Na pranýři

Anotace: Trocha náhledu do středověku. Trocha inspirace ze života Marie Antoinetty a Anny Boleynové

Kdysi dávno žila malá dívenka Ingrid, které maminka po večerech před
spaním vyprávěla pohádky. Často ji vyprávěla o princeznách, které žijí na
zámku, nosí krásné šaty, šperky a jí samá vybraná jídla. O princeznách,
které mají služebnictvo co jim slouží, které mají všechno po čem touží.
Na konci příběhu se princezna šťastně provdá za krásného a mladého prince
a žijí spolu šťastně až do smrti.

Jenže z dívenky za pár let vyrostla krásná, mladá žena, která toužila
prožít příběhy z dětství.
Vždy se ráda parádila a bylo zřejmé, že jako princezna by byla
marnotratná. S její krásou a známostmi u dvora se z ní brzy stala dvorní
dáma. Krásné paruky, šaty, plesy, to vše ji ale nestačilo. Čím více měla
tím více chtěla, až si usmyslela stát se královnou.

Jako sup kroužila kolem mladého, pohledného prince, jež měl slabost pro
krásné dívky. Byla si vědoma nejen své krásy, ale i své inteligence, které
také patřičně využila.
Jednoho dne se pořádal opět bál, na kterém Ingrid nesměla chybět. Tančilo
se, hudba hrála, jedlo se a veselilo a to vše doprovázely poháry vína.
Ovšem Ingrid byla ostražitá a čekala na svou příležitost.
Pozorně prince sledovala a když zjistila, že dopíjí svůj čtvrtý pohár,
nenápadně kolem něj obcházela, nenápadně vystavovala svou šíji pod
vyčesanou parukou. A pak... upustila kapesníček. Princ ho zvedl a krásné
dámě podal. Ingrid poděkovala, zpříma se princi zadívala do očí a pak
cudně sklopila svůj zrak.

Princ se chytil na udičku a tak spolu protančily celou noc. Následující
dny se po tají scházely v zahradách a princ byl krásnou dámou naprosto
okouzlen. Avšak nesměl si dovolit víc než-li pohled, letmý dotek.
Odpíráním jakéhokoliv sblížení v něm Ingrid vyvolala touhu. Touhu muže
po ženě!

A o to ji také šlo. Dobře věděla, že jeho otec samotný král, je nemocen
a nebude dlouho trvat než přijde chvíle, kdy mladý princ nastoupí na trůn.
Také si uvědomovala, že bude potřebovat novou královnu a to byla role,
které se chtěla zhostit.

Dočkala se!

Král je po smrti a mladý princ požádal Ingrid o ruku. Byla svatba jakou
si nevěsta přála. Velkolepá a se vší parádou. A tak se
konečně stala královnou.

Uběhlo pár měsíců po svatbě a lidé v celém království viděli, že princ
(tedy král)udělal velikou chybu. Ingrid nad sebou ztratila veškerou
kontrolu a plnými hrstmi rozhazovala královskou pokladnici. Každý den
nové šaty a ty nejkrásnější a nejzářivější šperky. Týden co týden plesy
ve velkolepém stylu, spousta jídla a pití pro hosty, ale...

Ale zapomínala na to, že v království nejsou jen lidé u dvora, že
jsou v něm i obyčejní a chudí lidé, kteří hladoví, žijí v bídě a
začínají se bouřit i proti králi.
I nový král už měl všeho dost, své vyvolené se nabažil a neměl ji rád
nejen chudý lid, ale ani královi rádci.

Královi rádci nejednali vždy česně a museli vymyslet plán jak se
královny zbavit. Při dalším tanečním bále hodily Ingrid do vína
lektvar, který ji uspal. Odvlekly její bezvládné tělo do pokoje pro
hosty, rozcuchaly vlasy, svlékli šaty a poslali anonymní vzkaz králi,
kde najde svou královnu.

Nešťastná Ingrid se druhý den probudila v cele a byla obeznámena, že
král ji viní z velezrady.
Marně se snažila se svým mužem, jež ji dávno zavrhl domluvit. Král je král
a drží slovo, i když to znamená popravit vlastní ženu!

Den utekl a Ingrid před sebou měla poslední noc života. Poslední noc
svého mladého života!
Plakala, plakala a nespala, hlavou se ji honily strašné věci, které měli
dalšího rána následovat.
Kdyby se možná zajímala i o to jaký princ je, zjistila by, že krom krásy
podědil po svém otci také nekompromisnost, hrdost a že lítost mu také
blízká není.

Už je pozdě litovat, touha po moci byla natolik silná, že zaprodala
samu sebe!

Tak byla krásná a mladá Ingrid vlečena davem lidí na pranýř. Bosýma
nohama stoupala schod po schůdku výš, ruce svázané za zády. Slzy se ji
kouleli po tváři a přerušovaným hlasem marně prosila o slitování.
Šátkem převázaly její oči, rukou na rameni padl pokyn k pokleknutí.

Jméno Pána, kterého prosila o vzetí její duše k sobě, bylo poslední
co vyřkla.

Pak už jen....zvuk gilotiny.