Petr Mareš - SLZY RODIČŮ

Petr Mareš - SLZY RODIČŮ

Anotace: Povídka je uveřejněná se svolením autora.

 

 

Slzy rodičů

Moskva, 1951

Byl zrovna prosinec, když se na nekonečnou řadu moskevských střech snášely miliony sněhových vloček. V lehkém vánku se snášely k zemi, připraveny přikrýt ji bílou peřinou.

Jedna taková vločka však šanci dotvořit onu pokrývku nedostala. Její cesta končila na namrzlém okně jednoho bytového domu. Jen, co na kluzkém povrchu přistála, roztála se. Ani přitom neupoutala pozornost postaršího muže, který za oknem seděl v pohodlném křesle uprostřed pěkně zařízeného obývacího pokoje.

Muž neupíral zrak k oknu, za kterým Moskva končila pod sněhovou pokrývkou, četl si totiž novina. Jmenoval se Vladimír a býval profesorem ruského jazyka a dějin na univerzitě. Nyní ke stáru ale již odpočíval, tak se jeho čtení novin stalo rutinou.

Obývací pokoj byl hezky vybaven: starožitný nábytek byl vyřezán z černého dřeva, červené tapety působily majestátním dojmem, což ještě podpořil lustr na stropě. Na výstavce zabíraly své místo černobílé rodinné fotografie, diplomy a dokonce i vojenské vyznamenání, které obdržel za své služby v Rudé armádě Vladimírův syn Lev.

Před Vladimírem stál na konferenčním stolku černý telefon.

„Nemáš vyvěšený telefon?“ ozval se ode dveří nervózní ženský hlas.

Vladimír zvedl oči od novin, aby zkontroloval svého neživého společníka. Vše bylo v naprostém pořádku.

„Ne, nemám.“

„To je divné, že by se tak dlouho neozýval,“ poznamenal hlas a do místnosti vešla postarší elegantní dáma. Byla to Vladimírova choť Naděžda, svého času lékařka, nyní si podobně jako manžel je stáří užívala odpočinku.

„O nic nejde. Určitě jen zapomněl, znáš jeho roztržitost,“ prohlásil konejšivě Vladimír.

„Ale pokaždé zavolal, i když se vracel třeba jen z Leningradu. Teď se měl vrátit z Československa a nic. My ani nevíme, jestli se vrátil!“ vydechl a Naděžda.

„Proč by se nevracel?“ argumentoval Vladimír.

„Třeba se mu něco stalo,“ vyjádřila obavy Naděžda.

„Lev není žádné děcko, nic se mu nestalo. Nemusíš se bát,“ odvětil klidným tónem Vladimír a ukázal na výstavku, kde leželo synovo vojenské vyznamenání.

Naděžda se trochu uklidnila a posadila se do křesla. Kyvadlové hodiny na stěně za ní, vedle kterých visela barevná malba Stalina, ukazovaly přesně půl páté.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Oba manželé sebou trhli. Návštěvu nečekali a Lev před každou návštěvou zavolal. Tak kdo by po nich mohl něco chtít? A kdo by za nimi v tomto nečase chodil?

„Co když…“ polkla nervózně Naděžda: „Co když Lev provedl nějakou hloupost?“

Vladimír zbledl. Lev někdy býval impulzivní a občas i udělal botu, ale že by byl až tak krátkozraký? Tomu se Vladimírovi zkrátka nechtělo věřit.

Klepání se opět ozvalo, tentokrát silněji. Vladimír vstal z křesla a pomalým krokem se vydal ke zdroji onoho zlověstného zvuku. V hlavě přemítal, kolik lidí, na které někdo takhle zaklepal, se už domů nevrátilo. Sám jich před válkou pár znal. Kolegové, přátelé, dokonce i komunisté. Ale ty časy snad už byly pryč, nebo ne?

Stiskl kliku, aby mohl otevřít. Dveře vrzly a odhalily tvář návštěvníků. Vladimírovy obavy byly naštěstí zcela liché.

„Igore Iljiči!“ pronesl s úlevou v hlase jméno svého čtyřicetiletého souseda, který stál spolu s manželkou před jeho dveřmi.

„Vladimíre Pavloviči, buď zdráv. Můžeme se k vám vetřít?“ zeptal se host přátelským tónem.

„Ale jistě. Jen bohužel nemáme kávu,“ odpověděl Vladimír a dodatečně ještě pozdravil Igorovu ženu Světlanu.

„To nevadí, nepřišel jsem se slétnout na vaše zásoby,“ usmál se Igor. Ani nemusel, jídla měl vždy dost. Igor byl dlouholetým členem KSSS a ze své pozice neměl o užitečné kontakty, tudíž ani o potraviny, nouzi.

„Dobrá. Tak prosím do obýváku,“ pokynul Vladimír zouvajícím se hostům směrem k místnosti, kde seděla Naděžda, se kterou se také hosté v následujících vteřinách pozdravili.

Naděžda odešla do kuchyně připravit alespoň nějaké provizorní pohoštění, zatímco si hosté sedli na pohovku v obývacím pokoji. Vladimír vyndal ze skříně pod výstavkou flašku vodky a čtyři panáky.

„Jo, to se bude hodit,“ poznamenal Igor.

„Zahřeje, co?“ zeptal se s úsměvem Vladimír, zatímco naléval průzračnou tekutinu do malé skleničky.

„No a hlavně uklidní. Potřebuju se zklidnit,“ pokračoval Igor.

„Copak se děje?“ zajímal se Vladimír a postavil panáky na stůl.

„Pavel se porval za školou,“ postěžoval si Igor na svého malého synka.

„To je strašné. A je v pořádku?“ zeptala se Naděžda, která se vrátila z kuchyně s chlebem.

„Jo, je. Ale hádejte, kdo musel jet do školy? No já, samozřejmě!“ ulevil si Igor a kopl do sebe panáka.

„Snad se tak moc nestalo. Jestli je chlapec v pořádku,“ konejšila Igora Naděžda.

„Ale mně nevadí, že se rval. Ale proč se proboha nechal chytit?“ zaúpěl Igor. Vladimír mu ihned dolil prázdného panáka.

„Víte, jak je to nepříjemné, trmácet se v tomhle nečasu přes půlku Moskvy? Igor má důležitou práci a musel se kvůli tomu rošťákovi vzdálit,“ připojila se k manželovým nářkům Světlana.

„A proč jsi tam vlastně nešla ty? Máš práci jen pár bloků od školy!“ obořil se na Světlanu manžel.

„Nemám tam telefon, nevolali mi,“ odvětila dotčeně Světlana.

„Dobře, promiň. Vladimíre, proč musíme my, rodiče, doplácet na své děti?“ položil Igor řečnickou otázku směrem k Vladimírovi.

„No, toť otázka. Ale jak jsem rád říkával svým studentům, v historii odpověď určitě najdeme,“ usmál se smířlivě Vladimír.

„Ale minulost je minulostí. My teď žijeme v nejrozvinutějším státě světa, minulost pro nás nic neznamená. To budoucnost, ta je důležitá!“ rozohnil se Igor, zatímco do sebe lil jednoho panáka za druhým.

„To dítě z toho ještě nemá rozum…“ začala Naděžda, ale Igor ji uprostřed věty přerušil: „On z toho nemá rozum, ale já z toho mám starosti!“

„Nebuď hrubý, Igore, neskákej do řeči,“ napomenula svého muže Světlana.

„A kde je Pavel teď?“ zajímalo Naděždu.

„V bytě. Zamčenej v bytě a má zaracha. Z dětí mám jen problémy, ach jo,“ sdělil Igor.

„Tak snad už nic nevyvede,“ pokusil se debatu uzavřít Vladimír.

„Ale představ si, že by ho neviděla učitelka, ale policajti. Jak bych to pak na milici vysvětloval? O to mi jde,“ vyjádřil se Igor.

„Oni mají určitě taky děti,“ poznamenala Naděžda.

„To máš jistě pravdu,“ usmála se Světlana.

„No, nechám už toho spratka na pokoji. Jak se daří vám?“ změnil téma Igor.

„Dá se to zvládnout. Akorát je dnes strašný počasí,“ odvětil Vladimír.

„Jako každou zimu,“ mávl rukou Igor.

Náhle rozhovor přerušil zlověstný zvuk bušení do dveří. Všem přítomným zkameněly výrazy. Chvíli nebylo slyšet nic jiného, než ulice za oknem a tikání hodin.

„Vy někoho čekáte?“ položila potichu otázku Světlana. Naděžda jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Třeba je to Dimitrij od vedle. Pořád mě tu otravuje, že prej potřebuje nutně dva rubly, že mi je prej do týdne splatí,“ pokusil se Vladimír zklidnit situaci, ačkoliv sám pochyboval, že za dveřmi stojí podsaditý soused.

Cesta krátkou chodbou ke dveřím se zdála být nekonečná a příliš krátká zároveň. Kdo za nimi asi stojí?

Kolem Vladimíra se rozhostilo naprosté ticho. Nebylo slyšet nic, než vrzání trámů a hluk z ulice za oknem. Konečně stál Vladimír u dveří. Stěží polkl, načež vzal za kliku. Byl čas dozvědět se pravdu.

Dveře zaskřípaly a odhalily dva vysoké muže v zelených kabátech. Byli zarostlí, kolem jejich hlav se rozprostíral cigaretový dým. Na hlavě měli naražené čepice, ze kterých na zem kapala voda z roztátého sněhu. Ta kapala těsně vedle od sněhu zašpiněných bot.

„Přejete si, soudruzi?“ otázal se roztřeseným hlasem Vladimír.

Starší z mužů se naň dlouho díval prázdným pohledem, než si konečně vyndal z úst cigaretu a hrubým hlasem odpověděl otázkou: „Vladimír Pavlovič Andropov?“

Vladimír jen mlčky kývl a s těžkým pocitem u srdce čekal, co bude dál.

„Jsem komisař Ivanov z MGB. Můžeme dál?" zeptal se opět starší muž.

„Ji-jistě,“ polkl Vladimír, načež ho silná ruka komisařova společníka odsunula ke straně. Muži se i v od sněhu špinavých botách drali do obývacího pokoje. Vladimír se s povzdechem vydal za nimi. Ještě před vstupem do místnosti se jich pokusil zeptat, co se děje. Komisař Ivanov se zastavil, aby mu nabídl mrazivou odpověď: „Váš syn je v Západním Německu. Odjel do Plzně a teď je v Hamburku. Jako hlupák nevypadáte, tak víte, co to znamená.“

Vladimír byl, jakoby ho polili ledovou vodou. Vůbec nechápal, jak to mohl Lev udělat. Emigrace byla přeci zločin, mohli ho i zabít. Ale teď už jemu zřejmě nic nehrozí. Totéž se nedalo říct o Vladimírovi a Naděždě.

Všichni v obývacím pokoji po sobě vyděšeně těkali očima, když k nim vešli dva agenti MGB. Ti se zběžně rozhlédli po pokoji. Když mladší spatřil vojenské vyznamenání, posměšně se ušklíbl.

„Která z vás je Naděžda Michailovna?“ položil komisař Ivanov nekompromisním tónem otázku. Naděžda sklopila zrak a postavila se.

„To jste vy?“ pokračoval nevrle Ivanov.

„Ano,“ pronesla roztřeseným hlasem Naděžda.

„Půjdete s námi, spolu s manželem,“ oznámil suše Ivanov.

„Co se děje?“ ozval se konečně Igor. Oba muži z MGB ho ignorovali a i s oběma manžely se vydali ke dveřím od bytu. Tam jim přikázali, aby se obilí, zatímco si oba zapálili novou cigaretu.

Igor se postavil do dveří od obývacího pokoje a nevěřícně na celou situaci.

„Není to nějaký omyl? Co se děje?“ naléhal a hleděl přitom na Vladimíra.

Vladimír si zavázal tkaničky a napřímil se, aby se na Igora podíval. Smutným ironickým tónem pak pronesl: „Jak jsi to sám řekl… Proč musíme my, rodiče, doplácet na své děti?“

Igor jen nevěřícně zíral a lapal po dechu. Pořád nechápal, co se vlastně děje, i když už mu pomalu svítalo.

„Pak prosím zabouchněte,“ ozval se ještě Vladimír a naposledy se rozhlédl po bytě s předtuchou, že ho vidí naposledy, načež zmizel i s agenty a se svou chotí na chodbě.

   Ani za sebou nezavřeli dveře.

Autor Franta B., 20.10.2020
Přečteno 220x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí