Stejně

„Stejně by mě zajímalo, odkud se bere to jídlo,“ mudroval Mark. Seděl jako každé ráno s Petem a Harrym v Jídelně. Kromě Jídelny existoval ještě Obývák a tři Ložnice a tím jejich uzavřený vesmír končil.
„Vždycky když spíme, tak se tu objeví,“ odvětil Pete. „Zkusil jsem jednou v noci bdít. Ale pak jsem vzal za dveře od Jídelny a ony byly zamčené. Takže smůla.“
„Leda že bychom zkusili v noci bdít v Jídelně,“ navrhl Harry, „tedy jeden z nás.“
„Já jsem s tím začal, nabízím se,“ zvolal Mark.

Tu noc šli do svých Ložnic jenom Harry a Pete. Mark zůstal v Jídelně. Čekal hodinu, dvě, tří. Náhle syčení. Do Jídelny začal proudit uspávací plyn. Mark ztratil vědomí.

„Takže zase nevíme nic,“ povzdychl si Pete. Když se Mark v Jídelně ráno probudil, jídlo bylo na stole.

„Ale víme,“ usmál se Mark, „toto nejsou žádné čáry a kouzla. Žádný ontologicky uzavřený vesmír. Je to normální svět s běžnými pravidly: někdo, nějací lidé, museli jídlo vyrobit a dát nám ho. Neobjevuje se tak nějak mýrnix týrnix samo od sebe. Chápete? Takže se dá něco dalšího vymyslet.“ Debatovali ještě nějakou dobu a potom šli spát.

***

„Gratuluji, Marku,“ usmál se doktor Pratt.
Mark se ke svému údivu neprobudil v Ložnici, ale v nemocniční posteli. A toho doktora si pamatoval. Vlastně si pamatoval všechno.
„Vědecký experiment... jak dlouho naše mysl prohlédne uzavření světa...“ usmál se.
Doktor mu kývnutím potvrdil tezi. „Pamatujete si, kdo jste, Marku?“
„Ano: Veškerá experimentem blokovaná paměť je zpátky. Jsem Mark Wells, archeolog. Snažím se najít původ lidského rodu...“ Mark se najednou začal divoce smát.
„Co je?“ zeptal se doktor Pratt, „Čemu se smějete?“

***

„Tomu, že nakonec jsem stále tam kde jsem byl. Nic se nezměnilo, stále je to svět, ve kterém neznáme svůj původ: vím tedy, kdo byla moje matka a můj otec, kde a kdy jsem se narodil: ale podívejte: jsme tady na nějaké kouli v neznámém vesmíru, někdo tvrdí, že jsme vznikli evolucí, někdo že nás stvořil Bůh, někdo že svět je starý 6000 let, někdo že několik miliard. Nevíme, kam se dostaneme po smrti a odkud se bere naše vědomí... vlastně jsem v úplně stejné situaci, jako v tom uzavřeném světě: všichni jsme. Jen se mi trochu zvětšil rybníček.“