Dotknout se tygra 3/14

Přeci jen jsem počkal ještě dalších několik dní. Co kdyby se vrátila? Nechala mi tu i dost sušeného masa a bobulí. Jenže odevšad zelo prázdno. A to sílilo, hučelo a pohlcovalo. Mám jít za ní? Vždyť si to nepřála. Hledá cosi s tygrem. Kam se odsud vydám? Slunce každý den sílilo a brzy se na jižních stranách zpod ledového krunýře ukázala první skaliska, a pak i celé plochy. Táhlo mě to do údolí. Zpátky do pralesa, možná k oné Máhe šelmě. Nebo jich tam bude víc? K lidem jsem se vracet nechtěl. Co říká můj kmen na to, že jsem se tuto zimu nevrátil? Neztratil jsem ho tím úplně? Musel jsem pryč, tady na mě z každého koutu koukalo plno myšlenek. Máhe si odešla, tak co bych ji řešil?

Chodit oklikami se mi nechtělo, takže jsem k sestupu použil svůj dlouhý pevný provaz. Brodit se sněhem zavánělo úrazem. Spouštění se dolů bylo příjemné a rychlé. Brzy se sníh změnil v několik málo ostrůvků a nakonec zmizel úplně. Možná jsem se měl poohlédnout po její stopě, i když to bylo už dávno, někde by mohly zbytky jejích stop zůstat. Vzápětí jsem se na sebe rozzlobil. Proč se mi myšlenky toulají za ní?! Copak mě začarovala? Mávl jsem prudce rukou a doufal, že svůj neklid brzy zaženu.

Stal se však pravý opak. Toulal jsem se pralesem, ale tam, kde bych jindy tušil zvíře, jsem teď viděl její přelud. Prosekával jsem se nejtěžšími místy a večer padal únavou. V noci se ke mně vracela a já se často probouzel. Ale nebyl to víc, než jenom přelud.

Ke konci léta jsem se už vážně rozčílil a rozběhl se k Rudým horám. Nevěděl jsem, jaká zvířata tam mohou na mě číhat, ale víc, než na zvířata jsem si dával pozor na člověka. Tady už pralesy nerostly. Osamělé háje, vysoká tráva, keře. Na chvíli jsem se tu přidal k malé skupince lovců. Zabíjet uměli, ale ke stahování, porcování a sušení masa na zimu jim byla každá ruka dobrá. Rád jsem jim pomohl. Čekal jsem, že mě nakonec odmění masem, to by bylo obvyklé. Ale jejich šamanka mi raději dala amulet.
- Brzy tě sežere tygr.
Naznačila to tak výmluvně, že o omylu nemohly být pochyby.
- Tady žijí tygři?
Zavrtěla hlavou.
- Ty ho ale najdeš, prahneš po něm.

Znovu si mě zkoumavě prohlížela:
- Nebo on po tobě.
Nechápal jsem to. Vždyť je znám jenom z vyprávění. Mám ho snad ulovit?

V noci se mi zdál sen o duchovi našeho rodu. Tentokrát neměl jen popelavou tvář. Sklonil se ke mně, když jsem spal, dlouze si mě prohlížel a nakonec na mě dýchl. Probudil jsem se a posadil. Duch ode mě ustupoval pryč. Pak se otočil a já uviděl, že vzadu má další tvář. Ta se už na mě neusmívala, ale vypadala jako plná děsu. Vykřikl jsem. Myslel jsem, že pořád spím. Duch však se za mnou otočil a na jeho tváři se opět rozzářil úsměv. Kýval, ať jdu za ním, ale já se nedokázal pohnout. Jeho tvář se při dalším otočení se opět změnila, až ho nakonec pohltila mlha.

Nikde se nic nehýbalo, nepřirozené ticho mě mrazilo až do morku kostí. Kam mě ten rodový duch táhne? Mám jít domů? Klan mě potřebuje?
- Kam mě vedeš?

Vstal jsem a v tom jsem nad sebou postřehnul pohyb. Snášel se na jako stín. Stačil jsem akorát zvednout hlavu a zahlédnout mihnout se velké pruhované tělo. Dopadlo mi na záda, srazilo mě zpátky a na krku jsem ucítil tygří zuby. To je konec?

Zuby však nekously a já se pokusil vysoukat zpod těžkého těla. Nebránily mi v tom žádné drápy. Znovu jsem vstal a užasle se otočil. Na boku tygra stála drobná postava našeho rodového ducha. Opět měl usměvavou masku. Chtěl jsem k němu udělat krok, ale tygr na mě zavrčel a pokusil se kousnout. Ruka ducha mu přejela po těle. Vypadalo to, jako by ho hladil. Tygr se okamžitě zklidnil a otočil se k masce. Prst ducha zatlačil na tygří kožich a velká šelma si lehla. Teprve pak duch sejmul masku a pod ní se ukázala tvář s velkýma očima a plachým úsměvem.
- Máhe?
Naznačila mi, ať se přiblížím a zašeptala mi:
- Měla jsem jiné jméno, ale na to chci zapomenout. Jsem tvá Máhe, tak sis mě pojmenoval.
Takže to nebyl žádný rodový duch?
Dotkl jsem se jí, abych zjistil, jestli je skutečná. Drobně se chvěla.
- Jak to, že jsi naším rodovým duchem?
- Nejsem.
Při mluvení se naklonila až k mému uchu a tiše šeptala. Uvědomil jsem si, že ji slyším.
- Ty už umíš mluvit??
- Jen trochu.
- Proč máš tu masku vzadu?
- Aby na mě neskočil tygr. Oni rádi útočí ze zálohy.
- Co tu děláš?
- Učím se doteku tygra.

Tygr se na zemi posadil. Lekl jsem se a Máhe se mě dotkla na předloktí. Tělo mi okamžitě ztuhlo. Tygr vstal a zvědavě mě očichal. Sledoval jsem prst nad jeho tlapou a úsměv na tváři, kterou jsem nečekal právě teď potkat. Zachránila mi život. Chtěl jsem něco říct, ale naznačila mi, ať mlčím. Tygr mrsknul několikrát ocasem a zvolna odešel pryč.
- Jsme v jejich zemi, řekla mi s rozzářenýma očima, když tygr zmizel.
- Jdu za tebou už několik dní, divím se, že tě dosud žádný nesežral. Tenhle byl první, který se pokoušel zjistit, zda nejsi duch.
Usmál jsem se jejím úvahám. Sledovala mě a já o ní vůbec nevěděl. Jaký jsem slepý lovec!
- Máš tady někde základnu?
Přikývla a mávla na mě rukou. Přelezli jsme několik stromů a po příkré stěně se dostali do skalní pukliny. Došlo mi, že je tam v bezpečí před každou šelmou.

Opět jsme seděli v jeskyni, spolu u ohně a její vůně mi nabídla hrst bobulí. Vypadala teď jinak. Rozpovídala se o Tygří ženě, která ji naučila jediný dotek a poslala ji pryč. Nechápala, proč tak brzy, ale když mi dnes zachránila život, pochopila to.
- Další pohyby se naučím později, mám na to celý život. A ty mě u toho budeš chránit.
Z jejího oznámení jsem pochopil, že chce, abychom dál putovali spolu. Její rozhodnost mě překvapila. Nerozhodl jsem já. Chtěl jsem se zlobit a protestovat. Ale umlčela mě nečekaným polibkem a tak jsem už nic dalšího nenamítal.

....

Pokud se vám kapitola líbila, napište mi do komentáře, co ve vás zanechala.

Další povídka vyjde za týden.