Irsal

Irsal

Poprvé ta kočka přišla pro mě, když odešli muži na lov. Měla bílou barvu a černé skvrny a celkově vypadala drobněji, než horský lev. A já ucítila, že se ji nemám pokoušet lovit. Vyzvala mě, ať opustím převis, kde pobýval náš klan a jdu za ní. Podívala jsem se tázavě na svou matku, a když si mě nevšímala, vyběhla jsem za tou kočkou.

Až po několika krocích jsem si uvědomila, že jsem si s sebou nevzala žádnou zbraň.
- Máš za pasem nůž, řekla ta kočka.
No jo, ale ta kočka má pořádné drápy, pomyslela jsem si a dál se poohlížela po nějakém kameni nebo větvi.
- Žádné drápy nemám, ozvala se znovu ta kočka a mně až teď došlo, že mluví nahlas. Jak to, že jí rozumím?

Ukázala mi svou tlapu a já v ní opravdu neviděla žádný dráp.
- Mohu si sáhnout?
Kočka se natáhla až ke mně a já si ji prohmatala.
- Jak si o ně přišla?
- Nepřišla. Když mě ohrozíš, ty drápy se znovu objeví.
Prohlížela jsem si ji a v duchu jsem na jejích tlapách viděla zahnuté drápy. Ale pár jich chybělo.
- Ale dva drápy ti i přesto budou chybět, dodala jsem.
Kočka se na mě dlouze zadívala a potom přikývla:
- Ano, cítila jsem to správně. Ty jsi Irsal.
- Pojmenovali mě Irsa. Což znamená Sobí kůže. Irsal znamenalo: Sob. Tak se jmenoval můj otec.
Kočka však zavrtěla hlavou a dodala:
- Možná bys měla zapálit oheň a chytat pak do ruky plameny.
Věděla jsem, že to nejde. To neumí ani náš praču - šaman. Možná mě ta kočka považuje za blázna. Ale proč?
- Protože nerozumíte tomu, co říkáte. Irsal může být jméno. Ale také je to sob, který vyvádí hvězdy na oblohu.
- Takového soba jsem nikdy neviděla.
- Až si zlomíš vlas, tak ho potkáš.

Kočka pak zmizela a já si marně lámala hlavu, co vlastně ode mě chtěla. Pro jistotu jsem ji namalovala kouskem bílého jílu na skálu, kde jsme spolu mluvili a já se pak vrátila zpátky ke své rodině.

Zavolali mě k jídlu, ale když jsem vzhlédla k ohni, vybavil se mi rozhovor s kočkou o bláznivém chytání plamene a raději jsem šla spát.

Probudila mě bolest v hlavě. Posadila jsem se uprostřed noci a uviděla bílého soba, jak odchází z našeho ležení a skáče na oblohu. Chtěla jsem vyrazit za ním. Ale kočka za mnou řekla:
- Ještě počkej. Dívej se...
Poslechla jsem ji a sledovala jsem, jak sob ve výšinách tu a tam křísne kopytem a jak se kolem rozlétávají hvězdy a zase mizí v temnotě.
- Ty hvězdy pohlcují mraky. Bude pršet, vysvětlila mi kočka.

K ránu se sob vrátil a vlezl zpátky pod pokrývky, kde spával můj otec.

Ani nevím, jak jsem usnula. Probudily mě výkřiky. Můj otec byl mrtvý. Nemohla jsem tomu uvěřit. Náš praču prohlašoval, že je v tom zlé kouzlo.
- Mluvíš hlouposti, jenom se celou noc toulal a zřejmě se vyčerpal, okřikla jsem ho.
Praču se urazil a chtěl se na mě vrhnout, ale náčelník srazil jeho sekeru stranou.
- Kde byl tvůj otec? Ptal se mě náčelník potom.
Nechtělo se mi o tom přede všemi mluvit. Co když ale zemřou i další, jako můj otec? Kočka za mnou zívla na souhlas. Vzala jsem tedy náčelníka stranou a řekla mu všechno o kočce i celé noci. Nechal si ukázat místo, kde seděla kočka a potom zbledl.
- Tak ty jsi náš nový Irsal, zašeptal.
Chtěla jsem náčelníkovi vynadat, co to povídá za hlouposti, ale kočka se na mě usmála:
- Vidíš, já ti to říkala.

Tak jsem pochopila, že Irsal znamená něco víc, než pouhé označení soba. Ten kdo vidí světla mezi hvězdami. Ale asi to znamenalo ještě víc. Náš praču však na to nikdy nepřišel. Proto tak často stával stranou všeho dění. Nerozuměl. A teď ztratil i poslední zbytky své síly. Pocítila jsem, že jeho síla přešla do mě. To všechno jen díky té kočce. Můj otec se proměňoval v soba a já to tajemství směla zahlédnout.

Zpočátku jsem měla strach, aby mi starý praču neublížil. Cosi ho užíralo. Nevynechal ani jednu příležitost, aby se mě pokusil zabít. Ale kočka mě před vším chránila.

Když napadl první sníh, odvedla mě do pračuovy chýše. Jeho oči mě zlobně propalovaly. Vztáhla jsem k němu ruku a zašeptala:
- Už nemusíš nenávidět mrtvé lidi. Ani ty, cos zabil. Oni se na tebe usmívají. Měj klidný spánek.
Dotkla jsem se ho a on se rozplakal. Jeho vzlyky a nářek vzbudily celou vesnici. Do jeho chýše jsem však nikoho nepustila. Teprve když usnul spánkem vyčerpaných, ustoupila jsem stranou.

Od toho dne se praču nepřestal usmívat a do naší vesnice se vrátil klid. Bílá kočka chodívala všude se mnou. A teprve když starý praču zemřel, dovolila jsem, aby mi říkali praču - šamanko. Stejně jsem jí pro ně už dávno byla. Od smrti mého otce mi začali říkat Irsal. Až teprve zemřel i starý praču jsem pochopila, že u mě toto jméno znamená mnohem víc. Znamená kočku, která provází soba a oba putují v říši duchů. Mé pochopení přivítala kočka se zavrněním. Od té chvíle mě sníh nezábl a paprsky slunce nedokázaly spálit. Za svůj život jsem pomohla mnoha lidem našeho klanu. Ale žádný z těch zázraků nepřekonal moment, kdy poprvé se ke mně ta bílá kočka připojila. A já ji nikdy nepřestala vidět a uctívat.

....

Pokud se vám příběh líbil, napište mi do komentáře, co ve vás zanechal.

Další povídka vyjde za týden.

....