Anotace: Další dílo ze sbírky 'Vymítač' vyprávějící příběh o mladické touze a zákeřné přetvářce Zla.

Sbírka: Vymítač

Smrtelný chtíč

„A o co, že ho teď sejmu?“ pohodil si poďobaný blonďatý puberťák kamenem v ruce.

„Bez šance,“ oponoval mu obtloustlý jinoch v kožené vestičce. „Vsadím svůj nejlepší prak, že to poletí zase někam do háje.“

„Tak schválně,“ přidal se šišlající vysoký černovlasý hubeňour s předkusem. „Házej, Smetáku!“

„Platí, tvůj prak proti mému, Bůčku!“ Vyplázl jazyk, přimhouřil oko, postavil se bokem, ruku s kamenem za sebou. Švihl. Kámen zasvištěl vzduchem a těsně minul komínek vyskládaných klacků a kamenů. „Do háje,“ zaklel poďobanec.

„Smetáku, ty jsi ale idiot. Takže koukej navalit tvůj prak. Ani s ním bys to netrefil,“ začal se smát Bůček.

„Buďte zticha hoši, slyším tu létat dravku,“ utišil je čtvrtý z party, slušně oblečený, na krátko střižený, hnědovlasý mladík s vlasy sčesanými na jednu stranu. Nevypadal o nic starší než oni, přesto jako jediný působil alespoň trochu inteligentně.

Všichni se vrátili do svých oblíbených povalečských pozic a naslouchali, zda uslyší krásný zpěv pestrobarevné dravky. Poflakovali se nedaleko za vesnicí, poblíž cesty, ukryti na paloučku, za křovím a malým lesíkem. Pohodlně se vyvalovali v trávě a na mechu. Dlouhý čahoun popotahoval z doutnající ruličky oranžových květin a vypouštěl tmavý dým ze své křivé neoholené tlamy. Bůček si přihnul z pálenky, kterou štípnul doma ve spíži. Smeták nožíkem dlabal dřevěnou sošku ženské postavy kyprých tvarů. Slušně oblečený mladík vytáhl z kapsy kalhot krátký pergamen a četl si. Byl překrásný teplý den a banda výrostků si ho užívala dle svých nejlepších představ.

„Co to tam pořád študuješ?“ začal se zajímat blonďák.

„Čmajznul jsem doma otci v knihovně takové pikantní počtení,“ mávnul mladík suše rukou a ani nezvedl oči od dopisu. „Zajímavé sprosťárničky, pánové!“

„Ale nepovídej,“ zašišlal Kůň, „ukaž to sem.“

„A k čemu by ti to asi bylo, blbečku? Umíš snad číst?“ uzemnil ho Bůček. „No tak, na co čekáš Panoši, přečti nám kousek! Ať má tady Smeták inspiraci na tu svou modlu,“ žádal natěšeně a s funěním se nadzdvihl.

„Tak třeba tady kousek,“ odkašlal si mladík: „… Orin přistoupil k posteli a pořádně si prohlédl ženštinu, za kterou zaplatil. Mladá tvářička, dlouhé kudrnaté vlasy rozhozené po posteli, laškovné velké zelené oči, široký úsměv a rozepnutá halenka, z které koukaly dvě obří kulatá ňadra s toužebně postavenými bradavkami. „Tak pojď ke mně, fešáku,“ nadzdvihla se děva, až se jí prsa převalila jako obří vlna, „já tě přece nekousnu. Pokud nechceš?“ …“.

„Pánové, tak to je teda materiál,“ pochválil si Kůň. „Myslím, že si asi dojdu odskočit. Úplně živě ji vidím tady před sebou, ty kozy!“

„Dobrý počtení,“ přitakal Bůček. „Běž mu tam do toho křoví pomoct, Smetáku!“

„Drž tlamu, Bůčku, jdi si tam sám,“ rozčílil se blonďák. „Já totiž, pánové, číhám na tu kočičku od rybníka. Slyšeli jste o ní, ne?“

„Kočičku od rybníka? O té jsem neslyšel. Co je zač, povídej,“ zajímal se neskrývaně Panoš a odložil sprostou povídku.

„Vůbec si na to nemysli, frajere. Ty máš každou, na kterou si jen ukážeš! Tahle bude moje, to ti říkám.“

„Pche, kéž by každou,“ odfrknul hnědovlasý mladík a upravil si účes. „Stále stejná písnička. Člověk se dvoří, květy nosí, básně recituje, občas i nějakou pěknou cetku. A stejně kulový z toho, žádná ani pusu nedá. To se raději spustí s tím namachrovaným blbečkem Rumpálem. Vezme je na kohoutí zápasy, ukáže ty své namakané svaly a už spolu končí v seníku.“

„Jo, mít tak svaly jako Rumpál,“ zasnil se Bůček.

„Tak se taky občas hni, ty líný hovado, pak možná i svaly budou,“ vysmál se mu Kůň. „Pojď se projít tady do křoví, potřebuju podržet.“

„Nechte těch keců, blbečci,“ udělal Smeták kyselý obličej. „Tak znáte ji někdo?“

Všichni jednotně zakroutili hlavami.

„Já ji viděl jen jednou,“ přiznal rozcuchaný poďobaný blonďák. „ale ta byla jak anděl, vám říkám. Byla na druhý straně Žabáku, když jsem tam byl s vědrem pro vodu. Všimnul jsem si, jak tam máchá prádlo, tak jsem ji chvíli očumoval. To byly představy lepší, než z toho čtení tady!“

„No a jaká je? Dělej, nezdržuj to!“ naléhal vzrušeně Bůček.

„Říkám, že jako anděl. Mlaďoučká, krásný kulatý obličej, dlouhý světle hnědý vlasy, dlouhý nohy, úplně dokonalá postavička. A ty kozičky! Ty pod tou košilí vypadaly tak akorát do ruky.“

„Hoši, vy mi dneska dáváte,“ rozplýval se Kůň. „A proč si za ní nešel?“

„To povídám, že jsem tam byl pro vodu. Doma by mě zabili, kdybych se s tím zase někde flákal. Můžu jen doufat, že se nedomáknou dneska, že se tu zase válíme spolu. Ale mám v plánu vydat se tam zase zítra!“ uculil se vítězoslavně na Panoše.

„Ty neřáde, moc dobře víš, že zítra mám seminář, že nikam nemůžu!“

„Jasně že vím, proto tam jdu,“ dloubnul mu pěstí pod žebra.

„Stejně nemáš šanci, alespoň budou nějaké vtipné historky, jak tě poslala do háje,“ oplatil mu Panoš a uštědřil mu ránu do ramene.

---

Cesta mu zabrala asi půl hodiny. Na dnešek se náležitě vystrojil. Vzal si své, co nejméně zalátované, kalhoty a čistou, hnědou, sváteční košili. Ráno se řádně opláchl v kádi, protože potok kousek za vesnicí byl díky vedrům téměř suchý. Dokonce i uši si vyčistil. Pak si naleštil boty a vydal se k rybníku.

Na místo dorazil časně z rána. Rozlehlý rybník ležel pár desítek metrů od uježděné cesty nečetnými vozy. Obklopen byl křovím a stromy a bylo na něm několik lávek rozesetých všude dokola. Voda už byla příjemně teplá, ale dnes neměl Smeták v úmyslu koupat se v něm. Jedině že by se k němu přidala slečna anděl a oba nazí spolu skočili do vody.

Aby zahnal nudu, házel do vody žabky a netrpělivě vyhlížel vzdálený břeh rybníka. Při pomyšlení, že tu krásku znovu spatří a půjde si s ní promluvit, se mu svíral žaludek. Tak dlouho žádnou krásnou holku neoslovil.

Uplynula již nejméně hodina. Znuděně se procházel sem a tam a svým nožíkem vyřezával do dřeva různé podobizny zvěře, obličejů a bájných nestvůr. Další letmý pohled na protější stranu vody. Přes záda se mu prohnal mráz. Byla tam. Ve vší své kráse, tak mladá, tak dokonalá. Došla na konec lávky a začala si máčet nohy v rybníce.

Sebral v sobě veškerou odvahu a vydal se okolo hráze k ní. Cestička byla vyšlapaná, nemusel se prodírat otravným křovím a všudypřítomnou vysokou trávou. Ranní slunce už ho začínalo pálit, snad se příliš nezapotí. Poslední zatáčka, mezi dva prastaré duby a ocitne se malé plážičce přímo u ní.

Seděla na molu a vesele si pobrukovala a hrála si se svými dlouhými, světle hnědými vlasy. Nevěděla o něm.

„Ehmm,“ odkašlal si Smeták, aby ji nevyděsil, „a-ahoj!“ zvolal nejistě, ale zvesela.

Dívka sebou sotva viditelně trhla a zarazila se. Pak se pomalu otočila, upravujíc si vlasy zdviženou rukou. Její halenka s volnými rukávy odhalila kousek poprsí. „Ahoj krasavče, kde ty se tady bereš?“ odvětila mu sladkým hláskem.

„No říkal jsem si, že se dnes zajdu vykoupat do rybníka, víš,“ začal vymýšlet záminku, „a uslyšel jsem nějaké pobrukování. Tak mne zajímalo, kdo si to takhle z rána taky přišel zaplavat.“

„To je ale milá náhoda,“ usmála se na něj, „chceš se přidat?“

„Eee, jo, jasně!“ rozkoktal se uhrovatý mladík.

„Tak pojď ke mně, já tě nekousnu,“ blýskla po něm svým krásným modrým očkem a rukou mu naznačila, aby se k ní posadil. Mladík na nic nečekal a neohrabaně si přisedl. Sundal si boty a oba si máčeli nohy ve vodě.

„A odkud ty jsi, krásná vílo?“ snažil se lichotit a kočírovat svůj přeskakující nervózní hlas. „Ještě jsem tě tu neviděl, jsi tady nová?“

„Jsem tu zatím jen pár dní,“ přejela mu prstem po hřbetě ruky, „ale je tu krásně. Byla jsem na cestě do města, když se mi porouchal povoz. Místní kolář mi ho dává do pořádku. Tak jsem si zatím udělala tábořiště kousek odtud, než budu zase moci vyrazit dál.“

„Och ano, opravdu krásně tu je,“ zadíval se do jejích velkých, magicky uhrančivých očí a hloupě se usmál. Touha po ní mu zpomalovala i ten zbytek rozumu, který měl. Žaludek mu svíral pocit trapnosti a studu, ale zároveň se v její přítomnosti cítil jako v opojení rýžové pálenky Bůčkova otce. „No já blbec se úplně zapomněl představit. Říkají mi Smeták, jak se jmenuješ ty?“

„Hihi, Smeták, to je hezké,“ zahihňala se roztomile. „Já jsem Dendii.“

„To je krásné jméno, Dendii,“ polichotil upřímně mladý blonďák. „Tak krásné, jako celá ty.“ Dívka, jejíž pleť byla značně bledší, než ta Smetákova, se viditelně začervenala.

„I ty jeden lichotníku,“ věnovala mu úsměv odhalující krásné zuby. „Tak půjdeme se vykoupat?“ dodala po krátké pauze. „Ale nesmíš se koukat!“

„N-nebudu!“ vykoktal pohotově a začal si rozepínat košili.

„Tak se otoč.“

Dendii si přetáhla halenku přes hlavu a nahá se vydala do vody. Smeták samozřejmě slib nedodržel a tajně ji pozoroval. To, co viděl, překonalo jeho nejdivočejší představy. Dokonalé pozadí, dokonalá postava, pevné, kulaté poprsí vykukující zpoza zad. Jakmile uslyšel šplouchnutí, neváhal, rychle ze sebe serval oblečení a vrhl se do vody za ní. Byla příjemně teplá. Mokré, dlouhé vlasy modly splývaly přes ramena do vody, ale zbytek jeho toužebných pohledů pohltila temná kalná voda. Alespoň zakryla jeho náhlé trapné prokrvení partií.

„Miluju koupel v teplé vodě takhle po ránu,“ rozplývala se světlá dívčina. „Kéž by po ní byla i masáž krku.“

Já bych tě nejraději namasíroval úplně všude, řekl si v duchu blonďák, ale své myšlenky nepřiznal.

Povídali si, smáli se, cákali po sobě vodu a plavali alespoň hodinu, než se rozhodli jít se vysušit na sluníčko. Smeták lezl z vody jako první. Stoupl však nešikovně na kluzký kámen a ujela mu noha. Vykřikl bolestí a svalil se bokem na břeh, chytajíc se za nohu. Dendii k němu rychle a ladně přiskočila, ve spěchu si natáhla halenku. Nohu měl celou od krve, chodidlo si rozřízl o ostrý kámen na břehu.

„Něčím to rychle obvázat, podej mi tu moji košili,“ žádal hoch roztřeseným hlasem.

Z oblečení udělali provizorní obvaz, krvácení se podařilo zastavit.

„Pojď, dojdeme do mého tábořiště, něco ti na to dám. Mám s sebou spoustu bylinek,“ nabídla krásná a milá víla pomoc.

Neodmítl. Ta nabídka byla mnohem víc, než vůbec dnes očekával. Za podpory dlouhé větve a nuceným držením nadávek kvůli bolesti se vydali cestičkou směrem od rybníka.

---

Tábořila opravdu jen pár minut chůze od vody, v malém lesíku u strmého kopce. Uprostřed provizorního obydlí bylo vyhaslé ohniště, okolo něj rozmístěno několik hrnců. Malý plátěný stan stál hned vedle. Od něj vedla šňůra na prádlo, na kterém se sušilo několik kousků. Vzadu za stanem, mezi keři, si všiml zvláštně poházených větví, ale nevěnoval jim pozornost.

„Hezky sis to tu zařídila,“ pochválil provizorní obydlí a posadil se na špalek vedle ohniště. „A odkud vlastně jsi, proč jedeš do města?“

„Pocházím z daleka, až tam za horami,“ ukázala na východ. „Střety mezi místními pány nám sebraly domov, zůstala jsem tam na všechno sama,“ posteskla si a krásné modré oči jí posmutněly. „Když mi teta z Kamínku nabídla bydlení u ní, neváhala jsem ani chvíli. Ale mám to ještě kus cesty. Zatracený vůz!“

„Tak to je smutný příběh,“ soucítil. „Ale neboj, vůz jsi dala na opravu určitě do Lhotky, co? Místní kolář je fajn chlapík, párkrát jsme u něj s otcem byli. Dlouho nepotrvá a budeš moct zpět na cesty.“

„Snad máš pravdu,“ usmála se. „Ale teď ukaž tu nohu, dáme to do pořádku.“ Odešla k truhličce u stanu a začala se v ní přehrabovat. Byla plná pytlíků s bylinkami. Za chvíli se vrátila s obvazem a hrstí žlutých drcených květů. „Obvážu ti to, zítra to bude jako nové,“ mrkla na něj.

„Děkuji mnohokrát, vůbec netuším, jak ti to oplatit.“

„Já bych věděla,“ řekla laškovně a pohodila vlasy. „Napijeme se, je horko, co říkáš?“

„Jasně, souhlasím. Čím dál tím větší horko,“ zakřenil se a nespouštěl z té krásné tváře oči.

Odešla zpátky k truhle, vyndala dva poháry, hodila do nich hrst bylinek a zalila je vodou ze džbánu. Přisedla si vedle něj, podala mu pití a rozepnula si horní knoflíček u halenky. Smeták si div hlavu nevykroutil, jak hledal vhodný úhel, aby něco zahlédl.

„Snad jsi mi do toho něco nehodila,“ zasmál se koňským smíchem svému vtipu a přičichl k poháru. Když viděl, že Dendii pije, odhodil trapné obavy a dal si pár loků. Pití bylo hořké, ale smísilo se se zvláštní chutí několika bylin, takže ve finále mu zachutnalo.

„Určitě jsi nic tak dobrého nepil, že?“ obdařila ho sladkým úsměvem a přisedla si blíž. Rozepnula si i druhý knoflíček halenky. Smetákovi se poštěstilo zahlédnout část ňadra s kulatým světlým dvorcem a vzrušením ztvrdlou bradavkou. „Nebude lepší, když si lehneme ke stanu na zem? Měl bys teď té noze dát klid,“ vybídla ho.

„Jo, moc rád jí dám klid, tak pojďme,“ potvrdil horlivě. Přesunuli se vedle stanu, kam Dendii položila dvě kožešiny. Lehli si vedle sebe, teplé ranní slunce krásně hřálo, nebe úplně bez mráčku.

„Je to lepší?“

„Rozhodně. Jen…,“ zívl si, „jen bych si teď rád odpočinul. Nějak na mne jde únava.“

„Jen si odpočiň, máš na to nárok,“ usmála se šibalsky. Ani to nedořekla, zavřel blonďatý mladík oči a tvrdě usnul.

---

Když se Smeták probral, byla už tma. Nebo to bylo jinak? Ležel na tvrdé podlaze, měl divný, omámený pocit a vzbouzel se velmi pomalu. Tělo jako by ho nechtělo poslouchat.

„Fde t fem?“ zvolal. Až po chvíli si uvědomil, že má ústa zacpané roubíkem a kusem hadru.

Už neležel vedle krásné mladé slečny na sluníčku, ale válel se na zemi v nějaké jeskyni. Jen několik paprsků denního světla se prodralo dovnitř. Snažil se posadit, ale ruce ani nohy mu pořádně nesloužily, takže se jen válel na boku a snažil se překulit. Všiml si, že je zavřený v dřevěné kleci z pevně svázaných klacků.

„Eeeey! Fomof!“ snažil se křičet, ale ucpávka všechen hlas pohltila. Nikdo, kdo by byl od něj více než pár metrů, ho neměl šanci slyšet. Pak uslyšel nějaký rachot. Světlo v jeskyni zesílilo.

„Mmm, kdopak se nám to probudil,“ uslyšel známý sladký hlas patřící Dendii. Úplně nahá, úplně dokonalá, k němu pomalu přistupovala. Hra slabého světla a stínů na jejím těle ji činila naprosto neodolatelnou. Zastavila se až u klece a odemkla zámek. Až nyní si všiml, že v druhé ruce za zády svírá dlouhý lovecký nůž. Smeták se snažil stočit do klubíčka a odsunout se co nejdál od ní, ale nebylo mu to nic platné. Vstoupila dovnitř a podřepla si k němu. „Už dlouho jsem neměla takové mladé masíčko,“ zablýskla zuby a olízla si rty. „Neboj se, bude to rychlé,“ pozvedla nůž a přiložila mu ho k hrudi. Košili měl sundanou. Provedla krátký řez, vyteklo jen trochu krve. Rychle se nad něj natáhla, až se ho její prsa dotkla na břiše a jazykem vysála krev. „Jsi výborný,“ řekla velmi mile a s naprostým klidem, „jen musíme ještě chvíli počkat. Teď by to nebylo ono. V klidu odpočívej…“

„Haló? Je tu někdo?“ přerušil její zvrácené chování tlumený hlas zvenčí.

Dendii přimhouřila své úchvatné oči, zasyčela a rychle vyskočila z klece a zamkla ji. V rohu jeskyně popadla nějaké oblečení a vydala se ven. Další dění už Smeták neslyšel, jen nerozeznatelný hovor mimo své vězení.

Po chvíli se mu podařilo se posadit, ale stále byl natolik omámený, že nic dalšího nesvedl. Mohl pouze sedět, zírat do tmy a rozjímat, co s ním ta šílená holka zamýšlí udělat. Dávno litoval, že se i přes všechny ty řeči, povídačky a varování o Zlu nechal zlákat tajemnou dívkou od rybníka. Při pomyšlení, že ty klevety ze sousední vsi, kde se údajně ztratilo několik mladých chlapců, má na starosti právě ona, ho zalil studený pot.

Neměl ponětí o čase. Přišlo mu, že do tmy zírá už celé hodiny. Všechny jeho pokusy o uvolnění spoutaných rukou byly marné. I kdyby ho údy poslouchaly, byl svázaný příliš pevně. Pak konečně někdo vkročil dovnitř.

„A určitě tady nebyl?“ tázal se povědomý mužský hlas. „Jsou to už tři dny, co ho nikdo neviděl. Říkal, že půjde k rybníku.“

Dendiiinu odpověď neslyšel.

„Říkám, takový přitroublý poďobaný blonďák. Asi takhle velký, hubený.“

„Pojď odsud, přece mi nebudeš slídit v mém dočasném přístřešku,“ ozvala se kráska smutným, zklamaným hlasem. „Je mi moc líto tvého kamaráda, ale opravdu netuším, kde by mohl být.“

„Eeey! Tdyyy! Pomofff!“ Smetákovy tlumené pokusy o přivolání pomoci byly naprosto marné. Následoval šramot. Oba opět zmizeli ven.

…

Ani si neuvědomil, že usnul, když ho znovu probraly zvuky v temné místnosti. Kroky a tažený pytel.  Blížilo se to k němu, ale nic neviděl, byla úplná tma. Pytel padl na zem. Dřevěné vězení se otevřelo. Záblesk. Druhý záblesk a plamen. Ve světle se objevila Dendii s křesadlem v ruce. Její bledá pleť a zářivě modré oči se leskly ve světle drobného ohně. Ten pytel u jejích nohou byla další oběť. Nadzvedla ji a překvapivě jednoduše, na svou křehkou ženskou postavu, šoupla do klece.

Smeták nadskočil zděšením. Ta druhá bezvládná osoba ležící vedle něj byl Panoš. Musela na něj použít stejné triky a omamné látky.

„Hihi, děláte mi radost, chlapci,“ obdařila je širokým úsměvem. „Kolik se vás tu ještě sejde? Lovit takhle snadno se mi už hodně dlouho nepodařilo. Máte to ve vašem kraji hotový ráj!“ Přidřepla si a detailně si prohlížela svou novou oběť. Pomalu bezvládnému Panošovi olízla celou tvář. Až teď si Smeták všiml, jak nepřirozeně dlouhý jazyk má.  Zaskučel.

„Psss, blonďáčku, tiše, tiše,“ otočila se k němu a sladkým hlasem ho uklidňovala. „Už brzo bude po všem. Musíme počkat, než vyprchají ty bylinky. Pak už bude dobře.“

Jejímu uhrančivému pohledu a podmanivému hlasu věřil Smeták naprosto vše, uklidnil se.

Dendii zhasla oheň. „A teď spi Smetáčku, ať nám ten čas rychleji uteče. Pak si tě konečně pořádně užiji.“

Zámek se zamkl. Tiché kroky odcupitaly z jeskyně. Smeták usnul.

…

„Hej, Dendii, jsi tu?“ louč osvětlila prostor. „Sakra, ženská, ty tu máš ale bordel. Kde vězíš?“ Muž zabalený v černé kápi procházel jeskyni, jeho bílá kostnatá ruka svírala pochodeň. „To nemůžeš ty kosti vyházet ven, krucinál?“ mumlal si potichu pro sebe.

„Kdo to tu zase slídí?“ ozvala se žena od vchodu.

„No konečně, dost že jsem tě našel,“ otočil se na ni. „Koukám, že ses vůbec nezměnila za tu dobu. Ani vzhledem, ani způsobem života.“

„Sendro, ty jeden lichotníku! Co tady pohledáváš?“ zvedla udivená Dendii obočí. „Myslela jsem, že jsi někde na druhé straně země. Ráda tě zase vidím. Nemáš hlad? Zrovna jsem chystala večeři.“

„Celkem jo? Co máš dobrýho?“ sundal si z hlavy kápi. Starší, hubený muž byl holohlavý a půl lebky měl potetovanou tajemnými ornamenty.

„Koukni tamhle,“ ukázala rukou do rohu.

Sendro si posvítil. Jeho oči nebyly uzpůsobeny přivyknout tmě, jako ty Dendiiiny. Stála tam dřevěná klec. Přistoupil blíž. Na zemi v ní ležela dvě bezvládná těla. Blonďák a hnědovlasý klučina. Oba bez končetin. „Stále na mladíky?“ zasmál se. „Tak si teda taky kousnu, jestli máš dost. A jak ty to vlastně děláš, že je to tělo pořád tak krásný? Být to za mlada, hned na tebe skočím.“

„Však to říkám, že ty víš, jak zalichotit,“ obdařila ho úsměvem.

„Ale znáš to, stejně si na tyhle přetvářky moc nepotrpím. Já tě rád takovou, jaká jsi.“

„No dobře, že jsi to ty,“ souhlasila. Náhle se její tělo začalo měnit. Bledá kůže začala tmavnout. Začalo se na ní objevovat tetování. Rozpuštěné vlasy se stáhly do dvou dlouhých tvrdých černých copů. Na hlavě jí vyrostly dva malé růžky. Tělo se z křehké dívky proměnilo ve svalnatou, šlachovitou, vypracovanou postavu. Ve finále proměny se z páteře prodloužil dlouhý mrštný ocas. Modré oči zářily ve světle pochodně. „Je to lepší?“ pronesla drsným, naprosto jiným hlasem, než před pěti vteřinami.

„Dokonalá,“ usmál se Sendro. „Ty jsi ze všech sukub stejně ta nejhezčí.“

„To už jsem od tebe slyšela tolikrát, drahý,“ přejela mu hřbetem ruky přes paži. „A řekni, kde se tu bereš?“

„Naprostá shoda náhod, ani tomu nebudeš věřit,“ posadil se na ohlazený balvan. „Odvolali mě do Zirakie. Což, jak víš, je úplně na druhé straně země, než kde jsem doteď operoval. Prý tam mají vydatnější duše ke zkoumání,“ zaklonil se a prokřupal si zatuhlý krk. „Takže už jsem několik týdnů na cestách. A na koho jsem pár dní odtud nenarazil? To neuhodneš. V jedné noclehárně jsem potkal Cori, taky prý nové rozkazy. Tak jsme dali řeč a zmínila se o tobě, že v téhle oblasti nějakou dobu setrváváš. A chtěla tě přijet varovat. Prý jsou ti na stopě nějací vymítači. Tak jsem se nabídl, že tě tu najdu a dám ti to vědět. Však víš, že já tě vždycky rád vidím, po tom všem,“ blýskl vyleštěnými zuby.

„Kruci, takže zase přesun jinam?“ zachmuřila se sukuba. „Asi bych měla ten svůj apetit víc krotit,“ blýsklo se jí v očích a olízla se dlouhým jazykem.

„Nejspíš, těch koster tu musí být snad tucet,“ uchechtl se Sendro. „Tak já jdu vzít pár kusů z těch hochů a hodím to na oheň. Ty začni balit. Netuším, jak blízko ti čmuchalové můžou být.“

„Moc toho nemám, to bude hotové hned, žiju si skromně. Však to znáš, čím míň věcí na sobě mám, tím snazší ty úlovky jsou.“

„Přesně to zafungovalo tehdy i na mě, co?“ zasmál se vesele. Pomalu došel ke kleci a sebral několik naporcovaných částí těl mladíků. „A víš, kam se vydáš? Nepodíváš se se mnou do Zirakie?“

„Takovou dálku? Určitě ne. Navíc nemám ráda teplo, vždyť mě znáš. Ale kousek bych s tebou pocestovat mohla. Tak uvidíme, kam mne hlad zažene tentokrát,“ pronesla s širokým úsměvem zasněně Dendii.