Čechy 2000 i tak to mohlo být.

Anotace: Je to čistá historická fantazie. Dějiny to nesnášejí, ale pokuste si připustil co by bylo kdyby....

Čechy 2000 i tak to mohlo být.

Mamka vrazila do mého pokoje a spustila: ,,No tak Johane, koukej vstávat!“
Po malé pauze dodala: ,,Tolik jsi se těšil na ten dnešní výlet a teď se budeš vyvalovat v posteli dokut Ti spolužáci neodjedou.“
No něco na tom asi bude.
Musím se vyhrabat . Dnešní program je totiž opravdu víc než lákavý.
Naše třída VII.B luteránsko-kalvínského gymnázia Albrechta z Valdštejna navštívý nové muzeum Středoevropské protestantské konfederace. Na tuto aktrakci se sestavují pořadníky a mají prý beznadějně vyprodáno asi na deset let dopředu. Jsme jediní z Prahy, kteří se dostanou na řadu v tomto roce. Náš třídní měl prostě štěstí při losování.
Ranní hygiena, snidaně a a honem ke škole.
Naštěstí nejdu úplně poslední. Tato výsada je údělem našeho třídního. Ten jednou zmešká i vlastní pohřeb, ale jako učitel je prostě úžasný.
S vypětím všech sil doběhl a udýchaným hlasem spustil: ,,Jste tu všichni?“
Třídní premiantka Anna Velin odvětila: ,,Samozřejmě , pane profesore.“
Ten trochu popadl dech a řekl: ,,Tak jdeme k terminálu.“
Cesta to nebyla dlouhá.
Asi tak patnáct minut. Zdá se to skoro k neuvěření, ale ještě v době mládí našich rodičů zajížděla vozidla do obytných zón. Zhruba před třiceti lety by autokar zajel až ke škole a mi bychom nastoupili tam. Dneska , na přelomu tisíciletí, to už naštěstí nikoho ani nenapadne. Města patří lidem a doprava se soustředí do terminálů. Právě jeden z nich nás teď pohltil. Nese číslo N-9.
To značí Nord neboli sever, devátý od vnější hranice Prahy.
Je zde asi třicet nástupišť. U jednoho z nich stojí náš autokar. Typ zlatý šíp pro 229 cestujících. Odbavení probíhá hladce. Palubní personál každého vítá česky i německy. Je to sice zbytečné, protože mi všichni známe oba jazyky naprosto dokonale, ale taková je tradice. Konečně jsou uzavřené dveře a malý tažný vozík nás vytahuje z terminálu na odjezdovou rampu.
Teprve tam může řidič spustit motory. Dva turbínové agregáty jen tiše pískají kdesi pod námi. Pak se nad každým sedadlem rozsvítí nápis start. Autokar se bez jediného škubnutí rozjel. Světlo s nápisem zhaslo a daleko ve předu se objevily velké číslice oznamující aktualní rychlost. Ta velmi rychle rostla , až se ustálily na hodnotě 160 kilometrů za hodinu. Teď už naší cestu řídí počítač. Dokonalá síť vysokorychlostních dálnic už dávno spojila všechny části konfederace. Stejně kvalitní jako v Čechách je i v Sasku , Slezku a dalších zemích.
Doprava je rychlá a bezpečná. Cesta ubíhá ve strhujícím tempu. Po necelé hodině jsou za námi Krušné hory.
Před necelými čtyřmi stoletími tvořilo toto pohoří hranici mezi Zeměmi koruny české a Saskem. Jak se to dnes jeví absourdní. Čtyři století života ve společném státě dokonale vymazaly z duší lidí, to co sebou nesla hranice. Ta čára na mapě, která lidi od sebe odděluje. Po dalších několika minutách míjíme Dresden. Starobylé město na Labi a k cíli naší cesty zbývá už jen malý kousek. Najednou je na horizontu vidět gigantický monolit. Obrovská krychle ze skla a oceli vyrůstá jakoby přímo z krajiny,.
Třídní se chápe mikrofonu a v celém autokaru je slyšet jaho typicky vyrovnaný hlas: ,,Drazí studenti! Muzeum Středoevropské konfederace bylo vybudováno v rámci oslav milénia. K uctění památky zakladatele našeho státu a oslavě jeho díla. Stavělo se šest let. Hlavní budova má čtvercový půdorys o straně 1 633 metrů. Délka je shodná s rokem korunovace našeho zakladatele za Českého krále. Výška budovy je 111 metrů. Vybavení a exponáty jsou pojaty interaktivně a to činí tuto expozici naprosto ojedinělou v celém světě. Toto muzeum s námi bude doslova mluvit“.
Z toho co jsem zatím četl, vyplývalo, že náš kantor ani trochu nepřehání. Čeká nás něco jedinečného.
Autokar začal zpomalovat a nakonec zastavil u vjezdu do terminálu. Malý vozík nás nyní odsune k nástupišti a jsme u cíle.
Rychle ven!
Ten pohled je úplně strhující. Terminál stojí tak si tři sta metrů od stěny muzea. Kam jen mé oko dohlédne je hladká zeď z oceli a skla.1633 metrů dlouhá a 111 metrů vysoká. Ve skle se odráží obraz okolní krajiny. Něco takového se prostě nedá zapomenout. Jdeme skoro beze slova. Každý se kochá tou scenérií.
Nakonec nás pohltí vstupní brána. Interiér je pro nás zklamáním. Vypadá to tu jako na terminálu. Šest kójí na kontrolu rezervací. U každé stojí jeden ze zaměstnanců. Pro nás je vyhrazen vstup II. Náš průvodce německy a poté česky řekl: ,,Vítám Vás studenti!. Naše muzeum je vám plně k dispozici. Doufám, že nebudete zklamáni.“
Pak si prohlédl naší rezervaci. Turniket nás odpočítal a cesta vědění mohla začít. Průvodce nás zavedl do temné dlouhé chodby. Zde stál vláček složený z dvaceti vozíků pro dvě osoby. Profesor a zaměstnanec usedli do prvního. My do ostatních.
Z reproduktoru se ozval hlas našeho průvodce: ,,Jakmile vjedeme do expozice, neopouštějte svá místa.“
Pak se ozvalo cinknutí a vláček vyrazil. Výjezd z úzké temné chodby do prvního sálu mi vyrazil dech. To srovnání úzké chodbičky a nekonečného prostoru bylo jedním slovem úžasné. Sál mohl být asi tak dvě stě metrů dlouhý i široký a procházel určitě celou výškou budovy. Byl úplně prázdný, jen na bílých stěnách svítil zlatý nápis „křižovatka národů“. Náš vláček jel velmi pomalu do středu dvorany. Když tu jakoby mávnutím kouzelného proutku vyrazil ke stropu mohutný světelný sloup. Začali jsem ho objíždět a na neexistujícím dokonale hladkém zlatém povrchu se objevily nápisy a šipky.
Čechy .Sasko. Meklembursko.Pomořany. Slezko. Duryňsko. Dolní Falc. Horní Falc. Vestfálsko.
Už mi to začínalo docházet. Šipky naznačující směr kde leží jednotlivé země tvořící naší konfederaci.
Sloup pohasl a zmizel načež se celá podlaha sálu pokryla satelitní mapou naší vlasti.
Dobře se dají rozpoznat hlavní řeky Labe a Rýn.
Cesta pokračuje a mi opouštíme „křižovatku národů“ a blížíme se k sálu s názvem „Patnáctiletá válka“.
Z reproduktoru se ozve ženský hlas: ,,Patnáctiletá válka probíhala v letech 1618-1633. Jádrem sporu byla svoboda vyznání ve středoevropském prostoru. Válku spustil boj českých protestantských stavů s katolicko-habsburskou reakční klikou. Po porážce v bitvě na Bílé hoře u Prahy nastal čas velkého náboženského útlaku.“
Hlas se odmlčel a mi vjeli do sálu ještě většího, než byl ten úvodní. Dlouhý byl minimálně pět set metrů. Vše zářilo jasně bílou barvou. Stěny, podlaha i strop. Na malý okamžik vše pohaslo. Najednou se objevila povědomá krajina.. Vidím letohrádek Hvězda a vzdálené panorama Hradčan.Všude kolem stojí vyrovnané šiky vojáků připavených k boji. Pak napjaté ticho ukončila dělostřelba. Vše okolo nás je zahaleno prachem a je slyšet ryk boje. Zdá se mi, že stačí natáhnoout ruku a můžu se vojáků dotknout. Ale na to není čas.
Hlas pokračuje: ,,Po porážce českých stavů se do čela boje za svobodu protestantského lidu postavil Dánský král Kristián IV. I on byl, ale v boji poražen a věc víry byla ještě více ohrožena.“
Hlas se odmlčel a obraz bitevního pole nahradil obraz luteránsjého kostela. Do dveří vstupují vojáci. Vyhánějí věřící a jejich kněze.
Opět promluvil reproduktor: ,,Zvrat nastal 6. července 1630. Toho dne se v Peenemünde vylodila armáda švéského krále Gustava Adolfa. Měla jen 10 413 pěších, 2 755 jízdních a 425 dělostřelců. Ale i tato malá armáda dokázala obrátil kolo dějin. Král svédský šel od vítězství k vítězství a brzy přinesl svobodu velké části střední Evropy. Bohužel své dílo nemohl dokončit a padl v bitvě u Lützenu“.
Pohled se opět mění, kostel je pryč a mi vidíme mrtvého muže na bitevním poli. Všude okolo je plno dokladů hrůz války. To je mrtvý král Gustav Adolf zvaný Lev severu.
Hlas pokračuje: ,,Po smrti hrdiného krále došlo k uklidnění bojů. To trvalo až do zimy roku 1633. Právě v tomto čase generalisimus Albrecht z Valdštějna unikl vražebnému útoku ze strany rakousko-bavorských kruhů a postavil se do čela boje protestatského lidu za svobodu“.
Obraz kolem se mění. V dáli je vidět panorama Vídně a její hořící opevnění. Kam až oko dohlédne jsou vojáci.Dobře se dá rozeznat, kteří jsou v žoldu Albrechta z Valdštějna a kteří patří k vojsku Saského kurfiřta.
Hlas z reproduktoru pokračuje v líčení: ,,V létě roku 1633 rozdrtily spojené armády Albrechta z Valdštějna a saského vladaře Jana Jiřího východně od Vídně katolické vojsko pod vedením Maxmiliána Bavorského Císař Ferdinand II se uchýlil za hradby města ,ale po několikadenních bojích uznal bezvýchodnost své situace a kapituloval. Dne 31. srpna 1633 se rozezněly zvony a oznámily konec patnáctileté války“.
Exkurze do let válečných končila a náš vláček se blýžil k sálu s názvem „korunovace“.
Úvodní slovo znělo: ,,Císař se ve své kapitulační listině vzdal všech nároků na České země a tím se otevřela cesta k volbě nového krále. Stal se jím generalisimus protestantských vojsk Albrecht z Valdštejna, který přijal jméno Albrecht I.“
Třetí sál, který nebyl tak veliký jako ten předchozí se změnil v interiér katedráli sv. Víta v Praze. Vidíme zástupce všech stavů. Je zde zastoupena šlechta, duchovenstvo i měšťané. V samém centru dění je asi padesátiletý muž impozantního vzevření. Nad ním stojí biskup České země a vkládá na jeho hlavu korunu sv. Václava.Celý prostor vyplňuje zvonění zvonů a projevy nadšení všech přítomných. Obraz korunovace mizí a mi přejíždíme do expozice s názvem: ,,podpis konfederace“. Tento sál je zhruba stejně velký jako ten předchozí.
Hlas nás uvádí do děje slovy: ,,V roce 1634 se český král Albrecht I a kurfiřt Saský Jan Jiří dohodli na utvoření konfederace Středoevropských protestantských států.“
Obraz kolem, tyto slova náležitě doplnil. Je zde velký sál hradu Albrechtburg v Míšni. Uprostřed je velký stůl ke kterému přistupuje Albrecht I a podepisuje listinu. Pak svůj podpis připojuje i místní vladař Jan Jiří Saský.
Hlas k tomu dodává: ,,Dalším ze zakladajících členů byl braniborský kurfiřt Jiří Vilém“.
Tato slova doplnil příchod dalšího muže, který listinu rovněž podepsal.
Hlas pokračoval: ,,Během let 1634-35 se ke konfederaci připojily i další země a byla vytvořena společná armáda, která pod velením maršála protestantských vojesk Arnima rozbila v bitvě u Kolína armádu katolické ligy pod vedením mohučského kurfiřta Anselma Kazimíra. Tím byl zlomen poslední pokus katolické reakce o restauraci Habsburků a Vitelsbachů ve střední Evropě.“ Hlas se odmlčel a mi vjížděli do sálu s názevem: ,,historická epocha 1635-1655.“
Výklad pokračuje: ,,Po vypuzení Habsburků a Vitelsbachů ze střední Evropy nastoupil na trůn nově ustavené ligy katolických stavů zvolený vladař Jiří Ludvík ze Schwarzenbergu .“
Právě vyřčená slova doplňují i obrazy, které se právě odehrávají okolo nás. Vidíme klečícího Jiřího Ludvíka, kterému vkládá na hlavu Mohučský arcibiskup korunu. V pozadí stojí Albrecht I, po jeho pravici Jan Jiří Saský a další velmožové. Právě tato korunovace zajistitla náboženský mír celé střední Evropě. To ale nikdo nemohl tehdy vědět. Snad právě proto je Albrecht I tak vážný. Nebo, že by se už naplno projevila postupující chodroba?
Hlas pokračuje: ,,13.10.1635 zemřel Albrecht z Valdštejna v historii známý jako král český
Albrecht I bez dědice v přímé linii. Problém nástupnictví byl vyřešen sňatkem synovce krále s dcerou kurfiřta Jana Jiřího. Tím byla ustavena dodnes vládnoucí sasko-valdštějnská dynastie.“ Měnící se obrazy okolo nás vše věrně dokumentují, Na smrtelném loži leží veký král. Vše se mění a prostor vyplňuje gigantický sargofák, který stojí v Praze na vrchu Vítkově a je součástí panteonu evangelického lidu. Obraz se znovu mění a mi vidíme svatební veselí. Za dlouhým stolem sedí zakladatelé naší dynastie. Přítomní kurfiřti, šlechtici, duchovenstvo i měšťané provolávají slávu novému králi a jeho ženě. Opouštíme expozici, která popisuje dvacet najdůležitějších let v dějinách naší vlasti.
Další sál nese název: ,,Pražská unie“.
Hlas nás uvádí do děje: ,,V srpnu 1656 se v Praze sešli zástupci mnoha zemí s cílem vytvořit alianci k vyhnání osmanů z Balkánu.“
Obraz kolem nás ukazuje slavný Vladislavský sál na Pražském hradě. Je plný urozených hostů. Jeden z mužů přistupuje ke stolu v samém centru sálu a podepisuje rozměrnou listinu.
Pak přistupuje další a hlas ho komentuje: ,,Výsledkem setkání byl podpis Pražská unie, kterou parafovali král protestantské konfederace Albrecht Jiří II, král ligy katolických stavů Karel II ze Schwarzenbergu, Polský král, Dánský král, Švédský kancléř, Sedmihradský kníže, velvyslanec Ruského cara, velvyslanec Anglického krále a zástupce spojeného Nizozemí. Jen samo ustavení aliance přimělo velkou portu Osmanské říše k ústupu a o dva roky později se bez jediné kapky krve vyřešil spor křešťanů a muslimů natrvalo podpisem „Bělehradského míru“.
Naše cesta dějinami pokračuje. Opouštíme expozici nesoucí název „Pražská unie“ a čeká nás sál označený jako ,,Evropa po Bělehradském míru“.
Ženský hlas říká: ,,Po odchodu osmanů byli na Balkáně ustaneny nové poměry. Ze Sedmihradska, Banátu, Transylvanie, Bukoviny a přilehlých oblastí se stalo nové evangelické království Balkánské v čele se Sedmihradským knížetem později králem Nikolou I. Na jihu pak byla vytvořena pravoslavná království Srbské, Řecké a Bulharské, které během dalších let vytvořily konfederaci pravoslaví na Balkáně. Na severu pak Polsko a Uhry našly společnou hranici na řece Hron v horních Uhrách. Chorvatské vévodství a Kraňsko vytvořily společný stát a navázali těsné vztahy s nově vytvořeným Savojkým královstvím.“
Měnící se obraz okolo nás plasticky zobrazoval to co bylo řečeno. Popravdě řečeno mi šla hlava kolem z těch zástupů důstojných mužů, kteří zde před našima očima podepisovali smlouvy a volili své vladaře. Jasno přinesl až samý závěr expozice. Na stěně se objevila velká mapa jihovýchodní Evropy a už bylo absolutně jasno.
Od časů, které nastaly po Bělehradském míru se hranice na balkáně neměnily. Nebyl důvod k válkám. Každý žil tam kam patřil. A mír sebou nese i prosperitu. A prosperita blahobyt. Tři století bez válek mají své kořeny na jednání „Pražské unie“.
Cesta pokračuje v sálu s názvem: ,,galerie našich vladařů“. Pohled je to úžasný. Zlacené stropy a stěny vyzdobené tapiseriemi a obrazy. Na dosah ruky stají vždy jeden z našich králů v životní velikosti. Jeho oděv i vše v jeho okolí má dokumentovanou dobu ve které vládl. Je skoro nemožné poznat, že jde jen o hru světel a stínů. Mám pocit, že mohu podat ruku našemu dávno zesnulému králi. Každý z těch oživlých obrazů se představí. A mi pomalu projíždíme kolem devatenácti důstojných mužů. Od Albrechta I po Jana Jiřího IV .
Galerie zůstala ze námi a nás čeká sál s názvem: ,,panteon“. I tato prostora je impozantní. Dobře poznáván panorama Prahy. Pomalu projíždíme evangelický panteon na vrchu Vítkově. Jasně vidím čtyřicet metrů vysokou sochu mistra Jana Husa, kteý položil první ze základů naší víry. Je zde opět sargofák prvního krále. Vedle pak hroby maršálů a šlechticů. Projíždíme královskou hrobku, následuje místo posledního odpočinku biskupů a dalších pozoruhodných lidí.
Opuštíme panteon a na zdi září zlatým písmem heslo naší země. „Bůh, Vlast a Práce“
Následující sály oslavují obrovský pokrok, který nastal ve střední Evropě v letech 1700-2000.
Ty tři století míru udělaly ze Středoevropské konfederace evangelického lidu první velmoc světa. Ne vojensky, ale hospodářsky. Vidíme první manufakturu ve městě Bautzen. Před našima očima byl založen první vzorový velkostatek „Říšký dvůr“ u Roudnice nad Labem. Pak vidíme jednu z prvních továren vmoderním významu slova, která byla vystavěna ve Slezkém městě Breslau.
Je zde i první automobyl Carla Benze a řada dalších exponátů, které dokazují náš přínos pro vývoj světa vědy a průmyslu.
Další díl expozice dokládá rozvoj umění v naší vlasti. Jsou zde velcí spisovatelé jak českého tak německého jazyka. Následujcíí fylozofové malíři a hudební skladatelé.
Tolik velkýh lidí dala naše zem světu.
Následují architekti. Vidíme úžasné stavby.. Kostely, divadla, radnice a další budovy. Poslední z nich nám všem bere dech. Je to „sněmovna konfederace evangelického lidu ve městě Berlín“.
Tuto jedinečnou stavbu vyprojektoval největší architakt světa 20, století Adolf Hitler. Byl sice katolíkem a narodil se ve městě Branau na řece Inn, ale celý svůj profesní život prožil u nás. Vyprojektoval celou řadu staveb a založil úplně nový stavební sloh. Jeho vrcholným dílem byla právě Berlínská sněmovna, kterou dokončil v roce 1952 jen dva roky před svou smrtí.
Opouštíme sál věnovaný architektům a naše pouť časem končí.
Čtyři století za dvě hodiny.
Jak ro vypadá jednoduše.