Sominare

Anotace: Úryvek z mé (zatím nevydané) knihy.

Dudek stále letěl. Ale z dálky již bylo vidět špičky nejvyššího ze stanů, který ovšem zase tak velký nebyl. Splýval s barvou lesa a mechu. Byl vcelku nevýrazný, což jistě bylo výhodou. Již bylo vidět vyhaslé ohniště. Rosa náhle zpomalila do klusu, a Mortimer hned za ní. Petra v opožděné reakci také přitáhla svému koni uzdu. Pták najednou zmizel. Mortimer se zařadil vedle Rosy, a otočil se za Petrou. Ta zrychlila, až šly krokem v řadě, vedle sebe. „Tak se nám ta cesta nakonec o pěkných pár hodin zkrátila.“ řekl úlevně Mortimer. Kdyby mohla, vykřikne Petra radostí. Ale byla raději zticha.
Dost ji zajímalo, co jsou lidé, žijící v tomto táboře, zač. Mortimer byl očividně jejich přítel, a Rosa nevypadala jako jejich nepřítelkyně.
Konečně byl vidět celý tábor. Tři stany-dva malé, asi tak nanejvýš dva metry vysoké, a jeden větší, vysoký asi metry tři. Za nimi se ze země zvedala ostrá skála. Nikdo však v táboře nebyl. Nebo to tak alespoň vypadalo...
„Nenech se oklamat, lidé tady jsou.“ řekl Petře, jakoby schválně nahlas. Tu se zpoza stromu vynořila postava. Dlouhé nohy a ruce, plavé vlasy po ramena. Petra sáhla po meči, ale zarazily ji Mortimerovi přísné oči. „Zabil by tě, pokud by viděl, že chceš
útočit.“ zašeptal. Jak ona obdivovala, že si v tomto světě dokázal poradit. Měl tolik známostí...
„Felixi!“ řekl Mortimer. „Planý poplach, to je jen Mortimer a...“ pohlížel střídavě na Rosu a Petru. „Jeho přátelé.“ dořekl větu. „Jak se ti vede?“ zeptal se Felix, zatímco další, a další lidé se vynořovali z všelimožných skrýší. Petra si jich všímala čím dál tím víc. „Doufám, že víš o té válce?“ řekl Mortimer místo odpovědi. Na Felixovi se přesně nedalo určit, kolik mu asi je. Postaršovaly ho krátké vousy, ale jeho oči byly tak mladé, a plné života...
„Samozřejmě, takovéhle informace se k nám také dostanou.“ řekl hrdě Felix. „Doufám, že jste nepřišly jen kvůli tomu.“ řekl s pochybností v hlase. „No,“ seskočil Mortimer z koně. „ V podstatě ano.“ Felix vypadal poněkud zklamaně. „Totiž, vlastně se ukrýváme. Dušibijec zatím neví, že jsme mimo Rosestad.“ několik mužů zbystřilo. Felix rychle přistoupil k Mortimerovi. Byl poměrně vysoký, ale proti němu působil o dost menší. „A víš snad, že pokud nás tu najdou, do posledního nás zabijí?“ řekl tlumeně Felix, se strachem v hlase. „Tenhle tábor nikdo nenajde.“ odpověděl mu do očí. Felixovi se leskly v očích obavy. Pak sklonil hlavu k zemi. „Ne, to máš pravdu.“ pronesl tiše, jakoby poučoval trávu jak má růst. „A snad mi představíš i svůj doprovod.“ usmál se Felix na Petru, kterou to trochu vyplašilo. „Měl by jsi se opravit, příteli. Ony nejsou můj doprovod, nýbrž já jejich.“ Felix se uchechtl. Pak Rosa skočila z koně hbitě dolů, do zeleného koberce,
urovnala si ohon, a šla mu naproti. Petra nezahálela, a následovala ji. „Pokud se nepletu, tohle bude její veličenstvo Rosa z Rosestadu.“ vysekl Felix nepatrnou poklonu. „Jen Rosa.“ podala mu ruku, a usmála se. „Dobrá,“ souhlasil, a obrátil pohled na Petru. „a tohle... promiň Mortimere, ale její jméno neznám.“ Mortimer položil svou ruku na Petřino rameno. „Ten, kdo nás zachrání. Ten, kdo osvobodí Západní, i Východní les. Nebudeme muset přihlížet, jak nevinné popravují, a zlotřilé nechávají jít. Není to úžasné?“ Felix hledal v Petře odpovědi na své otázky. Tahle? Nemohl tomu uvěřit. „A jakou má tedy schopnost? Je tak vyjímečná, jak se předpovídalo?“ zvědavost Felixe donutila se zeptat. Zase se ptají. Petra už věřila, že snad ani žádnou nemá. Rosa se na ni podívala. Ty ubohá, řekla si v duchu. „Zatím nevíme, jaké má.“ řekl Mortimer. „Mladá, slabá, a ještě bez schopností...“ řekl pohrdavě Felix. „Raději mlč, sám žádné nemáš!“ Mortimer hájil Petru, jako by to byla jeho sestra. „Však ona má čas, až bude třeba, její umění se ukáže.“ postavila se za ni i Rosa. „Odpusťte, ale jak si můžete být jisti, že je to skutečně ona? Představoval jsem si ji o něco... urostlejší a hlavně starší. Kolik jí vůbec je? Šestnáct?“ stále pochyboval Felix. Netvářil se na Petru nijak nadšeně. „Čtrnáct.“ vyjelo z Petry, ale v tom okamžiku se se studem odmlčela. „Dokonce čtrnáct. Umíš vůbec střílet z luku?“ Petra se už skoro nadechla, ale Mortimer promluvil první. „Konec řečí.“ zatahal za uzdu svého koně. „No, tedy pojďte dál.“
vyzval je Felix, a svým způsobem neměl na vybranou.
Vedl je ke skále. Zanedlouho byl rozpoznatelný vchod do jeskyně. Po stranách upravené díry stáli dva strážní. Ten, který stál vlevo byl drobnější postavy, měl bledé, unavené oči, a zrzavé vlasy. Ten vpravo byl o něco větší, a delší, hnědé vlasy měl stažené v krátkém ohonu.
„Koně nechte tady, Antonio se o ně postará.“ řekl Felix, a pokynul menšímu strážnému. Ten se přisunul bleskurychle k němu, a odvedl koně do největšího stanu. Až teď bylo vidět, že slouží jako stáj. Ozvalo se tiché zařehtání. Koně šli za Antoniem poslušně, jakoby až do této chvíle nikoho jiného neznali.
Felix vešel do vchodu, a ukázal Mortimerovi, že má jít s ním. Rosa i Petra šly za ním.
Nějakou chvíli procházeli tmou, ale odkudsi sem prosakovalo slabé světlo, a do zad jim stále bil sluneční svit. Zem byla vlhká, a ze stropu padaly nepatrné kapky vody. Strop byl tak akorát na výšku Mortimera, a i ten se musel občas také sehnout.
Přišly k velkým dveřím. Felix je otevřel, a Mortimer se s nadšením podíval na Petru. Vzpoměla si na šrám. Na říznutí na jeho tváři, po kterém zbyla jen tenká, bledá stopa, ale i tady, v pološeru si ho všimla. Možná, že jí oči klamaly, a jen si namlouvala, že ho vidí.
Z vrat se vyvalilo teplé světlo. Nakreslilo všem čtyřem stíny na mokrou půdu, a na chvilku oslepilo. Zanedlouho však přes řasy Petra spatřila svíčky. Desítky svíček. Na zemi, na zdech... všude.
Osvětlovali širokou místnost, vprostřed níž byl dlouhý stůl z tmavého dřeva. Kolem bylo postaveno dvacet čtyři židlí, z toho tři byly obsazené. Seděli na nich tři starší muži. Podlahu tvořila suchá hlína. Bylo na ní otištěno mnoho různých stop. Ve stěnách byly další dvoje dveře. Vysoké, a umělecky opracované, se železnou, masivní klikou.
Nejstarší z mužů zvedl hlavu od mapy, která ležela rozprostřená na stole. „Návštěva?“ promluvil přidušeným hlasem, a pak si odkašlal. Jeho krátkozraké oči zamžouraly, a snažily se rozpoznat rozmazané postavy. „Mortimere!“ konečně jasně viděl rysy lidské tváře. I ostatní dva muži odvrátily oči od plánu, dívajíce se k vchodovým dveřím. Felix přistoupil blíž ke stolu. „Pane, válka začala. Mortimer, slečna Rosa s Rosestadu, a tato dívka se zde chtějí ukrýt před zrakem nemilosrdné Smrti, i zrakem Dušibijcovým.“ stařec vstal.

(Je to jen krátký úryvek, ale moc ráda bych znala váš názor :))