Čaroděj Honzík a Laškování na cestách

 

Laškování na cestách

 

Čeho je moc, toho je příliš. I taková násilím slušně vychovaná otrokyně, jako je Mai-ra, dovede občas vycenit zuby. A někdo po jejím skutku naplněném do podstaty bolestí zaúpěl. Však je má také zdravé a ostré.

Její majitel, kupec Hakim, byl brunátný vztekem. Včera si ji dovolil nabídnout jednomu ze svých nejlepších zákazníků jako mimořádnou odměnu k uzavření obchodu. Obchodní vztahy se musí neustále posilovat a občas nabídnut nějaké zvláštní povzbuzení naoko zdarma. Však on to zase zaplatí někde jinde.

Mai-ra, černovlasá kráska hnědé hebké pleti, ani ne sedmnáctiletá, kterou výhodně uloupil z rodného domu poté, co rozpoltil hlavy jejím rodičům, se k takové příležitosti náramně hodila. Co na tom, že onen Ali, jeho obchodní partner, má v sexu zvláštní zvrácené záliby ?

A nyní se dozvídá o takové příšerné katastrofě, kterou spáchala !!!

„Ty čubko ! Cos to provedla !“ řval. „Jak si to otrokyně může dovolit !“

„Plivu na tebe, ty surovej neschopnej kanče!“ Dívka mu odpověděla po svém, protože trest jí beztak nemine. Takže mínila projevit alespoň odpor. Když už ho nemůže zabít.

Kupec brunátný zlostí, nevěděl co má říci dříve.

„Tys mu ukousla … No …,“ zarazil se, když všichni v okolí se zájmem sledovali vývoj.

„Chtěl jsi říci, že jsem mu ukousla penis !!“ stačila zakřičet, než jí stráž zbila do bezvědomí.

Když ji odtáhli, kupec dále přemýšlel. „Co teď bude Ali dělat?“ přemítal Hakim. „Má čtyřicet manželek. A dalších pár nasmlouvaných má už mezi dorůstajícími dívkami.“ Spočítal si to. A začal s tvářit o něco lépe. Mnohem lépe.

„Vlastně to ani není tak moc hrozné. Tedy pro mě. On mi hezky prodá pár svých manželek, aby měl na chirurga. Ty lékaři jsou dneska stále dražší. Snad mu to jeho párátko přišije zpět.“ Hakim se zároveň otřásl při představě, že by se něco takového mělo stát jemu.

„A já,“ pokračoval, „protože jednoho velmi dobrého chirurga znám, na tom trhnu další peníze za zprostředkování ! Sice bych to mohl udělat zadarmo, ale musím být věrný své obchodní politice sedřít ze zákazníka kůži! Aniž by o tom ovšem věděl.“

Hlasitě se zachechtal, aniž to ovšem zmírnilo uraženou ješitnost vůči dívce. Snad, že si dívka může dovolit obranu ?! Otrokyně vydaná svému pánovy na milost a k nejvybranějším způsobům prznění? To by tak hrálo!

 

 

Karavana s pomalu táhla pouští. Písek kolem, písek na dunách, písek všude. K tomu pražící slunce a na obloze ani mráček.

„Na těch velbloudech je opravdu úděsné to jejich plivání. Na nejbližším trhu budu muset ty nejnezkrotnější prodat. A to výhodně prodat! To je pro dnešek vše, můj deníčku!“ usmál se zeširoka Hakim a zavřel na všechny strany růžovou barvou zářící poznámkový pergamen.

I ostatní kupci v karavaně spřádali své plány.

Kdesi na chvostu této karavany, jejíž osazenstvo bylo bez skrupulí, klopýtala bosa, s nohama rozedřenýma, uvázaná na provaze za velbloudem nebohá otrokyně Mai-ra. Všudypřítomný dozorce jí neopomněl pravidelně přetáhnout devítiocasou kočkou, to je takový ten přívětivý bič se spoustou kovových sponek zadírajících se do kůže. Nebo rovnou rvoucích maso z těla. A protože se chtěl zavděčit svým pánům, oplýval služební horlivostí a rány dával častěji než musel.

Přes celý den nedostala napít. „Vodu!“ prosila své trýznitele. Odpovědí jí bylo kruté mlčení. Byla to součást jejího trestu. Ovšem pouze součást.

„Sakra!“ řval kdesi uprostřed karavany Ali. „Doufám, že má ozdoba, můj symbol mužnosti, to v té přenosné skříňce s ledem přežijééé! Kde je ten chirůůůrg! Ách !!“ Manželky a otrokyně mu museli neustále měnit obklady na jeho citlivých místech a utěšovat ho. Což mu bylo k ničemu.

Hakim k němu přispěchal.

„Neboj příteli, chvíle odplaty se blíží. Nám nikdo nebude říkat, jak jí máme potrestat podle psaného práva ! Ať je její případ dostatečnou výstrahou pro všechny ostatní !“ Cestou dostal dobrý nápad, jak se jí zbavit.

„Stát !“ zavelel rázně. „Hněte sebou, bando líná a postavte ty kůly !“ Pomocníkům šla práce od ruky, báli se možného trestu, pokud pánovi nevyhoví dostatečně rychle. Hakim to spokojeně sledoval za přítomnosti ostatních otroků a otrokyň. Pak si ji nechal předvést.

„Tak, ty neposlušná čubko ! Tví rodiče tě špatně vychovali, že nevíš, jak se chovat k mužům. Zvláště k těm, k nám, co tě vyvedli od rodinného krbu a učili tě, byť z tvé strany nedobrovolně umění lásky !“ Hakim se křenil v krutém úsměvu. „Přivažte jí !“

Dívku vysvlékli donaha a napnuli mezi zatlučené kůly. „Teď příjde další specialita ! Kdo má zájem, ať si s ní nyní užije !“

Jeden po druhém muži vychutnávali její tělo a uspokojeni přenechávali své místo ostatním. Nakonec jí museli prznit i otroci, kterým bylo nakázáno, aby jí nešetřili.

Posléze Ali přistoupil blíže a nemilosrdně jí zbičoval. Nicméně spokojen nebyl.

Když skončil, slunce právě zapadalo. Hakim se zazubil. „Dneska si už slunce moc neužiješ. Těš se na zítřek, krasavice ! Možná si ale užiješ v noci s hyenou nebo šakalem, co se chce pářit !“ Příšerně se zachechtal nad svojí novou myšlenkou. Dovedl být příšerně krutý.

Karavana se dala znovu na pochod a Mai-ře ukanulo pár slz. Poslední večer a noc jejího života. Příštího dne jí slunce doslova usmaží… Přivázaná a pošpiněná na tomto nehostinném místě, ona, která se navenek snažila být zcela netečná k ponižování a svému osudu, snad poprvé po dlouhé době zatoužila, aby se stal nějaký zázrak. Zázrak, který by jí zachránil.

 

 

Dvounohá kočka se slastně protáhla ve svém luxusním pelíšku. „Ty, Honzíku, máš ještě chuť ?“

Honzík věnující se právě bohulibé činnosti falšování daňového přiznání pro jednoho bližního poněkud přeslechl výzvu Nicol k milování. Což bylo při jeho pověstné zaujatosti k řešení takových problémů naprosto běžné.

„Nebo tě mám zase svést, ty lenochu ?“

„Cože ? Á. Už to mám !“ Lehce zakouzlil, aby si toho nevšimla a daňové přiznání se změnilo stejně jako účetnictví. Spokojen se svým výtvorem se vrátil myšlením zpět do normálu a jeho tvář opustil onen výraz nepřítomnosti ducha.

„Fajn. Kde jsme to přestali ?“

„Že tě svedu !!“

„To nebude nutné, má drahá !“ Vrhnul se po ní skokem tygra. Ale ani tygr občas neuloví kořist při prvním pokusu. Což nijak nevadí jeho pověsti lovce, protože kořist stejně dohoní. A třeba i několik kořistí najednou. A ví si s tím rady.

Laškovně před ním utíkala do koupelny. „A co když už já tě mezitím nebudu chtít ??“

„To bych se na to podíval ! Pokud si někdo předplatí úžasně vzrušující chvíle na tři hodiny, tak z toho někdo nedělá dvě a půl !“ Skočil za ní do vířivé vany a pevně ji sevřel.

„Naše milá erosenka, počestná prostitutka by přeci neošidila zákazníka, nebo snad jóo ?? To by jí mohlo zničit vynikající pověst !“ zašklebil se na oko rozzlobeně Honzík.

„Ale jdi, ty šibale ! Jen si s tebou hraju. Co dělá Drákulka ? Tvůj syn.“

Zajímavá otázka.

 

„Ale to víš,“ usmál se Honzík, laskajíce ve víru bublinek její stehno. „Zlobí. V poslední době si oblíbil Bellův přístroj. Telefonuje a telefonuje. Učí se na to jít asertivně hned v necelých deseti letech,“ zasmál se. „Volá na erotické linky a prostitutkám !“

 

Zakřenil se. „ Já jsem to také zkoušel. Jednou z toho ta dívka dostala málem šok, to když jsem se jí zeptal, zda má při své živnosti také lékařské atesty. Potvrzení o bezinfekčnosti jsem to nazval. Úplně oněměla !!“ Honzík ryčel smíchy.

„Pak se ošívala: „Prý to dělá brigádně před maturitou, tak snad nemusí chodit na nějaké prohlídky … Ha ha ha !!!“

„Chíchichihchihchi !“ ječela Nicol a rozstřikovala kolem sebe rukama i nohama spousty vody. Každý totiž ví, že lékařské vyšetření je nutné. Bez ohledu na dočasnost vykonávané práce.

Honzíka, který se náramně bavil, něco pošimralo v uchu. Škvor. Ne náhodný škor, škvor, spadnuvší ze stropu, nýbrž příslušník jeho bezpečnostní služby, která měla své pracky všude. Počínaje ložnicemi milenek a konče řídícími systémy odpalování jadrných hlavic.

„Promiňte pane, ale máme tu menší problém.“ Ten chlapák patřil do jeho stále větší ochranky. Od minulého týdne byl navíc generálem škvoří záškodnické brigády. To dostal za zásluhu v odhalení amerického švába, jehož tykadla měla jednu nepříjemnou vlastnost. A sice dělat zaoceánskou špionáž. Pomocí výkonného odposlouchávacího a vysílacího zařízení. A k tomu také jednoho rusa, hezky do párečku, který dělal obdobně totéž. Pěkná výzvědná služba.

„V okolí se houfují takoví nepříjemní chlápci.“

„Pokračuj.“ Honzík se jakoby nic věnoval aktu lásky a poslouchal hlášení.

„Jsou už za dveřmi. Co budete dělat pane ?“ Bylo dobrým rozhodnutím a nápadem vybavit celou škvoří jednotku miniaturními vysílačkami. A tudíž je mít rozmístněné po velkém prostoru.

„Díky za informaci.“ Na Honzíka toho bylo poněkud příliš. Než stačil promyslet aspoň část možného řešení dveře bytu letěly z pantů a dovnitř se hnala banda hrdlořezů s cílem nakrmit jeho maličkost ničím lehčím než olovem. V uších mu kecal škvor o rodinných problémech a on, jak se zdá, právě prožíval slastný orgasmus.

„Miláčku,“ zašeptal něžně Nicol, „ty chlapíci, ty je znáš ??“

„Nee,“ odvětila zasněně sladce. „Ještě !!“

„Já ti dám ještě !“ pomyslel si on. Samopaly zanedlouho vypustí střely. A on nechal svou bandu démonů hrdlořezů, aby hráli karty na dovolené. Měli den volna, protože netoužil, aby ho furt někdo sledoval při milování.

Jediná možnost. Rychle, kouzlit ! Nezmohl se na nic lepšího, než na výměnné dimenzionální kouzlo. To jediné mu mysl předhodila k provedení.

V mžiku byli v Dimenzi. Ve vaně se místo nich zhmotnil „Lvíček Pancéřníček.“ Toť odborný soud biologa, nikoliv Honzíkův. Taková obrněná bestie, která nemá ráda lidi. A zvláště ne lidi, co do ní hned střílí. To jí dokáže rozzlobit. I když je permanentně nasraná i tak.

Měla tak skvělou hostinu. Vyplivla jen neprůstřelné vesty nájemných vrahů a ochranné rukávy, které mají chránit proti psím zubům. Nic nevydrželo. Ty jí ale jaksi nechutnaly.

„Skupino jedna, skupino jedna, ozvěte se !“ bušil jejich velitel do vysílačky bez většího úspěchu obnovení spojení. Měl své úkoly, které měl splnit. A hrůzou se klepal, pokud by je nesplnil.

„Grrrr. Mňauf !!“

Vysílačka vydala své poselství.

„Co je to za divné zvuky ??“ divil se. To když bestie šlápla na přepínač a on dostal konečně signál, byť poněkud podivný. A začal tušit, že další pokus o nájemné odstranění toho příšerného podnikatele nevyšel.

Pokud by se k tomu měl dotyčný vyjadřovat, poslal by je do hajzlu všechny. Jeho démoni to vždy ochotně dosvědčí. A potom dotyčnému zabijákovi utrhnou hlavu.

 

 

„Kde to jsem ?“ zeptala se mírně poděšená Nicol, prohlížející si poloosvětlenou uličku.

„V Dimenzi. Je to jiný svět než Země,“ pokrčil rameny prostě čaroděj Honzík.

„Že ses mi nikdy nezmínil …“

„Každý má svá tajemství,“ odvětil Honzík ponuře, až jeho milence naskočila husí kůže. „Ale rád bych věděl, kdepak to vlastně jsme. Tady, zdá se, jsem ještě nikdy nebyl.“

Na cestování po Dimenzi mu prostě nikdy nezbývalo dost času. I když z ní viděl celkem dost. Oproti jejím průměrným obyvatelů, kteří díky samé práci a honbě za prací a obživou a žrádlem neměli na něco takového jako přemýšlení a zkoumání čas.

Mávl nad tím rukou. Jeho se to netýkalo, tedy to kde se právě nacházeli. „Na tom ale nezáleží, vracíme se zpět na Zemi.“

Luskl prsty. Ale nic se nestalo. „No tak !“ Luskl podruhé. „Hergot, vždyť přece už nedělám chyby ! Alespoň ne takové, abych popletl kouzlo návratu ! Ze sta mám devadesát devět špatných pokusů …“ Zhrozil se. „Co to kecám !! Obráceně ! Ze sta devadesát devět dobrých.“ Se statistikou byl hotov. Ale problém musel vyřešit.

„Budu se muset na to důkladněji podívat,“ prohodil směrem ke stále nervóznější Nicol.

„Nejsi ty náhodou čaroděj ?“ ujelo jí jaksi mimovolně.

„Náhodou jsem !“ potvrdil její podezření. „A udělej mi laskavost a už se mě neptej na podrobnosti,“ pronesl vážným tónem. Vykouzlil si před sebe takovou tabuli z mlhy pestrých barev, kterou listoval jako knihou, projížděl odkazy jako v počítači a tvářil se jako bouřkový mrak.

„Sakrblé, čerta starýho, aby to spral ďas !“ ulevil si po chvíli.

„Máš snad něco špatnýho ? Není to nic vážného, že ne ? Co moji stálý zákazníci !“ povykovala Nicol, když viděla, že odpověď bude přinejmenším zajímavá. Mohlo to ohrozit její živnost.

Uklidnil jí. Po svém. „Radši si na to sedni.“

„Spíš bys měl říci obleč se. Stojíme zde úplně nazí, jestli sis nevšiml.“

„Ženská, ty máš pravdu !“ Jak praktické, oblečenému se mu vždy myslelo lépe.

„Takže abych to shrnul. Že mám něco společného s magií jsi si už asi všimla, že. A že žiji dvojí život. Vlétli jsme do magického víru, když jsme prchali před těmi zabijáky. To je vždycky špatné. Navíc byla špatná konstelace hvězd. A já navíc něco zvoral !!“ kousl se do rtů.

„To tady zůstaneme na věky ?!“ Nicol byla dost naštvaná.

„Ne, jenom se musím dostat do své Barabizny. To je můj zdejší domeček, víš. A trošku si pohrát s Lexikonem a pár diamanty, abych vyrušil působení magie, která nám brání v odchodu. Patrně dílo nějakého mága.“

„Proč si tedy nepřičaruješ Lexikon sem ??“

Logická otázka. „To je ta potíž ! Zrovna tenhle Lexikon je tak starý a natolik magický, že s ním veškerá magie světa nehne. Je to tak.“

„Víš už aspoň, kde jsme ?“

V této otázce opravdu pokročil. „Mňo.“ Kouknul se přes rameno do té, v tuto chvíli nazelenalé mlhy. „Pokud ta mapa nelže, tak jsme na opačné polokouli Dimenze než je můj Lexikon, abych tak řekl.“ Vyjádřil tím všechno, co potřeboval.

„Kdybys nebyl mým nejlepším zákazníkem a přítelem,“ zakoulela Nicol očkama, „tak …“

„Tak nic !“ ukončil její počínající monolog. „Mám hlad. Připojíš se k hledání něčeho na zub ?“ Nápad to byl dobrý, ale chyběl tomu plán města nebo ještě lépe, průvodce po zdejších restauracích.

„Hele, večeře !!“ zajásal Honzík a vrhnul se rychlostí, kterou by od něj nikdo nečekal do jednoho z koutů téhle uličky. Něco zapištělo.

„Krysa !“ zavyla Nicol, když spatřila jeho úlovek. „Ty zvíře !!“

„Nazdar Kryso !“ usmál se svým nezaměnitelným šklebem Honzík, který měl se zvířetem zcela jiné úmysly. „Dovedeš nás k nějaké lepší restauraci.“

„Putyka se tady tomu říká správně,“ uchechtla se Krysa, kterou Honzík očaroval, by mohla zřetelně mluvit. „A slečno, nejsem Krysa. Ani pro vás ne, pane !“

„Tedy snad Potkan ?“ zeptala se opatrně Nicol.

„Jak je ta Nicol všeobecně vzdělaná !“ zasnil se roztoužený Honzík. „Inu vysokoškolačka !“

„Nepoznáte křížence ?!“ odvětila uraženě Krysa.

„Takže pouliční směs, jo ?“ přisadil si čaroděj.

To ji rozlítilo. „Neutahuj si ze mě !“ vycenila Krysa zuby. „Koušu !“

Honzík se na malou chvilku změnil na něco opravdu odporného, aby ukončil tuhletu debatu o jméně a názvu.

„Ó óch !“ odvrátila se Nicol. „To nemá křehká a poctivě se živící dívka jako já zapotřebí ! Dívat se na takové hrůzy !“

Měla naprostou pravdu.

„Jejky, pane čaroděj ! Já mám jedenadvacet potomků, ráčej mě ušetřit ! Kdo by je chránil v tomhle zlém světě ? Všude samá kočka, past na myši a otrávená návnada. A navíc se mají instalovat hrací automaty ! Takhle to špatně stíhám, tu jejich výchovu, když mám prolézat hromady odpadků, abych se uživila. Můžete mi klidně říkat Krysa, pokud vám to vyhovuje.“

„No dobrá,“ zatvářil se Honzík přísně. „Teď nás zaveď za jídlem !“

„Nevybrala jsi to vůbec špatně !“ pochvaloval si o hodinu později. „Tady máš zbytky !“ hodil Kryse něco pod stůl.

Seděli v téměř luxusním podniku. Co více si přát v době středověku ? Celkem čisté stoly, ubrus na vyžádání, v jídle nějaký ten chlup, much tu létalo průměrně, zvratků bylo přiměřeně, potu příliš mnoho, a za celou dobu jen jedna vražda. Opravdu poklidné místo.

Čaroděj přehlédl zbytky hostiny a uvažoval. „Dám si ještě kance,“ rozhodl se podle aktuálního stavu žaludku. „Hej hospodský !“ zařval, „Přines mi sem trochu té pečínky od krbu. A nezapomeň na džbán vína !“

Nicol seděla naproti a oždibovala kuře.„Snad z těch pochoutek neztloustnu,“ strachovala se v duchu. Držet linii podle stupidních modelek jí sice lezlo na nervy, ale pitomý trh si žádá své.

„Při sexu zase něco shodíš !“ vytušil její problém Honzík. „Radši se nadlábni, protože v těhlech dobách člověk neví, kdy bude zase jíst.“

„Už zase ?“

„No já nemyslel se mnou. Víš, přeci jenom mám své meze.“

Hospoda byla osazena různorodými lidskými individui.

Vůbec se mu zde ale nelíbili ti čtyři, od pohledu darebáci nalevo.

„Pán má pěknou krasotinku !“ pochechtával se jejich vůdce posilněný alkoholem. „Nepůjčil by nám jí ??!“

„My se ho na to ale nebudeme ptát, co, ty květinko ! Ty půjdeš s náma a zadarmo ! Hahaha !“ řvali sborem všichni a dělali obscénní gesta.

„Dopil jsi už to víno ?“ zeptala se stále medovým hlasem Nicol a prohlížela si ty frajery jevící zájem o její tělo.

„Jo.“

„Můžu si tedy na chvilku půjčit ten džbánek, prosím ?“

„Jistě.“