Vůně červeného ibišku

Anotace: ...Zdálo se mi, že tam stojím desetiletí a zírám na matku, jak leží v rudé koupeli a pohupující se žárovka v objímce u stropu střídavě osvětlovala jednu a druhou stěnu obloženou krémovými kachlíky s indigovými vzory břečťanu... (inspirováno snem)

Tahle párty, byla super. Hromada světel, ohňostroj a skvělá muzika se snoubily s jemnou krásou parku u řeky. Na okolních lavičkách posedávali snad všichni teenageři z celého okolí. Navíc jsem to měla kousek domů. Seděla jsem na lavičce s holkou, se kterou jsem se před chvílí seznámila u baru a rozhovor se pomaloučku rozjížděl. Už měla taky trochu popito a smála se mým lehce přiopilým vtipům. Pozvala jsem ji na další koktejl, obligátní mojito jsme pily snad už po páté. Zeptala se mě, jestli by mě taky neměla na něco pozvat, že je jí hloupé, jak pořád platím já. Já jsem jí jen se smíchem odpověděla, že je to v pořádku, tak roztomilá a vtipná holčina by snad ani platit neměla. Mě to bylo jedno. Rodiče vydělávají dost, takže moje peněženka to zatím skoro ani nezaznamenala, na rozdíl od mého žaludku. Koktejly jsou asi pití nad moje možnosti, nebo jsem na ně prostě už jen stará. Našli jsme si lavičku s krásným výhledem na ohňostroje a dál se smály.

Když jsem se ji pokusila přivinout k sobě a políbit, jen ale vyjekla a utekla. Tak tohle nevyšlo moc dobře, povzdechla jsem si a zůstala sedět na lavičce sama. Kolem bylo pusto, jen tlumená hudba se nesla mezi stromy a světlo litinové pouliční lampy u pískem sypané cestičky vytvářelo v okolí nažloutlý nádech. Ohnivé květiny dál kreslily po nebi nádherné obrazce a já přemýšlela nad tím, že najít si holku je fakt těžký. Už asi chápu, jak se cítí chlapi. Holky jsou prostě hloupý. Jen jsem se usmála nad ironií téhle myšlenky a svezla se po lavičce dolů, abych si mohla položit hlavu na opěradlo lavičky. Nijak mi nevadilo, že se mi tím trochu povyhrnula sukně mých šatů, byla jsem sama. Vždyť tahle situace se mi nestala poprvé a pravděpodobně ani naposledy, tak proč se tím zaobírat.

„Najít si holku je v dnešní době fakt těžký, že?“ ozvalo se od nedaleké lípy. Stála tam žena, delší špinavě blond vlasy měla rozpuštěné a za uchem měla červený květ ibišku. Byla fakt kus, černé upnuté šaty odhalovaly štíhlou figuru a pod plédem prosvítaly bílá ramena. Zaraženě jsem se posadila vzpřímeně, ale kráska se jen usmála a zeptala se, jestli může přisednout. Trochu jsem se zastyděla a ukázala jí na lavičku. Posadila se, přehodila si jednu bílou nožku přes druhou a zahleděla se k nebi. Ohňostroj skončil a nebe se snažily osvítit aspoň hvězdy. Jako by mi četla myšlenky, začala vyjmenovávat souhvězdí. Labuť, orel, lyra. Za chvíli jsme už zapáleně debatovaly o tom, jestli je hezčí pohled na letní nebo zimní oblohu a já jí vysvětlovala symboliku souhvězdí a sil, která jsou jim přisuzována. Pak mě vzala kolem ramen, já ji pohladila po tváři. Možná za to mohlo těch pět mojito drinků v mém žaludku, ale bylo to jako najít spřízněnou duši. Zlaté světlo lampy jí v tváři odhalovalo vrásky, mohla být klidně o deset let starší než já. Ale co na tom.

Šly jsme cestou k mému domu, krásné secesní budově obklopené vlastním malým parkem, který mi, když jsem byla malá, připadal jako pohádková zahrada. Už na štěrkové cestičce k domu jsem věděla, že tenhle večer bude výjimečný. Když jsem odemykala vchodové dveře, které byly dozajista stejně staré, jako náš dům mě začala líbat na krku a jen jsme vkročily do předsíně, osvětlované jen mléčným světlem, přicházejícím skrz skleněnou výplň dveří jsem ji jemně přitlačila ke studené zdi a líbala. Přestože si skopla z nohou boty s podpatkem, byla pořád o něco vyšší než já. Odtáhla jsem se a zadívala se jí do očí. Lačně se natáhla pro další polibek, ale já se rozpustile zasmála, sebrala jsem jí zpoza ucha její ibiškový květ a utíkala s ním do svého pokoje, když jsem se v mezipatře ohlédla, jestli mě následuje, vznešeně vykračovala po schodech s úsměvem na těch jejích nádherných rtech.

V okamžiku, kdy jsem vkročila do patra, jsem věděla, že je něco špatně. Bylo to takovéto zvláštní svědění v mozku, kde se nemůžete poškrábat, jako když přijdete do svého pokoje, přemýšlíte co je špatně, a pak zjistíte, že chybí vaše oblíbená váza a to prázdné místo na vás celou dobu křičelo, ale vy jste nebyli schopni si toho všimnout. Bylo to jako fantomova bolest patnáct let po tom, co jste o končetinu přišli. Stála jsem na posledním schodu a květ mi vypadl z rukou. Chtělo se mi z toho brečet, chtělo se mi křičet, chtěla jsem utéct a skrčit se v nejvzdálenějším koutě zahrady. Bíla ruka mě pohladila po zádech a tenké rty políbily zezadu na krk. Otřásla jsem se a ucukla. Obličej se jí stáhl do nechápavého, ublíženého pohledu, ale já byla moc otřesená na to, abych se pokoušela něco vysvětlit. Pak mi to došlo, jako když basketbalový míč konečně spadne do koše po nekonečném balancování po obruči. Chyběla tu aura otce a matky. Byly tady po celý život, že jsem je vlastně ani nevnímala. Teď je nahradilo hrozivé nepřítomno prázdného domu. Pak jsem najednou uslyšela tichounký zvuk. Kap. Kap. Kap. S třesoucíma rukama jsem přešla temnou chodbou a stiskla jsem mosaznou kliku věkovitých dveří koupelny a otevřela je. Do nosu mě udeřil kovový zápach. Zapátrala jsem rukou po známém bakelitovém vypínači. Spřízněná duše, jejíž jméno jsem vlastně neznala, zaječela první. Ve vaně ležela moje matka, kudrnaté vlasy stažené do drdolu, který si vždy dělala jen na koupání, Skelný pohled upírala ke dveřím. V koutku úst měla už zaschlou krev a z vany plné vody karmínově rudé barvy, viselo něco, co vypadalo jako střeva. Z nejníže pověšeného záhybu ukapávala krvavá voda. Kap. Kap. Kap. Vytvořila by na zemi louži, kdyby podlaha koupelny nebyla spádovaná k odtoku a potůčky červené tekutiny tak tvořily ve spárách ostře kontrastující obrazce. Já jsem neječela. Nedostávalo se mi na jekot dechu. Stála jsem tam jako solný sloup neschopna pohybu. Žena z parku dřepěla u stěny, zakrývala si oči rukama a neustále ječela. Po nohou jí tekly malé potůčky, jak se strachy pomočila.

Zdálo se mi, že tam stojím desetiletí a zírám na matku, jak leží v rudé koupeli a pohupující se žárovka v objímce u stropu střídavě osvětlovala jednu a druhou stěnu obloženou krémovými kachlíky s indigovými vzory břečťanu, teď dekorované ještě červenými stříkanci zaschlé krve. Pak jsem se otočila a utíkala po točitých schodech s litinovým zábradlím. Skřípalo. Můj mozek pracoval teď snad rychlostí světla, jakoby se snažil dohnat čas ztracený zíráním na hrůznou scénu v koupelně. Proč to schodiště skřípe? Nikdy neskřípalo. Proč se hýbe světlo u stropu, když tu není průvan? Všimla jsem si rýhy v omítce předsíně, která se změnila v krvavou šmouhu, jak se dotyčnému strhl v zápasu nehet. V přízemní hale jsem rozsvítila, ani jsem si neuvědomila, že jsem to udělala. Tady taky někdo vymaloval karmínovou červení, ale místo nahodilých stříkanců, tu byly červené obrysy těl na stěnách a na zemi hromádky něčeho, co vypadalo jako sekaná oblečená do hadrů. Aby výjev nebyl tak jednotvárný, občas se místo sekané na zemi povalovaly černé hromádky zuhelnatělých kostí. Umělecký výjev jsem dotvořila louží zvratků s mojito příchutí.

Když jsem se přestala dávit, začal jsem se znovu pohybovat směrem k pracovně mého otce. Šlápla jsem do něčeho měkkého a ještě teplého a jak mému mozku došlo, do čeho jsem to vlastně šlápla, pozvracela jsem se podruhé, ale teď už šly jen žaludeční šťávy. Cítila jsem, jak mi zuby vržou kvůli zvratky naleptané sklovině. Došla jsem mezi občasným dávením nakonec přes celou halu až ke dveřím do otcovy pracovny. Trávil tam celé večery, buď začtený do některé ze starobylých knih, nebo naopak psaním do svého laptopu. V okamžiku, kdy se má ruka dotkla kliky, jsem tušila, co najdu. Tentokrát jsem zaječela. Horní polovina otcova těla ležela u knihovny zasypaná spadenými těžkými svazky, že byly vidět pouze ruce a vnitřnosti rozdupané v koberci. Tentokrát jsem zaječela. Ječela jsem, až knihy z vyšších polic vypadaly a malé tabulky skla zasazené do ocelové stěny zimní zahrady začaly napraskávat. Zamlženým pohledem jsem uviděla i dolní polovinu otce. Jedna noha, teď už bez boty vyčuhovala ven z okna, zbytek visel z vnitřní strany skleněné stěny. Krev zbarvila sklo a zvenku teď na koberec dopadala louže červeného světla. Iracionálně mě napadlo, že bych se mohla pokusit otce poskládat zpátky. Že by se možná dokázal uzdravit. Ale věděla jsem, že to by nedokázal ani on. Přestože se podle sekané v hale snažil útočníkům bránit. Po čtyřech jsem se doplazila k otcově horní polovině a začala jsem z něj sundávat jeho milované knihy. Najednou se od dveří do pracovny ozvaly plačtivé steny zoufalství. Hned jak mě to napadlo, došlo mi, že to zní jako z nějaké telenovely. Ohlédla jsem se a uviděla amatérskou hvězdářku z parku. Po celé tváři měla rozmazaná líčidla, a zezadu ji v kravatou držel vysoký muž s černou kuklou přes hlavu.

„Tahle taky patří do téhle rodiny? Budiž.“ Než jsem stačila vydat hlásku, špička nože tak dlouhého, že to byl skoro meč, vyčníval hvězdářce z břicha. Viděla jsem šok a bolest v jejích očích. Muž jediným pohybem rozpáral ženu, kterou jsem ten den poprvé potkala na večírku, od podbřišku až k hrudní kosti. Cítila jsem, jak se i její aura rozpustila v prázdnu, z břicha jí vyhřezly vnitřnosti, ten parchant ji vykuchal jako prase na jatkách. Až z ní zbyla jen prázdná skořápka z kostí, konečně ji pustil. Sesunula se na zem a svým bezduchým nádherným obličejem spadla do vlastních střev. Zhroutila jsem se na hromadu knih, pod níž spočívaly zbytky mého otce, jako by mi udeřil do hrudníku blesk. Přišlo mi, že cítím puch spáleného masa a hrudník u srdce mě bolel, jako když by mi kat rozžhaveným železem vypálil cejch. Zalila mě vlna síly, možná to byl stres, smutek a strach přeměněný ve zlost, ale věděla jsem co se děje. V rodě z otcovy strany se magické schopnosti dědí už desítky generací. To seškvařené maso byl projev první pečeti. Uvědomila, že je pravděpodobně na stejném místě, jako u něho. Kdyby se ji někdo rozhodl prozkoumat, našel by v ní obraz kousku noční oblohy, a kdyby šel ještě dál a vyhledal starodávné významy hvězd v mém cejchu zobrazených, zjistil by, které síly, mi tato pečeť umožňuje použít. Já nevěděla, která z nich to je. Všechno je skryto v otcově knihovně.

Najednou jsem viděla svět překrytý různými barvami, jejich víry obklopovaly všechny předměty. Dalo-li se tomu říkat barvy. Nešlo je pojmenovat. Tak to jsou aury věcí, které jsem celý život jen matně vnímala. Celý můj svět se teď topil v barvách. A celý život v potoku krve.

Muž si pomalu utíral svůj nůž do cáru šatů bezduché hvězdářky a blížil se ke mně. Zamrkala jsem, abych si pročistila pohled, aury mě mátly. Snažila jsem se nevnímat tu jeho, černo-fialovo-rudou. A zlou auru jeho nože. Nedalo se to popsat barvou. Byla to prostě aura všeho, co si člověk na světě představí pod pojmem zlo. Věděla jsem, co dělat. Napřáhla jsem před sebe levou ruku v pěst. Cítila jsem ve vlasech statickou elektřinu. Nebo magii, sílu přírody, či co to bylo. Otec mi vždycky na moje otázky odpověděl jen: „Nemá cenu ti to vysvětlovat, až k tomu dojde, tak tě všechno naučím.“ Teď už mě naučíš leda tak anatomii, tati. Pak jsem uvolnila prsty.

Kužel vypuštěné síly byl skoro vidět. Jinak. Já ho viděla. V barvách. Stěna za mužem se rozpadla na miniaturní částečky. Na atomy asi ne, ale ty kousíčky byly opravdu malinké. Nerozletěly se všude kolem. Prostě kousek od místa exploze se zastavily a spadly na zem. Zakuklenec jen pozvedl svůj meč/nůž, jakoby chtěl rozseknout vzduch a moje kouzlo se opravdu rozpůlilo, jen mu trochu zpuchřel rukáv. Takovýhle efekt jsem tedy nečekala. Čekala. Ne, fakt jsem nečekala, že mu to nic neudělá. Napadlo mě, že tímhle nesmím zasáhnout knihovnu, abych se mohla o sobě něco dozvědět. Ale pak mi to přišlo jako neskutečně iracionální. Pokud nepadne ten chlap a dostane s tím nožem až ke mně, už si ty knížky stejně nikdy nepřečtu.

„Tys ještě žádnou pečeť mít neměla.“ Ozval se zakuklenec nevzrušeným hlasem. Mě v otcově krvi podklouzla pravá ruka, kterou jsem se podpírala a při pokusu zvednout. Levá mi instinktivně vystřelila nahoru. Jak jsem s ní švihla, z úleku jsem vypustila ještě trochu energie ze špiček prstů. Nebylo úplně snadné ji udržet. Byl to jen tenký paprsek. Já to nečekala. On to taky nečekal. Vypadalo to, že mu strunové ostří useklo kus hlavy. Šešulka šplouchla a muž se zhroutil. Hrozivá aura se pomalu kolem jeho těla vpíjela do země.

Když jsem se přestala dávit (znova) vypětím, hrůzou i hnusem, konečně se mi podařilo stoupnout si. Došla jsem k muži a vzala si jeho hrozivou zbraň, která dokázala půlit magii. Zajímalo mě, co po mě chtěl a proč vlastně moje rodina měla zemřít. Věděla jsem, že musím utéct, ale chtěla jsem vědět všechno. Pak, jako by mě osvítilo. Otec celý svůj život přece nemohl jen psát o gay pornu. Doběhla jsem k jeho stolu a sbalila jeho notebook. Byl to takový ten údajně nerozbitelný. Přešla jsem k proskleným dveřím ven, do pohádkové zahrady. Ohlédla jsem se. Napadlo mě, že tady tu knihovnu by neměli najít ti, kteří určitě přijdou hledat své druhy. Natáhla jsem ruku v pěst. Uvolnila prsty.

Pomalu jsem šla teplou letní nocí. Možná by někomu mohlo přijít divné, že jsem bosa. Mě to nevadilo. V parku ještě pořád hrála hudba a po pískovaných cestičkách osvětlených žlutým světlem pouličních lamp se potácely přiopilé páry. Já šla dál. Ještě jeden blok. Ještě dva bloky. Zastavila jsem se až u plotu, kde jsem ucítila nádhernou vůni. Rozhlížela jsem se kolem, co to tak voní. V předzahrádce domu číslo 668 nádherně kvetl červený ibišek.