Obléhání 5

Anotace: Po delším čase další kapitola ze série obléhání

(Konečně jsem se po mnoha dnech dokopal k napsání další povídky, a jelikož si nepamatuji, kde jsem skončil v ději tak to berte jako takový malý střih v ději. Taky bych se chtěl omluvit, pokud vám děj/postavy budou připomínat seriály/knihy/filmy pravděpodobně jsem je viděl a uvízly mi v podvědomí natolik, že o nich nevědomky píšu)

„Tak jsme tu“ prohlásil Tomas. „Odsud je to jen několik mil k pevnosti Bratrstva“
„Konečně, táhnem se sem už několik měsíců“ odpověděla jsem a podívala se směrem k muži, otočil se a pohlédly jsme si vzájemně do očí. Mé modré se úplně ztrácely v jeho temně černých. Usmál se. Znovu a nevědomky mně napadlo, nedělám chybu, že mu věřím? nezabije mě ? nebo hůř nechá na pospas lovcům?
Byly to už tři měsíce, co jsem opustily doutnající zbytky Mount Aurus, a vydaly na cestu k vytoužený pevnosti bratrstva kdesi, vlastně ani nevím kde.
Tomas mě toho cestou sice hodně naučil o magii a různých dovednostech k přežití, ale o samotném bratrstvu toho moc nepadlo, vím jen, že v jejím čele stojí člověk, který si nechává říkat Conor a kdysi to prý byla velmi uznávaná a respektovaná organizace na celém kontinentě, dokud se ale před třemi stoletími nedostal k moci rod nynějšího krále.Nevím, co se dělo s bratrstvem poté a Tomas to označuje jen jako “temné časy“ a odmítá se o tom bavit.

*
Jedeme lesem po jakési cestě vedoucí lesem, když si Tomas začne broukat jednu melodii, dobře jí znám, ohlašuje, že v okolí je nebezpečí a mým úkolem je se o něj postarat.
Všimla jsem si jich hned poté skupina mužů, která se pokoušela ukrýt v lese okolo nás.
Zapátrala jsem myslí v okolí, abych určila jejich počet, ale tahle odruda magie mi nikdy moc nesedla, tudíž jsem zaregistrovala všeho všudy dva, ostatní byly ukryti ve věčném stínu okolo mé mysli.
„Zastavte koně a slezte ze sedel!“ vykřikl na nás jeden z mužů „Mám tu dvacet chlapů, pokud nedostaneme, co chceme nepřežijete to!“
Podívala jsem se na Tomase, zvedl obočí a tázavě se na mě podíval, zase to nechal na mně, další z přiblblých cvičení, při kterém můžeme oba zemřít, ale co snad to zvládnu.
„Nemáme nic cenného, jsme jen chudí poutníci“ zkusila jsem tu nejstarší a nejnespolehlivější výmluvu ze všech. Neúspěšně, jako vždy, těžko můžete někomu nalhat, že nemáte ani měďák a přitom jet na koních v kvalitním oblečení za cinkotu zbraní. Kterými byl Tomasův kůň Šedák (fakt blbé jméno pro uhlově černého koně.) doslova ověnčen.
Z lesa začali vystupovat muži, všehovšudy šestnáct. Tomasovo obočí vylítlo až někam pod kápi jeho pláště a naznačil ústy slova “Dobrá práce“.
Mé řešení selhalo, čas na plán B. „Tak tedy dobře, vemte si co chcete, třeba tohle“ Následně jsem na kus pergamenu magií vyryla runu zmatení, musím se přiznat, že tahle runa mi jako jedna z mála fakt jde. A vyhodila jí do vzduchu, účinek byl okamžitý všichni do jednoho se začal motat jako kdyby dostaly ránu kyjem a zmateně do sebe naráželi, účinek byl však jen dočasný, proto jsem kývla na Tomase a vyrazili jsem po cestě dál…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
(ps. Jako vždy omluvte můj pravopis malého dítěte.Chtěl bych se také zeptat nějakého z těch třech/čtyřech lidí kteří udělají tu chybu a přečtou si to až do konce, upřednostňovaly by jste raději pohled z očí Triss, Tomase nebo jen obecné psaní, pohledy by se tak nějak střídaly a psal bych o nich ve třetí osobě)