Plamen života - Cesta ke kořenům díl třetí

Anotace: Zajímá Vás co ukrývá ,,Stará smolovna ". Tak pojďte dál a nebojte se.

Cesta ke kořenům

Po krátkém odmlčení pokračovala:,, První co mi padlo do oka byl podivný, široký komín, který zabíral celou jednu stranu dvora. Černá kuchyně pod takto velkým komínem musela být obrovská , daleko větší než kuchyň potřebná pro dům této velikosti. Dále mne zaskočilo, že dům je prázdný , zdálo se mi že po průchodu do dvora stojím mimo čas. Na štítku u dveří stál nápis: Sídlo nadace řádu vědeckých studií se sídlem v Bregenze. V té době mi tento název nic neříkal , ale později ještě výrazně zasáhne do tohoto příběhu“.
Po malé pauze řekla:,,Popravdě řečeno ani mne v tuto chvíli nenapadlo , že stojím kousek od místa, kde najdu začátek nitě, která mne zavede až k řešení většiny mých otázek. úplně mimoděk jsem , vzala za kliku k mému úžasu dveře nebyli zamčené. Když bylo otevřeno, bylo třeba ustoupit. Ze dveří na mne dýchl závan zatuchlého nevětraného prostoru. Vešla jsem a rozhlédla se po místnosti. Když si mé oči uvykli na šero v místnosti, zaujal mne mohutný stůl kolem, kterého stálo dvanáct křesel po bližší prohlídce bylo jasné , že je to originální gotický nábytek asi ze 14 nebo 15 století. Kdopak tady asi sedá a proč nemá svůj majetek uzamčen. Vešla jsem do další místnosti , byla to jen krátká spojovací komůrka ze , které vycházeli jediné dveře. Po otevření se mi otevřel úžasný obraz. Před mým zrakem ležela kompletně vybavená alchymistická kuchyně, zdálo se , že mistr odešel před několika minutami. Prohlídka celé kuchyně mi zabrala snad hodinu , možná i dvě. Na samém konci této dílny vedli točité schody do sklepení. Ty schody mne přitahovaly , jako magnet nedalo se jim odolat. Sestoupila jsem po nich do podzemí. Hned pod schody byli připravené louče jednu jsem zapálila. K mému obrovskému překvapení nebyla do domu vůbec zavedená elektřina, a to ani v rytířském sále ani v dílně a ani ve sklepení pod dílnou. V záři pochodně bylo vidět , jak je podzemí domu obrovské zaklenuté prostory navazovali na sebe. Část sklepa byla, vyzděna ale drtivá většina byla vytesána ve skále. Celý prostor byl členěn nejen horizontálně , ale i vertikálně. Po projití jakého si prvního podzemního patra se mi otevřelo druhé a nakonec i třetí. Tyto dvě patra už byla cele vytesána ve skále. Další zvláštností těchto prostor byli i tři kruhové místnosti s dvanácti podstavci v kruhu vytesané přímo pod sebou. Tyto rondely byly dle mého, odhadu přesně pod stolem v rytířském sále. Kromě zmíněných dvanácti podstavců v každém rondelu byli sklepy až na jednu věc úplně prázdné. Ta prázdnota až naháněla hrůzu. Tou jedinou věcí byla kamenná deska umístěna na podlaze nejnižšího rondelu na úplně nejhlubším místě kam podzemí zasahovalo.“
Tady se na okamžik odmlčela a upřeně mi pohlédla do očí.
Po malé chvíli pokračovala: ,,Musela jsem si posvítit pochodní, abych viděla co vlastně na zemi leží. Ve slabém světle byla kruhová kamenná deska, pravděpodobně z mramoru, o průměru nejméně dva metry. Po obvodu byly symboly. Některé jsem znala, jiné ne. Ty, co mi byly známé, se vztahovaly k alchymistickým praktikám a označovaly, jak planety, tak živly. Ale překvapení mne čekalo uprostřed disku. Ve spirále k samému středu se stáčel nápis VIA GECHORUS ve volném překladu cesta Gechorusova. Tam, kde písmeno S končilo, byl vyobrazen odporný obličej, velmi podobný Gechorusově tváři z Bořně i Panenského Týnce i z Jindřichova Hradce. Krev mi divoce bouřila vzrušením, srdce mi tlouklo tak jak nikdy. Tady jsem poprvé viděla jméno zkázy vytesané v mramoru a nezakódované. Ten, kdo desku stvořil , buď neměl strach, nebo ho měl tak veliký, že se odhodlal Gechoruse jmenovat. Velmi dlouho nešlo odtrhnout zrak od desky. Do mé mysli se vkradla otázka, jestli deska nezakrývá sám „chřtán pekelný“. Jestli nestojím u pekelné brány. Když se mé oči nabažily pohledem na desku a do popředí mého jednání se začal navracet rozum, rozhlédla jsem se po rondelu. Jeho střed tvořila deska. Pomocí krokování se mi podařilo zjistit, že deska leží přesně uprostřed . V pravidelném kruhu po obvodu desky bylo dvanáct podstavců.“
Vzrušeným hlasem položila řečnickou otázku:,, K čemu asi sloužily?“
Po malé pauze si sama odpověděla:,,Podstavce měřily přibližně 40 x 40 cm a jejich výška se dala odhadnout na jeden metr.“
V hlavě mi promluvil hlas: ,,Číslo dvanáct kde už jsem ho slyšel? Ano na Budyni. Dvanáct apoštolů uzavře chřtán. Jestli je to tak, kde jsou. Tady byly jen podstavce. A dále, každý apoštol má u nohou kuře. Kde jsou kuřata nebo alespoň jejich základny?“
Pozorně si vyslechla mé postřehy a o poznání klidněji pokračovala:,,Bylo třeba hledat na zemi mezi deskou a podstavci. Musel to být divný pohled, jak v polotmě šmátrám po zemi a hledám něco a nevím co. Moje heroická činnost byla odměněna zhruba Třicet centimetrů od kvádru a asi jeden metr od „mramorového zámku“ byla kamenná destička o rozměrech 10 x 10 cm a výšce pět centimetrů. Vůbec mi nebylo divné, že mi při zběžné prohlídce unikla. Byla příliš malá.
Bylo nutné vyloučit omyl. Hledala jsem u dalších podstavců a po dvaceti minutovém snažení bylo na světě všech dvanáct destiček.“
Neovladatelně jsem vykřikl:,, Co to legenda ještě říkala?“
Nezměněným tonem pokračovala:,, Ze strany severní postav jejich matku. Z toho vyplývá, že mi chybí ještě jeden podstavec pro kvočnu.Nezbývá než hledat hledat hledat! V pološeru této podivné místnosti. Po hodinovém snažení bylo mé úsilí korunováno! Našla jsem podestu velkou 20 x 20 cm s výškou 5 cm. Nejsem schopná říci, že byla na straně severní, ale proč o tom pochybovat. Tady v Regenburku byla kruhová komnata, která se plně shodovala s popisem, jak uzavřít „chřtán pekelný“, který vznikl v 11. Století ve městě Lovan v Belgii.“
Odmlčela se a podívala se na mne.
V prvním okamžiku mi nebylo jasné co bych měl nyní říci.
Ticho se protahovalo. Usilovně jsem přemýšlel o tom, co mi nyní řekla. Bylo to prostě neuvěřitelné. Jedinou možnou otázkou bylo:,,A co jsi dělala dál?“
Zdálo se mi, že během krátké přestávky sebrala myšlenky a plynule pokračovala. ,,Hlas uvnitř mé hlavy přímo křičel hledej dál, to není všechno. Něco tu musí být.
Kde jsou sochy apoštolů, kuřat a kvočny?
Co je vlastně nadace Řádu vědeckých studií?
Proč je dům otevřený a přitom opuštěný?
Jak dlouho tu jsem?
Odpovědí na poslední otázku jsem začala. Pohled na hodinky mne překvapil. Bylo jasné, že do domu jsem vešla před devíti hodinami. Čas tu utíkal velmi rychle. Ještě naposledy jsem prošla celý rondel a prohlédla desku, velké podstavce i malé podstavce a vystoupila po schodišti o patro výše. Prohlídka druhého a prvého podzemního patra nepřinesla , až na jeden detail nic převratného. To, co mi bylo divné bylo zabarvení skály v rondelech nad kruhovou deskou. Bylo jasné, že místnosti nad deskou byla byly vystaveny obrovskému žáru. Šedivá masa skály, která byla v celém podzemí mírně rozpukaná byla v rondelech vyžehnuta do rudé tvrdé vrstvy ne nepodobné glazuře. Žár, který to způsobil musel být skutečně obrovský. Další má cesta vedla už ven z podzemí přímo do alchymistické dílny. Protože čas velmi pokročil, byla celá dílna v absolutní tmě. Jediným zdrojem světla zůstala pochodeň, která mi ukazovala cestu ke dveřím. Beru za kliku, ale co se děje. Je zamčeno. Krve by se ve mně nedořezalo. Stála jsem u dveří jimiž se dalo vejít dovnitř, ale nedalo se jimi odejít.“
Opět mi z úst vylétla otázka:,, Jak je to možné?“
Klidně odvětila: ,,Ani náznakem jsem netušila , kdo a proč mne tady zamknul. Jedinou možností bylo najít jiný východ. Jak vyplývá z názvu černá kuchyně, je doopravdy černá nejen kvůli kouři, který v ní zůstává při vaření, ale i proto, že v ní většinou nejsou okna. Jediným jistým východem mimo dveří je komín, ale tato cesta byla vzhledem k výšce místnosti absolutně nemožná. Bylo třeba hledat jiné dveře. Pochodeň mi svítila a já vyrazila podél stěny a v hlavě si představovala tvar domu. Dveře, kterými se dalo do místnosti vejít byly nejspíše na severní straně domu. Mé kroky nyní vedly po východní zdi. To byla stěna do dvora. Bylo nemožné, aby tady byl další vchod. Musela bych ho vidět ze dvora. Po několika dlouhých minutách tápání podél zdi zastavila mojí cestu jižní stěna. Za touto zdí by měl pokračovat dům jižním křídlem, jestli vede do dílny další vchod, musí to být tudy. Bylo mi jasné, že pochodeň dohasíná a že ve tmě a se strachem asi nenajdu schody do podzemí, kde zůstaly další pochodně. Můj slábnoucí paprsek v temnotě zaprskal a zhasnul.Už jsem byla v duchu smířená s absolutní tmou, ale skutečnost mne příjemně překvapila. Snad jen dva kroky přede mnou pronikal do místnosti paprsek tlumeného světla. Jdu ze světlem . Jsou to dveře. Beru za kliku. Je otevřeno. V tu chvíli mi bylo jedno co tam bude. Myslela jsem, že ať tam bude cokoliv, že je to pořád lepší než noc mezi křivulemi a hmoždíři starých mistrů alchymie.“
Přerušila tok své výřečnosti, ale já jí gestem vybídl k pokračování:,, Vešla jsem do místnosti. V obrovitém krbu plane oheň, který celou místnost jasně ozařuje.Jako celý dům i tento sál je úplně pustý. V hlavě mi zněly různé varianty výmluvy, jak bych se pokusila vysvětlit svojí přítomnost, ale nebylo komu lhát. Ani tady nikdo nebyl. Co je to asi za sál? Sál to byl velký. Zabíral asi celé jižní křídlo domu. Obrovský krb byl vestavěn do jižní stěny. To vysvětlovalo, že jsem ho ze dvora neviděla. Byl na dům přilepen z venkovní strany. Což není sice úplně běžné, ale také ne úplně neobvyklé. Na straně do dvora bylo šest velmi vysokých ale zároveň úzkých oken. Je vyloučené, abych jimi z domu vylezla. Místnost byla skoro prázdná. Nábytek úplně chyběl. Pouze na stěně vedle dveří, kterými jsem vešla byl podivný reliéfový obraz. Krb, stál přesně naproti obrazu a tak byla tato část místnosti jasně nasvícená. Co to asi je ptala se ta zvědavější část mého já. Ta opatrnější část přikazovala pojď pryč! Byl to skutečný boj, ale zvědavost zase vyhrála. Reliéf měl průměr asi jeden metr a skládal se z kamenných písmen. Četla jsem písmena zleva doprava a zprava doleva, seshora dolů, ze zdola nahoru, úhlopříčně ale vznikaly jen zmatené řetězce písmen. Napadlo mne písmeno vyndat. To teda nešlo, tak zmačknout to šlo, ale nic se tím nezměnilo. Napadlo mne vymačkat slovo. Gechorus, ale nic se nestalo,. V hlavě mi šrotovaly moje myšlenky jako mlýn. Byl to záblesk co vlastně stálo na desce ve sklepení VIA GECHORUS, Já také hledám cestu. Mačkám V, mačkám I, mačkám A. Slyším zřetelné cvaknutí z centra reliéfu vyjíždí čtyři střední písmena. Nebylo to vůbec poznat, že jsou spojená. Za písmeny je schránka. Je v ní svazek listin. Tak se mi třesou ruce, že je málem ani nemůžu vzít do ruky. Jdu ke krbu musím si sednout na zem a listiny před sebe položit na podlahu.“
Její hlas nabral na naléhavosti:,, Na samém vrchu balíčku byla pergamenová listina s latinským nápisem.“
Nyní na malý okamžik odskočila od tématu a řekla mi: ,,Nebudu Ti citovat latinské texty, stejně by si nic nechápal raději ti řeknu obsah listin upravený částečně do dnešní řeči.“
Vděčně jsem přikývl hlavou.
A Věra pokračovala: ,,Text první listiny byl velmi dobře čitelný vypadal na první pohled jako preambule neboli úvod nějakého většího textu. Stálo tam přibližně toto: Já Krystián z Carlburgu poslední nositel tajemství Šalamounova chrámu pověřuji Johana Swarze z Bregenze založením řádu k ochraně tajemství Šalamounova chrámu. Listina nebyla datována, ale ze stylu písma jsem usoudila, že by mohlo jít o text z 10-12 století. Další pergament byl zakládající listinou Řádu okultních studií se sídle v Bregenze.Za sídlo byl ustanoven templ božího srdce. Zároveň výše jmenovaný Johan Swarz jmenuje sám sebe a své potomky pro věčné časy kontury řádu.
Doklad nebyl opět datován, ale vzhledem k odkazu na smrt Krystiána z Carlsburgu nemohl být mezi vznikem první a druhé listiny příliš velký časový rozdíl. I tento pergamen vznikl podle mého názoru mezi 10 –12 stoletím pokud se dalo soudit dle stylu písma.
Teprve třetí listina, která mi přišla do ruky byla obsažnější. I tento text byl psaný na pergamenu, ale podle stylu písma jsem soudil na 13 nebo 14. století. Na pergamenu stálo zhruba toto. Z vůle kontura řadu okultních studií Johana Swarze sepisuji tuto zprávu. Tajemství Šalamounova chrámu, které nám před více než dvěmi sty lety svěřil jeho poslední nositel Kristián z Carlsburku , náš řád chrání s nasazením všech sil. Po zničení řádu Templářů jsme poslední, která znají skutečnosti, které měli zaniknout s vyvrácením chrámu. Prozatím se nám podařilo při studiu písemností z chrámu najít pět odkazů na Gechorusovu hrůznou činnost. Nejstarší zmínka o něm pochází z řeckých spisů, které přežili zánik alexandrijské knihovny. Z úplně prvních údajů , které máme vycházel už Solón. Prvních dílem zloboha bylo vyvrácení říše světla, kterou založil Onrix a kterou díky Solónovi známe pod názvem Atlantida. Podrobný popis lze nalézt v templu našeho řádu v Brenze. Tady zpráva končila.“
Civěl jsem s otevřenou pusou.
Jen se slabě usmála a pokračovala:,, Byla jsem také šokována.Přesně jako ty. Ten text obsahoval zmínku o Gechorusovi a připodobňoval ho ke zlobohovi. V textu se objevil i Onrix zakladatel a snad i tvůrce Atlantidy bájné země Solóna. Jméno Onrix je ti možná povědomé jen si vzpomeň , už jsem o něm mluvila.“
V hlavě se mi rozeběhlo mohutné vzpomínání ,,no ano“ řekl jsem: ,,Onrix je ten koho vyvolali Keltští Druidové a kdo dokázal pomoci bohyni matce zemi uzavřít ,,chřtán pekelný „ u Bíliny . Spokojeně řekla .,,Tak to si pamatuješ správně.“
A pokračovala ve vyprávění. ,,Nevím proč, ale vrátila jsem listiny zpět do schránky. Vedla mne jediná touha dostat se ven z tohoto domu, který jako by stál mimo čas, který vnímáme. Mé kroky vedly zpět do alchymistické dílny i když jsem věděla , že bylo zamčeno . Záře krbu mi svítila na cestu dveře byli nyní odemčeny. Pk už byla přede mnou jen spojovací chodba, rytířský sál se stolem pro dvanáct a průjezd. Zrovna svítalo uběhlo odpoledne i celá noc od chvíle mého vstupu do domu. Trvalo celý den , než má mysl zpracovala obrovské množství údajů a plna energie jsem vyrazila vše zdokumentovat. Se mnou byl můj neocenitelný společník videokamera. Mé první kroky vedly do biskupské katedrály. Tam mě čekalo velké překvapení. Náhrobek patricia s nápisem GECHORUS HOMUS byl pryč na jeho místě byla tabulka s nápisem : Náhrobek se restauruje s přispěním nadace Řádu vědeckých studíí v Bregenzu. Další má cesta vedla ke ,, Staré smolovně“ kde jsem před dvaceti čtyřmi hodinami prožila neuvěřitelné zážitky. Už z dálky byla vidět změna. Kolem domu pracovali stavební dělníci. Ptala jsem se jich co se děje. Řekli mi , že došlo k prolomení sklepní přepážky a vody Dunaje rychle zaplavily podzemí domu, který se nyní musí zajistit před zřícením, tak že nalijí desítky tun rychle tuhnoucího betonu přímo do sklepení . Jedna stěna uvnitř domu se , už do sklepení zřítila. Byla to stěna s ukrytou schránkou a doklady. Šla jsem pryč , nic tu nezbylo, nic se nedalo dokumentovat. Bylo třeba začít hledat jinde. Moje paměť obsahovala spoustu údajů, začala jsem je ověřovat. První co bylo jasné , že musím něco zjistit o řádu okultních studií. Dějiny se o řádu nezmiňují. A co takhle řád vědeckých studií. Tato instituce se objevila po roce 1900 své sídlo měla ve městě Bregenze a měla navazovat na činnost starší organizace pod novým jménem. Bylo nemožné zjistit o členech řádu jakékoliv informace. Co takhle zkusit nadaci řádu. Internet funguje rychle stránka nalezena čtu na obrazovce.“
Zvýšila hlas a řekla:,, Nadace řádu vědeckých studií založena 1900 od roku 1951 prezidentem nadace Johan Swarz, sídlo nadace templ Božího srdce Bregenz“.
Nechce se mi věřit vlastním uším.
Je vůbec možné, aby nějaký řád byť pod upraveným jménem působil po dobu možná 800 možná 1000 let na stejném místě pod vedením jedné rodiny Swarzů z Bregenz ?
A je možné , že Gechorus vyvrátil už Atlantidu.?
Tyto otázky vysely ve vzduchu a já je řekl nahlas.
Odpověděla nepřímo: ,,Na tvé otázky, se dá odpovědět různě a výklad bude vždy různý. Je třeba se podívat na fakta. Řetěz faktů z Čech až do Řezna je nepřerušovaný a logický. Jestli jsme hledali počátek, tak je už v Solónově Atlantidě a klíč k rozřešení záhady ležel v templu božího srdce v Bregenz.“
K tomu co řekla nebylo co dodat.
Tak jsem raději mlčel a přemýšlel.
Věra přede mnou rozvinula neuvěřitelnou teorii, která se v mých očích zdála z počátku úplně neskutečná, ale jak před mým zrakem vynášela jeden argument za druhým a své tvrzení spojovala v logický sled událostí, musel jsem uznat, že má pravdu.
V tuto chvíli asi řekla vše co chtěla tak mlčela také.