Udělej si sám…

Anotace: Všechno začalo tak nevinně.Zvědavostí?Nebo pocitem, že je potřeba splnit nějakou povinnost.Učinit spravedlnosti za dost.Prokázat vlastní morální převahu projeveným milosrdenstvím… právem na spravedlivý proces.Pro každého!Přesvědčením,že zbitý pes nekouše.

Měsíc plul po nebi a nezúčastněně pozoroval, skrz potrhané závoje mraků, pinožení lidstva, hluboko pod sebou. Zubatá cimbuří ho zdravila a jak procházeli uličkou mezi hradbou a domky důstojníků, ukazovalo jim podobně rozeklané obrysy hory, porostlé jehličnatým lesem. O pár bloků dál štěkl pes a strážný, shlížející s hradeb, dumal o tom, proč si nikdy nevšiml, jak pěknou má žalářník ženu.
Spustili ji dolů, otvorem v podlaze. Otvorem ve stropě… Vytáhli provaz a položili se na podlahu. S hlavou strčenou do díry, poslouchali. Jeden z nich drtil v pěsti smotané lano. Další dva muži, svírající ucha provazu, postávali opodál. Připraveni vyběhnout z budovy. I se svým koncem utíkat, dokud nebudou mít zpět to, co poslali dolů.
Potlačila nutkání podívat se nahoru, kam zmizel konec lana. Zacvakala křesadlem. Až napočtvrté se jí podařilo odcáknout jiskřičku do troudu na vrcholu pochodně. Ta okamžitě vzplála. Nadechla se kouře a oči se jí zalily slzami. Toho, kdo tu věc vyrobil, zaškrtí!
Opatrně vystoupila z kruhu světla a pod nohama jí něco zakřupalo. Leknutím uskočila zpět. Jistě, tohle místo se nikdy neuklízí a všichni, kdo proletěli, otvorem nahoře, se nakonec vrátili sem. K jedinému zdroji světla. Rukou dala signál tomu nad svou hlavou, který pustil lano, že se nic neděje.
Dlouhým pohledem do tmy, si našla cestičku, mezi všemi těmi ostatními. Tudy ho táhli… Zaplašila myšlenky na ty, kteří tu nebyli déle než šest let. Na ty které mola znát. To už to dělá tak dlouho!? Obešla téměř celou místnost, než našla otvor ve zdi. Kdysi to musely být dveře. Vydala se po schodech dolů. Ještě hloub. Na konci dlouhé chodby otevřela dveře a pokračovala další chodbou. K dalším dveřím. Opět novým, opět na zámek. Opřela se do kovových plátů a celou svou vahou dveře pootevřela. Našla, co hledala.
Seděl u paty zdi a prsty čechral hebký mech nad hlavou. I to minimum světla dopadající okénkem pod stropem, sotva na dlaň širokým, stačilo rostlince k přežití. „Neměla bych tady být.“ špitla.
Svlékli ho. Vypadal tak maličký! Připomínal mrtvolu na stole balzamovače. „A kde jinde by´s měla být?“ usmál se a z roztržených rtů se mu vyřinuly kapky čerstvé krve.
„Víš, co jsi udělal?“ zeptala se nejistě. Její bílý čepec odrážel světlo pochodně a sám jako by zářil do tmy.
„Žije?“ Připadlo jí, že zaslechla v jeho hlase účast? Lítost? Možná falešnou? Aby ho polkla Propast!
Otevřela ústa, aby mu odsekla něco hodně peprného, ale polkla to „To ti nejspíš nesmím říct.“ Otevřela džbán, který si odhákla od pasu a přiblížila se k němu „Napij se.“
„Proč?“ téměř se rozesmál. „Na dehydrataci mi nezbývá čas.“
Naklonila se blíž „Někdo by tě měl ošetřit.“ Prohlédla si jeho rány. Ve světle pochodně, která čadila, jako sobka v posledním tažení, zahlédla pohyb. Možná se jí to jen zdálo. Přiblížila se, až se špičkou nosu téměř dotkla jeho spánku. V rozpolceném mase se zaleskla bílá svíjející se těla, některá drobná, jiná větší. Ucukla „ Máš v ráně červy!“
„Já vím. To jsou mí červi… a budu je bránit!“ pravil zcela vážně.
Ucouvla o další dva kroky a s rozpačitým výrazem na něho chvíli zírala. Pak nad tím mávla rukou. Možná je opravdu blázen.
„Víš, kdo jsi?“ zkusila to z jiného konce. „Choval ses docela divně, víš. Jako dva různí lidé… zmateně. Prý jsi vůbec nevěděl, co se stalo.“
„Rozštěpení osobnosti je jen jedna z fází duševního vývoje. U nás poměrně běžná. A často vytrvalá. Říkají, že to způsobuje stres, dlouhodobý tlak a častá, i drobnější, poranění hlavy a mozku.“ Opřel hlavu o zeď a potichoučku, spíš jen sám sobě, dodal „… nesoulad mezi tím, co chceme, co musí být, a co se nakonec stane.“
„Takže je vás tam víc? Víc osobností…“ posunkem poukázala na jeho otlučenou hlavu. „S kým vlastně mluvím?“
„Vlastně s oběma, protože… je jen jeden.“ Znělo to téměř výsměšně. Ale vlastní ubohost mu přišla mnohem vtipnější než její nedovtipnost. Nezjednodušil jí to!
Vytáhla z vyšívané kapsy u pasu macatý citrus a začala loupat jeho kožovitou kůru. Vodu odmítl, ale na plod se téměř usmál. Zasunula pochodeň do dalšího oka ve zdi. Slupku mrskla do rohu a klekla si k němu, okázale ignorujíc úporné hemžení obyvatel jeho ran.
„Ty… prý ses vzdal.“ opatrně mu vložila půlměsícovitý dílek ovoce mezi rty.
Neodpověděl. Jen labužnicky skousl šťavnaté sousto a zvrátil hlavu. Na krku a bradě, porostlé blyštivým strništěm, se zavlnila kůže, jak pomalu polykal svěží, sladké a trochu štiplavé, sousto. Všimla si, jak krásný má nos, štíhlý, elegantní, s téměř ženskou jemností, ale v té správné velikosti.
„Kdybych chtěl odejít, tohle mě nezastaví.“ slízl si kapku šťávy ze rtu. Řetězy zachrastily. Ucítila jejich vlhký chlad na zátylku. Oko vytržené ze zdi jí udeřilo do ramene. Ztratila rovnováhu a upadla. Z části na zeď, z části na něho, jak se jí snažil zbrzdit. Do výstřihu jí napadali červi.
„Pardon.“ obratně nabral drobotinu do dlaně a vdech ji. Jakmile ji natáhlo, přehodil jí řetěz zase přes hlavu, aby se mohla v klidu vyzvracet. Po čtyřech se odplazila na opačnou stranu místnosti a podívala se ke dveřím. Tam už ale stál on.
„Možná jsem blázen, ale nejsem pitomec. Tímhle nás oba jen obíráte o čas.“
Opřela se zády o studenou zeď a vyplazila se po ní na nohy. Švy šatů, které potají vyšpatnila služebné, zapraskaly. Stejně už nějakou dobu požaduje nové. „Takže ty víš, kdo jsem já.“
„Vím, jak vekou máte nohu, co ráda jíte, kde nakupujete pečivo, že se bojíte závojů a koček. Že obden po sedmém popoledním zvonění chodíte plavat do posvátného háje… nahá…“
„Udáš mě!?“ vyprskla smíchy.
„… sama.“
Prokurátorka zbledla. Otrávená, uškrcená, utopená… „Já ale nejsem cílem.“
„Pokud ho ze sebe neuděláte.“
„Vyjednáváš semnou z pozice síly? Ty!?“
„Vtipná. Ani mě nezáleží na tom, co se mnou bude.“ Přiblížil se k ní tak, aby měla cestu ke dveřím volnou „Ale mnohým záleží na tom, co bude s vámi. Rozhodnutí je na vás.“
„A když odejdu.“ ohlédla se ke dveřím.
„Teď?“ Úsměv pohasl „Strhnu Vám vaz.“
„Proč jsem sem lezla!?“ usykla.
Přikývl. „Mimo svou diecézi nemáte povoleno vyslýchat. Co uděláte se získaným materiálem? Předáte ho jemu? Nebo čekáte povýšení? Dřív, než já budu tak o loket snížen.“
„Jsem ve své…“ usmála se.
„Takže on je natolik fit, že může vést procesy…“ také se usmál.
Prokurátorka si odfrkla a posunula si překážející čepec výš do týla. O svém nadřízeném si nikdy nemyslela, že je něčeho takového schopen. Její povýšení byla nejspíš jediná rozumná věc, kterou v životě udělal. A také poslední. Ale to tenhle nemusí vědět. Zatím ne. Sama, než šla sem dolů, určila svého nástupce. Ale když může mít komplice venku ona, může ho mít i on! Pak už to opravdu bude na královských úřadech, protože diecéze, kterou nemá kdo řídit, ztrácí validitu.
„Jsou místa, kde mohou ambiciózní ženy mnoho dokázat.“ S otázkou v očích se odmlčel. I ve tmě zahlédla ten odlesk. „Tohle k nim nepatří.“ Strčil nohou do něčeho na zemi a znovu se na ni podíval „Zatím.“
„Mám to změnit já, nebo tomu mám rozumět tak…“ hlas jí selhal. Musela si sednout na zem. Když se jakž takž vypořádala s tou představou, vzhlédla k němu „… že vás přijde víc?“
„Popravdě… Nikomu se sem nechce. Moc zima, žádné nerostné bohatství, žádné obchodní trasy, obyvatelstvo nevhodné k zotročení… tady opravdu není moc co ukrást.“ Zakroutil hlavou a tiše se zasmál „Zatím představujete dýku, kterou nechceme mít v zádech.“
„Chápu, překážíme!“ uplivla a on omluvně pokrčil rameny. „Zaručíte nám bezpečí…?“
„Já ne.“ Lišácky na ni mrknul „O tom s Vámi budou jednat jiní… pokud budete mít zájem.“
„A když zájem mít nebudu… Když teď odejdu?“
„Teď můžete odejít. Splnil jsem, co jsem měl.“
Vyběhla ze dveří, ale na chodbě se zastavila „Doufáš… oni doufají, že bych si to mohla ještě rozmyslet? A pokud ne…“ přiložila si dlaň na klíční kosti.
Vykoukl na chodbu „Pokud ne, poslouží nám jiní.“
„Nikdo nebude souhlasit!“
„Máme devětatřicetiprocentní úspěšnost, s vámi by to mohlo být téměř jedenačtyřicet.“
Vrátila se k němu „Blufujete! Pokud máte deset lidí, kteří vám přislíbili spolupráci, proč se ještě obtěžujete semnou!?“ Uvědomila si, že na něho křičí a stáhla hrozící prst. Snad to ti nahoře neslyšeli! Už jen to, že takovou nabídku vůbec dostala, bylo důvodem k tomu useknout i její hlavu.
„My se zajímáme hlavně o ty chytré. Kdyby si nemysleli, že jste nejvhodnější, nebyl bych tady.“
Znovu se otočila a chtěla se rozeběhnout chodbou, když si uvědomila, že světlo nechala tam.
„Ještě je šance, jak z toho vycouvat se ctí.“ poznamenal, jen tak mimochodem, když si brala pochodeň. „Není mrtvý. Možná tak vypadá, ale není. Zatím.“
„Tohle jste plánovali! Jinak byste použili jed, ne uspávadlo!“ zavyla.
Omluvně se zašklebil „Neznáme jed, co by účinkoval tak rychle, jako tahle věc a… je to i otázka ceny.“
„Šlendrián?“ odfrkla si, téměř pobaveně.
Přikývl. „Živý a překážející idiot je nám mnohem užitečnější, než mrtvý. Pokud chcete, řeknu Vám, kde je protijed a kdo tady s ním umí zacházet. Pokud chcete víc… pro sebe, pro vévodství.“
„Mám být vašim užitečným idiotem já!?“zasyčela. „Snažíte se ze mě udělat vraha?!“ Vědí, že zemřít ho nenechá, ani takové nešťastné, pitomé, ale dobrosrdečné, hovado, jako je vévoda. Ale pokud přijme jejich pomoc, bude to spolčení! První černá nitka vedoucí od nich k ní…
„My se zajímáme hlavně o ty chytré. Kdyby si nemysleli, že na to máte, nebyl bych tady.“

Vylezla z vany a vlasy, zhrublé mýdlem, si zamotala do plátěné osušky. Příštích pět dní bude rozčepýřená jako pampeliška, ale musela se umýt. Celá! Přestože špína, která na ní ulpěla, byla sotva toho druhu, který lze smýt vodou. Vlhká se, s trochou vypětí, nasoukala do svého milovaného luxusního županu z virského dupionu a vysoukala se na sedile. Objala kožešinový polštář a otočila jednu z dřevěných žaluzií, aby viděla na blednoucí nebe a nemusela pozorovat skleněnou lahvičku na stole. Lahvičku, kterou sama vyhrabala mezi kořeny staré bastvy, skloněné nad říční hladinou. Lahvičku, jejíž suchý obsah vysypala do praskajícího ohně v krbu. Rozplakala se. Mohla by nabídku přijmout. Získat kontakty na „ostatní“… a zlikvidovat je! O co by ale byla lepší!? Mávla nad tím rukou. Blbost! Tohle není soutěž v dodržování morálních zásad! Čistý štít má jen ten, kdo nikdy nebojoval.
Ona nebude ničí loutka! Bude statečná. Bude mrtvá. A vévodu vezme sebou, pro jistotu. Sedla si za psací stůl a na svůj hlavičkový papír začala psát „Usedlost v Kasabrei Daon, s přilehlými vinicemi a pozemky mezi slepým ramenem Jaud, zbožím Nisprella Orcheona a Daonským hvozdem, s veškerými náležitostmi včetně Kasabrei Daon, Pollomero a Nankula Daon s příslušnými služebným aparátem, odkazuji svému synovci, Rillu Esfai Orcheonovi. Dům v Naratundře, s celým vybavením ( viz. Soupisy majetku uložené v...