Klenotník

Anotace: Jaká je cena šperků?

Nemotorné vrásčité ruce se s obtížemi prohrabávaly papírovými krabicemi a posléze jejich obsahem. Nebýt šustění papíru, ve kterém byly vždy všechny předměty v krabici zabalené, byl by v místnosti absolutní klid. Za mozaikou oken stále pršelo. Ty rozklepané ruce patřily malému šedovlasému chlapíkovi. Se zápalem hledal cosi velmi důležitého. Hledání ho unavovalo, neboť sem, do skladu skromného klenotnictví, soustavně chodil již pátý den. Hledal pokaždé, když v obchůdku neměl zákazníky. Jeho motivace ale byla daleko starší než jen několik dní. Předtím se neodvážil po vzácném šperku pátrat, i když dlouho věděl, že musí být v některé z krabic, zabalený v šustivé vrstvě papíru. S respektem očekával onu chvíli, kdy se před jeho očima zableskne tak dokonale vypadající vzácný klenot se stejně dokonale vypadajícím diamantem ve svém středu. Tušil, s jakým zápalem ho vystaví do malé vitrínky, hned vedle pokladny. A pak celou miniaturní místnůstku zvenku naleští co to půjde - stejně tak jako šperk samotný. Nikdo mu pak nebude schopen odolat. A on bude mít možnost cenu vyhnat ještě o něco výš. Zákazníci většinou žádali běžné, obyčejné cetky, nikdy ne dražší než za tři. Bude schopen provést svůj plán? Promění svůj obchodní záměr v úspěch?

Někdo vzal za kliku klenotnictví. Dveře se pomalu, vrzavě otevíraly, a jejich roh zavadil o zvonek přímo nad vchodem. Klenotník přestal s hledáním a obtížně se odšoural ze skladu mořem papíru k prodejnímu pultu. Naslouchal tichému rozhovoru páru, který stál uvnitř. Muž ho spatřil. ,,Zdravíčko pane Dunko.” Pronesl nahlas slušně oblečený pán ve smokingu a sňal z hlavy velký černý cylindr. Vedle něj stála jeho paní ve velmi slušivých vínových šatech. Vzápětí pokračoval: ,,Pan Tega mi prozradil, že u vás nedávno koupil ty nejhezčí náušnice ve městě a svou paní tím naprosto odrovnal. Chtěl bych se tu také porozhlédnout. Chci něco... No rozumíte mi. Něco extra.” ,,Vítám vás. Beze všeho. Jak si přejete. Pan Tega si může dovolit jen to nejlepší. A to mám já. Ale musím se Vás na něco zeptat. Kolik je vody v ptačí fontáně?” Kulhající klenotník se s úlevou usmál, když se obtížně pohyboval za pokladnou. Bylo řečeno heslo. Vrásčitýma, mrtvolně žilnatýma rukama vyndaval vše, co měl pod pultem. Ohýbal se s velkými obtížemi. Pan Tega mu nabídl výborný obchod. Zákazník, co neznal heslo neměl na zboží od pana Tegy sebemenší nárok. Před nikým jiným by své skryté poklady nedal na odiv. Měl pocit, že toho pána za pultem již někdy spatřil. Jak se jen jmenoval? ,,Měl byste si pozvat někoho na úklid. Možná celou úklidovou četu.” Rozhlížel se gentleman ve smokingu po prodejně a nakukoval přes závěs do skladu se zaprášenými krabicemi. Mezitím jeho paní zaostřovala svůj znalý pohled na šest platíček s narychlo vystavenými šperky na pultu. Klenotník, pyšný na svou skromnou sbírku stál co možná nejvíce zpříma, jak mu jeho pokroucené tělo dovolilo. ,,A také byste si tu mohl pořádně rozsvítit.” ,,Není třeba, nesuďte obsah podle formy, pane. Jaké je vaše jméno?” Natahoval pravou ruku klenotník přes pult. ,,Jsem dlouholetý přítel pana Tegy, doporučil mi vaše šperky jako ty nejkvalitnější. Posílá vám zboží? Říkejte mi pan Sukr, a toto je má paní, Ruda.” Dáma předvedla ukázkové pukrle s rozkasanou sukní. Svůj pohled opět stočila ke šperkům a směle přistoupila blíže k pultu. Pan Dunko ledabyle nasál vůni nejspíše velice drahého parfému, připomínající pestrobarevné růže, nebo fuchsie. Stále ještě podával panu Sukrovi zaprášenou ruku, ve druhé držel zapálenou olejovou lampu. ,,Ták prosím. V tomhle platíčku jsou prsteny za pět až devět, v tohmle náušnice za sedm až patnáct, a v těchto čtyřech jsou náhrdelníky za dvacet až čtyřicet pět. Vše v nejčistším zlatě. Poslužte si, rád vám posvítím, pane...?” ,,Sukr!” Mávnul rukou, když se zadíval na vystavené zboží. Oběma zákazníkům oči přecházely údivem. Ačkoli jejich původ sahal vysoko nad průměr střední třídy, tolik nádhery pohromadě snad nikdy neviděli. Klenotník jejich pocity umocňoval pomalým přelétáním zapálené lampy nad všemi platíčky. Lampa svým poetickým světlem brala zákazníky mimo jejich racionální uvažování. Zvala je do teoretických rovin hodnocení lesklých šperků. Bude velice těžké si vybrat.

Následoval malý výklad:
,,Každý kousek, co zde vidíte, vypráví svůj unikátní příběh. Například tyto kouzelné prsteny kdysi patřily těm nejurozenějším panovníkům minulého světa. Tyto ornamenty ze zapomenutých dob jsou originál. Tento prsten vlastnil sám veliký dobyvatel Ketul z Ury! Slyšeli jste o něm někdy? Malinkaté, ale velice detailní obrazce na těchto zázračných náušnicích jsou rovněž tak vzácné. Naprostým vrcholem jsou pak tyto náhrdelníky vykládané smaragdy a diamanty. O nich se vypráví nádherné legendy. Všechny tyto artefakty mají jedno společné - jejich nositelé po celou dobu získávali nadpřirozené schopnosti. Ovšem nic není zadarmo.” ,,Přece nebudete věřit povídačkám, pane Dunko, to by bylo jednoznačně pod vaši úroveň. Jste jeden z nejpoctivějších obchodníků. Pan Tega si vybírá jen ty nejlepší spolupracovatele.” Klenotník se na pana Sukra podíval nezaujatým pohledem. Paní Ruda se nemohla rozhodnout mezi skvěle vypadajícími náušnicemi s brilianty a velmi slušivým jantarovým náhrdelníkem. Nakonec obchodník obdržel platbu za oba tyto artikly. V ten moment nešlo nikomu o jmenovitou cenu šperků. Nikomu. ,,Co nejvřeleji pozdravujte pana Tegu.” Volal klenotník za panem Sukrem a paní Rudou. Vznešený pár odcházel spokojeně a beze slov. Jakoby je odnesl odliv úžasu. Dveře se s decentním cinkotem zabouchly. Nemohli spatřit klenotníkův šibalský úšklebek, když se v obchůdku opět ocitl o samotě. Vrátil se k hledání. Čím dřív prodá všechny své speciální zásoby od pana Tegy, tím lépe.

Hbitě zandal platíčka zpět pod pult, takže teď pro další zákazníky nabízel pouze obyčejnou bižuterii. Napětí v Dunkových svalech o něco povolilo - v hledání pokračoval s novou energií. Pohyb nenadále nebyl tak obtížný. Vrátil se do skladu, silou přeházel prozkoumané krabice a otevíral další a další. Potemnělé klenotnictví opět naplňoval pouze zvuk šustění papíru skrývajcí mocné artefakty. A z venku se jemně linul zvuk deště. Artefakty rozhodně nemohou zůstat pohromadě. Při jejich prodeji si klenotník dokonale ověřil svou teorii. Zaslechl vrzání dveří, i zvonek za zády. ,,Ještěžě máte otevřeno, málem jsem to nestihnul, pane Dunko.” Ve dveřích stál neznámý cizinec. ,,Venku prší?” Zeptal se pan Dunko když přišel k zákazníkovi. Všiml si, že je promočený na kost. ,,Ani mi to nepřipomínejte, potřebuju sehnat snubní prsteny a mám hrozně naspěch. ,,Zajisté, tady jsou, račte si vybrat.” Odvětil pan Dunko, když slezl z vysokých schůdků s jiným platíčkem. ,,Kde berete takovou energii? To mi musíte prozradit. To já bych ve vašem věku nahoru ani nedokázal vylízt.” - Složil cizinec kompliment, možná doufající ve slevu. Za pár okamžiků už očima těkal po malém výběru prstenů z chirurgické oceli. Po chvíli si vybral a ve spěchu hledal v promočeném kabátě měšec s mincemi. Klenotník si všímal, jak obyčejný tento člověk musí být. Podle několika jasných znaků věděl, že mu nemůže nabídnout ty opravdové, magické šperky. Heslo by jistě neznal. V kapse nebude mít víc než jednu, maximálně jednu a půl - uvažoval. ,,Žádná celá třicet pět, pane.”
,,Díky díky, vypadaj hrozně hezky.” Dušoval se cizinec, když vytáhl půlkovou minci a významně ji položil na sklo výkladu.
,,To je dobrý.”
,,Na co tu máte tuhle malou skříňku?” Zeptal se ještě.
Klenotník si ho měřil přísným pohledem, cítil se o mnoho lépe než před návštěvou pana Sukra se svou paní. Něco ho napadlo. S přátelským úsměvem minci odstrčil zpět k cizinci.
,,Měl bych pro vás lepší nabídku.”
,,Nabídku? Nechápu.”
,,Když své budoucí paní dáte jako dárek tento rubínový náhrdelník, nemusíte platit vůbec nic.”
,,Ná - ná - hrdelník?” Nechápavě se zakoktal zmoklý cizinec.
Klenotník s nejvyšší opatrností vytáhl zpod pultu na sklo výkladu jiný stříbrný náhrdelník posetý tmavými rubíny. Přelétával nad celým pultem zapálenou olejovou lampou a pomalu odříkával příběh artefaktu. Historka vyprávěla o neskutečném odhodlání panovnice, která se musela rozhodnout mezi životem o samotě a smrtí společně se svým mužem. Jak historka pravila - pomocí náhrdelníku obelstila smrt samou a zachránila tak svého muže i sama sebe. Společně drželi post vládců říše ještě několik desetiletí.

Hypnotizovaný cizinec uvěřil síle příběhu, a náhrdelník si beze slov odnesl. Při odchodu jen kroutil hlavou, nadšený výborným obchodem, za nějž nedal ani desetinu. Klenotník otočil ceduli na dveřích, dvakrát klíčem v zámku a plný sil, s vyhlazenými vráskami v obličeji odběhl do skladu opět hledat osudný, nejvzácnější klenot. Nikdo další dnes nepřijde. Byl tak nadšený, že se mu zdálo, že se mu začaly vlasy zbarvovat do černa - do jejich původní barvy. Připadal si také daleko vyšší. Boláky na předloktí se ztrácely. Věděl, že ho vidina výdělku zaslepila. Při pohledu na ruce šmátrající v krabicích ho popadl skutečný entuziasmus. Až teď plně pochopil, o čem mu pan Tega v dopise psal...
Druhý den bylo v klenotnictví naprosté ticho. Nebýt jedné dotěrné mouchy, jež usedla na nepatrně vrásčité čelo. Ruka ji odehnala a pan Dunko se probudil na podlaze skladu mezi zaprášenou hromadou všech vysypaných krabic. Konečně našel onen Labutí náhrdelník. Ve spěchu odběhl k pokladně a energicky začal leštit malou vitrínku. Navzdory očekávání to zabralo pouze několik minut. Jeho ruce kmitaly s nevídanou silou i jemností, potom vyčlenil prázdné krabice ze skladu a měl v plánu se jich co nejdříve zbavit. Poklidil tak celý sklad.

Jako člověk, připravený na den, který mu přinese vysněný kšeft, směle otevřel svůj obchod. Záře vycházející z nejprestižnější malé vitrínky mu neustále bila do očí, přestože se chtěl před zákazníky tvářit přirozeně. Zkoušel si nové vítací fráze. ,,Vážení?, Vážená? Vzácný?”
Za skleněnou tabulí dveří spatřil siluetu vysoké postavy v klobouku, která si právě skládala deštník. Byl to pan sám pan Tega?
,,Zdravím. Venku je nápis Klenotnictví pana Dunky. Jsem tu správě?”
,,Ano, jistě, nápisy nikdy nelžou. Čím mohu posloužit, vzácný pane?”
Vysoký muž nebyl pan Tega, byl to jen další neznámý zákazník. Ale jeho tmavomodrý smoking naznačoval, že patří spíše k jiným sortám obyvatel.
,,Je tady někde Tega?”
,,Tega?”
Cizinec se párem rychlých kroků ocitl přímo před klenotníkem. Rázem nevypadal jako slušný zákazník. Šlehal neklidnýma očima po všem vystaveném zboží. Pan Dunko si všiml, že má na prsteníčku jeden z magických prstenů, kterých se chtěl zbavit. Vytáhl lampu a zapálil ji.
,,Kde je Tega? Musim ho najít. Je to ten hajzl, co sem dodává zboží?”
Klenotník začal před narušitelem mávat zapálenou lampou.
,,Pan Tega tu není. A bez mé žádosti ho nikdy neuvidíte.” Zalhal.
Cizinec zjihnul. Přesto začal na klenotníka hrubě řvát.
,,Ale, já tu mám s sebou magometr a dosvědčim to všem ve městě. Jenom kvůli těm tvejm šperkům lidi umíraj. Co je to za čertovo zboží? A co ty tvoje povídačky o magii?!”

Pan Dunko mu stále před očima mával hypnotickou lampou, plný sil, přesto možná zamořený tak, že u něj probíhala magická nemoc. Zakázku od pana Tegy neměl nikdy přijmout. Teď to věděl jistě. Lampa od pana Tegy byla jeho jedinou záchranou - neutralizovala nebezpečné záření magických šperků. Měl na něj otázek daleko více než kdykoli jindy. Přesto ho nezavrhl.
,,Pan Tega má vždy pravdu. Odneste si ten svůj magometr, nebo za sebe neručím. Omlouvám se.”
Náhle cizincův pohled padl na vitrínku s mocným Labutím náhrdelíkem. Pouhým lidským okem byla patrná neskutečně vysoká úroveň magického záření, ačkoli byste to zrakem nikdy neměli být chopni spatřit. Hleděl na šperk jako kdyby nic krásnějšího v životě neviděl. Na vitrínce byla cenovka na dvě stě celých. Zahleděl se pevně do očí klenotníka a všimnul si jeho namodralého bělma. To nebylo dobré znamení.
,,Dáte mi ho za sto padesát? Je nádherný.” Zeptal se hypnotizovaný strážník, nad kterým neustále mával Dunko svou lampou - jeho jedinou nadějí. Neměl potuchy, proč šperk potřebuje, přesto si nemohl pomoct. Vyložil na pult sto, po malém zaváhání ještě padesát.
,,Na služebně bylo už moc lidí. Moc. A všichni by vás nejradši viděli viset na náměstí. Jako ty barbary z Okraje. Co to tu prodáváte? Kde je ten Tega?” Dodal ještě zřízenec, magneticky přilepen u pokladny.
,,Oni rezonují.” Reagoval Dunko na jeho slova.
,,Nic by se nikomu nemělo stát, nerozumím tomu. Možná mi to tu stálo moc dlouho.”
,,Jak rezonují? Půjdete se mnou a vysvětlíte mi to na služebně a hotovo!”
Lampa osvětlovala malý prostor klenotnictví. Dunko s ní čím dál více mával a nehodlal se smířit se zatčením na základě výpovědi zákazníků, kteří měli být loajální. Vnímal to jako podraz od každého z nich zvlášť. Začal situaci vysvětlovat na místě. Stále stojící strážník v civilu se změnil v betonový sloup, kterému nezbývalo nic jiného, než poslouchat.
,,Je to už něco málo přes měsíc, co jsem uzavřel obchod s panem Tegou. Ale přímo jsem ho nikdy neviděl - to je pravda. Zásilku mi dopravil automat. U palety mi Tega nechal značně obsáhlý dokument o zboží, které jsem odkoupil, a ne za málo. Výměnnou za prodej všech šperků po mě chtěl padesát procent. Měl jen jednu podmínku. Musím šperky rozprodat co nejrychleji to půjde. A já jsem obchodník, pane. Šikovný obchodník, který si najde způsob, jak se horkého zboží zbavit. Jestli vám někdo říkal o těch historkách, tak to byly jen marketingové řeči, přidaná hodnota, která dnes prodává nejlépe.”
,,Mě zajímá jenom to, proč venku lidi umírají kvůli těmhle šperkům! Víte o tom něco víc?” Zeptal se mechanicky strážník. Pomalu zpoza opasku vytahoval odjištěný Kebur...
,,V jedné malé krabici byla zabalena tato olejová lampa. Prý v ní hoří Orinvální rezonátor. A v každém šperku je přesně taková stejná miniaturní baterie. Stará se o to, aby bylo záření vždy v rovnováze s vyrovnávačem. V takovém případě se u člověka znásobí jeho psychické vlastnosti v jeho prospěch. Ale když... Když se asi...” Vytřeštil pan Dunko zmodralé oči.
,,Když se rovnováha naruší, magické záření začne samovolně unikat!” Doplnil stejně tak vystrašený strážník. Začal se nepřirozeně potit. Palec se mu chvěl na úderníku Keburu.
,,Musíte mi pomoct najít Tegu. Kde je?!”
,,Já ho neviděl. Nemám tušení kde je ani kdo to je. Zanechal mi akorát tyhle instrukce. Teď mi dává smysl jeho naléhání, že šperky musí být co nejrychleji od sebe. Jinak se jejich rovnovážná magická rezonanční jádra naruší. Je to podobné jako s napětím v monočláncích - pokud zapojíte do série více takových, nestejně nabitých, napětí se přelévá z více nabitých do těch méně. Musíte mi pomoct vy. Musíme ho najít společně. Přijímám veškerou odpovědnost za tento špatný obchod. Ale Tega jistě zásilku neposlal jenom mě!”
,,Najdeme ho, za to vám ručím!” Odsekl strážník.”
Dunko utáhl uzávěr olejové lampy a posadil se se strážníkem naproti sobě do křesla. Ztratil tak jedinou ochranu. Strážník mu stále míří Keburem na svrchní část lebky. Současně se také uvelebil v křesle.
,,Tak jak? Můžeme ho vystopovat? Mám to zmáčknout?” Vyšiloval nevyrovnaný strážník.
,,Snad asi ano. Zmáčkněte to. Ať jde celý všechno k čertu. Nebudete se muset pídit po tom Tegovi a já budu mít klid. Můžete to, prosím zmáčknout? To by pro mě bylo vysvobození. To zboží mi přineslo jenom utrpení. Nevím, co to je, ale postupně mi slezly všechny nehty na nohou. Tahle zásilka je prokletá.”
,,Aha ha... Aha... A prozradíte mi, proč byste si to přál? Vyřešil jsem nespočet případů, ale ty vždy měly jasný, prvotní motiv. Černý obchod. Pomsta. Nevěra. Komplikované zločiny jen kvůli slepé žárlivosti. Tak bych mohl pokračovat až do svítání. Tak co s tím provedeme?”
,,Ustřelte mi hlavu, prosím... Prodávám nakažené šperky. Teď to vím. Tohle dělá Tega. Je to horké zboží, protože když je u sebe příliš dlouho, jádra se naruší a postihne vás to... pane? Jak se jmenujete? Sdělíte mi to, nebo je to nepodstatné? Mám jich tu moc, příliš mnoho a nestihl jsem je rozprodat... ty zpropadený šperky. Pan Dunko propadal panice. Chtěl se veškerého sortimentu zbavit co nejdříve. Ale nešlo tak rychle, jak si představoval.
Strážník s nabitým Keburem ho sledoval tak přísně, že si nevšiml dalšího zvuku magimetru.

,,TEGA.!”
,,Já jsem pan TEGA!” Znovu vykřikl strážník.
,,V tomto městě nikdy nebude prostor pro pochybné překupníky pochybných druhů zboží. Tu zakázku jste neměl nikdy přijmout, příteli. Byla to taková malá návnada. Nebo jste si snad myslel, že vám to Okraj promine? Svůj spravedlivý trest si odpykáte, ať chcete, nebo ne. Nikdy se nezbavíte nemoci z magického ozáření. Mám jen jednu jedinou otázku - Dáte mi ten Labutí šperk, nebo si ho budu muset vzít sám?
Napálený klenotník seděl v křesle jako přikovaný. Když si vyslechl strážníkovu řeč, vlastně TEGOVU, netušil, jak má reagovat. V tuto chvíli není ohrožen jen jeho obchod, ale jeho holý život. Bylo potřeba hbitě zareagovat. Přesně o to se pokusil, ačkoli mu pan Tega stále mířil na svrchní část lebky.
,,Kdo je pan Sukr?” Zmohl se jen na tuto otázku.
,,Můj věrný kontrolor, proč? Vy jste to nepoznal?
Padl tlumený výstřel. Razantní střela prošla skrze skleněnou tabuli přesně proti hlavě pana Tegy. Dostal přesný zásah. Panu Dunkovi spadla čelist a nebyl schopen jakéhokoli pohybu. Seděl v křesle naproti strážníkovi, kterému chyběla svrchní část hlavy. V ruce ještě stále křečovitě svíral svůj služební Kebur. V zavřeném obchodě bylo naráz ticho jako v hrobě. Někdo po chvíli zabouchal na dveře klenotnictví. Pan Dunko tiše vstal a naprosto zaskočen situací šel ke dveřím. Pomalu je otevřel...
Ucítil vůni růží a fuchsií. Venku v dešti stála paní Ruda s Keburem v ruce. Beze slov mu pokynula, předala obálku, uklonila se a v dešti se zase ztratila. Pan Dunko zabouchl dveře, šel k pokladně, rozsvítil olejovou lampu a vysvobodil z obálky stručné psaní.

Pane Dunko, měli si na mě dávat větší pozor. Ale samosebou - kdo by podezíral tak vznešenou dámu? Víte, je neskutečně svazující patřit vlivnému muži a mlčky sledovat nekalé praktiky Okraje. Tega tímto způsobem likviduje klenotníky v celém městě. Až doteď. Automat Vám doručí protilátku. Nemohla jsem to více snášet. Nikdy bych Vám nechtěla vyprávět o tom, co jsem při kontrolách se Sukrem viděla. Doufám, že mojí oběť plně doceníte, nemohla jsem již dále sledovat ty ubohé obchodníky, u kterých postupně začínala nemoc z magického ozáření šperků. Se zbytkem Tegy si musíte poradit sám. Víte, co bych udělala na Vašem místě? Použila bych jeho slova - rozhodně nesmí zůstat pohromadě.