Bílá přikrývka

Tila si z kapes vykutálela několik malých brambor. Zakručelo jí v břiše. Zvedla se a udělala několik kroků ke skupince borovic. Zarazila se. Včera tam nenašla nic. Hlad ji znovu pobídl, a tak se otočila k tmavé hradbě lesa. „Neměla bych, ale včera jsem taky dostala čtyři brambory a měla jsem hlad.“

„Nikam nezmizíš, Dupino, že ne,“ podrbala krávu po hrubé srsti na krku. Ta k ní natočila hlavu, až zazvonil zvonec. Sotva odtáhla ruku, sklonila se k trávě a přestala si Tily všímat.

Než dívka vplula mezi stromy, ohlédla se. Napůl čekala, že se stračena rozeběhne pryč. Ta jen přežvykovala. A tak vplula do lesa. Bloumala po okraji. Nakopla šišku, větvičky ji píchaly do chodidel. Les vypadal obyčejně. „Je jenom velký.“ Sehnula se, vydloubla houbu z jehličí a hodila ji do zástěry.

„Dva, tři, čtyři...“ počítala a skončila u čísla čtrnáct. Nevěděla, jestli ryzců skutečně čtrnáct je.„Možná jsem některé spočítala dvakrát."

Zakopla o opracovaný hranatý kámen na okraji příkopu. Pustila zástěru a natáhla ruce před sebe – houby se rozletěly. Sklouzla po svahu. Nespokojeně nakrabatila čelo, když začala úlovek sbírat z jehličí. I přes nejisté počty poznala, že o dobrou polovinu přišla.

Pohledem propátrala blízké okolí a pak vyběhla na protější stranu, kde rostla další skupinka hub. V zástěře nashromáždila uspokojivou hromádku. Vstala a otočila se, aby se vrátila k ohništi.

Vtom houby vyskákaly ze zástěry jako vyplašené myši. Otevřela pusu a jen na zlomek vteřiny zaváhala, než skočila po jedné z nich. O fous jí unikla. Ozvalo se zapištění, které připomínalo smích. Na záda jí skočila malá postavička, jiná jí proběhla pod rukou. Všimla si, že mají mnoho barev, někteří byli barevní jako ledňáčci a další splývali s lesem.

Prudce oddechovala, tváře jí plály námahou. Všimla si kulatého, narůžovělého pidižvíka, velkého jako jablko, byl pomalejší než ostatní. Znovu jí zakručelo v břiše. Vrhla se kupředu jako had a sevřela ho v dlaních. „Konečně!“

Nedaleko se ozval datel a Tila trhla hlavou ke zvuku, zatímco narůžovělá bytost vypustila obláček těžké, sladké vůně. Přestože se odvrátila, vdechla těžký sladký pach.

Myšlenky jí zkapalněly, protekly mezi prsty. Les se zavlnil a ztmavl. Vědomí se jí vracelo. I když drhla zády o zem, připadala si lehká. Když otevřela oči, spadla jí do klína realita. Byla noc. „Doprdele, Dupka. Jestli utekla...“ Na sucho polkla. Rozšířenýma očima si prohlížela rysy bytostí, které vypadaly jako houby s párem rukou a nohou. Byly mnohem větší než pidižvíci u příkopu a někam ji za nohy vlekly.

„Pusťte mě.“ Hlas jí strachem poskočil, až vykvikla. Upřeli na ni oválné, tmavé oči bez víček. Ale ani jeden z nich nepovolil stisk. Dál ji vlekli do kopce. Něco zašustilo, poblíž praskla větvička. „Mstí se mi. Jen jsem ho chytla...“ Matně si pamatovala, že jednoho přece jen chytila.

„Chci domů.“ Slova se jí zadrhávala v ústech, do očí jí vhrkly slzy. Utřela si tvář do rukávu. Škubla nohama, ale zdálo se, že je jim to lhostejné.

Popadla klacek. Zaťala čelist. „Varuju vás, pusťte mě.“ Snažila se znít panovačně, jako selka. Hlas se jí však chvěl a uniklo jí vzlyknutí. Váhala. Ohnala se po tom mohutnějším s rudým tělem. Vykvikl. Ranou mu urazila kus klobouku. Zranění okamžitě zmodralo. Využila toho, vyprostila nohu a zasypala je ranami a kopanci.

Drobnější tvor zůstal ležet přelomený v půli, ten mohutnější omámeně seděl. Nedokázala mu zasadit další úder. Místo toho se zvedla na nohy a nejistě se rozeběhla do kopce jako opilec.

„Neměla jsem na výběr, varovala jsem je.“ Vina ji tlačila do spánků. Neslyšela pronásledovatele. Měsíc byl plný a rozrážel okolní tmu. Něco se mezi stromy zatřpytilo. Doběhla na kraj mýtiny. Vypadala jako pod sněhem. Do nosu ji štípal nasládlý, zatuchlý pach. Byl jí povědomý.

Zabořila do pokrývky prsty. Celá se rozechvěla, roztančily se po ní odlesky. Na prsty se jí nalepila vlákna. „Pohnula se!?“ Trhla rukou a udělala krok stranou. Do něčeho kopla. Vlákna znehybněla. Sehnula se. Chtěla vzít kámen — ale byla to lebka se svraštělým obličejem a pár prameny na temeni. Z očního důlku jí trčel bílý chumáč. A nebyla sama. Další tváře, boty na kostech, seschlé postavy. „Taky bych tak vypadala?“

Srdce jí bilo jako poplašný zvon. Otočila se. Strnulost z ní opadávala jako shnilá jablka. Z pod bílé přikrývky vyšel pidižvík.

„Mysli trochu! Musíš z kopce a pak to nějak dopadne.“ Rozeběhla se. Prázdný žaludek se zkroutil, chtělo se jí zvracet. Lesem se ozval táhlý výkřik. Zamrazil ji až v kostech.

Něco ji zatahalo za sukni. Nezastavila. Sukně Tile začala sjíždět k bokům, jako by měla kapsy narvané kamením. Teprve pak se podívala. Po látce šplhali pidižvíci jako hmyz. Vyjekla. Škubla sukní, jako by vytřepávala smetí. Někteří se pustili. Škobrtlo jí srdce, když uviděla kulatou houbu, jak se jí sveřepě drží a šplhá. „To ona mě omámila. Podruhý mě nedostanou.“ Odvrátila hlavu, zadržela dech a prudkým sekem dlaně ji srazila k zemi. Vzduch jemně zavoněl. Patou ji zamáčkla do jehličí.

Zdálo se jí, že před sebou vidí okraj lesa. Na ruku se jí pověsil pidižvík skoro tak velký jako kočka. Praštila s ním o strom. Vypískl. Tila se otřásla. Předloktí jí stále svíraly tři dlouhé prsty. Zpoza stromů se vynořily pidižvíci, sahali jí až k pasu. Couvla. Máchla klackem po nejbližším stínu. Podrost pod ní zapraskal — překulila se, jehličí jí vlezlo do pusy. Vyprskla. „Konečně příkop.“ Po čtyřech rychle zdolala protější břeh. Opřela se o vysoký kámen a snažila se popadnout dech. Kraj lesa byl na dohled.

Vyšla jen kousek od prázdné pastviny. Došourala se k ohništi a rozdělala malý ohýnek. „Doufám, že jsi šla domů Dupko.“

V roztřesených prstech obracela brambory. „Možná už nikdy žádné nedostanu. Byla jsem pitomá.“ Strach ji řezal tisícem ostří. „Jak jsem tu mohla nechat krávu? Snad se sama vrátila.“ Brambory strčila do žhavého popela. „Nebylo by chytré se vracet uprostřed noci na statek. Jestli bych se měla vůbec vrátit...“ Znovu si otřela nos do rukávu. Svítalo. Padala na ni rosa. Schoulila se do klubíčka. Klacíkem odkutálela brambory z ohniště. Poválela je v dlaních, oloupala černou krustu a pomalu je začala jíst.

Strachem nedokázala zavřít oči. Počkala do úsvitu, než se vrátila na statek.

Selce hořela tvář zlostí. Tila pootevřela ústa, ale než stačila něco říct, dostala facku, až udělala piruetu.

„Kde jsi byla, co? Dupina přišla sama. Co kdyby se ztratila, myslela jsi trochu?“ Sevřela ji za paže tak silně, že se jí udělají modřiny, a zalomcovala s ní.

„Já...“

„Nezajímá mě, co ty... už nikdy ji tam nenecháš samotnou. Rozumíš?“ Tila přikývla. „Rozumíš?!“ křikla na ni selka, až ji pokropila sprškou slin. „Ano.“

„Vezmi si vědro a podoj ji! Pak vypadneš na pastvu, do večera o tobě nechci slyšet!“ Její křik se do Tily zarýval jako hřeb.

„Můžu zůstat,“ zašeptala. Spadla z ní tíha. Usmála se. Vzala si vědro a vešla do chléva ke stračeně.