neviděl. Spatřit mě mohli jen vůči paranormálnu vnímaví lidé. Bohužel jeden z nich bydlel se mnou v pokoji. Moje spolubydlící tušila, že se mnou něco není v pořádku. Avšak já jsem si dávala dobrý pozor, abych své výlety podnikala jenom v její nepřítomnosti.
Z jednoho pokoje vyšel hezký vysoký chlapec. Vesele si pohvizdoval. Dobrá nálada, která z něj vyzařovala, byla přímo hmatatelná. Mířil do sprch. Neslyšně jako stín jsem k němu doplula a pohladila ho po tváři. Chlapec se otřásl. Opatrně jsem okusila jeho auru. Chutnala báječně. Byla naditá optimismem, okořeněna radostí a oslazena láskou. Mladík stál strnule se skelným pohledem v očích. Vysávala jsem ho. Opíjela jsem se radostnými pocity. Mou temnou krajinu prozařovalo slunce.
Tak už dost! Vždyť toho nešťastníka přivedu k sebevraždě! Silou vůle jsem se od něj odtrhla. Mladíkovi po tváři přejel zmučený výraz. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. Mě nadnášel pocit štěstí, ale zároveň jsem se cítila trochu provinile. Doufám, že toho chudáka dneska potká něco pěkného. Snad se z toho brzy vzpamatuje. Byl to ale lahodný oběd. Moc často se mi nestávalo, aby mi stačilo nasycení jenom na jednom člověku. Pomalu jsem se vrátila do svého těla. Plna energie jsem vyskočila z postele. Prohlédla jsem se v zrcadle. Do tváří se mi vrátila červeň. Oči mi jiskřily, vlasy zářily jako zlato. Pravda, změna trochu nápadná, avšak dnešní lidé jsou tak slepí. Nebo alespoň většina z nich.

Mladíkova energie mi vydržela dobrých sedm dní, pak mě znovu ovládl hlad. Zoufalství mě pevně drželo ve své náruči. Místo tepla bodavý chlad. Lidé by nejspíš řekli, že trpím manyodepresivní psychózou podle toho, jak rychle se mi střídala veselá a smutná nálada. Jenže mně by žádné léky nepomohly. Moje existence závisela na vysávání ostatních. Byla jsem jen odporný parazit. Prokletá. Protiklad zdravého života. Zlo a temnota.
Opět jsem si lehla ve svém pokoji na postel a vyklouzla ze své tělesné skořápky. Teď jsem to již nenechala dojít tak daleko, ale pobledá i pohublá jsem byla. Peťa mě posílala na lékařské vyšetření. Jako kdybych se já někdy mohla ukázat u doktora. Co by asi ukázal takový ultrazvuk nebo rentgen? Mé tělo nemělo žádné orgány, žádné kosti. Byla to jen prázdná nádoba, nic víc. Skořápka, jejímž oživujícím principem byla duše.

Vracela jsem se domů (tedy do svého těla) v povznesené náladě. Nasytila jsem se několika studenty, kteří právě složili zkoušku. Prošla jsem stěnou a sakra! Moje spolubydlící přijela o den dřív, než jsem očekávala. Teď se její malinká postava zděšeně skláněla nad mým tělem, ve kterém nebylo víc života než v nafukovacím panákovi.
Náhle se ohlédla. Ucítila mě. Otevřela ústa v nevěřícném úžasu.
„Lenko? Ty jsi zemřela?“ zeptala se.
Měla odvahu mě oslovit. Zřejmě je zvyklá vídat duchy opravdu často. A naštěstí netušila, co jsem zač.
„Ne, ale ráda bych se vrátila do svého těla, když dovolíš,“ odvětila jsem nenuceně.
„Nejsem si jistá, jestli tě mám pustit,“ zaváhala.
„A jak mi v tom chceš zabránit?“ zeptala jsem se.
Neodpověděla. Jen nehnutě stála před mým tělem a na čele jí naskočila drobná vráska.
Ve skutečnosti mi v návratu zabránit mohla. Její aura mě znervózňovala.
„Hele, Jano, nech mě se vrátit, lidé v komatu taky vyklouzávají ze svýho těla,“ přemlouvala jsem svou spolubydlící.
„Jenže ty nejsi v komatu,“ namítla Jana tiše.
Spatřila jsem v jejích očích záblesk jakéhosi nápadu. Napřáhla proti mně ruku.
„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se podezřívavě.
Drobná dívka ve vzduchu nakreslila kříž.
Couvla jsem: „To není příjemné.“
„Nevím, co nebo kdo jsi, ale zřejmě nebudeš žádná dobrá bytost,“ usoudila spolubydlící.
„Ne, ty tomu nerozumíš, já nejsem zlá, jenom občas někomu ukradnu dobrou náladu. To se nesmí? Vždyť vy lidé děláte mnohem horší věci,“ hájila jsem se.
„Odejdi,“ vyzvala mě Jana.
Vrtěla jsem hlavou: „Nechtěj to po mně. Neposílej mě do té krajiny, nech mě žít.“
„Do jaké krajiny?“
„Do krajiny zmaru, zoufalství a zániku, té které ovládá mou duši,“ vysvětlila jsem jí. Neměla jsem daleko k pláči.
Zamyšleně se na mě podívala: „Ubohé stvoření. Z jakého důvodu postupuješ tato muka? Copak se nad tebou nesmiluje Bůh?“
Bůh? Zachvěla jsem se. „Prokletí k němu nesmí.“
„Zač jsi prokletá?“ naléhala na mě Jana.
Ano, za co? Už jsem si nevzpomínala. Nevím, co bylo předtím, než jsem se stala touto bytostí.
„Bůh odpustí člověku všechny viny. Jeho milosrdenství je větší než jeho hněv,“ řekla dívka.
„Jenže já myslím, že nejsem člověk,“ šeptla jsem.
„Bůh odpustí všem bytostem.“
Zmítala mnou pochybnost. Tolik let jsem se skrývala před jeho tváří. (Jako kdyby to snad šlo) Nikdy jsem s ním nemluvila, utíkala před jeho znamením a byla zaháněna do temnot. Mohl by mi odpustit?
„Myslím, že se nevrátím,“ řekla jsem pevně.
Proplula jsem oknem. Kroužila jsem nad domy. Pán všeho stvoření rozhodne o mém osudu. Celou noc jsem byla odloučena od svého těla. Nejspíš se budu muset vrátit do krajiny beznaděje, ale bude to moje volba. Žádný obřad exorcismu. Vysvitlo slunce. Jaké krásy tento svět skýtá. Tolik barev a světla. Moje tělo na kolejích se rozplynulo v nic. Dotkl se mě hřejivý paprsek.
„Pojď domů, anděli,“ zavolal mě čísi hlas.
Mé srdce se zatřepetalo radostí. Jsem vykoupena! Už vím, čím jsem. Byla jsem andělem zoufalství, ale můj trpký úděl skončil. Padlý se navrací zpět.