Kozák 1

„Kdy už se konečně uklidníš?“ zamumlal Tomáš sotva slyšitelně a zachmuřeně se rozhlédl po kalužích bublajících pod deštěm.
V takovém počasí by měl člověk sedět doma s knihou a šálkem čerstvé kávy, ale on musel ven. V lednici by se oběsila i myš a neměl nikoho, kdo by ten problém vyřešil. Oblékl si tedy starou bundu a, proklínaje celý svět, se pustil do další akce – spouštění invalidního vozíku po úzkém schodišti. Naštěstí bydlel ve starém jednopokojovém bytě po rodičích ve druhém patře. Když se jeho žena dozvěděla, že je z něj invalida, rychle si sbalila věci a s tím, že je ještě mladá a chce žít plnohodnotný život, zmizela.
Naštěstí neměli děti. Rodiče odešli tiše, jako by ho nechtěli rušit. Oba zemřeli ve spánku. Zůstal tedy sám, beznohý invalida, odepsaný veterán. A jen jeho charakter a zvyk bojovat do posledního dechu mu zabránily, aby se upil k smrti. Naopak. Za chabý důchod se mu podařilo udělat v bytě alespoň nějaké opravy. Možná jen kosmetické, ale i to se počítá. Nakonec si pořídil i starý počítač.
Jeho bývalí kolegové na něj nezapomněli – bylo by hřích si stěžovat – ale ani jejich životy nebyly nijak růžové, a tak návštěvy řídly a hovory se zkracovaly. Tomáš to chápal. Všichni měli rodiny, děti – a psal se rok 1995. Někdo pracoval, někdo kradl a někteří odešli za hranice hledat lepší život. On neměl kam jít. Narodil se v Praze, vystudoval tu vojenskou školu a po propuštění z nemocnice se sem vrátil.
Tak jsem žil. Ze zvyku jsem vstával v šest ráno, myl se, zvedal činky a kettlebely, dokud jsem se nezapotil, a pak jsem přemýšlel nad věčnou otázkou: co dělat dál? Najít práci z domova jako invalida bylo v tehdejších podmínkách téměř nemožné. Zdravý člověk sotva shání práci, natož já – bez noh. Aspoň že ten důchod chodil, i když byl mizerný. Kdyby aspoň ty ceny nerostly jako houby po dešti, všechno by bylo snesitelnější.
S touto myšlenkou se Tomáš odhodlaně chytil kol vozíku a vyjel z obchodu. Tašku s nákupem pečlivě zabalil a zasunul pod sedadlo vozíku, aby neměl všechno mokré. Přitáhl si kapuci, vjel na chodník a zamířil k semaforu. Déšť – jako by slyšel jeho myšlenky – začínal ustávat. Tomáš zastavil na přechodu a očima hledal semafor. Čekal na zelenou, když k chodníku dorazil luxusní Mercedes 500 E.
Na silnici se před přechodem vytvořila velká louže, a tak se řidič pravděpodobně rozhodl nezničit si své boty a zastavil přímo na přechodu. Auto rozstříkalo vodu na kolemjdoucí. Ti nadávali a ustupovali stranou. Dveře se otevřely a vystoupil mladík, který se pohrdavě ušklíbl a zahlaholil směrem ke svým kamarádům:
„Dobytek jeden. Bojí se trochy vody.“
„Odjeď z přechodu!“ zařval Tomáš, nedokázal se ovládnout.
„Cože?“ otočil se mladík. „Na koho to řveš, ty pařeze?“
„Řekl jsem, ať s tím autem odjedeš z přechodu, ty hloupej fracku,“ zavrčel bývalý kapitán, velitel průzkumné roty a veterán z Afghánistánu. Cítil, jak mu stoupá krev do hlavy.
„Já tě naučím slušnosti, ty kriple!“ zařval mladík a ohnal se pěstí.
Tomáš se jen pohrdavě ušklíbl. Vyčkal na další úder, prudce sklonil hlavu, postrčil vozík dopředu a vrazil útočníkovi kolenem do rozkroku. Potom ho chytil do kravaty, napjal paže a poslouchal křupání jeho slabých krčních obratlů.
„Utrhnu ti tu palici, šmejde,“ zasyčel mu do ucha a ještě víc přitlačil.
Kamarádi útočníka se teprve rozbíhali, když Tomáš chlapíka odhodil k jejich nohám. Otočil vozík a výhružně zaťal pěsti.
„No? Kdo další? Na vás ještě mám.“
Zbohatlíci zůstali zkoprnělí. Zmateně se ohlíželi a nevěděli, co dál. Lidé kolem začali křičet, že někdo mlátí invalidu.
Mladík se zvedl, rozhlédl a sykl:
„Vypadněme. Vyřídíme to později.“
Jeho kamarádi, stále v šoku, ho následovali do auta. Motor zařval, pneumatiky zaskřípaly a Mercedes zmizel za rohem.
Tomáš si všiml, že už dávno svítí zelená, a rychle přejel přechod. Zamířil domů a v hlavě si přehrával celou potyčku. Ani to nebyla rvačka. Jen měření pindíků. Ti frajeři ani neumějí pořádně bojovat. Spousta ega, ale žádné schopnosti. Kdyby šlo do tuhého, neměl by šanci. Ale na blízko – v tom byl Tomáš král. Stejně jako ve střelbě. Jenže teď, na vozíku a proti přesile, by to bylo jiné.
Když ho poslali do Afghánistánu, pochopil, že jeho přežití závisí jen na jeho dovednostech. Potkal tam pár borců ze speciálních jednotek GRU a požádal je, jestli s nimi může trénovat. Souhlasili. Po prvním sparingu s jedním z nich pochopil, že vůbec nic neumí.
Čtvrtá výsadková průzkumná rota zvláštního určení ČSLA byla u nás elita, ale na ruské speciály neměla. V Prostějově je vycvičili dobře, padesátosmy byly lepší než ruské sedmdesátčtyřky. Češi měli lepší disciplínu, ale žádné bojové zkušenosti. A rozdíl mezi teorií a praxí je obrovský.
S Tomášem, vážícím přes metrák, házeli jako s pytlem brambor. Po prvním tréninku se sotva doplazil zpět, ale druhý den přišel znovu. A pak zas. A zas.
Ztracený ve vzpomínkách, zabočil do dvora. Nevšiml si, že zpoza rohu vyjíždí auto. Projel dvorem, minul hřiště – dávno rozbité – a zamířil k vchodu. Zvuk motoru za ním ho probral. Prudce otočil vozík.
Najel na obrubník, ale náraz z boku ho srazil. Kutálel se po mokrém asfaltu a koutkem oka zahlédl známé auto. Zakryl si hlavu a pomyslel si:
„Neměl jsem se do toho sr*t.“
A pak už jen rána. A tma.