Šance

Tma. Dvě temně zářící rudé tečky v noci. Nenávist. Strach. Bolest. To všechno cítil. Nenáviděl se za to. Tíha. Jako by měl na bedrech váhu zlosti celého světa. Nesnášel tohle místo. Prý působit chaos. On, zbraň, šílenec. Může za to ona. Ona mu to všechno udělala. Pomstí se. Jednoho dne si pochutná na krvi Bleeded One. Ironie. O to bude ta krev sladší.

Seděl na stromě. Měl své hnízdo. Byl to kenku. Havraní člověk z Shadowfellu. Neměl křídla. Nikdy nemohl létat. Stejně byl na stromě.

Pod ním tábořili čtyři. Nesnášel je. Všechny. Jenže se od nich nedokázal odpoutat. Sledoval je ze stínů. Spali. Oheň dohoříval. Pozoroval, jak uhlíky pomalu vyhasínají. Až do rána.

První se vzbudil vysoký bojovník s ostrým pohledem i mečem. Podíval se na vyhaslý oheň, pak na své spící společníky. Pokrčil rameny. Posbíral dřevo kolem stromu, na kterém se ON schovával. Pak se vrátil k ohništi a začal vařit kávu.

Vůně kávy mu vnikla do chřípí u zobáku. Fuj. Neměl rád ten smrad. A ten válečník to dělal každé ráno. Idiot.

Káva probudila další dva. Jeden byl oblečený do šedé róby. Měl úplně bílé vlasy, i když byl ještě mladý. Zvláštní. Ten druhý, oblečený do divného oblečení v divných barvách, které ON ještě nikdy předtím neviděl. Tohohle nesnášel nejvíc.

Poslední se vzbudila ona. Přesně ta. Měla na sobě bílou zbroj. Nebyla jen bojovnice. Byla světlo. V boji by zničila všechny a všechno stejně dobře, jako by všechny a všechno spravila. Možná kvůli ní se za nimi ON plížil ve stínech. Nevěděl co to je. Ale něco to bylo.

ON to všechno pozoroval. Znal jen nenávist. Když se začali smát jednomu z vtipů toho šaška v divných barvách, rozklepal se. Nenáviděl tenhle smích. Nebyl plný bolesti a šílenství, jako ho znal ON. Děsilo ho to. Nechtěl to už znovu slyšet. Ale nikdy si nezacpal zvukovody, aby to utišil. Dole vládla přátelská atmosféra. To neznal. Prostě se jich bál, ale byl i zvědavý.

Už je sledoval třetí den. Už po třetí stejná rutina. Káva, snídaně, cesta. Někam šli. Nevěděl kam. Chtěl to vědět. Možná by… A možná radši ne. Ještě ne. Netušil, jestli by ho zabili. Nebo jestli by ON zabil je.

Už byli na odchodu. Postupně balili své tábořiště. Smrad kávy byl pořád ve vzduchu. Ona. Šla se opláchnout k blízkému potoku. Sledoval ji ze svého stromu. Ona ho nejvíc zajímala. Byl hrozně zmatený. Z ní. Ze sebe a svých pocitů. Nikdy nic takového necítil. Možná dříve, než z něj udělali zbraň. Ale určitě ne po tom.

Vrátila se zpátky ke svým společníkům. Vyrazili. Pěšky. Neměli koně. ON šel za nimi. Plížil se ve stínech, jako by jen prokluzoval davem. Davem starých známých. Kdyby vyšel na slunce, nevypadal by nijak jinak, než jako stín s červenýma očima.

Zastavili se. ON nevěděl proč. Bylo to u jakési malé divné stavby. Bílé stavby. Z bílého mramoru. Se stejným znakem jako měla ona na hrudi. Znakem paprsků slunce. Klekla si. Zavřela oči. Říkala si něco pro sebe. V tu chvíli se ocitla zaplavena v moři tepla a světla ze slunce. To bylo teď přímo nahoře nad nimi. Měl by velmi těžké se schovat.

Stál tam. Tiše. Ve stínu. Byl sám sobě stínem. Chtěl vyběhnout. Zachránit ji z té záplavy světla. Jenže ON věděl, že to není potřeba. Ona byla světlo. Posilovalo ji to. Přesto o ni měl strach. To bylo poprvé, co neměl strach o sebe. Poprvé to také zvládnul pojmenovat. Strach přeci znal. Ale jiný.

Pokračovali dál. Oni vpředu ve světle smějící se vtipům divně zbarveného a klabosící nad zbytečnými tématy. ON se plížil vzadu za nimi. Zase ve stínech.

Byl večer. Ti čtyři se utábořili u řeky. Byla svižná a mladá. Nad nimi se tyčily hory. Nevěděl jak se jmenují. Jenže žula, ze které byly měla lehce fialovou barvu. Byla to jeho oblíbená barva. Hned po černé. Nevěděl proč, ale když se tady objevil, oblíbil si jen tuto barvu. Ostatní barvy nenáviděl.

Oni dělali svou večerní rutinu. Ten divnooděnec vydával ze sebe hnusné zvuky. Jakési melodie. Jemu se to nelíbilo. Ale společníci toho šaška to velmi oceňovali. Bělovlasý si četl svou knihu. Divná to kniha. ON do ní jednou nahlédl, nerozuměl ničemu, co tam bylo napsáno. Bojovník a ona spolu cvičně šermovali. Ona vyhrávala. Přesto měl ON zase ten zvláštní pocit. Zas ten strach, zase o ni. Proč? Jak? Netušil.

ON, mašina na zabíjení. Zmatený. S novými pocity. Myslel, že ho vymyli. Zlomili. Asi ne úplně. Něco v něm zbylo. A to se teď začalo ozývat. Počalo to, když je tenkrát potkal. Kdy viděl ji. Pořád se za to nenáviděl. Nevěděl, co má dělat. Tak nedělal nic. Jen seděl ve stínech a sledoval je. To ON vždycky.

Takhle to šlo dny. Oni cestovali přes hory. A samozřejmě ON jako jejich stín - s nimi. Měl podezření, že ona o něm ví. Ale nehledali ho. Nešli po něm.

Byla zase noc. Už nevěděl jaký den je. Jen věděl, že se blíží něco špatného. Sledoval je. Jako jejich stráž. Pomalu si je všechny oblíbil. Neuměl to pojmenovat, ale bylo to tak. Bylo to zvláštní. Byl s nimi tak dlouho, že si připadal jako jeden z nich. Přesto nebyl.

Stalo se, co očekával. Útok. Z pukliny, která na první pohled vypadala jen jako prasklina ve skále, se vyhrnula horda skřetů. Skřetů! Tihle byli ale zvláštní. Měli v sobě zarostlé kusy jakéhosi fialového drahokamu.

Zaútočili na ty čtyři. O něm nevěděli. ON byl moc dobře schovaný ve stínech. Váhal. Měl by jim pomoci? Chvíli je sledoval. Na hlídce byl zrovna bard. Toho málem podřízli. Výkřik. To probudilo ji a toho bojovníka. Vstali a začali kosit hlavy skřetů, jako by to byly jen stébla trávy na louce. Ona zářila. Zářila skoro denním světlem. ON tím byl uchvácen.

To už se probudil i čáryfuk. Něco přečetl že své knihy. Bum! Rána jak z děla. Horda skřetů se ocitla v jednom ohni. Divnooděnec se dokázal vymanit ze sevření skřeta, který ho držel a začal zase vydávat ty divné zvuky. Na tohle si ještě ON nezvykl. Jenže tentokrát to nebylo jen tak. Ten zvuk, jako by měl povzbudivé účinky. I ON, který nebyl přímo jejich spojenec to cítil.

Skřetů bylo moc. Bylo jich jako v moři. Vypadalo to, že čtyři už se dlouho neudrží naživu. Ale nepřestávali. ON zase cítil ten velký strach o ni. Pořád z toho byl zmatený. Ale rozhodl se. Vystoupil ze stínů. Černý potrhaný plášť mu vlál v horském nočním větru. Ona se podívala jeho směrem. Nebyla překvapená. Tušila, že je někdo sleduje. Chvíli tam stál. Za hromadou skřetů, kteří doléhali na lidi, které si oblíbil.

Vyrazil. V ruce kamu. Na hlavě kapuci. Pohyboval se jako stín. Skřeti nevěděli, co jim začalo zezadu ničit jednotky. Byl to ON. Smál se. Svým smíchem. Plným bolesti, strachu a šílenství. Tohle měl rád. Zabíjení. K tomuhle byl stvořen. Oči mu rudě svítily. Podřezával jednoho nepřítele za druhým. S novým elánem se pustili do boje i čtyři. Bard začal zase vydávat hnusné zvuky. Jenže tyhle byly ještě divnější. Léčily. I jeho.

Spadla mu kapuce. Rudé oči. Holá hlava. Dvě červené havraní oči. Obří zobák. Klovnul nejbližšího skřeta. Otočil boj. Byl vrah. Mašina na zabíjení. Miloval to. Ano, tohle dokázal pochopit. A teď konečně pochopil, co cítí k ní a ke zbytku čtyřech.

Co zbylo ze skřetů, dalo se na úprk. Utíkali před tímto stínem. Před jeho nenávistí. Před jeho láskou k zabíjení. Práce byla dokončena. Sedl si na zem do bahna. Nandal si zpět kapuci. Oni na něj koukali. Nikdy před tím nikoho takového neviděli.

„Kdo jsi?“ zeptal se nakonec mág.

ON mlčel. Odpověď neznal ani ON sám. Čekal. Čekal, že ho zabíjí. Mohl by je přeci ohrozit. Tak proč by to riskovali? Ale oni tam jen stáli. Zachránil jim život. Podívali se na sebe. Ona, tak zářící a ještě nádhernější takhle zblízka, mu podala ruku. Podívala se na něj pohledem, ve kterém dokázal vyčíst, že o něm opravdu celou dobu věděla.

„Máš alespoň jméno?“ dotázala se.

ON udělal zvuk tekoucí krve. Kenku nemají jména. Říkají si podle vlastností, které je nejvíce vystihují. To oni nevěděli.

„To zní jako tekoucí krev! Jak to dokázal?!“ vykřikl divnooděnec.

„Budeš tedy Bloodstream…“ pojmenovala ho ona.

„Bloodssstream.“ zkusil si své nové jméno.

Byl pojmenován. V jazyce lidí. Zvláštní pocit. Bylo na něj už moc emocí, které nedokázal pojmenovat. Hleděli z jednoho na druhého a pak na něj. Nic mu neudělají. To už věděl. Dali mu jméno. Skutečné jméno, které není jen zvukem ve větru.

Všichni byli do rána vzhůru. Celou dobu tam stáli. ON seděl. Nikdo se nesmál. Nikdo nebrečel. Dívali se na něj a ON na ně. Nespustili ze sebe navzájem oči. První se pohnul vysoký bojovník. To vytrhlo všechny z té jakési hypnózy. Začal vařit kávu. Zase ten smrad. Jako každé ráno. Ostatní se shromáždili kolem ohně s konvicí. Ona kývnula na Bloodstreama, aby si přisedl k nim. Váhal. Hnusilo se mu to přátelské gesto. Vstal. Špinavý od bahna a krve. Všude kolem pořád mrtvá těla skřetů. Smrad jejich rozkládajících se těl dokázala přerušit jen vůně kávy.

Nabídli mu ji. Zdráhal se. Ale nakonec si vzal. Ochutnal. Byla hořká, jako jeho minulost. A teplá. Překvapivě mu chutnala. Když byl smrad tlejících těl nesnesitelný, mlčky opustili bojiště. ON šel s nimi. Už ne jako jejich stín, ale jako rovný společník. Bard by zraněný. Kulhal na jednu nohu. Zpíval si. Jak zpíval, jeho noha se sama léčila. ON poslouchal. Nelíbilo se mu to. Ale zároveň ho to jaksi uklidňovalo.

Cestovali dlouho. Nemluvili. Ani obvykle velmi dobře naladěný bard neříkal vtipy. Jen čas od času zpíval, když je léčil. Bloodstream se zatím nedozvěděl jejich jména. Neptal se, nepotřeboval je vědět. Až na jedno. Její jméno. Ale jako by nedokázal protrhnout ticho. Šli dál.

K večeru dorazili na úpatí hor. Utábořili se jako obvykle. Až na jednu výjimku. ON byl s nimi. Cítili, že tu vzniklo nové pouto. Takové pouto, které dokáže vzniknout jen v boji. Už je přestal nenávidět. Zato nenáviděl sebe ještě víc, protože nedokázal popsat, co cítí.

„Takžeee, co teď?“ konečně promluvil bard.

„Netuším,“ odvětil mág.

„Možná bychom se konečně mohli představit… Známe jeho jméno, ale on ne ta naše,“ zamručel válečník.

„A věříš mu? Jakože… Já pořád moc ne-e,“ odpověděl pohotově bard.

„To je rozzzumnéé“ přidal se Bloodstream.

„Já mu věřím,“ řekla jednoduše ona.

ON se na ni podíval. Čím k ní byl blíž, tím byla krásnější a zářivější. To světlo ho přitahovalo a zároveň odpuzovalo.

„Jsem Elena,” usmála se ona.

To jméno. Jako by v něm vyvolalo na kraťoučký čas naději, kterou neznal po tak dlouhou dobu.

Válečník se představil jako William a mág jako Mercur. Bard se nepředstavil.

Rozhovory byly krátké a trhané. Z nich se dozvěděl, že jméno toho divnooděnece je Arinthal. Fakt divné jméno. Stejně ho ta jména nezajímala. Zato její jméno by byl schopný poslouchat věčně. Chtěl ten pocit zažít znovu. A znovu. A znovu.

Nevěděl, jestli je to špatně nebo správně. Bál se. Skutečně se bál. Nenáviděl se za svůj strach. A ještě za tak malicherný. Děsil se, že ho ona nepřijme.

Hrobová temnota. Napětí ve vzduchu, že by se dalo krájet. Nebo sekat. Zničit. Oni nevěděli, jestli mu můžou věřit. ON nevěděl, jestli může věřit jim. Spali kolem vyhaslého ohně.

Měl hlídku. Koukal se na své spící společníky. Přemýšlel. Zabije je? Nevěděl. Chtěl. Nechtěl. Bál se. Nenáviděl se. Hlídka mu skončila. Probudil ji. Elena. Řekl to jméno. Naplnilo ho to zase nadějí. Na chvíli. V noci bylo více vidět, jak září.

Nespal. Lehnul si dál od ohniště. Sledoval ji. Měl pocit, že ji musí chránit. Přestože věděl, že to dokáže sama. Pořád ho uchvacovala. Začal jí věřit. Usnul.

Cestovali. Dlouho. Daleko od hor. Nevěděl kam. Netroufal se zeptat. Cítil, že mu pomalu začínají věřit. Nevěděl, zdali on věř jim. Nedokázal to. Věřil jen jí. Eleně.

Už se vrátily i bardovy vtipy a rozhovory, které se odehrávaly už nebyly tak trapné.

Přemýšlel. Bylo to pro něj všechno složité přijmout. Ty nové pocity. Ty emoce, které nikdy životě už neměl cítit. Pořád se za ně nenáviděl. Cítil tlak. Jeho touha po zabíjení byla moc silná. Nechtěl zabít své přátele. Bál se momentu, kdy se nedokáže udržet.

Měli štěstí. Procházeli po louce. Byly tam ovce. ON potřeboval uspokojit svoji touhu. V tu chvíli už držel kamu v ruce. Stalo se to rychle. Nestihli ho zastavit. Ovce byly mrtvé dříve, než stačil William vytáhnout svůj meč. Byli šokovaní. Ona nejvíce.

Zase se bál. Určitě mu přestanou věřit. Měl strach. Oni také. Báli se, aby to v noci nebyli oni. Nevěděli o Bloodstreamových dobrých úmyslech. A jeho sebekontrole.

Cesty byly zase dlouhé a tiché. Ztratil jejich důvěru. Zase se nenáviděl. Nemluvili o tom. Ale neopustili ho. Ani on je. Zůstali, přestože se báli. ON měl strach taky, strach z toho, že už o něj nestojí.

Jednou večer to už nevydržel. Začal mluvit. Trhaně. Páté přes deváté. Snažil se vysvětlit své akce. Ona si k němu sedla. Chytila ho za ruku. William si sedl naproti.

Řekl jen: „Oceňuji tvoji upřímnost.“

Bard a mág pouze přikývli. Jemu se ulevilo. Bohužel, pořád ho sžíral pocit, že sem nepatří. Že o něj nestojí. Nemohl za to.

Znovu to pokazil. Tentokrát nebyly v okolí žádné ovce. Jeho šílená krvežíznivost ho přemohla. Zaútočil na barda. Nevěděl o sobě. Málem ho zabil.

Probral se. Nad sebou viděl šedé nebe plné mračen. Bude pršet. U něj seděla ona a William.

„Nezasssloužím ssi další šanccci. Tak proč jsste mě tu nenechali?“ byl zmatený.

Nikdo neodpověděl. Nevěděli. A ON byl plný čisté nenávisti. K sobě. Už nechtěl. Nechtěl jim znovu ublížit. Brečel. Poprvé za celý svůj život. Nechápal co se děje.

Seděli kolem něj. O barda se staral Mercur. ON ležel. Třásl se. Brečel. Vztekal se. Nenáviděl se. Už to nezvládal.

Noc. Temná. Bezesná. Krutá. Nespal. Nedokázal to. Věděl, že ON je to nejhorší stvoření na světě. Nejodpornější. Dostal šanci, zklamal ji. Nemá na to. K tomuhle nikdy nebyl určen. V hlavě měl nepořádek.

Utekl. Pod rouškou té stejné noci. Necítil však úlevu. Měl pocit, jako by měl každou chvílí vybouchnout emocemi. Už nechtěl. Nenáviděl se ještě víc. Za všechno, co udělal.

Bouře. Blesky létaly ze strany na stranu. Temná jeskyně. Sbíhali se k ní mrchožrouti. Hlavně havrani. Oni ho našli. Bylo ale pozdě. Ležel tam. Opřený o stěnu. Z mnoha četných řezných ran mu vytékala krev.

Stěna jeskyně. Byla popsaná. Jeho krví.

Ne každý si zaslouží druhou šanci.

Pak už jen nesmyslné klikyháky. Stáli tam. Ona brečela. Ostatní se jen dívali. Na mrtvolu někoho, komu dříve skoro věřili. Nevěděli, co dál.

A já také ne…